Článek
Ovšem, než se tak stalo, předcházelo vzniku naší milé televise dlouhé období vymýšlení, plánování a realizování. Tím se nebudeme zabývat, my rovnýma nohama skočíme do dětských let televisních. Nejvíc nás budou zajímat ty a taky ti, kteří nás léta pořady provázeli. Hlasatelky a hlasatelé televizního programu.
Onoho slavného 1. května 1953 ovšem k divákům promluvil, jako průvodce historicky úplně prvním televizním vysíláním, populární – a politicky prověřený – Jaroslav Marvan z předtočeného filmu, protože profese – hlasatel, hlasatelka – ještě neexistovala, byli využíváni herci.
Prvního hlášení televizního programu se ujala Eva Evženie Podhorská 6. června 1953, následovala ji Evelyna Richterová 8. června, po ní Božena Obrová 13. června. Prvním mužem, který se na obrazovce objevil v roli hlasatele televizního programu, byl Jaroslav Mastil 15. října 1953.
Ostravské studio začalo vysílat na Silvestra 1955, a jeho program uvedla Eva Kunertová – Mudrová. Následovala Bratislava 3. listopadu 1956 s programovou hlasatelkou Hildou Admišovou – Michalíkovou, 6. července 1961 začalo vysílat studio v Brně a 25. února 1962 pak studio v Košicích.
Počátky televize jsou úzce spjaté s rozhlasem. Až do roku 1959 byla televize jeho součástí a kromě herců tedy pracovali i účinkovali před kamerami i za nimi pracovníci rozhlasu. Jenže ne každý, kdo mohl příjemným hlasem číst rozhlasové texty, mohl zároveň vystupovat před televizními kamerami. Bylo nutné obsadit pozice televizních hlasatelek a hlasatelů lidmi, kteří splňovali i jiná kritéria než jen kvalitní hlasový projev.
Od 1. prosince 1955 bylo zavedeno prozatímní opatření, aby byla „odstraněna bezplánovitost ve využití externích hlasatelů a komentátorů TSP (Televisní studio Praha) a zaručena maximální kvalita projevu“.
V uvádění a komentování pořadů mohli účinkovat jen vybraní herci – například Jiřina Švorcová, Jan Pixa, Alena Vránová, Štěpánka Haničincová, Jiří Vala, Josef Vinklář, Josef Zíma, a to i před kamerou. Mimo obraz pak například Eduard Cupák a Otakar Brousek…
V roce 1955 pak probíhaly časté zkoušky na pozice hlasatelů, komentátorů a reportérů, bez nichž už nikdo nesměl před kameru. Počítalo se i s tím, že od 1. 1. 1956 budou dva hlasatelé nebo hlasatelky přijati do trvalého pracovního poměru.
Zkoušky se konaly jednou za tři měsíce před zvláštní komisí, kterou jmenoval ředitel Televizního studia Praha Karel Kohout. Zkoušky zajišťoval produkční, jmenovaný vedoucím programu.
V televizním archivu lze dohledat kromě jiných zajímavostí i výsledky jedné takové zkoušky z 6. února 1955. Tehdy se jí kromě jiných adeptů zúčastnil i budoucí slavný režisér Miloš Forman, a to velmi úspěšně! Takto ho ohodnotila komise:
Dobrý, mužný zjev, velmi dobrý hlas mužného timbru, dobrý inteligentní projev i zjev, navrhujeme pro filmovou redakci pro vážnější pořady, a pro literárně dramatickou redakci.
Kromě Miloše Formana byla komisí vybrána i pracovnice rozhlasu Eva Kopecká (celkem dobrý, zvláštní zjev, velké oči, krabatí čelo, sportovní výraz, hlas příjemný, trochu zastřený, doporučujeme pro dětské vysílání), dále pak Alena Hrubá, Věra Váchová, Nora Krčmářová a Josef Roubalík. Ovšem jak dalece se do práce v televizi zapojili, nelze v archivních materiálech dohledat.
Hlasatelé byli rozděleni do čtyř kategorií a jednotlivá zařazení schvaloval vedoucí uměleckého programu a ředitel TSP. Kategorie 1A., 1., 2 a 3, přičemž kategorie 1A byla logicky nejlepší, a tudíž i nejlépe honorovaná.
Mějme na paměti, že se televizní svět teprve rodil a stavělo se na zelené louce. Proto se za pochodu vymýšlela pravidla (nejen) pro hlasatele. Programoví hlasatelé a především hlasatelky používali svoje oblečení, museli také častěji dbát o svůj účes, a to všechno přirozeně stálo peníze. Bylo nutno nastavit nějaká pravidla, která vešla v platnost 5. srpna 1957.
Hlasatelkám byl proplácen jednou měsíčně účet za kadeřnické služby. V žádném případě nesměl být proplacen víc jak jeden účet měsíčně, a to ještě jen v případě, že hlasatelka vystoupila na obrazovce nejméně osmkrát v měsíci. To se týkalo jak interních, tak i externích hlasatelek.
Oblečení bylo poskytováno z televizních skladů – pro zaměstnance. Pro externí hlasatelky a hlasatele byl stanovena tato kalkulace:
Ideální hodnota oděvu byla určena na 1500 Kčs u pánského, ale i u dámského, kde se předpokládalo častější střídání. Dalším předpokladem pak bylo, že se oděv vynosí za tři roky. Z toho se vypočítalo, že paušál může činit nejvýše 41 Kčs za měsíc, za jeden kalendářní den pak 4,50 Kčs a bylo jedno, jestli ten den vystoupí hlasatel jen jednou, nebo třeba padesátkrát.
Problémem bylo spojení rozhlasu a televize i v případě pracovního řádu, služebních povinností a finančního ohodnocení. Do pracovní náplně rozhlasových hlasatelů patřilo především čtení zpráv, povídek, fejetonů a komentářů, a tyto úkoly byli hlasatelé povinni plnit i v televizi, pokud nebyli snímáni kamerou. Protože to bylo součástí pracovního závazku, neměli nárok na další honorář, ani když byl text v cizím jazyku. Nárok na další honorář vznikl až tehdy, když hlasatel vystoupil před kamerou.
Některým vedoucím pracovníkům rozhlasu se zdály honoráře hlasatelů neúměrně vysoké, jak se lze dočíst v některých archivních dokumentech. Například soudruh Jahn na to písemně několikrát poukazoval. 24. listopadu 1956 upozornil a posléze 7. ledna 1957 urgoval urychlené snížení honorářů hlasatelů v dopisu soudruhu Miroslavu Rážovi, viz ukázka:
„Pokládám za svou povinnost připomenout Ti otázku honorování televisních hlasatelů. Jak je známo, poukazovali různí odpovědní pracovníci zpětně na skutečnost, že honoráře televisních hlasatelů jsou neúměrně vysoké ve srovnání s jinými honoráři. Byli to nejen někteří vedoucí pracovníci z Televisního studia Praha, nýbrž i odpovědní pracovníci Čs. rozhlasu a ministerstva školství a kultury…
Ve svém dopise z ledna 1957 soudruh Jahn upozornil, že hlasatelé jsou i nadále placeni dle starých, a tudíž neúměrně vysokých honorářů, žádá o urychlenou nápravu a zdůrazňuje, že se tyto honoráře zdají vysoké i ministerstvu financí.
PROGRAMOVÉ HLASATELKY A HLASATELÉ – začátky
V samých začátcích televizních byli hlasatelé a hlasatelky pouze externími spolupracovníky.
Mezi první v zaměstnaneckém poměru patřila například Heda Čechová a Jarmila Šusterová.
Mezi externisty pak patřila hlasatelka programu Milena Vostřáková, Johana Dvořáková, Věra Ticháčková, Eva Klepáčová, Věra Jordánová, Hana Pompeová, Marta Haasová, Růžena Preislerová, Anna Pitašová, Miluše Zoubková, Dagmar Sedláčková, Anna Pitašová, Milan Friedl nebo Zdeněk Švingr. Nutno ovšem dodat, že ne všichni byli programoví hlasatelé.
(Informace jsou čerpány z „výplatních listů hlasatelů večera“ z roku 1957).
Ne všichni hlasatelé a hlasatelky jsou v našem povědomí, a ne o všech se lze dnes něco bližšího dozvědět. Je logické, že se mnozí z nich na obrazovce objevovali jen krátký čas a ani nejstarší pamětníci by si všechny nedokázali vybavit.
Mezi prvními a zároveň do dnešní doby známými hlasatelkami byly bezesporu Jarmila Šusterová, Milena Vostřáková a Heda Čechová. Všechny tři dámy spojoval kultivovaný projev, krásný zjev a silný morální kredit.
Tyto hlasatelky také pojil stejný osud. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy musely v krátkém čase opustit Československou televizi. Na jejich místa nastoupila jiná hlasatelská generace…
Jarmila Šusterová
(28. 3. 1932 – 24. 7. 2017)
Po absolvování školy nejdříve dva roky pracovala v právním oddělení Podniku zahraničního obchodu. V roce 1953 nastoupila do dětského vysílání Televizního studia Praha. V roce 1956 úspěšně absolvovala konkurz a byla přijata jako první stálá programová hlasatelka. V roce 1971, na počátku normalizace, musela z politických důvodů odejít z obrazovky. V roce 1990 byla rehabilitována.
Milena Vostřáková
(2. 3. 1934 – 7. 7. 2011)
V Československé televizi pracovala v letech 1957 až 1969. V tomto roce po výhře československých hokejistů nad Sovětským svazem v televizi řekla, že normálně pije urologický čaj, ale dnes připije vínem našim hokejistům, protože „jde o vítězství nejen sportovní, ale i morální“, z tohoto důvodu musela v době normalizace z Československé televize odejít, na televizní obrazovky se vrátila v roce 1990, v České televizi moderovala mj. televizní pořad Sama doma.
Zahrála si menší role v několika filmech.
Heda Čechová
rozená Hedvika Šimandlová (17. 8. 1928 –¬ 23. 4. 2020)
Se svojí hlasatelskou činností začínala velice mladá těsně po druhé světové válce v Československém rozhlasu, čtyři dny po maturitě. Seznámila se i s tehdejším ministrem zahraničí Janem Masarykem, který patřil k jejím velkým obdivovatelům.
Na své první hlášení po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si oblékla černé šaty. Před Vánocemi 1968 připomněla Jiřího Suchého a zarecitovala báseň Jaroslava Seiferta, což stačilo k tomu, aby od února 1969 nesměla na obrazovku. Ještě nějakou dobu směla číst texty mimo obraz, ale po krátkém čase skončila v archivu gramofonových desek.
Po Listopadu 1989 televize nabídla Hedě Čechové místo programové hlasatelky. Odmítla, protože jak sama říkala, hlasatelky mají být mladé. Spolu se svým synem hercem Vladimírem Čechem vstoupila do politiky a stala se za Občanské fórum v letech 1990 – 1992 poslankyní České národní rady.
Dagmar Dvořáčková (1941 – 1992)
V televizi pracovala třicet let. Byla velice populární pro svůj půvab. Také se občas věnovala filmu – Einstein kontra Babinský, v seriálu Klabzubova jedenáctka, Alibi na vodě, Přísně tajné premiéry, Naše bláznivá rodina. Jejím posledním filmem byl Štědrý večer paní Hůlové z roku 1991. Dagmar Dvořáčková uváděla v 80. letech populární pořad GALASUPERŠOU s Karlem Šípem a Jaroslavem Uhlířem. Zemřela v pouhých padesáti jedna letech.
PROGRAMOVÉ HLASATELKY A HLASATELÉ – po roce 1968
Po okupaci 21. srpna 1968 se situace v celé naší společnosti změnila, a stejně tak i v Československé televizi. Po uvolněné době byla nastolena tvrdá normalizace, která zasáhla do profesního života hlasatelek a hlasatelů. Řada z nich kvůli svému postoji k okupaci nesměla na obrazovku a musela z televize odejít.
Na obrazovce se objevily nové tváře…
Už v roce 1967 nastoupila Saskia Burešová. Vždy perfektně upravená a dodnes nestárnoucí hlasatelka začínala společně s Eduardem Hrubešem v pořadu určeném pro vojáky základní služby nesoucím název Poštovní schránka. Od roku 1993 uvádí pořad Kalendárium a namlouvá také komentáře pro populárně-naučné filmy.
Miloš Frýba nastoupil v roce 1968 jako tvůrce elektrických efektů. O rok později uspěl v konkurzu na hlasatele Televizních novin, na nátlak rodičů ale práci nepřijal. V roce 1972 se stal v ČST historicky prvním programovým hlasatelem mužem, v roce 1988 přijal pozici vedoucího týmu hlasatelů ČST. Po roce 1990 se přesunul do role režiséra denního vysílání. Z televize odešel v roce 2008.
Eva Dudková – v letech 1962-1964 studovala herectví na Divadelní fakultě AMU. Od 1. 2. 1965 do 26. 11. 1966 působila v ND, kde vytvořila několik epizodních rolí.
V letech 1969 – 1987 pracovala jako programová hlasatelka, do 1992 ještě v televizi působila ve zpravodajství.
Jaroslava Panýrková (3. 6. 1939) – s herectvím začínala v roce 1957 ještě jako studentka střední školy, po maturitě se stala členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Později hrála i v divadle. S konferováním začala ve známém pražském souboru Laterny magiky, pak přešla v roce 1969 do Československé televize, kde jako hlasatelka pracovala do roku 1974. Odtud byla v důsledku normalizace vyhozena a až do roku 1991 se své umělecké a moderátorské činnosti nemohla věnovat a pracovala v různých dělnických a administrativních profesích.
Na televizní obrazovky se vrátila v roce 1991, kdy osm let v České televizi moderovala televizní pořad Nedělní ráno. Působila i v rozhlase, kde na Frekvenci 1 uváděla pořad Dámský klub, pracovala i na stanici Collegium.
Zdena Vařechová (1939 – 1999)
Jako televizní hlasatelka pracovala v Československé televizi v letech 1969-1989. Byla politicky angažovaná, a proto nebyla mezi kolegyněmi a kolegy oblíbena, přestože byl její projev profesionální a kultivovaný.
Ve své době uváděla propagandistický pořad Křeslo pro hosta.
V roce 1989 musela z televize v důsledku politicko-společenských změn odejít a zemřela v ústraní a zapomnění.
Marta Skarlandtová (rozená Heinová) – (12. 2. 1948)
Od roku 1965 až do roku 1994 pracovala v Československé, posléze České televizi. V Československé televizi byla zavedena jakožto specialistka na vícejazyčné moderování mezinárodních společenských akcí (například na soutěže a festivaly společenského tance). Po roce 1994 moderovala i scenáristicky zajišťovala v České televizi (coby externí spolupracovnice) pořad Nedělní ráno, jehož vysílání bylo zrušeno v roce 2000.
Jana Fořtová (1946)
Pracovala jako hlasatelka do roku 1987, kdy dostala výpověď bez udání důvodu. Kromě hlasatelské práce také uváděla pořad Vysílá studio Jezerka
Alexander Hemala v ČST pracoval od roku 1973 a po roce 2005 působil jako režisér denního vysílání po boku Miloše Frýby. Od té doby se věnuje mnoha aktivitám. Hemala byl tím, kdo se za televizní hlasatele rozloučil s diváky, když v roce 2005 skončila ve veřejnoprávní televizi jejich éra. Hemala pracoval jako hlasatel celých 32 let.
Marie Retková nastoupila jako hlasatelka do ČST v roce 1977 a zůstala tam až do chvíle, kdy byla pozice hlasatelů zrušena. Dnes působí jako moderátorka Českého rozhlasu.
Marie Tomsová se jako hlasatelka na obrazovce objevila v roce 1977. Půvabná moderátorka s pedagogickým vzděláním chtěla původně ilustrovat dětské knížky. Během studia výtvarné výchovy si přivydělávala jako modelka a dělala křoví v televizních hudebních klipech. Moderovala přímé přenosy, Sportku či estrády. V roce 1996 svou kariéru ukončila.
Jiří Ptáčník (24. 11. 1948)
uspěl v konkurzu v roce 1976. V té době byl v angažmá v divadle v Kolíně a Československá televize hledala hlasatele. Hlásil do roku 1981. V roce 1990 přijal nabídku, aby se vrátil a na obrazovce pak byl do roku 1995.
Jana Kopřivová – Smutná uváděla pořady v letech 1978 – 1990, pak se krátce vrátila v roce 1993.
Anna Wetlinská začínala jako herečka malých rolí. Práce ji ale přestala naplňovat, a tak podala přihlášku na post televizní hlasatelky ČST. Byla přijata a na obrazovce se poprvé objevila v roce 1981. V roce 2000 z televize odešla.
Stanislava Lekešová (29. 5. 1956 – 26. 12. 2019)
Vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Prvně v televizním vysílání vystoupila 15. října 1985 během dopoledního bloku vysílání pro mateřské školy. Uváděla tehdy pořad Zadními vrátky do zoologické zahrady za zvířátky. V zaměstnání hlasatelky nakonec vydržela do roku 1998, dle jiných zdrojů o rok déle. Počínaje rokem 1998 začala uvádět v České televizi pořad Sama doma.
Vedle televizního působení moderovala rovněž rozhlasové pořady, a to jak v komerčních rozhlasových stanicích, tak také ve veřejnoprávním Českém rozhlase.
Karel Voříšek (12. 11. 1973)
V roce 1985 začal pracovat jako programový hlasatel Československé televize. V letech 1987–1993 tam pracoval jako redaktor a podílel se například na pořadu Vysílá studio Jezerka.
PROGRAMOVÍ HLASATELÉ A HLASATELKY – po roce 1989
17. listopad 1989 zasáhl v plné síle celý náš život, a to se projevilo i v Československé televizi. Mezi hlasateli a hlasatelkami se objevily nové tváře…
Karel Zajíc nastoupil už v lednu 1989 a pracoval do roku 1998, Roman Víšek od ledna 1989, pak odešel do Českého rozhlasu.
Kateřina Lojdová byla na obrazovkách vidět v roli hlasatelky v letech 1989 – 1992, jeden z nejmladších hlasatelů Petr Lesák pak šest let od roku 1999 do roku 2005.
Iveta Kováčová byla první romskou hlasatelkou v letech 1998 až 2005.
Viola Ottová pracovala jako programová hlasatelka v letech 1991 – 1997 a znovu se vrátila v roce 2000 – 2005.
Martina Vrbová Hynková – hlasatelkou v letech 1993 – 2005, zůstala ČT dodnes věrná jako moderátorka pořadu Sama doma.
Klára Doležalová pracovala sedm let jako hlasatelka od roku 1998 do 2005, ovšem mnozí si ji pamatují také z pořadu O poklad Anežky České.
Brigita Zlámalová vyhrála konkurz v roce 1990 a v roce 1994 přešla do televize Prima.
Televize hned po revoluci zažila několik výrazných změn. Kromě Československé televize, tzv. federální, se k 1. 1. 1992 vytvořily televize Slovenská a Česká. Po zániku federálního státu Československá televize zanikla k 31. 12. 1992.
Doba zrychlila, na scéně se objevily i televize soukromé. Čas televizních hlasatelek a hlasatelů se naplnil. Jejich působení skončilo; v České televizi v roce 2005, ve Slovenské o rok dříve.
Být hlasatelkou nebo hlasatelem byla čest a velká zodpovědnost.
Programové hlasatelky a hlasatelé Československé a později České televize vstupovali do našich obýváků po dlouhou dobu a byli našimi průvodci ve světě televizních pořadů. Jejich vliv byl nesporný a dodnes si zaslouží náš obdiv. V jejich práci jim nepomáhala žádná čtecí zařízení, která se začala používat až po roce 1990, do té doby texty uměli zpaměti, často museli vybruslit ze zapeklitých situací, které přináší živé vysílání. Pokaždé byli upravení, usměvaví, kultivovaní. Nikdy na nich divák nepoznal osobní problémy, vždycky byli stoprocentní profesionálové, a to není v naší společnosti samozřejmostí. Někteří z nich se na obrazovce objevili jen krátce, jiní nás provázeli televizí dlouhá léta. V dnešní uspěchané době si na ně můžeme vzpomenout a někdy se nám může zdát, že něco na obrazovce schází. Úsměv, lidský přístup, kultivovaný projev. To všechno nám na obrazovku přinášeli televizí hlasatelé a především hlasatelky.
Zdroje: Wikipedie, Archiv ČT
