20 tun zlata leželo 131 let na dně. Objevitel pokladu dnes sedí ve vězení a mlčí o tom, kam ho skryl

Večer 12. září 1857 se velitel William Lewis Herndon vrací na kapitánský můstek v parádní námořní uniformě. Parník SS Central America, na kterém stojí, se už tři dny zoufale brání ničivému hurikánu u mysu Hatteras u pobřeží Severní Karolíny.

Vlny a vichr poškodily strojovnu, loď ztratila pohon a přestaly fungovat i čerpadla odsávající vodu z podpalubí. Herndon ví, že plavidlo bitvu s mořem prohrává. Přesto zachovává klid a důstojnost – na rozbouřeném můstku stojí pevně, v uniformě a s odkrytou hlavou, zatímco se setměním přicházejí poslední minuty lodi Central America.

Atlantický parník Central America přepravuje cestující a zlato z bohatnoucí Kalifornie na východ USA. Do New Yorku plul už třiačtyřicetkrát a nic nenasvědčovalo tomu, že by 44. plavba měla být jiná. Na konci léta 1857 je plavidlo s 477 pasažéry a 101 členem posádky na zpáteční cestě z Panamy. V trupu veze i mimořádný náklad: více než dvacet tun zlatých cihel, prachu a mincí, produkt kalifornské zlaté horečky.

Z přístavu Colón u Panamského průplavu vyplula 3. září 1857 a po krátké zastávce na Kubě pokračovala na sever do New Yorku. Kapitán Herndon – důstojník amerického námořnictva s dvacetiletou službou, proslulý výzkumem povodí Amazonky – neměl důvod pochybovat, že plavba dopadne dobře.

Už 9. září však loď zastihla u Karolín tropická bouře. Během následujících dvou dnů přerostla v hurikán. Vítr o rychlosti přes 160 km/h a několikametrové vlny zmítaly dřevěným trupem. Posádka Central America se nejprve snaží plout proti větru, ale poryvy trhají plachty na cáry. V podpalubí začíná téct do trupu – mezi hřídelí lopatkového kola a bokem lodi prosakuje voda.

K večeru 11. září pronikne mořská voda i do kotelny a uhasí oheň pod kotlem. Tím parník přichází o hnací sílu pro vrtule i čerpadla. Loď je najednou bezmocná, jen se nechává vrhat vlnami. Herndon nařizuje vyvěsit vlajku vzhůru nohama jako mezinárodní signál nouze a vyslat nouzové rakety. Celou noc cestující i námořníci utvářejí řetěz a s kbelíky se snaží vylévat vodu z podpalubí. Boj s živlem ale prohrávají – hladina v trupu se nezadržitelně zvedá a loď je čím dál níž v moři.

V sobotu 12. září 1857 kolem poledne hurikán na chvíli slábne. V těžce zkoušené lodi se objevuje jiskřička naděje: na obzoru se ukazuje plachetnice, americká brigantina Marine z Bostonu. Na Central America okamžitě vypálí signální dělo a vyvěsí vlajku na půl žerdi.

Marine pochopí, že má před sebou loď v potížích, a připlouvá blíž. Kapitán Herndon nařizuje spustit na vodu poslední tři záchranné čluny, které zůstaly použitelné. „Ženy a děti do člunů,“ zní rozkaz. Je odhodlaný dostat co nejvíc lidí do bezpečí, přestože moře je stále rozbouřené.

Čluny pendlují mezi oběma plavidly. Převést cestující v prudkém vlnobití je nebezpečné – už samotné spuštění člunů z paluby bylo riskantní. Podaří se zachránit asi 100 osob, z toho přes padesát žen a dětí. Jeden ze členů posádky Central America navíc tajně propašuje do záchranného člunu i svého malého psa. Některé pasažérky váhají opustit manžely, ale Herndon trvá na svém: do první várky zachráněných patří všechny ženy a děti.

Sám pomáhá s nakládáním člunů a zajištěním, aby se nepřevrhly. Desítky žen v dlouhých krinolínách tak přelézají do vratkých člunů a míří vstříc brize Marine kotvící opodál. Každý manévr trvá dlouhé minuty; lidé na palubě se tisknou u zábradlí a s napětím sledují, zda se člun dostane ke Marine.

Když se záchranná loď naplní zachráněnými, obrátí se k Herndonovu parníku bokem a ještě zůstává v dosahu – chtěla by vysvobodit i další. Náhlá prudká vichřice však poškodí její stěžně a takeláž natolik, že kapitán Marine už nemůže riskovat zůstat. Brigantina dává povel k odplutí, zmítaná větrem se vzdaluje a na Central America zůstává většina pasažérů i posádky stále v ohrožení.

Herndon vidí, že situace je zoufalá. Pod nohama cítí, jak paluba povážlivě poklesla k zádi – zatopená strojovna táhne loď dolů. V pět hodin odpoledne se v dálce objevuje další plachetnice. Herndon nechává vypálit signální raketu a loď se pokouší přiblížit.

Podaří se navázat spojení pomocí vlajkové semaforové abecedy: kapitán žádá cizí loď o asistenci. Dostane kladnou odpověď – posádka plachetnice se prý pokusí pomoci – jenže v dalším okamžiku jim vítr roztrhne plachty a plavidlo mizí v šeru. S blížící se nocí přichází i definitivní konec nadějí.

Na palubě Central America teď zbývá kolem 450 lidí, převážně mužů. Námořníci ještě ve spěchu sekerami uvolňují část dřevěné konstrukce – snaží se z palubních desek zhotovit provizorní vor, na kterém by mohli lidé spočinout, až loď klesne. Herndon rozdává záchranné vesty těm, kdo je ještě nemají.

Ještě jednou se snaží motivovat muže, aby vydrželi bojovat o život, dokud to půjde. Krátce po sedmé se moře náhle vzedme a přes palubu se přelije první obří vlna. Trup se otřásá a dramaticky nakloní. Kapitán Herndon se obrací na svého prvního důstojníka a klidně mu říká, že se ještě naposledy odebere do podpalubí.

Důstojník Charles Van Rensselaer pak sleduje, jak jeho velitel vychází z kajuty v tmavomodrém fráčku s ozdobnými knoflíky, bílé košili a se zlatým pruhem na čepici – v plné uniformě, jak se sluší na důstojníka amerického námořnictva. Herndon se vrátil na velitelský můstek rozhodnutý čelit osudu se ctí.

Varuje je, že každý, kdo se teď přiblíží k potápějící se lodi, bude stáhnut vírem ke dnu. Poslední svědectví hovoří o tom, že kapitán smekl čepici, zůstal stát čelem k moři a mávnutím ruky se rozloučil. Chvíli nato se obrovský parník Central America převrací na bok a před očima všech se potápí pod hladinu.

Téměř pět set lidí zůstává po potopení lodi v oceánu na pospas osudu. Překvapivě se vítr utišil – hurikán po sobě zanechal poměrně klidnou hladinu, takže na místě zkázy se drží širší pole trosečníků. Desítky mužů se chytají prken, sudů a všeho, co plave. Noc je ale temná a na moři daleko od pevniny není vidět žádný záchranný člun.

Skupinky přeživších se zpočátku snaží držet pohromadě. Podle jednoho z trosečníků se vzájemně podporují a dodávají si kuráž – ti nejsilnější povzbuzují hlasitě ostatní, aby vydrželi do svítání. Jenže s ubíhajícími hodinami přichází vyčerpání. „Postupně je přemáhala únava a viděl jsem kolem sebe, jak jeden po druhém mizí pod hladinou,“ vzpomínal později pasažér jménem Henry H. Childs.

K ránu 13. září 1857 se na obzoru objevují plachty – na dohled připlouvá norská obchodní loď, Ellen. Když její hlídka spatří stovky plovoucích trosek a rozptýlené lidské postavy ve vestách, okamžitě spouští na hladinu vlastní čluny. Začíná závod s časem. Zmožení muži, kteří vydrželi celou noc nad vodou, jsou na pokraji sil. Mnozí už nedokážou vylézt ani na záchranný člun bez pomoci námořníků z Ellen.

Během několika hodin se norské lodi podaří vylovit z moře 49 přeživších. Kapitán Ellen se snaží křižovat kolem místa katastrofy, jestli nenarazí na další trosečníky. Kolem poledne potká americkou loď Mary, které předá část zachráněných, aby jim zajistila rychlou cestu do přístavu. Většinu trosečníků však Ellen dopraví do Charlestonu v Jižní Karolíně.

Z více než 570 lidí na palubě Central America tak přežilo pouze 153. Byli mezi nimi téměř všichni cestující, kteří se dostali včas do člunů (hlavně ženy a děti), a několik desítek mužů, které ráno zachránila Ellen. Všichni ostatní zmizeli v Atlantiku, včetně kapitána Herndona a celé jeho důstojnické skupiny. Šlo o jednu z největších námořních katastrof 19. století.

Zkáza parníku Central America neznamenala jen tragédii pro rodiny utonulých. Loď vezla i ohromné množství zlata – v polovině 19. století možná největší poklad, jaký se kdy naráz potopil na mořské dno. Podle odhadů se jednalo o zlaté pruty a mince v hodnotě přes 1,6 milionu dolarů tehdejší měny, další milionové sumy převáželi cestující ve formě prachového zlata a mincí ve svých zavazadlech.

Všechno toto bohatství zmizelo spolu s lodí v hloubce přes 2200 metrů pod hladinou oceánu. Pro americkou ekonomiku to byl citelný zásah: zlato z Kalifornie tehdy proudilo do bank na východním pobřeží jako vítaná injekce likvidity. Zpráva o ztrátě lodi plné drahého kovu zasadila finančním trhům ránu, která urychlila řetězový kolaps. Tato „panika roku 1857“ se zařadila mezi nejhlubší hospodářské krize 19. století. Analytici té doby za jednu z příčin označovali právě neočekávané zmizení kalifornského zlata v oceánu.

Zkázu Central America ovšem neprovázely jen ekonomické následky. V americkém námořnictvu i ve společnosti zanechalo jednání kapitána Herndona hluboký dojem. Příběh velitele, který do poslední chvíle neúnavně organizoval záchranu cestujících a nakonec odešel s lodí ke dnu, se stal symbolem statečnosti a obětavosti. Už roku 1860 mu kolegové v Annapolisu odhalili žulový monument – dvanáctimetrový sloup, který dodnes stojí na nádvoří Námořní akademie USA jako připomínka jeho činu.

Herndonovo jméno nesou i dvě válečné lodě amerického námořnictva a dokonce jedno město ve Virginii. Kapitánova vlastní rodina se dočkala poct jiné povahy: jeho jediná dcera Ellen Herndonová se dva roky po tragédii provdala za mladého newyorského právníka Chestera A. Arthura – budoucího 21. prezidenta Spojených států.

Zlato z Central America potom leželo přes sto třicet let netknuté v hlubinách. Vrak odpočíval na dně Atlantiku zhruba 250 kilometrů od pobřeží, ukrytý v černočerné tmě a téměř nedosažitelný tehdejší technikou. Teprve v 80. letech 20. století – po pokrocích v podmořské robotice – se expedice vedená mladým inženýrem Tommy Thompsonem rozhodla legendární „loď plnou zlata“ najít.

Po měsících podmořského pátrání se to podařilo: 11. září 1988, jen den před 131. výročím potopení, kamery miniponorky poprvé přenesly na hladinu záběry zlatých prutů a mincí rozesetých kolem zkorodovaného trupu. Thompsonův tým během následujících let vynesl ze dna kolem tří tun zlata – od hrudek prachového kovu přes cihly až po dvacetidolarové zlaté mince ražené v San Franciscu roku 1857. 

Tyto nalezené poklady měly ohromnou historickou i sběratelskou hodnotu a na aukcích se prodávaly za statisíce dolarů za kus. Sám nález vraku vešel do dějin podmořské archeologie: jednalo se svého času o největší a nejbohatší poklad vyzdvižený z mořského dna.

Euforii z objevu však záhy zastínily právní spory a příběh lidské chamtivosti. Thompsonova expedice se dostala do vleklého sporu s pojišťovnami, které financovaly ztracené zlato v 19. století – a u soudu si nárokovaly značnou část z nově získaného pokladu. Ještě napínavější zvrat přišel poté, co se investoři financující výpravu začali ptát, kam zmizely zisky z prodeje mincí.

Vedoucí expedice Tommy Thompson jakoby se po vyzvednutí zlata vypařil. V 90. letech sice vydal o svém úspěchu knihu a stal se známou osobností, po roce 2000 se ale stáhl do ústraní a na naléhání věřitelů ani soudu nereagoval. V roce 2012 na něj byla podána žaloba pro zpronevěru podílů investorů a Thompson se začal skrývat.

Po několika letech na útěku ho dopadli agenti FBI v hotelu na Floridě. Zatčený inženýr u soudu odmítl prozradit, kde ukryl části zlatého pokladu – zejména několik vzácných mincí, po nichž se slehla zem. Za pohrdání soudem putoval v roce 2015 do federální věznice. Navzdory opakovaným pokusům odmítá prozradit své tajemství.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/SS_Central_America

https://www.genealogybank.com/blog/a-fortune-lost-at-sea-ship-sinks-with-ca-gold-rush-treasure.html

https://www.usni.org/magazines/proceedings/2020/august/rich-history-herndon-climb

https://www.bbc.com/news/articles/cg4g7kn99q3o

https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/1990/january/last-cruise-ss-central-america

https://www.pcgs.com/shipofgold/history-of-ss-central-america

https://thomasnumismatics.com/en/blog/ss-central-america/?srsltid=AfmBOopkBF2PAeXQVl983FbDI0ZDgH2gZVuvjaVK-B1JGHqelh0gK2h_