Článek
Minulý týden se mi rozbil telefon. Na první pohled nic dramatického. Prostě elektronika. Člověk ho odnese do servisu, pár dní vydrží bez něj a pak si ho zase vyzvedne.
Alespoň tak jsem si to představovala.
Pak jsem vytáhla ze šuplíku starý telefon, který měl současnou situaci zachránit, a začala jsem zjišťovat, jak moc jsem na svůj telefon vlastně zvyklá.
Náhradní telefon, který už něco pamatuje
Můj náhradní telefon sice funguje, ale má už svůj věk. No a jeho věk se mi rozhodl připomenout poměrně důrazně.
Operační systém je tak zastaralý, že některé aplikace, které dnes běžně používám, už nepodporuje. Jiné se sice pokusím stáhnout, ale telefon mi oznámí, že na ně jednoduše nemá dostatek paměti.
Takže mám telefon, který funguje, ale vlastně ne tak úplně.
Najednou zjišťuji, že nestačí mít doma nějaký náhradní telefon. Potřebujete telefon, který ještě dokáže držet krok s moderní dobou a má dostatečně velkou paměť.
Ještě před několika lety by mi přitom úplně stačilo, kdyby uměl telefonovat a posílat SMS.
Dnes je telefon zároveň fotoaparát, kalendář, diář, navigace, poznámkový blok, banka, peněženka a klíč k dalším službám.
A možná i trochu osobní asistent, který o mně ví víc, než bych si někdy přála.
To všechno jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi přestal fungovat.
Když telefon zmizí, nezmizí jen telefon
Naštěstí jsem telefon neztratila ani mi ho nikdo neukradl. Prostě se rozbil a skončil v opravně.
A i kdyby se ukázalo, že už opravit nejde, pořád mám jednu důležitou věc – SIM kartu. Tu můžu přendat do jiného telefonu a své telefonní číslo vesele dál používat.
Takže rozbitý telefon je vlastně pořád ještě ta lepší varianta.
Při ztrátě nebo krádeži telefonu je situace o něco horší. Nezmizí jen přístroj za několik tisíc či desítek tisíc korun. Přijdete také o zařízení, které obsahuje nebo zpřístupňuje obrovské množství vašich osobních věcí. Pokud navíc nemáte kontakty zálohované, můžete přijít i o ně.
Fotografie, kontakty, zprávy, poznámky, kalendář, přístupy k aplikacím a v některých případech také prostředek, kterým se dostáváte k penězům nebo potvrzujete svou identitu.
Při ztrátě nebo krádeži je proto potřeba myslet i na zabezpečení. Zablokovat SIM kartu, případně kontaktovat banku a řešit přístupy k důležitým účtům. U odcizeného telefonu lze řešit také jeho zablokování.
Najednou totiž nejde jen o to, že nemáte čím zavolat.
Telefon vlastně není jen věc.
Je to takový digitální švýcarský nůž. Kromě spojení se světem v něm máme snad všechno, co potřebujeme k životu v digitálním světě, a k tomu několik desítek aplikací, o kterých už si možná ani nepamatujeme, proč je vlastně máme.
Všechna hesla, která si nepamatuji
Další problém přišel ve chvíli, kdy jsem chtěla některé aplikace zprovoznit na starém telefonu či počítači.
Třeba Duolingo, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že bych mohla přijít o svou několikaletou řadu. Po několika letech už člověk nechce zjistit, že všechna ta každodenní slovíčka, věty a klikání na „Continue“ přišla vniveč jen proto, že se mu rozbil telefon.
Dobrá zpráva: Duolingo lze rozjet i na počítači.
Horší zpráva: samozřejmě si nepamatuji heslo.
Přesně tady člověku dojde další věc. Telefon už dávno není jen místo, kde máme aplikace. Je také místem, které nám pomáhá dostat se do těch aplikací.
Hesla si nepamatujeme, protože si je za nás pamatuje telefon. Přihlašovací údaje máme uložené v telefonu nebo v prohlížeči a do některých služeb se dostáváme pomocí otisku prstu nebo rozpoznání obličeje.
Pak je tu ještě jedna věc, kterou jsem si do té doby vůbec neuvědomovala, jak moc ji používám - můj snadný přístup k umělé inteligenci.
Když jsem zjistila, že se do ChatGPT ze starého telefonu jednoduše nedostanu tak, jak jsem zvyklá, najednou jsem si připadala překvapivě bezradná. Člověk si zvykne, že když něco neví, něco potřebuje rychle zjistit nebo si s něčím neví rady, prostě vezme telefon a zeptá se. A najednou tenhle malý každodenní pomocník nebyl po ruce.
Je to vše úžasně pohodlné, tedy dokud telefon funguje.
Také je tu banka
U některých věcí si člověk řekne, že se bez nich pár dní obejde.
Bez některých aplikací se obejdu úplně. Některé věci vyřídím na počítači. A některé jsem možná používala tak málo, že jsem při příležitosti poruchy telefonu zjistila, že mi vlastně vůbec nechybí.
Jenže pak začnete narážet na služby, u kterých už telefon není jen pohodlná zkratka.
Bankovnictví, platby, přihlašování, ověřovací kódy, dvoufázové ověřování.
Telefon už nemusí být jen nástrojem, kterým se k nějaké službě dostáváme. Často je jedním z článků, které potvrzují, že jsme to skutečně my.
A najednou máte starý telefon, do kterého některé aplikace nenainstalujete, mobilní parťák je v servisu a vy zjišťujete, jak moc jste byli zvyklí, že všechno prostě funguje.
Při jednom nákupu v supermarketu mi navíc došlo, že vlastně ani pomalu nevím, jak mám bez telefonu zaplatit. Na bezkontaktní platby jsem si zvykla natolik, že jsem najednou začala přemýšlet, kde vlastně mám klasickou peněženku.
Bez telefonu jsem navíc přišla i o všechny své věrnostní kartičky, kupóny a akční ceny. I ty už totiž patří k výbavě mého rozbitého telefonu.
V tu chvíli jsem si připadala trochu jako člověk, kterému někdo na pár dní vypnul moderní civilizaci.
V telefonu mám i část svého života
Úplně nejvíc jsem si ale začala uvědomovat, kolik mám v telefonu fotografií.
Telefon používám jako fotoaparát prakticky každý den. Fotím běžné věci, které bych dřív možná ani nefotila. A protože mám malé dítě, vznikají tak stovky a tisíce snímků, které zachycují úplně obyčejné okamžiky.
Nejsou to fotografie, které bych si plánovala vytisknout do alba. Jsou to momentky.
A přesto mají obrovskou hodnotu.
Teď když telefon nefunguje, najednou si uvědomuji, že velká část mých vzpomínek posledních let není uložená v šuplíku nebo ve fotoalbu. Je někde v digitálním prostoru, ke kterému se dostávám právě přes telefon.
Stejně tak tam mám poznámky, seznamy, uložené informace a také spoustu drobností, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je někdy budu potřebovat.
Zjišťuji, že telefon se mezitím stal místem, kam všechno odkládáme. Je to vlastně takový digitální šuplík a právě proto nás jeho ztráta nebo porucha dokáže tak rozhodit.
Možná je to také dobrá připomínka, že zálohování není něco, co bychom měli řešit až ve chvíli, kdy se něco pokazí. Fotografie, kontakty nebo důležité dokumenty mohou být v telefonu v bezpečí, ale jen do chvíle, než o něj přijdeme.
Přiznávám, že dokud mi telefon fungoval, nepřemýšlela jsem nad tím zdaleka tolik jako teď.
Kdysi se rozbil telefon. Dnes se rozbije kus našeho každodenního života
Když si vzpomenu na telefony, které jsem používala jako dítě nebo teenager, jejich porucha znamenala hlavně jedno: nějakou dobu jsem nemohla telefonovat či posílat SMS.
Možná jsem přišla o kontakty uložené přímo v telefonu. Možná o nějaké SMS. Možná o pár fotografií.
Dnes je situace úplně jiná.
Když se nám rozbije telefon, nemusíme přijít jen o možnost zavolat. Najednou řešíme, jak se dostat k účtům, jak obnovit aplikace, jak se přihlásit, kde máme uložené fotografie, jak se dostat k bankovnictví a co všechno bylo v telefonu nastavené.
Přitom jsme si toho možná ani nevšimli.
Prostě jsme si postupně zvykli, že všechno máme „v kapse“.
Možná právě to je na celé situaci nejzajímavější.
Nejde o to, že bychom bez telefonu neuměli žít. Myslím, že bychom to zvládli. Jen jsme si za posledních několik let přesunuli obrovskou část každodenního života do jednoho zařízení.
Dokud funguje, vůbec nám to nepřijde zvláštní.
Až když přestane fungovat, nebo ho ztratíme, zjistíme, kolik našeho života v něm vlastně je.
Já teď jen doufám, že mi ho v servisu brzy opraví, už jen proto, abych měla zase všechny svoje věci pěkně pohromadě.
