Nejstarší žijící suchozemské zvíře má téměř 200 let. Želva Jonathan fascinuje vědce

Na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku žije zvíře, které by mohlo vyprávět příběhy z několika století. Želva jménem Jonathan se podle odhadů vylíhla kolem roku 1832. V roce 2026 tak dosáhla přibližně 194 let. Její věk z ní dělá nejstaršího známého žijícího suchozemského živočicha na světě a také nejstarší známou želvu v historii.

Přestože už dávno překonala věk, kterého se její příbuzní běžně dožívají, stále si užívá života v zahradách guvernérského sídla na odlehlém ostrově. Její příběh je natolik výjimečný, že se o ni začali zajímat také vědci zkoumající proces stárnutí.

Jonathan patří mezi seychelské obří želvy, odborně označované jako Aldabrachelys gigantea. Jejich domovinou jsou Seychely v Indickém oceánu, konkrétně atol Aldabra. Odtud se také odvozuje jejich anglické označení Aldabra giant tortoise.

Na ostrov Svatá Helena se Jonathan dostal v roce 1882 jako dar tehdejšímu guvernérovi. Už v té době byl plně dospělým zvířetem a jeho věk se odhadoval nejméně na 50 let. Přesné datum narození proto neznáme. Rok 1832 je pouze odhadem a je dokonce možné, že je Jonathan ještě starší.

Jeho příchod na ostrov zachycuje také historická fotografie z 80. let 19. století. Když si uvědomíme, že v té době ještě nebyla postavena Eiffelova věž a britskému impériu vládla královna Viktorie, je jeho věk ještě působivější.

Dlouhověkost není u obřích želv ničím neobvyklým. Patří k nejdéle žijícím suchozemským živočichům vůbec. Seychelské obří želvy se běžně mohou dožívat více než 100 let a jejich život může přesáhnout i hranici 150 let.

Přesný průměr se ovšem stanovuje obtížně. U těchto zvířat často chybějí spolehlivé záznamy o datu narození a řada jedinců přežije i své původní chovatele.

Jonathan tak není jen trochu starší než ostatní želvy svého druhu. Jeho věk je naprosto mimořádný a výrazně přesahuje i hranice běžně uváděné pro tento druh.

Jonathan tráví většinu života v areálu Plantation House, který je oficiálním sídlem guvernéra ostrova Svatá Helena. Žije zde společně s dalšími třemi obřími želvami.

Jeho denní režim není nijak hektický. Rád se vyhřívá na slunci, prochází se po zahradě a pochopitelně také jí. Mezi jeho oblíbené pochoutky patří například okurky, mrkev, zelí, jablka nebo banány.

Vysoký věk se na něm samozřejmě podepsal. Trpí šedým zákalem, kvůli kterému téměř nevidí, a přišel také o čich. Sluch mu však stále dobře slouží a chuť k jídlu rozhodně neztratil. Ošetřovatelé proto dbají na to, aby měl dostatek vhodné potravy a potřebnou péči.

Zajímavé je, že ani ve svém úctyhodném věku neztratil zájem o společnost ostatních želv. Jeho příběh tak není jen o dlouhověkosti, ale také o každodenním životě zvířete, které si navzdory svému věku stále dokáže užívat své oblíbené činnosti.

Jonathan není zajímavý pouze pro milovníky zvířat. Jeho organismus představuje mimořádnou příležitost pro vědce, kteří se snaží pochopit, proč některé živočišné druhy stárnou mnohem pomaleji než jiné.

V říjnu 2026 zveřejnil mezinárodní tým vědců v odborném časopise Science Advances studii zaměřenou na Jonathanovu genetickou výbavu a takzvaný epigenom. Ten souvisí s tím, jak se jednotlivé geny v organismu zapínají a vypínají.

Výzkumníci identifikovali 287 jedinečných genetických variant, které souvisejí s procesy ovlivňujícími stárnutí. Patří mezi ně například opravy poškozené DNA, regulace metabolismu, omezování zánětlivých procesů nebo potlačování vzniku nádorů.

Zajímavé bylo také srovnání s mladšími želvami stejného druhu. Některé mechanismy regulující důležité buněčné procesy zůstaly u Jonathana překvapivě stabilní i po téměř dvou stoletích života.

Vědci tak získali nové poznatky o biologických mechanismech, které mohou přispívat k mimořádné dlouhověkosti. Zatím však nelze tvrdit, že právě tyto genetické vlastnosti samy o sobě vysvětlují Jonathanův rekordní věk. Výzkum jednoho výjimečně starého jedince je teprve začátkem dalšího poznávání.

Jonathanův příběh je o to pozoruhodnější, že jeho život ještě neskončil. Přestože se v minulosti na sociálních sítích několikrát objevily zprávy o jeho úmrtí, správci ostrova je vyvrátili.

V roce 2026 je Jonathan stále naživu a těší se péči svých ošetřovatelů. Zvíře, které se narodilo v době, kdy svět vypadal úplně jinak než dnes, tak pokračuje ve svém mimořádně dlouhém životě.

A kdo ví? Možná se vědcům díky němu podaří odhalit další tajemství toho, proč některé organismy dokážou stárnout tak pomalu.