Článek
Vše začalo v roce 2014, kdy jsem na jedné pracovní cestě poznala svého partnera Honzu. Byla to láska na první pohled a oba jsme zjistili, že máme mnoho společných koníčků a zájmů. Byli jsme ze stejného města, akorát pár kilometrů od sebe, což bylo úplně ideální. A tak jsme se začali stýkat, jezdili jsme výlety, až jsme u sebe začali přespávat. Po několika měsících randění Honza přišel s nápadem, ať se k němu přestěhuju. Chvíli jsem váhala, ale říkala jsem si, že mám svůj byt, takže kdyby bylo nejhůř, naleznu opět své bezpečné útočiště. A tak jsme se sestěhovali. Honza má rodinný dům a řekl mi, ať si ho zařídím po svém. Tak jsem minimálně dekorace a zahradu upravila do pořádného stylu.
Vše je zalité sluncem
V našem vztahu je opravdu vše zalité sluncem. Nemohu si na nic stěžovat, každý si děláme co chceme, jeden druhého neomezujeme a dokonce plánujeme rodinu. Jezdíme na společné dovolené, věříme si a já jsem naprosto šťastná. Jednoho dne Honza přišel s myšlenkou, že bychom se mohli vzít, a tak mě požádal o ruku. Já jsem ale hodně znejistila a on to poznal. Nezlobil se, vysvětlila jsem mu, co pro mě naše láska znamená, a že se bojím, že by se to sňatkem mohlo zkazit. Stalo se to několika mým kamarádkám, že se po dlouholetém vztahu vzali a nakonec se jejich manželství rozpadlo. A z toho já mám strach. Prstýnek mi Honza stejně dal a řekl mi, že na mě tlačit nebude.
Podle rodiny jsem divná
Když jsem se svěřila své rodině, koukali na mě jako na blázna. Zrovna od nich bych ale čekala trochu pochopení a podpory. Prostě si ho vzít nechci a nevím, jestli někdy svůj názor změním. Doufám, že ano, ale teď mám strach. Máma mi řekla, že jsem divná, že takovou mě nevychovala. Dokonce na mě začala tlačit a vydírat mě, že pokud si ho nevezmu, žádného jiného partnera do rodiny nepřijme. Já Honzu miluju, mám ho ráda, ale prostě si ho teď vzít nechci, mám strach a bojím se, že by se všechno pokazilo. A proč to píšu? Asi proto, že čekám podporu od cizích lidí? Nevím, asi jsem to potřebovala někomu říct a doufám, že někdo na tom byl podobně. Nemyslím si, že jsem jediná, kdo řeší tuto zapeklitou situaci. Nejhorší je ta bezmoc, kdy se k vám vlastní lidé otočí zády a nepomohou vám.
Je svatba nutnost?
Zároveň se ptám sama sebe, zda je svatba pro vztah opravdu důležitá? Musí se lidé brát? Dokazuje to snad něco? Vždyť pokud se dva lidé milují, mohou spolu být i bez toho, aniž by byli manželé. To, že jeden nenosí jméno toho druhého, přeci není důkaz o tom, že by se neměli rádi, případně, že by si jeden druhého nevážil. Pro mě je a vždy byla svatba jako něco zbytečného, spíše jako znak nějaké taktiky, upozornění na sebe. Nemyslím si, že svatba musí být z lásky. A hlavně nechci, aby si lidé mysleli, že si Honzu beru kvůli jeho majetku, protože tak to není.
