Článek
Moje rodina je ovšem úplně nejvíc britskou, jak jen si lze představit. Maminka a tatínek mají rodokmen dlouhý jako žížala a stejně tak i já. Jenom nechápu, co děláme zde, proč jsem se nenarodil na britských ostrovech, což by bylo zcela přirozené.
Narodil jsem se v prosinci, a to je jistě znamení, že jsem něco jako Ježíšek, stejně roztomilý a kouzelný. Maminka s tatínkem se snažili, a tak jsem se nenarodil sám. Mám ještě bratříčka a dvě sestřičky.
Když se mi otevřely očička, první, co jsem uviděl, byla moje maminka a hned potom sourozenci. Tatínka jsem neviděl, protože se od naší výchovy distancoval, což je ovšem pochopitelné, když je tak ušlechtilý a nemá na starosti jen nás a maminku, ale taky několik tet.
Maminka se o nás starala příkladně, jak se sluší a patří v pravé britské šlechtické rodině. Když jsem se malinko rozkoukal, zjistil jsem, že se o nás ještě někdo stará. Personál! Dnes vím, že je samozřejmé, aby o nás šlechtice někdo pečoval. Personál má různé nedostatky; kupříkladu je na rozdíl od nás jenom dvounohý, ale má horní packy, které mu pomáhají při starání, aby nám nic nechybělo. Maminka pomoc potřebovala. Personál jí plnil misky, čistil záchůdek a my děti jsme se brzo začaly učit, jak to všechno taky používat.
Maminka z nás už byla celá unavená, protože jsme jí tak nějak přerostli přes hlavu. Dvounožka často říkala, že jsme pěkná partička, a že je nejvyšší čas, abychom šli do světa.
Rostli jsme jako z vody, tedy mlíčka. Byli jsme všichni nádherní, ovšem ve vší skromnosti musím škrábnout, že já samozřejmě nejnádhernější. Proto je mi záhadou, že moje dvě sestřičky a bratříček se odstěhovali do daleké ciziny, jen já ne, nejkrásnější kocourek! Naštěstí jsem nezůstal na venkově, to by bylo příliš ponižující, ale bydlím ve velikém městě, největším, a tudíž hlavním. Ale popořádku…
Jednoho dne jsme spinkali po obědě v pelíšku. Najednou se nad námi někdo sklonil a mě vytáhl ven! Násilně jsem byl probuzen, zatímco ostatní spokojeně v pelíšku spinkali dál.
Ocitl jsem se ve vzduchu. Držela mě v rukou jakási dvounožka, kterou jsem neznal. Začal jsem plakat. Dvounožka mě hladila a promlouvala ke mně tichým hláskem. Co vám budu povídat…bylo to strašné. Ocitl jsem se v jakési bedýnce, a to bylo naposledy, co jsem viděl svoji maminku, bratříčka a sestřičky…
Finn
