Článek
Byla tma a chladno – ten mrazivý druh ticha, který dokáže sevřít hrdlo. Malá Jana se tiskla k matčině ruce a Jan Prošvic se svoji ženu snažil povzbudit pousmáním. Všechno bude v pořádku, naznačovaly jeho unavené oči.
Za jejich zády zůstávala rodná země spoutaná ostnatým drátem, před nimi téměř neviditelná hranice a prchavá naděje. Když muž v americké uniformě položil na stůl dětem tabulku čokolády, Jan cítil, jak napětí v jeho hrudi povoluje. Po měsících strachu konečně věřil, že své nejbližší dovedl do bezpečí. Nemohl se mýlit víc.
Výslech trval jen několik desítek minut. Jan upíjel kávu pod portrétem amerického prezidenta a automaticky odpovídal na všetečné dotazy důstojníka, který se choval vlídně a formálně zapisoval každé slovo. Jan mluvil otevřeně – proč uprchli, kdo jim pomohl, co si myslí o novém režimu doma.
V koutku duše se styděl, že prozrazuje jména svých známých, ale utěšoval se, že je to přece nutné k získání azylu. Hlavně aby děti byly v pořádku. Občas pohladil po vlasech vystrašenou Věru. Ještě chvíli a budou moci jít.
Pak falešný důstojník s ledovým klidem oznámil verdikt: „Lidi jeho typu Západ nepotřebuje a jeho žádost o azyl se proto zamítá.“ Janovi ztuhla krev v žilách. Nechápal. Cítil, jak mu manželka v náručí kolabuje, a sám se zmohl jen na chraplavý protest. Někdo ho hrubě odstrčil.
Ve dveřích se objevili ozbrojení muži v německých uniformách. Rychle se k nim seběhli a začali je strkat ven. Prošvicovi se nestačili ani rozloučit pohledem a už seděli vzadu na korbě nákladního auta. Motor zaburácel do noci – a tehdy Jan pochopil. Všechno tohle bylo jen falešná hra. Žádná záchrana. Lež. Tichý vzlyk jeho dcery v rohu auta prořízl tmu jako nůž.
O několik hodin později byli všichni zpět v Praze, v cele pankrácké věznice. Jan objímal děti a snažil se najít slova útěchy, ale žádná nebyla. Ještě včera si myslel, že unikli.
Teď seděl na studené podlaze a snažil se nemyslet na budoucnost. V hlavě se mu znovu a znovu přehrávaly detaily té hrůzné noci: falešná celnice, milý „Američan“, domnělá svoboda na dosah – a potom sklapnutí pasti. Jak mohl být tak slepý?
Nebylo to tím, že by Jan Prošvic byl naivní hlupák. Byl to úspěšný, schopný muž, podnikatel, který celý život tvrdě pracoval. Před válkou začínal v malé dílně a budoval slavnou značku ETA – domácí elektrospotřebiče, žehličky, kávomlýnky.
Měl čtyři děti, honosnou vilu za Prahou a sen o klidném životě konstruktéra. Politika ho nezajímala. Ještě v únoru 1948 odlétal do Spojených států vyjednávat zakázky a netušil, co se doma chystá. Komunistický převrat pro něj byl šok.
Když se vrátil, před bránou jeho továrny už stál akční výbor a označil ho za vykořisťovatele. Ze dne na den přišel o firmu i majetek. Nechápal to, ale věřil, že se nedopustil ničeho špatného – proč by mu slušní lidé ubližovali?
Odpověď naivní nebyla. Státní bezpečnost (StB) sledovala Jana Prošvice už od jara 1948. Z nezainteresovaného podnikatele se stal nepřítel režimu, člověk s kontakty a zdroji, kterého bylo třeba kontrolovat. Jednoho dne ho estébáci bezdůvodně zatkli, brutálně zbili a týrali v pankrácké věznici.
Po pár týdnech, snad aby unikli pozornosti, ho propustili. Zlomeného, avšak přesvědčeného, že šlo o nedorozumění – že stačí dokázat svou loajalitu a rodina bude mít klid. Ta představa ho držela nad vodou.
Krátce po propuštění ale do bytu Prošvicových vtrhl neznámý muž. Představil se jako agent americké CIA a důvěrně nabídl celé rodině pomoc s útěkem za hranice. Jan zpozorněl. Vybavila se mu jména známých, kteří prchali – a slova manželčiných přátel, kteří nabádali k emigraci. Přesto Američana vyhodil.
Stále totiž věřil, že nic neprovedl a komunisté ho nechají žít, bude-li se držet stranou. Nechtěl riskovat. Navíc agent odmítal převést jejich nejmladší děti kvůli nízkému věku – a představa, že by je opustili, byla pro Jiřinu Prošvicovou nepřípustná. Když se podezřelý muž objevil podruhé, dostal stejnou odpověď.
Teprve třetí návštěva, provázená nervózními telefonáty a výhrůžkami, zlomila i Janovu neochotu. Nad rodinou se stahovala smyčka – dostali anonymní tip, že na Jana se „něco chystá“. Jiřina plakala a vyhrožovala, že se s Prošvicem rozvede, pokud bude dál hazardovat s osudem jejich dětí.
Dvě starší dcery, Věra a Jana, mezitím dospěly do věku, kdy by režim mohl i je použít jako rukojmí. Když Američan – jmenoval se Josef „Johny“ Janoušek – přislíbil, že mladší dvě děti zůstanou dočasně v péči příbuzných a za rodinou se pošlou později, manželé Prošvicovi nakonec svolili.
Ráno 23. dubna 1948 opustili svůj domov s několika kufry a srdcem těžkým jako kámen. „Američan“ je naložil do auta a odvezl z Prahy na západ, směrem k Domažlicím.
Tvářil se spokojeně a cestou pronesl pár vtipů, aby je uklidnil. Jan se křečovitě usmál – stále si připadal jako ve zlém snu, ale aspoň věřil, že děti budou v bezpečí. Ještě netušil, že Johny není žádný zahraniční záchrance, ale nastrčený agent StB, jen drobný pěšák ďábelského plánu, který se právě rozbíhal.
Na chodbě malého hotelu ve Kdyni čekal další muž. Představil se jako Stanislav Liška a měl Prošvicovy převést přes hranice. Jan se zmohl jen na letmé podání ruky. Všiml si, že Liška je pobledlý a ruce se mu lehce třesou. Bylo mu divné, že převádění rodin s dětmi přes hranice obstarává velitel pohraniční stanice SNB, navíc v uniformě.
Ale Johny ho ujistil, že je to nutné – na cesty prý nasadili vlastního člověka, aby měli jistotu, že vše klapne. Liška se nejistě usmál. Cítil na sobě Janův podezíravý pohled, ale nepromluvil. Nemohl.
Praporčík Stanislav Liška totiž měl své vlastní tajemství. Ve Všerubech sloužil už od osvobození v roce 1945 a za tu dobu si získal pověst spolehlivého důstojníka. Možná až příliš spolehlivého. Měl kontakty i na druhé straně hranice a několika lidem už pomohl do bavorského exilu.
Dokonce spolupracoval s americkou kontrarozvědkou CIC - on sám si to omlouval snahou „brát zřetel na svou rodinu“. Když tedy začátkem března 1948 přišel rozkaz z vyšších míst, aby pro Státní bezpečnost sehrál roli převaděče, cítil ledový pot stékající po zádech. Neměl na výběr.
Liška ten rozkaz nikdy nezapomněl. V uších mu zněl ještě po letech exilu v Kanadě. „Jako jeden z nejschopnějších, o němž máme dobré informace, jste určen, abyste prováděl akci ministerstva vnitra na zdejších hranicích. Budete uměle převádět lidi přes hranice a my si je budeme po určitém opatření vyslýchat.“
Tahle slova ho pronásledovala ve snech. Měl být nástrojem zrůdného plánu. Nastražit lidem falešnou státní hranici, dovést je do pasti. Hrát dvojí hru a zradit důvěru těch, kdo touží po svobodě. To peklo nechtěl dělat – ale musel, neboť mocní ho drželi v šachu. A tak šel a udělal, co se mu přikázalo.
Večer 23. dubna vedl rodinu Prošvicových tmavou lesní pěšinou kamsi do kopců. Liška téměř nepromluvil, jen gesty naznačoval směr. Jan se jej v jednu chvíli opatrně zeptal, kolik podobných přechodů už absolvoval. „Několik,“ hlesl praporčík a sklonil hlavu.
Ze tmy před nimi se začal rýsovat jakýsi hraniční kámen a dřevěná závora. Liška se zastavil a ukázal: „Tady je hranice.“ Jan vykulil oči – čekal víc překážek, nějaké stráže. Nic. Klid. Za závorou stála nízká budova, v oknech se svítilo. „Americká stanice,“ špitl Liška a mimoděk polkl naprázdno.
Než to kdokoli z nich stihl vstřebat, z křoví se vyřítili dva uniformovaní muži se zbraněmi. „Halt!“ okřikli skupinu. Na rukávech měli pásky s nápisem Zoll. Janovi se podlomila kolena – němečtí pohraničníci!
Chaos dalších minut se Janovi navždy vryl do paměti v útržcích: Liška, který cosi v panice gestikuloval, než ho „celníci“ nechali utéct. Pláč dětí a dohadování ozbrojenců. Pevné sevření rukou, jež je odváděly přes práh domku s americkou vlajkou nad vchodem.
Tam je posadili na lavici a nějaký čas ponechali o samotě. Jan si všiml nápisů v němčině – u některých byla zvláštně zkomolená slova, jako by je psal cizinec. Chtěl se zeptat manželky, jestli jí to přijde divné, ale vtom se otevřely dveře a vstoupil americký důstojník v klobouku.
Jan stiskl ženě ruku a vstal: „My jsme… Češi, prcháme…“ Muž ho přerušil pozdvižením dlaně a představil se plynulou češtinou: „Rád vás tu vítám. Jste v bezpečí. Jmenuji se Amon Tomašoff, kapitán CIC.“
Jan se zmohl jen na děkuji. Věřil. Proč by taky ne? Vše působilo dokonale věrohodně – americká uniforma, obrázek prezidenta Trumana na stěně, přívětivý úsměv důstojníka. Dětem dokonce rozdal malé cukrovinky. Snad i malá Jana na okamžik zapomněla na strach.
Liška se nevracel, ale Janovi to nepřišlo podezřelé: převaděči přece utíkají zpět pro další skupiny. Posadil se ke stolu a vyprávěl kapitánu „Tomášoffovi“ svůj životní příběh, od úspěchů přes pád až po dramatický útěk. Doznal se, že byl politicky pronásledován a znárodnili mu obě továrny.
Uvedl, že se na převaděče obrátil přes známého úředníka. Popsal jména lidí, kteří mu kdy nabídli pomoc odejít z Československa. Věřil, že už není důvod nic skrývat. Nacházel se přece na volné půdě Západu a upřímnost byla cestou k získání azylu.
Když se dveře „americké kanceláře“ znovu otevřely, Jan Prošvic se ještě usmíval. Čokoláda trochu probudila děti z otupělosti a Jiřina dokonce s díky přijala hrnek čaje od jakési uniformované sekretářky. Vypadalo to, že teď už jen sepíšou protokol a pak… svoboda. Jan už se nejspíš viděl v německém sběrném táboře, jak píše dopis příbuzným, že jsou v pořádku. Představoval si, že za pár týdnů se k nim připojí i nejmladší syn a dcerka.
Ta představa ho hřála u srdce. Podepsal výpověď a podal pero důstojníkovi. Ten ji letmo projel očima, beze slova zasunul do desek – a jeho tvář náhle ztvrdla. Když promluvil, hlas měl odměřený jako kat: „Lidi jeho typu Západ nepotřebuje a jeho žádost o azyl se proto zamítá.“
Ta věta visela ve vzduchu jako jed. Jan zíral v naprostém šoku. Cože? Jak to myslí? Nechápe… Nezmohl se na slovo, jen slyšel, jak jeho žena zasténala jako zvíře zasažené smrtící ranou. Pak šlo všechno ráz na ráz. Dva muži s páskami Zoll vtrhli dovnitř, popadli první plačící dítě a přikázali Prošvicovým, aby se zvedli. Protesty nebyly nic platné.
„Raus! Raus!“ křičeli celníci a hrubě tlačili rodinu ven. Nikdo nevysvětloval, jen padlo pár slov o komunistickém špionovi. Jan se bránil, pokusil se jednou zadržet dceřinu ruku, načež ho pažba samopalu udeřila do žeber. Vyrazil dech. Všude byl křik. Ve zmatku viděl, jak americký důstojník klidně stojí s rukama založenýma na prsou. Ani se nehnul, jen koutkem úst cosi naznačil jednomu z celníků. V Janovi hrklo poznání: oni všichni jsou spolu. Bylo pozdě.
Akce Kámen – právě pod tímto krycím názvem naplánovala StB tuhle dokonalou lest. Zorganizovala ji tak precizně, že ani jediná oběť neprohlédla, co se děje. Ve chvíli, kdy zoufalí lidé překračovali hranici, byli přesvědčeni, že jsou opravdu v americké okupační zóně.
Jak by taky mohli tušit opak? V rozbouřených měsících po únoru 1948 využila tajná policie noční tmy a neznalosti terénu, aby kolem nic netušících uprchlíků rozprostřela kulisy jako z filmu. Falešné závory, falešné nápisy, lidé v cizích uniformách, budovy vyzdobené vlajkami. Představení začalo.
Emigranti si mysleli, že konečně unikli z totality – a v bezpečí se rozpovídali. Vyplňovali dotazníky, vypovídali o své odbojové činnosti, o spolupracovnících, kteří zůstali doma, ba dokonce vydávali i zbraně, které možná přinesli. Netušili, že tím jen poskytují důkazy proti sobě a dalším, které režim nenávidí.
Když už StB měla vše, co potřebovala, utáhla smyčku: buď inscenovala další „zásah československé hlídky“ na domnělém německém území, nebo – jako v případě Prošvicových – fingovala zamítnutí azylu a vydání uprchlíků zpět. Ať tak či tak, všichni skončili ve věznicích a lágrech. Tam je čekaly dlouhé roky utrpení.
Jan Prošvic dostal za pokus o nelegální opuštění republiky vysoký trest nucených prací. Jeho manželku soud paradoxně zprostil viny – uznal, že byla vyprovokována a žádný zákon vlastně neporušila, protože z republiky ani nevyšli. To byl jediný paprsek logiky v jinak naprosto zvrácené situaci.
Janovo svědectví z „americké kanceláře“ i tak posloužilo jako spolehlivé kladivo, které na něj dopadlo plnou silou. Pracovní tábor, kam byl poslán, připomínal gulag. Jenže Jan Prošvic byl pevný charakter.
Nezlomili ho komunisté ani jejich falešní agenti. Utekl. Při jedné z prací mimo tábor se mu s pomocí osudu a snad i pár poctivých duší podařilo uprchnout. Ještě v roce 1948 dorazil tentokrát už do skutečného Německa – a tentokrát doopravdy.
V uprchlickém táboře v Ludwigsburgu potkal známou tvář. Stanislav Liška tam seděl na pryčně v rohu baráku a zíral do země. Když spatřil bývalého továrníka, zrudl a vstal. Oba muži stáli tváří v tvář – oběť a vykonavatel provokace. Janovi se zatmělo před očima. Vybavila se mu ta noc, Liškova rozpačitost u falešné závory, zbabělý útěk…
V tu chvíli byl přesvědčený, že ho má před sebou – práskače nastrčeného StB. Neovládl se a vrhl se k Liškovi: „To tys nás dostal!“ Lišku ihned zadrželi američtí vojáci, kteří tábor střežili. Jan jim vylíčil, koho mají před sebou, a trval na důkladném výslechu. Agent StB! opakoval tvrdohlavě. Liška mlčel. Věděl, že proti němu všechno svědčí – vždyť skutečně provedl rodinu Prošvicových do pasti.
Teď se karta obrátila. Byl to on, kdo stál před neúprosnými vyšetřovateli, a jeho osud závisel na jejich slitování. Pak se ozvali svědkové z řad americké kontrarozvědky. Pravda vyšla najevo. Stanislav Liška nebyl zrádce – naopak, byl to muž, který hrál nebezpečnou hru na obě strany.
Více než sto lidem opravdu pomohl přejít skutečnou hranici za svobodu. Byl to odbojář, jenž se infiltroval do struktur, aby mohl zachraňovat, a jen shodou okolností musel nakonec pomoci i opačné straně. Jan Prošvic stál opařený. Už chápal Liškovy zoufalé pohledy, když je vedl nocí.
Chyby v německých nápisech u falešné celnice najednou dávaly smysl – Liška je tam schválně udělal, aby je varoval, ale oni nechápali. Dalším krajanům už pomoct nemohl – v té době už po něm šla i StB, a kdyby se vrátil, čekala by ho šibenice. Spolu s rodinou proto odjel co nejdál. Jeho cesta skončila až v kanadském Edmontonu, tisíce kilometrů daleko od českých hranic.
Akce Kámen po sobě zanechala desítky zmařených osudů. Dnes víme o čtyřiceti jménech těch, kdo do léčky padli, ale je pravděpodobné, že obětí bylo mnohem víc. Skutečný počet obětí není známý, některé archivní spisy chybí nebo byly zničeny.
Historici odhadují, že provokačních akcí s falešnou hranicí mohly být stovky napříč českým pohraničím – od Aše po Domažlicko. Známých obětí jsou na čtyři desítky a zatýkání se neomezilo jen na ně: díky lstí získaným informacím mohla StB stíhat i další lidi, kteří byli jmenováni jako pomocníci či sympatizanti.
Ve výsledku tak na Kámen doplatily možná stovky nevinných. Za přechod falešné hranice padaly tvrdé tresty – mnohaleté žaláře, uranové doly, v jednom případě dokonce doživotí. Ne všichni měli to štěstí co Jan Prošvic, jemuž se podařilo uprchnout.
Někteří zemřeli za mřížemi, další zmizeli beze stopy. Příslušníci StB a jejich tajní spolupracovníci se navíc během akcí nestyděli obohacovat – zatčené okrádali o šperky, peníze a cennosti, mnohdy přímo na hranici nebo ve vykonstruovaných přestřelkách. Do kapes důstojníků tajné policie putovalo i přepychové vybavení vil a bytů zatčených.
Manželka Jana Prošvice o tom věděla své: rodinný majetek byl zabaven do poslední lžičky. Když soud oficiálně uznal, že Jiřina Prošvicová se vlastně ničeho nedopustila, bylo už pozdě – jejich dvě vily i pražský byt si dávno rozebrali papaláši. Prošvicovu venkovskou vilu ve Vonoklasech si v září 1949 „koupil“ za směšnou cenu předseda vlády Antonín Zápotocký.
Nikdo nedbal, že šlo o protizákonnou konfiskaci majetku nevinné ženy. Jak se psalo v jedné tajné zprávě, „poté, co vilu získal s. Zápotocký, nebylo už vůbec možné tento fakt zvrátit“. Když Zápotocký později zemřel, dům putoval pod správu StB a další dlouhá léta sloužil komunistickým pohlavárům.
Jaro 1951. Na západoněmecké ambasádě v Praze zvoní telefon. Rozčilený hlas v němčině žádá kulturního přidělence, aby mu vysvětlil, co mají znamenat zprávy o zneužívání symbolů USA na československém území. Americká strana se totiž konečně dozvěděla o existenci falešných hranic – a podala formální protest.
Washington pobouřilo, že někdo inscenuje úřadovny CIC s portrétem prezidenta a dopouští se tak mezinárodně protiprávní činnosti. Vedení StB zpozornělo. Přesně takovou pozornost nechtěli. Ve světle nástupu železné opony – skutečných ostnatých zátarasů na hranicích – navíc už stará provokační metoda ztrácela smysl.
Akce Kámen byla potichu ukončena. Poslední známé použití této lsti se odehrálo někdy v průběhu roku 1951. Pak už komunisté neměli zapotřebí předstírat, že existuje snadná cesta na Západ: státní hranice se stala neprostupnou zdí střeženou vojáky s ostrými náboji.
A co pachatelé? Ty čekalo dlouhé a poklidné stáří. Žádný soud je včas nedohnal. Až více než šedesát let po oněch událostech se odvážná historička rozhodla vydat jejich jména spravedlnosti. Václava Jandečková, která podrobně zmapovala zločiny spojené s falešnými hranicemi, podala roku 2016 trestní oznámení na několik desítek bývalých příslušníků StB.
O čtyři roky dříve se policii podařilo obvinit jednoho ze strůjců Akce Kámen – Evžena Abrahamoviče, někdejšího vysokého důstojníka StB. Měl už 92 let a žil v ústraní jako vážený penzista, dokonce ředitel obchodního domu. Než soud vůbec začal, Abrahamovič zemřel.
Další komplic, Emil Orovan, stihl zmizet do ciziny a vyhnul se stíhání. Spravedlnost tak opět přišla pozdě, jen symbolicky poklepala na dveře prázdných bytů. „Jedna z nejzákeřnějších provokací komunistické policie tak nejspíš zůstane nepotrestána,“ poznamenala hořce Česká televize v roce 2014. Bohužel tomu tak je.
A Jan Prošvic? Když v roce 1950 odjel z Německa do Velké Británie, bylo mu třiačtyřicet a měl u sebe jen pár liber a odhodlání začít znovu. Pracoval nejdřív jako dělník v továrně, pak v pronajaté garáži rozjel malovýrobu kávovarů.
První dílna mu sice vyhořela, ale nevzdal to. Brzy založil novou společnost a svým umem se znovu vypracoval k prosperitě. Zámožným člověkem už ale být nechtěl – z výdělků podporoval rodinu, která zůstala uvězněná za železnou oponou. Jeho dopisy propašované přes hranice byly plné lásky a povzbuzení.
Dětem psal, aby vydržely, že léta bezpráví nemohou trvat věčně. A měl pravdu: jednou to opravdu skončilo. Rok 1989 zastihl Jana Prošvice na sklonku života. Těšil se, že konečně opět obejme své blízké v Praze. Osud mu to už nedopřál – zemřel v prosinci téhož roku, pár dní před Vánoci.
Po smrti Jana Prošvice začal stát napravovat alespoň některé křivdy. Jeho potomci se domohli částečných restitucí. Úřady jim vydaly to, co komunisté nestačili zničit nebo rozkrást. Vila ve Vonoklasech se po více než čtyřiceti letech vrátila do rukou rodiny.
Z někdejšího architektonického skvostu však zbyla jen zdevastovaná ruina. Prázdné zdi, vytrhané podlahy, zničený nábytek – takový byl obraz dědictví, které na Prošvicovy děti čekalo. Stejně prázdný a vyrabovaný byl i celý život jejich otce. Kdysi patřil k elitě, jež posouvala zemi kupředu – a pak ho vlastní vlast zadupala do země.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_K%C3%A1men
https://www.denik.cz/z_domova/akce-kamen.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-vtazen-do-dabelskeho-planu-po-unoru-1948-musel-vodit-lidi-do-pasti-na-falesne-hranici-40271529
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-akce-kamen-dabelska-lest-estebaku-zustala-bez-trestu-250342
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/stb-akce-kamen-a-obvineny.A130818_201106_domaci_ert
https://www.echo24.cz/a/wV8dT/mlada-historicka-popsala-zvracenou-akci-stb-i-bez-ustru
https://www.novinky.cz/clanek/historie-vtazen-do-dabelskeho-planu-po-unoru-1948-musel-vodit-lidi-do-pasti-na-falesne-hranici-40271529
https://www.blog-svetknihy.cz/l/zakerna-past-stb-s-krycim-jmenem-kamen/
https://www.totalita.cz/stb/stb_a_kamen.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pro%C5%A1vic
https://www.dcery.cz/2014/05/jak-komunista-zapotocky-prisel-k-vile-jana-prosvice/
https://poznejdomy.cz/domy/detail/1841-vila-jana-prosvice
https://magazin.pametnaroda.cz/doba/perzekuce-komunisty/zakladatel-firmy-eta-prvni-obeti-akce-kamen
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/238-294.pdf
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10209991308-tajne-akce-stb/409235100221004/
https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/spisovatelka-badatelka-domazlicko-vaclava-jandeckova-stb-hranice-komuniste.A180531_153028_plzen-zpravy_vb
https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/akce-kamen-falesna-hranice-historie-ceskoslovensko-utek-pres-hranice-stb.A250303_144159_po-cesku_hig
