To, že jsem bezdomovcem, byla osudová chyba. Už to nezměním

Po dlouhé době jsem se vydala na cestu vlakem z Pardubic do Olomouce. Jenže krátce před odjezdem vlaku si ke mě přisedl ne příliš voňavý muž, který na první pohled vypadal zanedbaně. Zároveň byl z něho cítit alkohol a byl silně pomlácený. Chvilku jsem váhala, zda si mám odsednout, ale pak jsem se rozhodla, že zůstanu. Pouze jsem si z taktických důvodů nasadila respirátor. Muž si sedl, neobtěžoval a jen čekal, kdy se vlak rozjede.

Dejme tomu, že dotyčnému budeme říkat Petr (pravé jméno, které mi prozradil, ponechám v anonymitě). Petr je na ulici přes 10 let. Pochází z Moravy, ale doputoval až do Prahy. Především kvůli tomu, že v Praze je hodně turistů a dá se zde slušně vyžít. Lidé jsou prý vstřícní a rádi mu nějaký drobák hodí do jeho misky. Teď ale cestuje vlakem zpět na Moravu. Zeptala jsem se ho, jestli má peníze na jízdenku a on mi řekl, že ne. Prý vždy nasedne do co nejplnějšího vlaku a čeká, kdy přijde průvodčí a na jaké zastávce ho vyhodí. A tak po trase postupně popojíždí, někdy i vícekrát za den. Naposledy skončil právě v Pardubicích, než se mu podařilo nasednout do tohoto expresu a jet dál. Chce se dostat zpět do Hustopečí. Odtud také pochází, zde měl rodinu a rodinný dům. O vše ale během několika málo minut přišel.

Vše začalo přibližně před 10 lety, kdy se Petr vracel z práce domů. Když se však blížil na příjezdovou cestu, v ulici viděl několik hasičských vozů, policii a sanitku. Posléze zjistil, že hoří jeho nedávno postavený dům. Manželka a syn zůstali uvnitř, protože byli zrovna v prvním patře. Alespoň takto mi to Petr podal. On se následně dostal na psychiatrii a když ho propustili, začal holdovat alkoholu. Jen v něm našel útěchu a zapomněl na stres, který prožíval. Přišel o práci, protože už téměř nechodil střízlivý. Jednoho dne se rozhodl, že musí z vesnice odjet, protože na něho všichni koukají přes prsty. Navíc se všichni mezi sebou dobře znali. Odjel proto do Prahy, kde se přidal k místním bezdomovcům. Život mu byl najednou ukradený a na vše rezignoval. Peníze mu docházely a když nějaké měl, utratil je za alkohol. A takto přežívá celých deset let. Nyní se však rozhodl, že se chce vrátit zpět do rodného města/vesnice, odkud pochází. Údajně už cítí, že mu dochází síly a naposledy by chtěl svůj domov - tedy místo, kde se jeho domov nacházel, vidět.

Petr se už do normálního života nevrátí. Přiznal, že by to pro něho bylo velmi těžké. Na ulici skončit nechtěl, ale okolnosti a stavy, které před několika lety prožíval ho k tomu donutily. Tehdy neměl na nic sílu a po tolika letech nechce nic měnit. Teď jen čeká, kdy přijde průvodčí a vyhodí ho. Takto prý cestuje již několik týdnů. Já jsem se ale rozhodla, že tomuto pánovi pomohu. Když přišel průvodčí, zaplatila jsem mu lístek, aby se dostal do svého domova. Zda je jeho příběh pravdivý, či nikoliv, já bohužel nezjistím a mohu si myslet své. Ale ráda bych podotkla, že i když člověk někdy vypadá opravdu děsivě, nikdy nevíme, jaký osud si sebou nese a co jeho život poznamenalo. Tím chci říct, že někdy si prostě nevybereme, jak a kam nás osud zavede.