Sepilok: Místo, kde se orangutan musí naučit být orangutanem

Orangutaní mládě, které přijde o matku, neztrácí jen svou nejbližší ochránkyni. Přichází také o učitelku, která by ho ještě několik let učila, co jíst, jak šplhat po stromech a kde si stavět hnízdo. A bohužel za takovým osudem často stojí člověk — například když kvůli těžbě dřeva nebo zakládání plantáží mizí les, ve kterém orangutani žijí.

Právě takovým zvířatům pomáhá Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre na malajském Borneu. Od roku 1964 se tu snaží osiřelá, zraněná nebo zachráněná zvířata připravovat na návrat do přírody. Jenže nakrmit mládě a postarat se o jeho zdraví je teprve začátek.

Mláďata orangutanů zůstávají v přírodě se svou matkou až osm let. Během této doby od ní získávají zkušenosti, které budou potřebovat po celý život. Pokud o ni přijdou příliš brzy, musí se potřebné dovednosti naučit jinak.

V Sepiloku proto procházejí několika etapami rehabilitace. Nejprve potřebují zdravotní péči a bezpečí. Později se učí šplhat, hledat potravu a stavět si hnízda. Venkovní školka jim umožňuje trénovat v prostředí lesa a postupně se obejít bez lidské pomoci.

Ošetřovatelé přitom nemají za úkol stát se náhradními rodiči, na které se zvířata navážou. Naopak se snaží, aby orangutani získávali samostatnost a nespoléhali na člověka víc, než je nezbytné.

Když jsou připraveni, mohou se přesunout hlouběji do lesa. Zpočátku ještě dostávají doplňkovou potravu a jejich schopnost samostatného života se sleduje. Cílem je, aby se nakonec dokázali uživit a žít ve volné přírodě.

Jak dlouhá může být cesta zpátky do přírody, ukazuje příběh orangutana jménem Tiger. Do Sepiloku přišel jako přibližně dvouleté osiřelé mládě, které bylo zachráněno z dřevařského tábora.

V říjnu 2018, ve věku dvaceti let, byl po osmnácti letech v péči centra převezen do přírodní rezervace Tabin. Tam dostal šanci začít nový život ve volné přírodě.

Tigerův příběh připomíná, že rehabilitace není rychlý proces. Orangutan musí získat potřebné schopnosti a být připravený na prostředí, ve kterém už mu nikdo nebude pravidelně nosit potravu ani pomáhat s každodenními potřebami.

Osmnáct let ale není pravidlem pro všechny. Některá zvířata se dokážou osamostatnit dříve, jiná potřebují více času. Rozhodující není věk ani počet let strávených v centru, ale především to, zda mají šanci ve volné přírodě skutečně obstát.

Ne každému orangutanovi se podaří připravit na samostatný život. Některá zvířata utrpěla vážná zranění, jiná přišla o důležité období učení nebo si kvůli dlouhému pobytu v zajetí příliš zvykla na člověka.

Vypuštění proto není automatickým koncem každé rehabilitace. Musí se posoudit, zda zvíře dokáže samo hledat potravu, bezpečně se pohybovat v lese a obejít se bez lidské pomoci. Důležitý je také jeho zdravotní stav, protože přenos některých nemocí by mohl ohrozit volně žijící orangutany.

Pokud se zvíře do přírody vrátit nemůže, potřebuje další péči. Cílem však není držet orangutany v centru jen proto, aby je mohli pozorovat návštěvníci. Smyslem rehabilitace je dát jim co největší šanci na nezávislý život.

Sepilok dokáže zachránit jednotlivá zvířata, nemůže ale sám zastavit všechny hrozby, kterým orangutani čelí. Ztráta přirozeného prostředí, lov a nelegální obchod dál ohrožují jejich přežití.

Záchranná centra jsou proto důležitá, ale sama o sobě nestačí. Pokud se orangutan nemá kam vrátit, ani úspěšná rehabilitace neřeší celý problém.

V Sepiloku se tak odehrává zvláštní paradox: lidé pomáhají zvířatům napravovat následky světa, který sami mění. A největším úspěchem centra není orangutan, který se naučí žít v blízkosti člověka.

Je to ten, který už jeho pomoc nepotřebuje.

Při přípravě článku byla využita umělá inteligence pro rešerši, práci s podklady a jazykové úpravy. Konečná podoba textu je autorským dílem a vychází z uvedených zdrojů.