Článek
Milovala jsem ho. Jeho písničky a balady mi pomáhaly žít v komunistickém područí; bylo nás hodně, co jsme ho považovali za světlo na konci tunelu.
Já viděl divoké koně, běželi soumrakem… (1984) v osmdesátých letech jeho písničky byly jako kapky rosy na vyprahlé zemi.
Až mě zítra ráno v pět, ke zdi postaví… (1985) i dnes mám husí kůži.
Ještě hoří oheň a praská dřevo… slova jako perly se sypou a cinkají, ozvěna dlouho tiše zní.
Spatřil jsem kometu, oblohou letěla…(1986) já jsem chtěla letět, daleko, daleko…
A pak se něco rozbilo. Ztratilo se světlo na konci tunelu, světlonoš sám uhasil plamínek.
Vím přesně, kdy se tak stalo. Nohavica udavač. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, ale bylo jich tolik mezi námi a on byl jedním z nich.
Přestala jsem jeho písničky poslouchat. Ty staré, které pro mě tolik znamenaly, mám pořád v sobě, ty nelze zapomenout. Jejich poetika, naléhavost, síla. Znám je a zpívám si je.
Nohavica ztratil to nejcennější. Naši úctu, moji úctu. Jeho nová tvorba mě nezajímá, je to prach u cesty, na nějž nestačí kapky rosy a perly a poetika a naléhavost těch dřívějších krásných písní.
Váš Darmoděj, vagabund osudů a lásek…(1983)
Jaromír Nohavica. Je mu sedmdesát, má metál od Zemana a Putina, skládá popěvky.
Vyjeli poldové vyjeli do terénu, pustili majáček pustili i sirénu… (2010)…
