Článek
V poslední době se roztrhl pytel s kritikou učitelů. Prý mají moc volna, berou hodně peněz, pořád chtějí přidávat. Ale zkusil si někdo z těch kritických hlasů stoupnout před třicet puberťáků a udržet jejich pozornost? Nebo zvládnout třídu prvňáčků, kde každý druhý trpí ADHD a pozornost udrží maximálně tři minuty? Je až k smíchu, jak si všichni myslí, že učitel má pohodu. Přijde v osm, ve dvě odejde a má dva měsíce prázdnin. Realita? Učitel dnes nemá prakticky žádné páky na to, jak si zjednat respekt. Děti jsou drzé, vulgární, a když jim něco řeknete, ještě se vám vysmějí do očí. A běda, kdybyste zvýšili hlas - hned volají rodiče a stěžují si na šikanu.
Stačí se podívat na dnešní třídy. V každé je několik dětí s různými poruchami učení nebo chování, na které musíte brát speciální ohledy. K tomu hyperaktivní jedinci, kteří nevydrží sedět v lavici. A pak ti, co celou hodinu koukají do mobilu a když jim ho chcete vzít, začnou vyhrožovat, že si budou stěžovat. A co teprve agresivita? Každý týden čteme zprávy o tom, jak nějaký žák napadl učitele. Kopance, facky, nadávky - to už je běžná realita českých škol. Učitel přitom nesmí ani zvýšit hlas, natož se bránit. Stačí, aby se žáka jen dotkl při zklidňování, a už má na krku stížnost od rodičů a vyšetřování.
A rodiče? Ti jsou kapitola sama pro sebe. Místo aby s učiteli spolupracovali, staví se automaticky proti nim. Jejich dítě je přece andílek, který by nikdy nic neprovedl. A když dostane špatnou známku? To není proto, že se neučí, ale proto, že si na něj učitel zasedl. Však to známe - dřív dostalo dítě poznámku a doma ještě přidali. Dnes dostane poznámku a rodič ho jde do školy obhajovat a křičet na učitele. A ta administrativa! Učitel už dávno není jen ten, kdo učí. Musí psát posudky, individuální vzdělávací plány, vyplňovat tabulky, připravovat projekty. K tomu porady, školení, dozory na chodbách. A když má někdo třídnictví? To je další hora papírování navíc.
Zkuste si představit, že máte každý den stát před třídou plnou puberťáků, kteří vás otevřeně ignorují. Musíte je něco naučit, ale nesmíte je k ničemu nutit. Musíte být přísní, ale ne moc. Laskaví, ale ne moc. A hlavně - musíte vydržet jejich drzost, nezájem a občas i otevřenou agresi. Není divu, že tolik učitelů končí nebo vyhoří. Tohle není práce pro každého. Je to psychicky náročné povolání, kde jste neustále pod tlakem - od žáků, od rodičů, od vedení školy. A k tomu všemu ještě posloucháte, jak se máte dobře, protože máte prázdniny. A ty platy? Ano, teď se zvedají. Ale pořád to není adekvátní odměna za to, čemu musí učitelé denně čelit. Za tu zodpovědnost, za ten stres, za to psychické vypětí. Zkuste si vzít, že učitel odpovídá za bezpečnost a vzdělání třiceti dětí najednou. Jeden okamžik nepozornosti a může se stát neštěstí.
Je načase přestat s tou věčnou kritikou učitelů. Místo toho bychom měli řešit, jak jim pomoct. Jak jim vrátit autoritu, jak je ochránit před agresivními žáky a rodiči. Jak udělat jejich práci snesitelnější. Protože bez dobrých učitelů nebude dobré vzdělávání. A bez dobrého vzdělávání nemá tahle země budoucnost. Příště, až budete chtít kritizovat učitele za jejich volno nebo platy, zkuste si představit, že stojíte před třídou plnou teenagerů. Že musíte zvládnout jejich pubertální nálady, jejich drzost, jejich nezájem. Že musíte něco naučit i ty, kteří se učit nechtějí. A že za to všechno nesete plnou odpovědnost. Možná pak pochopíte, že těch pár týdnů prázdnin si učitelé skutečně zaslouží.
Zdroje: Autorský text
