Článek
V deset večer mi zazvonil telefon. „Zlatíčko, došlo nám šampaňské. Nemohla bys nějaké přivézt?“ ozvala se máma. V pozadí bylo slyšet smích a hudbu. Trochu mě to zarazilo, ale sedla jsem do auta a jela. Když jsem otevřela dveře jejího bytu, málem jsem spadla. V obýváku sedělo deset seniorů, všichni nad sedmdesát, a hráli Žolíky s takovým zápalem, jako by šlo o mistrovství světa. Pan Václav od vedle, kterého znám jako tichého důchodce s hůlkou, právě vášnivě debatoval o správných pravidlech s paní Věrou z druhého patra.
„Mami?“ zavolala jsem nejistě. Máma vykoukla z kuchyně, na hlavě papírovou čepičku s nápisem „2024“, v ruce míchátko na drink. „Ahoj děvče, dáš si s námi? Zrovna vyrábíme mojito podle receptu Boženy - ona byla třikrát na Kubě!“ V tu chvíli začala paní Božena, osmdesátiletá bývalá učitelka matematiky, vysvětlovat správný poměr rumu a máty. Prý je to všechno o přesných proporcích, „jako v matice“. Na stole bylo všechno možné - jednohubky, chlebíčky, dokonce i domácí sushi, které prý připravila paní Marie, co se to naučila od vnučky. Mezi tím všichni střídavě hráli karty, pexeso na trénink paměti, jak zdůrazňovala paní Jiřinka a povídali si.
Pan Karel, bývalý řidič autobusu, vytáhl harmoniku a začal hrát staré písničky. Všichni zpívali, někteří se i pokoušeli tančit. „Musíme se hýbat, dokud to jde,“ prohlásila máma a pustila se do tance s panem Františkem, který do té doby tiše seděl v rohu. Kolem půlnoci vytáhli šampaňské, které jsem přivezla. Pan Václav ho otevřel s takovou grácií, že by mu ji mohl závidět i profesionální someliér.
„Za mlada jsem pracoval jako číšník v Obecním domě,“ mrkl na mě. Překvapilo mě, kolik energie tihle „staříci“ mají. Zatímco já už ve dvě ráno pomalu odpadala, oni byli stále v plné síle. Paní Božena zrovna vyprávěla historky ze svých cest po světě, pan Karel vytáhl další písničky a máma začala organizovat turnaj v Člověče, nezlob se.
„Víš,“ řekla mi máma, když jsem se kolem třetí chystala k odchodu, „my možná nejsme nejmladší, ale umíme si užívat života. Stáří je v hlavě.“ A měla pravdu. Tahle „seniorská párty“ předčila většinu mladických večírků, na kterých jsem kdy byla. Když jsem druhý den volala mámě, jak se vyspala, oznámila mi, že už plánují další setkání. „Budeme hrát bowling na Wii, Františkova vnučka mu ji půjčila. Prý je to dobré na koordinaci pohybu.“ Tahle silvestrovská noc mi dala důležité poučení - nikdy nesuďte knihu podle obalu.
A už vůbec ne seniory podle věku. Protože zatímco my mladí často řešíme, jak být cool a in, oni si prostě užívají života plnými doušky. Bez předsudků, bez stresu, zato s radostí a humorem. A víte co? Příští rok se na máminu silvestrovskou párty přihlásím dobrovolně. Protože tohle byla ta nejlepší oslava, jakou jsem za dlouhou dobu zažila. Jen musím do té doby potrénovat Žolíky - nechci se před tou partičkou seniorských karbaníků ztrapnit!
Zdroje: Autorský text
