Krvavá daň za 27 tun koření: Z 270 námořníků přežilo tříleté peklo na oceánu jen 18

Magalhães – drobný kulhající Portugalec s ohnivýma očima – se ocitl na dvoře španělského krále. Za sebou měl dvacet let služeb vlasti, bojů v Indickém oceánu a v Maroku, i zranění, jež mu způsobilo trvalé kulhání. Přesto doma uznání nenalezl. Portugalský král Manuel I. mu odmítl zvýšit plat a uvěřil nepodloženým obviněním z nesprávného chování během marockého tažení.

Místo vděku přišlo pokoření. Magalhães, hrdý a ctižádostivý námořník, pocítil trpkost zrady. Roku 1517 proto sbalil své mapy a opustil rodnou zem – zamířil do Sevilly ve Španělsku, odhodlán nabídnout své zkušenosti konkurenci.

V náručí Španělska našel to, co mu doma upřeli. Mladý španělský král Karel I. (budoucí císař Karel V.) prahl po vlastní veliké výpravě – toužil zlomit portugalský monopol na koření v Indonésii a objevit západní cestu do Asie.

Magalhães předstoupil s odvážným plánem: doplout na východ západním směrem. Věřil, že mezi nově objevenými kontinenty Ameriky musí existovat průliv na druhou stranu světa. Král souhlasil. V září 1519 tak Magalhães vyplul z přístavu Sanlúcar de Barrameda v čele pěti lodí a 270 mužů s královským požehnáním. Netušil, že ho čeká nejdelší a nejkrutější plavba, jakou kdy lidstvo podniklo.

Už od počátku výpravu sužovaly problémy. Posádku tvořila pestrá směs národností – Španělé, Portugalci, Italové, Francouzi i další. Mnozí vůdcovu portugalštinu nechápali - někteří ani nechtěli. Ve tvářích španělských důstojníků doutnala nedůvěra k cizinci ve velení.

Krátce po vyplutí navíc pronásledovala flotilu portugalská loď vyslaná králem Manuelem – tak málo chtěl nevděčný monarcha dopřát Magalhãesovi úspěch. Podařilo se jim uniknout, ale úvodní zdržení a mizící zásoby jen zvýšily napětí. Atlantik přivítal mořeplavce bouřemi a vichry, které roztrhaly plachty a zdržely flotilu na Kanárech. Magalhães musel zavést přísné dávky jídla už po pár týdnech na moři – zlá předzvěst budoucího strádání.

I přes spory a zdržení dosáhli břehů Jižní Ameriky koncem roku 1519. Tam nastalo krátké období úlevy: v zátoce Rio de Janeiro domorodci přivítali cizince přátelsky. Bylo to poslední veselí na dlouhou dobu. Jakmile flotila opět zamířila na jih podél neznámého pobřeží Patagonie, teplé větry vystřídal mrazivý vichr. Když nenašli slíbený průliv, uvěznila je zimní sezóna mezi nehostinnými skalisky. V březnu 1520 zakotvili v přístavu San Julián na argentinském pobřeží, aby tam přečkali zimu. A právě tam, v ledové pustině na konci světa, se rozhořel konflikt, který hrozil výpravu zničit zevnitř.

Velikonoční noc roku 1520 byla tmavá a neklidná. Uprostřed patagonské zimy se tři španělští kapitáni rozhodli zbavit se nenáviděného portugalského velitele. Vzpoura propukla pod rouškou tmy – důstojníci Juan de Cartagena, Gaspar de Quesada a Luis de Mendoza ovládli tři z pěti lodí a plánovali zabít Magalhãese. Netušili, že ten jejich zradu čekal.

Kapitán vyslal na palubu jednoho z buřičských plavidel svého oddaného důstojníka. Stačil okamžik: v šeru se zaleskla dýka a kapitán Mendoza, hlavní strůjce vzpoury, se skácel s proříznutým hrdlem na palubu vlastního korábu. Jeho mrtvé tělo nechal Magalhães demonstrativně pověsit za nohy na ráhno.

Magalhães tvrdě udeřil: povstalci byli zajati a krutě potrestáni. Kapitána Quesadu nechal stít mečem, načež jeho bezhlavé tělo rozčtvrtil – výstraha všem, co by ho chtěli zradit.

Kartagenovi odpustil život jen zdánlivě: vysadil ho na pustém břehu Patagonie spolu s jeho knězem, odsouzené pomalu zemřít hlady a zimou. Několik námořníků – řadových účastníků vzpoury – bylo oběšeno na rahnech, další vsazeni do okovů a ponecháni o hladu v podpalubí. Magalhães se s rebelanty nemazlil. Jeho krutost zaskočila mnohé, ale v tomto věku objevů nebyla neobvyklá – kapitán měl na moři absolutní moc nad životy svých mužů a on neváhal sáhnout k nejtvrdším trestům.

Když na jaře 1520 ledové větry konečně polevily, vydala se flotila opět k jihu. Krátká průzkumná plavba jedné z menších lodí však skončila tragédií – karavela Santiago narazila u ústí neznámé řeky na útesy a potopila se v příboji. Posádka naštěstí přežila a s nesmírným úsilím se po souši vrátila k hlavní flotile.

Teprve v říjnu 1520 spatřili na obzoru mezi skalami úzké mořské úžiny. Magalhãesovi zablesklo v očích. Bylo 21. října, když opatrně zavelel vplout do neznámého průlivu. Trvalo 38 dní mučivě pomalé plavby labyrintem fjordů a mělčin, než nakonec jeho loď konečně vyjela na volné moře. Byl to Tichý oceán – první Evropan, který se po něm plavil z východu na západ. Podlehli iluzi, že nejhorší je za nimi. Ve skutečnosti mělo to nejtěžší teprve přijít.

Tichý oceán nebyl ani zdaleka tak poklidný, jak se zdálo. Magalhães dramaticky podcenil jeho rozlohu. Domníval se, že ostrovy kam mířil jsou už blízko za Amerikou – čekal jen „několik dnů“ plavby. Ale týdny míjely a stále jen voda a voda.

Po čase obklopovalo vyčerpané námořníky už jen nekonečné modré prázdno. Když zmizel poslední pták z oblohy a poslední bouře utichla, uvědomili si svou bezmoc: uvězněni na hladině širého světa, bez jídla, bez naděje. Zásoby se neúprosně tenčily.

Námořníci rozmočili krycí hovězí kůže ze stožárů v mořské vodě, a když po pár dnech změkly, opékali je na uhlících a pojídali jako tuhou odpornou želatinu. Polykali dokonce piliny ze dřeva, aby zahnali palčivý hlad. Občas se podařilo chytit krysu. A pak začali umírat lidé.

Devatenáct mužů zahynulo na moři dřív, než spatřili pevninu. Dalších třicet churavělo na pokraji smrti. Magalhães sám – a k jeho štěstí i kronikář Pigafetta – jako zázrakem odolávali kurdějím, snad díky zásobě kandovaného kdoulového želé.

Mnozí z posádky ztratili víru, že existuje konec utrpení. Jak absurdně teď zněl jejich cíl – obeplout svět. Vždyť svět se zdál nekonečný, nemilosrdný, mlčenlivý. Teprve v březnu 1521 se na obzoru objevila záchrana: Guam, ostrov v Pacifiku obydlený domorodci. Po 99 dnech moře sem konečně flotila dorazila. 

Vyčerpaní námořníci se setkali s místními Chamorry, kteří k lodím připluli na lehkých kanoích. Zpočátku to vypadalo jako požehnání – ostrované jim nosili čerstvé jídlo a vodu. Jenže hladoví a zvědaví domorodci také lezli neomaleně na paluby a brali, co se jim zalíbilo: kusy železa, lana, nástroje.

Došlo k potyčce, někdo z posádky v panice zabil jednoho z ostrovanů. Chamorrové pak uprchli i s malou loďkou, kterou strhli z boku Magalhãesovy lodi. Kapitán zuřil. Dal příštího rána vysadit ozbrojený oddíl a vypálit jejich vesnici jako odplatu – několik domorodců přitom zahynulo. Magalhães pojmenoval Guam a přilehlé souostroví Islas de los Ladrones – Ostrovy zlodějů.

Nasyceni a posilněni vypluli Evropané dál na západ. O týden později – 16. března 1521 – konečně spatřili zelené břehy Filipínských ostrovů.

Magalhães zakotvil u ostrova Cebu, kde vládl Humabon. Záhy se z nich stali spojenci. Humabon přijal s radostí křest, vzal si jméno Carlos na počest španělského krále a jeho manželka Juana po králově matce. Magalhães, dojat novým přátelstvím, věřil, že ho sem přivedla Boží vůle.

Jenže ne všichni vládci souostroví se chtěli sklonit. Datu Lapu-Lapu, náčelník z ostrova Mactan, byl jediný široko daleko, kdo odmítal uznat Humabonovu nadřazenost a španělské přátelství. Ignoroval výzvy ke křtu i daní v podobě potravin. Magalhães to bral osobně. Humabon a jiní mu navrhli, aby šel vzpurného Lapulapua pokořit silou.

Magalhães podcenil nepřítele i terén – smrtelně. Za svítání 27. dubna 1521 naložil do člunů jen 60 svých mužů a kolem třiceti domorodých spojenců z Humabonova kmene, a vyrazil k ostrovu Mactan. Byl zkušený voják a věřil v převahu evropských zbraní.

Jenže již cestou k pláži se objevily komplikace: lodě nemohly kvůli korálovým útesům přirazit blíž. Magalhãesův oddíl musel vyskočit do vody a brodit se mělčinou k pobřeží – zatímco domorodí obránci měli dost času se připravit. A nečekala na ně jen hrstka – čekalo tam 1500 rozzuřených bojovníků Lapulapuova lidu.

Magalhães brzy pochopil, že bitva se nevyvíjí dobře. Nebe nad Mactanem hořelo purpurem vycházejícího slunce, když poslední přeživší z desantu skočili do vody a zoufale plavali k lodím. Magalhãesův bezvládný štít se pohupoval na vlnách a zvolna se potápěl. Slavný mořeplavec Fernão de Magalhães byl mrtev.

Po Magalhãesově smrti zbylo z kdysi hrdé flotily jen torzo: asi 110 mužů a tři opotřebované lodě. Velení převzali dva muži – Duarte Barbosa (Magalhãesův švagr) a João Serrão (jeho přítel) byli zvoleni spolukapitány, protože nikdo nedokázal sám nahradit padlého vůdce.

Oba byli zkušení mořští vlci. Rozhodli se ihned odplout, jakmile naloží obchodní zboží zpět na lodě. Dobře cítili, že spojenectví s Humabonem už visí na vlásku – Filipínci viděli, že Španělé nejsou nepřemožitelní. Chtěli zmizet dřív, než je smete vlna nenávisti.

Humabon však hrál o čas. Jednal vstřícně a klidně, zval velitele k sobě, utěšoval je. Slíbil také předat křesťanům dary – vzácné drahokamy pro krále Karla. Barbosa a Serrão váhali, zda pozvání přijmout. Serrão, který dobře znal nástrahy Orientu, byl podezíravý. Ale Barbosa, pyšný a autoritativní, nechtěl urazit jejich doposud vlídného hostitele.

Nakonec se rozhodli, že se zúčastní – s ozbrojeným doprovodem. 1. května 1521 ráno se tak vydalo 24 důstojníků a námořníků v čele s oběma kapitány do města Cebu na domnělou rozlučkovou slavnost.

Na ní se strhla jatka. Jen dvěma mužům se podařilo probít pryč – Espinosa a Carvalho měli štěstí a bojovnost, takže unikli davu a utíkali zpět k přístavu.Lodníci, zděšení a ochromení hrůzou, neměli velení – ale pochopili. Bez kapitánů, bez cíle – jen pryč z dosahu toho pekla. Tak skončil masakr na Cebu.

Zdecimovaní a otřesení mořeplavci se modlili, aby se už s žádnými domorodci nemuseli potkat. Jediným jejich cílem teď bylo přežít a vrátit se domů. Pod vedením kapitána Elcana – který se po masakru chopil iniciativy – zamířili na Molucké ostrovy (Ostrovy koření), kam dopluli v listopadu 1521.

Obě lodi, Trinidad a Victoria, byly ve špatném stavu. Do trupů zatékalo, lanoví sláblo. Kapitán Elcano rozhodl, že Victoria, jakožto nejmenší a nejlehčí, popluje zpět na západ kolem Afriky do Španělska. Trinidad měl zkusit vrátit se na východ přes Pacifik do Ameriky. Trinidad nakonec na východ nedoplul. Po několika měsících boje s bouřemi a proudy padl do rukou portugalské hlídky.

Victoria mezitím plula k domovu nejdelší možnou cestou: přes Indický oceán a kolem Afriky. Když se v květnu 1522 přiblížili k mysu Dobré naděje, zbylo na palubě už jen asi 20 lidí z původní posádky Victorie. Dorazili k mysu ve strašném stavu a zcela bez jídla – přežili jen díky tomu, že jedli mořské řasy a dešťovou vodu.

Konečně v červenci 1522 zahnuli na sever Atlantským oceánem. 9. září 1522 – skoro přesně po třech letech od vyplutí – doplula Victoria do Španělska. Byl podzim a v Seville nikdo už ani nedoufal, že tu zatracenou „Magalhãesovu flotilu“ uvidí.

Z pěti lodí přežila jediná. Victoria vezla 27 tun koření – její náklad zaplatil celou výpravu několikanásobně. Ale sláva a zisk měly strašlivou cenu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Magellan_expedition

https://www.historyextra.com/period/tudor/ferdinand-magellan-fatal-voyage-discovery-first-circumnavigation-globe-story-facts-timeline/

https://www.heritage-history.com/index.php?c=read&author=ober&book=magellan&story=treachery

https://analog-antiquarian.net/2024/12/13/chapter-20-the-cebu-city-massacre/

https://www.philstar.com/opinion/2021/04/28/2094208/was-magellans-slave-malay-globes-first-circumnavigator