Článek
Je období života, kdy člověk začne mít pocit, že ho potřebují všichni najednou.
Děti potřebují jeho čas, péči a pozornost. Stárnoucí rodiče zase začínají potřebovat pomoc, kterou dříve poskytovali oni sami nám. A mezi tím je ještě práce, domácnost, partner, vlastní zdraví a život, na který nějak nezbývá prostor.
Právě pro lidi, kteří se současně starají o své děti a pomáhají svým stárnoucím rodičům, se používá označení sendvičová generace.
Člověk se ocitne sevřený mezi dvěma generacemi. Děti potřebují jeho péči a podporu, zatímco stárnoucí rodiče mohou postupně potřebovat stále více pomoci.
A on sám?
Ten má být nějak uprostřed. A ideálně všechno zvládat.
Mezi dvěma generacemi
Pojem sendvičová generace označuje lidi, kteří se současně starají o své děti a o stárnoucí nebo nemocné rodiče. Ministerstvo práce a sociálních věcí tuto situaci popisuje přímo jako kombinaci péče o dítě a rodiče.
Člověk je pak mezi dvěma generacemi, které ho potřebují.
Dítě potřebuje například odvést do školky, vyzvednout, nakrmit, vykoupat a uložit.
Rodič zase potřebuje doprovod k lékaři, pomoct s úřady, nakoupit nebo jen někoho, komu může zavolat, když si najednou neví rady. A někdy nejde jen o běžné praktické věci. Pomoc může být potřeba také při používání moderních technologií, vyřizování věcí online nebo orientaci v elektronických službách.
A někde mezi tím vším je ještě práce, partner a domácnost.
A vlastní potřeby, které mají podivnou schopnost dostat se vždycky až úplně na konec seznamu.
Proč se sendvičová generace objevuje častěji než dříve
Sendvičová generace není úplně nový jev, ale v minulosti se s ní lidé setkávali méně často nebo v jiné podobě. Jedním z důvodů bylo, že lidé mívali děti v mladším věku. Když pak jejich rodiče začali potřebovat větší pomoc, jejich vlastní děti už byly často dospělé nebo alespoň poměrně samostatné.
Péče o stárnoucí rodiče se tak nemusela překrývat s každodenní péčí o malé děti v takové míře jako dnes.
Dnes lidé často zakládají rodiny později. Jejich rodiče proto mohou začít potřebovat pomoc v době, kdy jejich děti ještě chodí do školky, školy nebo řeší vlastní dospívání. Člověk se tak může současně starat o malé dítě a zároveň pomáhat rodiči, který už nezvládá některé praktické, zdravotní nebo úřední záležitosti.
Roli hraje také delší délka života a skutečnost, že lidé mohou po mnoho let potřebovat různé stupně podpory. Nejde vždy o náhlou bezmocnost, ale spíše o postupné přibývání úkolů, které dříve rodiče zvládali sami.
Když se role v rodině začnou měnit
Je zvláštní, jak rychle se role v rodině mohou změnit.
Ještě před několika lety jsme mohli být ti, kterým rodiče radili. Když jsme nevěděli, co dělat, zavolali jsme jim.
A pak jednoho dne zjistíme, že oni volají nám.
„Nevíš, jak se tohle vyřizuje?“
„Můžeš mě zavést k doktorovi?“
„Podíváš se mi na ten dopis?“
„Mohl/a bys přijet?“
„Nevíš, proč mi dnes nejde internet?“
Neznamená to, že se z rodičů automaticky stávají bezmocní lidé. Mnozí zůstávají dlouho aktivní, samostatní a soběstační.
Jenže věk přináší situace, které dříve nebylo potřeba řešit. Některé souvisejí se zdravím a pohybem, jiné s vyřizováním úředních záležitostí nebo s používáním technologií. To, co je pro mladší generaci běžnou součástí každodenního života, může být pro staršího člověka zdrojem nejistoty a stresu.
A právě tehdy začíná být rozdíl mezi „občas pomůžu rodičům“ a skutečnou péčí velmi výrazný.
A do toho malé dítě
Současně může vedle vás vyrůstat dítě, které vás potřebuje úplně jiným způsobem.
Péče o dítě se postupně mění. Zpočátku jde hlavně o základní potřeby a každodenní dohled, později o doprovázení, podporu a pomoc při řešení stále složitějších situací. Dítě možná časem zvládne více věcí samo, ale to neznamená, že přestane potřebovat rodičovu pozornost, čas a emoční oporu.
A právě v tom je celá věc trochu zrádná.
Péče o dítě sice postupně získává jinou podobu, ale nezmizí ze dne na den. Péče o rodiče se naopak může pomalu přidávat.
Člověk tak postupně zjišťuje, že není zodpovědný jen za svou domácnost, ale má pocit, že musí držet pohromadě několik domácností najednou.
Kdo se postará o toho, kdo se stará?
Tohle je možná nejméně viditelná část celé situace.
Člověk, který pomáhá všem ostatním, totiž často vypadá, že všechno zvládá.
Protože děti jsou najedené.
Rodiče mají nakoupeno.
Lékař je objednaný.
Úřední záležitosti jsou vyřízené.
Úkoly jsou hotové.
Práce je odevzdaná.
Jenže to ještě neznamená, že je všechno v pořádku.
Americká psychologická asociace už před lety upozorňovala na zvýšenou zátěž lidí, kteří současně pečují o děti a stárnoucí rodiče. Mezi zdroje stresu řadila mimo jiné obavy o zdraví rodičů, potřeby dětí, práci, finance i partnerské vztahy.
A možná právě proto je důležité si občas položit otázku, která se při péči o ostatní snadno ztratí:
Kdo se stará o mě?
Nemusím zvládnout všechno sama
Jedna z největších pastí sendvičové generace může spočívat v přesvědčení, že když jde o rodinu, měli bychom všechno zvládnout sami.
Postarat se o děti.
Postarat se o rodiče.
Postarat se o domácnost.
A ještě ideálně chodit do práce, být příjemným partnerem a večer mít dost energie na to, aby si člověk chvíli užil života.
Péče navíc často dopadá především na ženy. Právě ony bývají v rodině vnímány jako ty, které si lépe poradí s každodenní organizací, péčí o děti i pomocí stárnoucím rodičům. To ale neznamená, že se sendvičová situace netýká mužů. Také oni mohou být hlavními pečujícími, řešit praktické záležitosti rodičů nebo kombinovat péči s náročnou prací.
Jenže péče není automaticky povinností jednoho člověka ani jedné části rodiny.
V České republice existují například pečovatelské služby, příspěvek na péči nebo další formy podpory pro lidi, kteří se bez pomoci druhých neobejdou. MPSV zároveň doporučuje, aby se péče o rodiče rozložila mezi rodinu a profesionální služby.
Co může prakticky pomoct?
Někdy není potřeba hned hledat velké řešení. Pomůže začít tím, že si člověk sepíše, co všechno vlastně každý týden zařizuje. Nejen samotnou péči, ale i telefonáty, objednávání lékařů, nákupy, úřady, dopravu, vyřizování online věcí nebo hlídání termínů.
Pak je mnohem jednodušší říct si, co skutečně musí dělat on sám a co může převzít někdo další.
Pomoci může například:
- rozdělit péči mezi více členů rodiny – jeden sourozenec může řešit lékaře, jiný nákupy nebo finance;
- využít pečovatelskou službu nebo osobní asistenci, pokud rodič potřebuje pomoc s běžnými činnostmi;
- zjistit, zda má rodič nárok na příspěvek na péči a jaké služby je možné z něj hradit;
- využít odlehčovací služby, pokud pečující potřebuje čas na práci, děti, odpočinek nebo vlastní vyřízení věcí;
- domluvit si s lékařem nebo sociálními službami konkrétní plán, pokud se potřeby rodiče začínají rychle zvyšovat;
- nepřebírat automaticky všechno, co rodič ještě zvládne sám. Pomoc má podporovat jeho samostatnost, ne ji zbytečně nahrazovat;
- říct si v rodině o konkrétní pomoc, místo obecného „potřebuju pomoct“. Například: „Můžeš každou středu vzít babičku k lékaři?“ nebo „Můžeš jednou týdně vyřídit její nákup?“
Důležitá je také jedna praktická věc: nečekat až na chvíli, kdy už není z čeho brát.
Pomoc je mnohem jednodušší hledat ve chvíli, kdy péče začíná narůstat, než když je jeden člověk vyčerpaný a celá situace už funguje jen díky tomu, že všechno drží vlastními silami.
Požádat o pomoc proto nemusí znamenat, že jsme selhali.
Možná to naopak znamená, že jsme pochopili, že dlouhodobě nejde být jediným člověkem, na kterém všechno stojí.
Sendvič není jen o péči
Sendvičová generace není jen o tom, kdo koho vozí k lékaři.
Je také o penězích, bydlení, práci, čase a vztazích.
A někdy také o velmi nepříjemném pocitu, že zatímco všichni kolem vás stárnou nebo rostou, vy sami někde mezi nimi stojíte na místě.
Dítě potřebuje nejen čas a pozornost, ale také představuje dlouhodobou a obecně značnou finanční zátěž, od běžných výdajů na jídlo, oblečení a školu až po kroužky, zdravotní péči nebo budoucí studium.
Rodiče mohou potřebovat finanční nebo praktickou pomoc právě teď.
A vy byste zároveň měli myslet na vlastní budoucnost – na důchod, zdraví i bydlení.
Na to, co bude za deset nebo dvacet let.
Je to zvláštní životní období, ve kterém člověk často rozdává svůj čas na všechny strany, ale vlastní zásoby času má stále stejné.
Den má pořád jen 24 hodin.
A možná je čas přestat očekávat nemožné
Sendvičová generace není skupina lidí, kteří něco nezvládají.
Je to skupina lidí, po kterých se toho může chtít opravdu hodně.
MPSV upozorňuje také na širší problém dlouhodobé péče: s rychlým stárnutím populace bude potřeba rozvíjet domácí, komunitní i pobytové služby a současně podporovat samotné pečující.
Protože rodina může být důležitou součástí péče.
Ale rodina nemůže být jediným systémem péče.
A možná bychom si to měli připomenout dřív, než se sami ocitneme uprostřed toho pomyslného sendviče.
Mezi dítětem, které říká:
„Mami, pojď.“
A rodičem, který říká:
„Potřebuju pomoct.“
A mezi nimi stojíme my.
S telefonem v jedné ruce, nákupní taškou v druhé a hlavou plnou toho, co všechno ještě dnes musíme stihnout.
A někde úplně vzadu v hlavě možná zůstává otázka:
Kdy vlastně přijdu na řadu já?
Zdroje
MPSV – Ztížená životní situace: kombinace péče o dítě a rodiče (sendvičová generace).
MPSV – Příspěvek na péči.
MPSV – Studie dlouhodobé sociální péče v České republice.
American Psychological Association – Sandwich Generation.
