Článek
14. listopad 1960, podvečer. Na jednokolejné trati mezi Pardubicemi a Hradcem Králové panovala nevlídná podzimní mlha a tma. Osobní vlak číslo 608 od Liberce do Pardubic vedený parní lokomotivou právě v 17:40 dorazil do stanice Stéblová.
Na nádraží měl počkat na protijedoucí vlak číslo 653 z Pardubic do Hradce – motorovou soupravu se dvěma motorovými vozy „Hurvínek“ řady M 131 a čtyřmi přívěsnými vagóny. Oba spoje se tu míjely každý den, podle grafikonu měla parní souprava vyčkat na příjezd motoráku a teprve poté pokračovat dál.
Osudová mlha a lidská chyba. Osud si však zahrál – toho dne byl vlak 608 zpožděný a do Stéblové přijel později. Výpravčí mezitím přehodil výhybky na druhou kolej, připravil vjezd pro vlak 653 od Pardubic a na odjezdovém semaforu pro parní vlak svítila stále červená. Hustá mlha snižovala viditelnost na pouhých padesát metrů.
V té bílé tmě zahlédl starší průvodčí na konci vlaku cosi, co považoval za zelené světlo – signál k odjezdu. Domníval se, že výpravčí dává znamení, a proto zakřičel na vlakovou četu: „Nastupte, dává odjezd!“. Ve skutečnosti staniční dozorce žádný pokyn nedal – stál uvnitř kanceláře za zavřenými dveřmi.
Přesto průvodčí předal domnělý povel k jízdě dál: mladší průvodčí uprostřed soupravy zopakoval signál a vlakvedoucí v zavřeném služebním voze jej slyšel také. Zelené světlo, o němž mluvili někteří svědci, dodnes nikdo spolehlivě nevysvětlil – snad klam v mlze, odraz světla auta, nebo omylem použitá zelená baterka některého z průvodčích. Jisté je, že při souhře nepozorností celá posádka uvěřila neexistujícímu povolení.
Lokomotiva zasyčela a vlak 608 se pohnul vpřed. Strojvedoucí Miroslav Pleskot – unavený, nachlazený muž – nic nenamítal, přestože neviděl žádný zelený signál. Topič právě přikládal uhlí a hlásil nedostatek vody v kotli, takže přehlédl červené světlo odjezdového návěstidla „Stůj!“.
Vlak tak projel návěstidlo na zákaz jízdy bez povšimnutí posádky. Parní lokomotiva silou prorazila výhybku nastavenou pro opačný směr – „rozřízla“ ji, jak se na dráze říká. Celý vlak se rozjel do tmy směrem k Pardubicím, přímo proti druhému osobáku. Ve služebním voze sedící vlakvedoucí Antonín Snítil si vůbec neuvědomil, že nemají povolení k odjezdu – později tvrdil, že se domníval, že kvůli zpoždění bylo křižování přesunuto na jiné nádraží.
Výpravčí ve Stéblové mezitím zděšeně vyběhl z dopravní kanceláře, když uviděl, že se vlak 608 rozjíždí do volné trati. Začal ze všech sil pískat na píšťalku a mávat červeným světlem – mezinárodní signál „Stůj, zastavte všemi prostředky!“. Zoufalé gestikulace v mlze si ale nikdo z posádky ujíždějícího vlaku nevšiml.
Ve snaze zastavit vlak se výpravčí nezdráhal požádat výhybkáře, aby naskočil na bicykl a rozjel se za ním po kolejích. I to bylo marné – parní kolos nabíral rychlost a mizel v bílém příšeří. Poslední naděje svitla ve chvíli, kdy se staničnímu dozorci podařilo dovolat na traťové stanoviště s přejezdovými závorami, pár kilometrů před blížícím se vlakem 653.
Telefonát však přišel o několik vteřin pozdě – strážný na hlásce zvedl sluchátko právě ve chvíli, kdy motorák projížděl kolem jeho okna. Osud už běžel po kolejích vstříc katastrofě, kterou nešlo odvrátit.
Oba vlaky se k sobě řítily na jediné koleji. Za husté mlhy a bez rádia neměli strojvůdci tušení, že jsou na kolizním kursu. Setkali se zhruba 1,5 kilometru od Stéblové u železničního přejezdu mezi poli. Bylo 17:42, když se ze tmy vynořila protijedoucí světla a chvíli nato se ozval mohutný náraz.
Oba muži řídící lokomotivy strhli brzdy, ale v pouhých pár vteřinách od spatření protijedoucího vlaku neměli šanci vlak zastavit. Parní vlak jel rychlostí kolem 55 km/h, motorový kolem 60 km/h. Z blízkých vesnic prý později popisovali, že slyšeli ránu jako výbuch, který otřásl zemí.
Z železných kolosů se v jediném okamžiku stala změť trosek. Čelní motorový vůz vlaku 653 se nárazem vznesl vzhůru a naráz se nabodl na čelo parní lokomotivy. Jeho strojvedoucí neměl sebemenší šanci – zahynul okamžitě v rozmačkané kabině. Další vagóny motorového vlaku se zběsilou setrvačností tlačily jeden do druhého.
Druhý vůz byl odhozen stranou mimo trať, tři následující se zbortily do sebe tak, že později nebylo možné ani rozeznat, který z nich je který. Poslední, zadní motorový vůz se nárazem odpojil a zůstal stát téměř nepoškozený o kus dál – ironie, že lidé na jeho palubě přežili takřka bez úhony, zatímco ti v přední polovině soupravy byli vystaveni děsivé síle srážky.
Parní lokomotiva vlaku 608 vážila přes osmdesát tun a doslova rozprášila prvních pět dřevěných vozů motoráku. Sama přitom vyvázla relativně dobře: její kolosální konstrukce náraz ustála a strojvedoucí s topičem zázrakem přežili fyzicky bez vážných zranění. Před jejich očima se však odehrávalo inferno.
Souprava se během sekund proměnila v děsivou scénu. Dřevěné vozy praskaly a tříštily se. Tlaková vlna vymrštila desítky lidí ze sedadel proti stěnám a někteří pasažéři byli doslova vyhozeni okny ven do pole.
Jiní zůstali uvězněni pod zkroucenými sedadly a trámy. Jeden ze svědků později líčil, že v prvních chvílích po nárazu slyšel jen zlověstné ticho, pak nářek zraněných – a náhle je zahalila tma a prach. Vzápětí se však ozvaly první výkřiky z hořících trosek.
Parní topeniště lokomotivy 608 se při nárazu roztrhlo a posádka okamžitě začala kbelíky vybírat žhavé uhlí, aby zabránila výbuchu kotle. Nemohli tušit, že z proražených nádrží motorového vozu všude kolem vytéká nafta. Stačila jiskra – a vyšlehly plameny až čtyři metry vysoké.
Během vteřin zachvátil požár trosky vlaku a pohltil ty, kdo přežili srážku. Všude oheň, mlha, tma a chaos – tak líčili přeživší cestující onen moment, kdy se ocitli v hořícím pekle.
Ve zmatečných minutách po nehodě se odehrávaly lidské tragédie i hrdinské činy. Mnoho zraněných bylo v šoku, nedokázali se pohnout, jiní se s vypětím sil snažili dostat ven z trosek – rozbitými okny, dírami v rozervaných stěnách.
Pasažéři ze zadních vozů, kteří vyvázli lehce, začali okamžitě poskytovat pomoc; brzy dorazili i vyděšení obyvatelé nedaleké Stéblové a společně se vrhli do záchrany živých. Bylo slyšet volání uvězněných lidí z hořícího motorového vozu, odkud nebylo úniku. Jeden cestující cítil ostrý zápach spáleniny a viděl, jak se plameny ženou dřevěným vagónem k lidem namačkaným u oken.
Jiný přeživší později vzpomínal na zoufalý boj o život: podařilo se mu rozbít okno a vyprostit mladou ženu, avšak její společník sedící vedle už nejevil známky života. Každá zachráněná minuta znamenala naději – a každé zaváhání mohlo stát další život.
Na místo mezitím mířily sirény sanitních vozů z Pardubic a Hradce a byly povolány jednotky civilní obrany a armády. První lékařská pomoc probíhala přímo u trati: na poli vedle trosek vzniklo provizorní obvaziště, kam záchranáři snášeli zraněné.
Do tří hodin od havárie se podařilo vyprostit přes sto mrtvých těl. Některé oběti nebylo možné vůbec identifikovat – tři lidé se nikdy nenašli a zřejmě kompletně shořeli. Jako zázrakem zůstali nezraněni lidé v posledním motorovém voze i posádka parní lokomotivy, ovšem jejich přežití bylo vykoupeno smrtí většiny cestujících v předních vagónech.
Celkem zahynulo 118 lidí a dalších 110 bylo zraněno. Mnozí zranění podlehli popáleninám a toxickému kouři až později v nemocnicích – záchranáři a lékaři byli svědky toho, že ještě druhý den umíraly desítky pacientů s kritickými popáleninami. Tragédie u Stéblové se tak stala nejhorší vlakovou nehodou v dějinách Československa a jednou z nejhorších v Evropě své doby.
Katastrofa se stala v době, kdy komunistický režim halasně slavil výročí VŘSR – radostné budování socialismu nesneslo podobné nepatřičné zprávy. Proto se úřady postaraly, aby se o neštěstí veřejně mluvilo co nejméně. Na druhý den vydala agentura ČTK suchou zprávu o počtu obětí a konstatování, že příčinou bylo hrubé porušení předpisů.
V hlavním deníku Rudé právo vyšel až třetí den kratičký článek, který nepřipouštěl žádné pochybnosti: viníka je třeba hledat v lidském selhání. Do Stéblové se sice dostavili vysocí funkcionáři komunistické strany a vlády, aby formálně kondolovali pozůstalým a dohlédli na vyšetřování, ale skutečným obětem už to nepomohlo.
Oficiální propaganda neopomněla zdůraznit „péči soudruhů“ o raněné, avšak o skutečném průběhu tragédie ani slovo. Média podléhala cenzuře – nesměla zveřejnit fotografie z místa neštěstí, detailní svědectví ani kritické otázky, které by narušily obraz bezpečné socialistické dopravy. Veřejnost se tak nedozvěděla o hrdinství obyčejných lidí při záchraně, ani o hrůze, která se na místě odehrála.
Smutek ovšem utajit nešlo. Pohřby obětí probíhaly v následujících dnech v mnoha obcích východních Čech – tragédie tvrdě dopadla na celé rodiny. Například z nedaleké Čeperky zahynulo třináct obyvatel jediné vesnice. Jedna z pamětnic, paní Jaruška Hlaváčková, přišla u Stéblové o otce a dva další příbuzné.
Její tatínek, železničář, patřil mezi desítky osob tak těžce ohořelých, že jejich těla příbuzní dlouho nemohli najít – nakonec jej identifikovala až mezi třiceti zuhelnatělými ostatky na patologii, kde rozeznala jen spálené torzo jeho služebního průkazu.
Mrazivá svědectví se předávala šeptem – o požáru, v němž lidi uvěznění v dřevěných vagónech uhořeli zaživa, o zoufalých matkách hledajících děti, o nešťastnících, z nichž zbyly jen stíny. Režim se snažil co nejrychleji celou věc uzavřít.
Ještě než padly oficiální rozsudky, dostavili se pracovníci ministerstva dopravy do nemocnic za zraněnými, aby jim vyplatili jednorázové bolestné 800 Kčs a dali pár pomerančů – symbolické gesto, které mělo pozůstalé uchlácholit. Poté už nezbývalo než nechat čas, aby zahojil rány – a na vše se pokud možno zapomnělo.
Hledání viníka za zavřenými dveřmi. Železniční nehody se v socialistickém Československu měly prezentovat jako raritní excesy, nikoli systémové selhání. Vyšetřování proběhlo diskrétně. Zřízena byla speciální komise, ale bez účasti veřejnosti či médií.
V únoru 1961 – tři měsíce po nehodě – začal v Hradci Králové soud s pěticí železničářů, který proběhl neveřejně a stručné zprávy přinesl tisk až po vynesení rozsudků. Ač se nikdy nepodařilo zcela objasnit, co přesně se tu osudného večera seběhlo, a prakticky každý člen posádky vlaku 608 porušil nějaký předpis, verdikt byl nekompromisní.
Za hlavního viníka byla označena posádka parního vlaku. Strojvedoucí Pleskot, vlakvedoucí Snítil a starší průvodčí Havel dostali nepodmíněné tresty odnětí svobody v rozmezí čtyř až pěti a půl let. Topič – který přehlédl červenou na semaforu – byl odsouzen na 18 měsíců vězení.
Mladší průvodčí vyvázl s roční podmínkou. Tyto relativně mírné tresty ukázaly, že ani komunistická justice nemohla zcela popřít souběh více pochybení. Nic to ale neměnilo na faktu, že oficiální závěr svalil vinu na konkrétní lidi – nikoli na systém. Zelené světlo coby možná příčina bylo soudem odmítnuto s tím, že nešlo o náležitě daný signál.
O technických nedostatcích (špatně viditelná petrolejová návěstidla, absence rádia, nedostatek personálu) nepadlo ani slovo. Příběh tragédie tak uzavřela úřední tečka – a na dlouhá léta se rozhostilo mlčení.
Přesto se na Stéblovou nezapomnělo. V okolních vsích se ještě desetiletí poté vyprávělo o oné děsivé mlze a záhadném světle, které přivodilo tolik smrti. Až po pádu komunismu začali otevřeně promlouvat pamětníci a historici – vyšla kniha Tragédie u Stéblové, objevily se články v novinách. Díky jejich snaze dnes víme podrobnosti, které měly být kdysi zapomenuty. Pomníček v polích u Stéblové se však mohl objevit teprve v roce 2000.
Tehdy nahradil původní dřevěný křížek zbudovaný potají místními a při výroční pietě byla odhalena černá žulová deska s prostým nápisem připomínajícím datum tragédie.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_nehoda_u_St%C3%A9blov%C3%A9
https://magazin.aktualne.cz/zeleznicni-nehoda-steblova-1960-rekonstrukce-tragedie-65-let/r~f71fcd18bede11f0ae9c0cc47ab5f122/v~sl:dc9a6bb4c1a4c93397f6e7d46faa0702/
https://www.cd.cz/100-let-spolu/beh-casu/-31034/
https://www.pozary.cz/clanek/36122-1960-zeleznicni-nehoda-u-steblove-si-vyzadala-118-zivotu-dalsich-110-osob-bylo-zraneno/
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/695421/63-let-od-tragedie-u-steblove-srazka-vlaku-si-vyzadala-118-zivotu-mnoho-pasazeru-uhorelo.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pri-srazce-vlaku-ve-steblove-v-roce-1960-zahynulo-118-lidi-124147
https://dvojka.rozhlas.cz/zastavte-vlak-608-pribeh-nejvetsi-vlakove-tragedie-v-ceskoslovensku-pri-ktere-8383667?player=on
https://www.railtarget.cz/osobni-doprava/nejvetsi-ceskoslovenska-zeleznicni-nehoda-vyhybkar-se-snazil-dohnat-vlak-i-na-kole-9598.html
