Článek
Hrotem propisky krouží po okrajích zažloutlých listů, zaznamenává další ráno svého života v tranzitu. Krabice popsaných papírů se vedle něj vrší jako archiv pozapomenutého světa. Už popsal tisíce stránek, den po dni, rok za rokem.
Do zašedlých sešitů ukládá maličkosti, které by jinak pohltila letištní anonymita: co měl k snídani, útržky rozhovorů se zvídavými cizinci, vlastní sny i stesky. Jeho deník je pevný bod v nekonečném moři času bez začátku a konce. Mehran Karimi Nasseri – tady známý spíš pod přezdívkou „Sir Alfred“ – si tímto zapisováním zachraňuje zdravý rozum.
Každé ráno má svůj řád. Vstává brzy, ještě než se halou začnou ozývat kroky a hlasy. Odchází do prázdné koupelny a důkladně se omyje, oholí, upraví si vlasy. Obléká si košili – třebaže mu slouží už roky, pečlivě ji složil a uschoval přes noc.
Pak následuje snídaně. V McDonald’s na rohu terminálu si kupuje kávu a svůj oblíbený Filet-O-Fish – letité zvyky se nemění. Usedne na lavičku a pomalu jí, zatímco se letiště probouzí do nového dne. Když dosnídá, vytáhne noviny – personál trafiky už ví, co čte, někdy mu výtisk věnují zdarma.
S chutí listuje čerstvým tiskem v angličtině i francouzštině, občas nahlédne i do německých článků. Sám sebe vzdělává – s pomocí slovníků se naučil číst hned v několika jazycích, jen aby jeho mysl nezašla na úbytě z nicnedělání.
Je dopoledne a hala pulsuje cvrkotem. On ale nikam nespěchá. Je ve svém světě mezi odletovými bránami, kde čas plyne jinak. Od chvíle, kdy v roce 1988 poprvé vstoupil do této tranzitní zóny, uplynulo už tolik let, že se to zdá neskutečné. Zatímco ostatní cestující prožívají nervozitu z cest, on je klidný pozorovatel.
Stal se zde součástí inventáře, živoucím symbolem byrokratického selhání, jak ho později nazvou média. Jak se ale Íránec ocitl uvězněný v pařížském letišti? A proč tu zůstal celých osmnáct let?
Mehran se narodil v roce 1945 na jihozápadě Íránu, ve městě Masdžed Solejmán, vybudovaném kolem ropného naleziště Britské ropné společnosti. Jeho otec byl lékařem u ropné firmy a rodina žila poměrně zámožně. Matka – tady příběh zahaluje mlha dohadů.
Sám Nasseri později tvrdil, že jeho matkou byla britská zdravotní sestra, možná Skotka, která v Íránu pracovala a měla s jeho otcem tajný poměr. Jindy zmiňoval matku Švédku. Byla to pravda, nebo mýtus, kterým fascinoval novináře?
Nikdo nikdy nepředložil důkazy a vše nasvědčuje tomu, že jeho matka byla spíše obyčejná Íránka v domácnosti. Možná se Mehran chtěl cítit méně sám, méně vykořeněný – a tak si vymyslel příběh o anglické krvi kolující v jeho žilách.
Jako mladý měl ambice a možnosti. V roce 1973 odjel do Anglie studovat na univerzitu v Bradfordu. Tehdy zřejmě ještě cestoval s platným íránským pasem. Jenže domovská země se kolem něj brzy začala propadat do chaosu. V Íránu sílí protesty proti autoritativnímu režimu šáha Pahlavího a mladý Nasseri se ocitá na špatné straně barikády.
Tvrdil, že v roce 1977 během nepokojů přišel o občanství a byl vypovězen z Íránu kvůli účasti v demonstracích. Ať už to bylo jakkoli, domů se vrátit nemohl – nebo nechtěl. Od roku 1977 byl fakticky bez státní příslušnosti, bez domova.
Začal bludný kruh žádostí o azyl: zkoušel to v různých evropských zemích, střídal tábory a úřady, až nakonec uspěl v Belgii, kde mu po dlouhé anabázi přiznali postavení uprchlíka pod ochranou OSN. To znamenalo, že směl zůstat v Evropě. Dostal uprchlický pas, se kterým mohl cestovat – zdánlivě vyřešený příběh.
Jenže on toužil po Anglii. Možná to byla vidina skutečné matky z Británie, možná prostě příslib nového života. V roce 1988 se tedy vydává na cestu do Londýna. Zvolil trasu přes Paříž – odtud letěl dál do Británie. Ale osud krutě zasáhl.
Na letišti Charlese de Gaulla v Paříži prý přišel o všechny své dokumenty – pas i uprchlický průkaz mu někdo ukradl z tašky. Ve vteřině ztratil identitu. Zkusil pokračovat dál, ale britská imigrační kontrola ho bez dokladů odmítla vpustit do země a posadila ho na let zpět do Francie.
A tak se vrátil na pařížské letiště, ovšem teď s prázdnýma rukama – bez pasu, bez papírů, bez jediného důkazu, kdo je zač.
Francouzské úřady byly bezradné. Deportovat ho nemohly – Írán ho oficiálně nechtěl. Pustit ho na francouzské území také nešlo, neměl ani vízum, ani totožnost. Absurdní patová situace. A tak dostal neoficiální „domovské právo“ v tranzitní zóně letiště. Terminál 1, velký kruhový prostor plný bran a chodeb, se stal jeho útočištěm i vězením zároveň.
Zprvu spal jen tak na plastové lavičce, živil se z toho, co mu kdo dal. Mihl se tu den, dva, týden… Úředníci vyšetřovali, co s ním – ale řešení nepadlo. Týdny se protáhly v měsíce. Muž bez národnosti se zabydlel mezi příletovou tabulí a fast-foodem. Letiště se stalo jeho domovem.
První měsíce čekal, že se vše nějak vysvětlí. Každé ráno vyhlížel v davu uniformy imigračních úředníků nebo policistů s tím, že si ho možná konečně někam odvedou. Že se něco pohne. Nepohnulo. Čas se zastavil. Pendloval mezi lavičkou a umývárnou, bloumal halou, oknem pozoroval letadla pojíždějící na ranvej. Ty stroje mířily do světa, kam on nesměl.
Tady v „zemi nikoho“ však mohl chodit volně – letiště bylo jeho klecí, ale měl v ní svobodu pohybu. Zvědaví zaměstnanci letiště ho začali oslovovat – nejdřív opatrně, pak přátelsky. Uklízečky mu nechávaly mýdlo navíc, pracovníci fast-foodu mu přibalili k menu něco na zub zdarma, sem tam mu policista donesl nepotřebnou deku. Stal se maskotem místního personálu. Každý ho znal, každý ho někdy pozdravil.
Dál plynul čas. Z měsíců byly roky. Nasseri si začal zařizovat život, jak nejlépe dokázal. Posbíral pár vozíků a krabic, vytvořil z nich tábořiště kolem své lavičky. Krabice plnil výstřižky z novin, knihami, sešity popsanými drobným písmem – vlastně vším, co tvořilo jeho malý svět. Jednu polici mu nahrazovala prázdná lepenková krabice od letecké společnosti, pečlivě zarovnaná novinami.
Kolik let může člověk prožít mimo realitu, než ztratí sám sebe? Kdy se z člověka stává duch bloudící halou, kterého ostatní nevidí? Nasseri si stále vedl své deníky a udržoval každodenní rutinu, ale mluvil čím dál méně.
Ve Francii se ale mezitím jeho neobvyklý případ stal právním oříškem. Právník Christian Bourget, specialista na lidská práva, se rozhodl, že Nasseriho z té podivné pasti dostane. Deset let chodil po úřadech, psal odvolání a žádosti. Obcházel belgické i francouzské úředníky, sháněl dokumenty, přesvědčoval je o výjimkách a humanitárních řešeních.
Občas to vypadalo nadějně – například v roce 1995 Belgie souhlasila, že Nasserimu vystaví nové doklady, když se vrátí do Bruselu. Jenže to mělo podmínku: v Belgii by musel zůstat pod dohledem sociálních pracovníků. A Mehran odmítl. Stále trval na tom, že chce do Británie a nikde jinde se usadit nechce. Bourguet si ale neoddechl a bojoval dál.
Zlom přišel v roce 1999. Francouzské úřady nakonec povolily – nabídly Nasserimu trvalý pobyt ve Francii. Stačilo podepsat pár dokumentů a mohl volně odejít z letiště. Právník Bourget přijel za svým klientem s radostnou zprávou. V plastových deskách nesl drahocenné papíry: průkaz totožnosti, povolení k pobytu. Po jedenácti letech v tranzitu se otevíraly dveře. Nasseri listiny beze slova převzal. Bourget vzpomíná, že mu bušilo srdce očekáváním – stačil jediný podpis a jeho chráněnec bude svobodný člověk.
Jenže v tu chvíli všichni oněměli úžasem. Nasseri odmítl podepsat. Nechtěl dokumenty ani přijmout. „Odmítl podepsat papíry, protože nebyly na jméno Sir Alfred,“ popsal později konsternovaný advokát Bourget.
Na formulářích stálo obyčejné Mehran Karimi Nasseri – jeho skutečné jméno, na které už téměř zapomněl. Prohlásil, že to není on. On je přece Sir Alfred! Úřední listiny to však nevzaly v potaz.
Jeho rodina v Íránu se mezitím zcela odmlčela. Vlastně se ho nikdy veřejně nezastali. Když je kdosi kontaktoval, prý jen pokrčili rameny s tím, že Mehran zřejmě žije tak, jak si přeje. Možná také už nechápali, kým se stal. On sám se svých příbuzných zřekl – jméno otce i matky se v jeho denících neobjevuje. Jako by minulost vymazal.
Příběh muže z letiště ale postupně přestal být jen soukromým trápením. Novináři z celého světa psali o podivném případu člověka uvězněného v moderní tranzitní zóně. Objevovali se reportéři, kteří chtěli s Nasserim mluvit.
Nakonec neunikl ani pozornosti Hollywoodu. Steven Spielberg se volně inspiroval Nasseriho osudem při natáčení filmu Terminál (2004) s Tomem Hanksem. Film však skutečnost přikrášlil – nabídl milý příběh s nadějeplným koncem, kdy hrdina po pár měsících přece jen odlétá za svým snem. Realita byla mnohem syrovější.
Zatímco filmový Viktor Navorski si získal srdce diváků a odletěl vstříc lepší budoucnosti, skutečný Mehran Karimi Nasseri dál tiše seděl na své lavičce, den za dnem chřadl a ztrácel se před očima veřejnosti. DreamWorks mu sice za práva na jeho životní příběh zaplatili čtvrt milionu dolarů, jenže tyto peníze ležely nevyužité na účtu. Nepotřeboval je. Nic by na jeho situaci nezměnily. Byl bezdomovcem, který neměl kam jít – ať už s dolary, nebo bez nich.
A přece přichází den, kdy své letištní království musí opustit. Je léto 2006 a Sir Alfred náhle vážně onemocní. Několik týdnů pozorovali zaměstnanci terminálu, že se jeho zdraví horší. Po osmnácti letech tak Nasseri opouští brány letiště, na nosítkách a v bezvědomí.
Následující léta však ukázala, že svoboda je relativní. S pomocí Červeného kříže a sociálních služeb byl propuštěn z nemocnice a umístěn do různých ubytoven a pečovatelských zařízení v Paříži. Měl k dispozici své peníze z filmu a za ně si mohl dovolit i poměrně kvalitní bydlení. Ale nikdy se nezačlenil do společnosti.
Roky plynuly. Možná by jeho příběh už zanikl, kdyby nepřišel poslední epilog. Na sklonku léta 2022 se tehdy 76letý Mehran Karimi Nasseri rozhodl pro návrat na místo činu. Po pobytu v pečovatelském domě se vrátil zpět na letiště Charlese de Gaulla. Tentokrát zamířil do Terminálu 2F, modernější haly plné skla a oceli. Usadil se v klidnějším koutě a rozložil kolem sebe své věci – podobně jako kdysi.
Pár týdnů nato se kruh definitivně uzavřel. Je 12. listopadu 2022 krátce po poledni. Mehran Karimi Nasseri umírá na srdeční zástavu uprostřed haly, která mu byla tolik let útočištěm. U sebe měl jen pár sbalených věcí, deníky a několik tisíc eur v hotovosti. Peníze, které už nestihl utratit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mehran_Karimi_Nasseri
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/mehran-karimi-nasseri-terminal-tom-hanks-steven-spielberg-letiste-charlese-de_2211131141_nov
https://www.kroniqa.cz/film-terminal-lhal-skutecny-pribeh-muze-z-letiste-skoncil-tragicky-na-letiste-se-vratil-zemrit/
https://www.theguardian.com/world/2022/nov/23/terminal-man-lived-in-paris-airport-18-years-ill-never-forget-weeks-with-him
https://allthatsinteresting.com/mehran-karimi-nasseri
https://www.cabinetmagazine.org/issues/4/rose.php
