Článek
Sedím u kávy v oblíbené kavárně a pozoruji davy lidí, kteří se hrnou do nákupního centra. Je začátek prosince a všichni jako by se zbláznili. Tašky plné dárků, předvánoční slevy a všudypřítomný stres. Já si ale v klidu vychutnávám své oblíbené chia latté a užívám si, že tentokrát už nemusím být součástí toho šílenství. Letos jsem se totiž rozhodla jinak. Po letech, kdy jsem každé Vánoce utratila tisíce za dárky pro vnoučata, jsem si řekla dost. Proč bych měla utrácet tolik peněz, když mám doma šuplíky plné nepoužité kosmetiky? Značkové parfémy, drahé krémy, luxusní paletky – všechno v originálním balení, které jsem dostala během roku na různých akcích nebo od známých.
Zasloužím si užívat života
Moje dcera by se asi zhrozila, kdyby věděla, že její děti dostanou pod stromeček recyklované dárky. Ale upřímně? Je mi to jedno. Holkám je patnáct a sedmnáct, jsou ve věku, kdy objevují svět kosmetiky a určitě budou nadšené z kvalitních značek. To, že jsem ty věci původně dostala já, přece není podstatné. Místo abych utratila tisíce v parfumerii, jsem si zaplatila týdenní pobyt v lázních. Hned po Vánocích odjíždím do Karlových Varů.
Masáže, bazén, procedury – konečně budu myslet hlavně na sebe. Kamarádka Marie mi říká, že jsem sobec. Ale já si myslím, že jsem konečně pochopila, že si zasloužím užívat života. Včera jsem seděla nad hromadou té kosmetiky a třídila, co komu dám. Pro Karolínu mám krásný parfém Dior, který mi věnovala kolegyně k narozeninám. Terezka dostane paletku očních stínů z loňské firemní akce a k tomu nějaké luxusní krémy. Všechno je nepoužité, zabalené, vlastně jako nové.
Chodím na kávu
Když nad tím přemýšlím, kolik peněz ušetřím, potají se usmívám. Za ty roky jsem na dárcích nechala jmění. A k čemu? Děti jsou dnes tak rozmazlené, a ani ničeho si neváží. Minulé Vánoce jsem Karolíně koupila drahou kabelku a ona ji vyměnila v obchodě za jinou, protože se jí nelíbila barva.
Včera jsem si koupila nové kozačky za tři tisíce. Prodavačka se ptala, jestli jsou na dárek. „Ne, jsou pro mě,“ odpověděla jsem hrdě. Poprvé v životě utrácím hlavně za sebe. Chodím na kávu s kamarádkami, dopřávám si masáže, v lednu letím s přítelkyněmi na wellness do Maďarska.
Mám nárok na vlastní život
Celý život jsem se starala o druhé. Děti, vnoučata, rodina. Všichni byli vždycky na prvním místě. Ale víte co? Přišla jsem na to, že i já mám nárok na svůj vlastní život a radosti. Jasně, někdo si možná ťuká na čelo a říká si „Ta se na stará kolena zbláznila.“ Jenže já konečně pochopila jednu důležitou věc. Nemusím být pořád ta obětavá babička, co se rozdá pro všechny okolo. Ta nepoužitá kosmetika ve skříni? Ať udělá radost někomu jinému. Já si místo toho dopřeji věci, které mě skutečně těší. Kdy jindy bych si měla začít užívat života než právě teď? Své rodičovské i prarodičovské povinnosti jsem si splnila se ctí. Teď nastal čas věnovat se sama sobě. A víte co? Vůbec se za to nestydím.
Život je moc krátký
Možná mě teď někdo odsoudí, ale což. Holky budou mít dárky, já budu spokojená a vlastně nebudu muset utrácet peníze. Proč také, když se mi tolik kosmetiky sešlo v mojí skřínce a já to nevyužiji. Já už se nemůžu dočkat, až si sbalím kufr a konečně vyrazím do vytoužených lázní. Protože život je moc krátký na to, abychom pořád jen mysleli na druhé. Zatímco ostatní babičky teď běhají po nákupech a vybírají dárky, protože mají moc náročná vnoučata, já si v klidu sedím u kávy a těším se, jak si v lázních nechám namasírovat záda a zajdu si na zábal. Mně už je to fakt jedno. Konečně žiji tak, jak jsem vždycky chtěla. A ten pocit svobody? Ten mi nikdo nevezme.
