Článek
Jan Kryl se narodil roku 1947 v rodině kroměřížského tiskaře Karla Kryla staršího a jeho ženy Marie. Dětství prožil se starším bratrem Karlem a sestrou Marií v idyle, kterou však brzy narušily dějiny. Jejich rodinná tiskárna – proslulá spoluprací s Čapkovými či básníkem Petrem Bezručem – se stala trnem v oku novému režimu po roce 1948.
Komunisté roku 1950 tiskárnu brutálně zlikvidovali: přivezli dělníky s kladivy a rozbili stroje na kusy. Malý Honza stál s rodinou před milovaným podnikem a v očích měl slzy, zatímco jeho otec jim tiše kladl ruku na ramena. „Neplačte, chlapi přece nebrečí,“ řekl tehdy tatínek pevně.
Byla to první hořká lekce, již si Jan Kryl nesl životem – že bolest se někdy musí skrývat hluboko uvnitř. Po ztrátě tiskárny čekal rodinu pohnutý osud. Otec byl označen za „vykořisťovatele“ a musel manuálně dřít v hutích a továrnách, matka se starala o děti. V roce 1957 se rodina přestěhovala do Nového Jičína na Moravě, odkud Krylovi pocházeli.
Právě tam se v dětech zrodila láska k hudbě. „U nás se hodně zpívalo,“ vzpomínal Jan v jednom rozhovoru. Bez televize, jen občas s rádiem, si celá pětičlenná rodina často sedla a zpívala lidové písně nebo koledy. Všichni tři sourozenci dokonce jako děti vystupovali v dětském souboru.
Hudba se stala útočištěm a útěchou – i malý Honza hltal melodie a později se od Karla naučil prvních pár akordů na kytaru. Rodiče přes všechny ústrky dbali, aby dětem dopřáli nejen práci, ale i radostné chvilky: v neděli brávali rodinu na výlety do lesů, kde vařili polévku na ohni, koupali se v potoce a na chvíli zapomněli na tíživou atmosféru doby. Bylo to prosté štěstí, ze kterého budou Jan i Karel později čerpat ve své tvorbě – a také ve své vzdorovitosti vůči bezpráví.
Bratři jako den a noc
Karel Kryl byl o tři roky starší než Jan a pro Honzu od dětství tak trochu vzorem i rivalem. Přestože vyrostli ve stejné rodině, povahově byli rozdílní. „Jsme diametrálně odlišné osobnosti,“ konstatoval Jan po letech. Karel byl podle něj celý po energickém otci ze slavného rodu Krylů, zatímco Jan připomínal spíše klidnější maminku.
Starší bratr měl od mládí „tvrdou hlavu“ – byl svéhlavý, odvážný, často narážel hlavou proti zdi, jak vzpomínal Jan. Karel už jako voják na počátku 60. let neustále skládal básničky a písně, za které se opakovaně dostával do konfliktu s nadřízenými i do vězení – sám o sobě prý žertem prohlašoval, že je „nejhorší voják Varšavské smlouvy“.
Jan naopak volil opatrnost a kompromis: „Každý není hrdina a nejde hlavou proti zdi. Já tu povahu také nemám,“ přiznal s hořkostí. Od mala spíš stál v Karlově stínu. „Když Karel začal sbírat známky, já se pustil do sbírání nálepek od sirek,“ líčí mladší bratr symbolicky.
Přesto je pojilo silné sourozenecké pouto a láska k písničkám. Jako teenageři oba propadli folku – Karel se na škole v Bechyni naučil pár trampských akordů od kamarádů a Jan doma hned chtěl, aby ho brácha učil také hrát. Karel mu ochotně nakreslil hmaty na papír a Honza celý dychtivý cvičil prstoklad ve svých třinácti letech.
Hudba je sbližovala i formovala, ač tehdy ještě netušili, že jednoho dne je rozdělí exil a zase spojí písně. V srpnu 1968 stanuli bratři Krylovi každý na jiném místě stejného dramatu. Karel, talentovaný písničkář na prahu slávy, tehdy pobýval s rodiči na chatě u známých.
Když přišla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy, v hrůze a vzteku začal psát text písně Bratříčku, zavírej vrátka. Ta známá slova o „hranatých železných maringotkách“ a bratříčkovi skládal Karel s vědomím, že jeho vlastní mladší bratr Honza je právě na vojně – a tudíž první na ráně.
Rozděleni exilem, spojeni bolestí
Po srpnové okupaci se cesty bratrů definitivně rozdělily. Karel Kryl v roce 1969 využil nabídky vystupovat na festivalu v Západním Německu – a po varování, aby se domů nevracel, zůstal v exilu. Rozhodl se pro svobodu v cizině, stal se exulantem a později hlasem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Jan v té době stál na prahu rodinného života – měl čerstvě narozenou dcerku (v září 1969) a nemocného otce.
„Karel nechtěl pochopit, že všichni nemohli dělat revoltu, nemohli nechat své děti napospas komunistickým pohůnkům,“ vzpomínal Jan na těžké dilema těch dní. Kdyby neměl měsíční miminko a tatínka v péči, možná by také uvažoval o odchodu, přiznal v jedné ze svých zpovědí. Ale realita ho držela doma. „Jako on (Karel) jsem ze země odejít nemohl – nevím, co bych tam nabídnul. A kdo by se tu postaral o rodinu?“ vysvětluje suše.
Za Karlovo hrdinství v exilu zaplatili Krylovi doma tvrdou daň. Jan nastoupil po vojně do civilního zaměstnání v opravárenském podniku, ale netrvalo dlouho a dostal výpověď – režim věděl, že je bratrem „zrádce“ na Svobodné Evropě. „Jakmile se provalilo, že Karel je ve Svobodné Evropě, někteří mě přestali i zdravit,“ popisuje Jan atmosféru té doby. Nakonec získal místo ve strojírenském podniku Strojtex, kde vydržel pracovat 25 let.
Po celá 70. a 80. léta nesl stigma „bratra nepřítele režimu“. Žil život obyčejného technika v Novém Jičíně, staral se s manželkou o děti – a v nitru tiše zápasil s pocitem, že jeho vlastní bratr se stal ikonou boje za svobodu, zatímco on, Jan, zůstal doma jako ten „méně odvážný“.
Vztah obou bratrů se v těch letech omezil na zprostředkované vzkazy. Jejich maminka Marie si s Karlem do emigrace psala dlouhé osobní dopisy. „Vždycky říkala, že píše Karlíkovi – ať jdu taky něco připsat. Ale co jsem mu měl psát?“ vzpomíná Jan hořce. Měl snad bratrovi popsat, že doma žije jako „syn vykořisťovatele, s bratrem na Svobodné Evropě, se třemi dětmi, které musí nějak živit“? Nešlo to.
Hrdinou jako Karel se Jan necítil a nechtěl si stěžovat. Jen v sobě dusil trpkost, že na tíhu, kterou rodina nesla kvůli Karlovu exilu, zůstal sám. „Bratr se moc nezaobíral tím, jak rodina doplácí na jeho exil,“ řekl Jan přímo v jednom rozhovoru. V té větě zaznívá směs lásky i ukřivděnosti – mladší bratr možná postrádal od Karla víc pochopení a vděku. Každý z nich prostě bojoval svůj boj jinak.
Osud však bratrům dopřál ještě setkání. V listopadu 1989, po dlouhých 20 letech odloučení, se Karel Kryl nečekaně objevil doma – bohužel za smutných okolností. 23. listopadu, jen pár dnů po vypuknutí sametové revoluce, zemřela v Novém Jičíně maminka Marie.
„Padli jsme si do náručí, jako by těch dvacet let nebylo,“ líčí Jan dojemné shledání. Karel byl prý úplně stejný jako dřív – snad jen obohacený o vrásky zkušeností. Jenže kolem hřbitova postávalo množství estébáků, kteří i tuhle rodinnou chvíli sledovali.
Naděje revoluce a zklamání po návratu
Krátce poté, po pádu komunismu se Karel Kryl vrátil do vlasti jako hrdina. Záhy však prozřel, že realita nebude tak růžová, jak si lidé na náměstích představovali. „Bratr postupně trpěl svým vizionářstvím – tušil, že nový vývoj země nebude takový, v jaký jsme doufali,“ popsal Jan Karlovo rozpoložení po roce 1989.
Písničkář Kryl se snažil zapojit do veřejného života, dokonce prý doufal, že ho osloví pro vysokou politiku – v tomhle ohledu byl velice ambiciózní, říká Jan. Ale prezident Václav Havel Karlovi tenkrát s úsměvem řekl, ať raději jde a zase zpívá. Karel se tím cítil dotčen.
Neutěšený polistopadový vývoj Karla Kryla hluboce frustroval – a Jan to zblízka pozoroval. Karel nahrál kritické album Monology a ostře komentoval nastupující nešvary nové garnitury. Chápal, kdo se dere k moci: „Nebyli to ti nejlepší z nejlepších,“ řekl Jan otevřeně. Karel Kryl viděl privatizační dravce a kmotry a neváhal je odsoudit v písni Demokracie. Dokonce varoval před kuponovou privatizací, že „to lidi rozkradou“. „Brácha říkal, že jsme strašně naivní a hloupí. No a samozřejmě měl pravdu,“ dodává Jan trpce.
Karel Kryl začal mít počátkem 90. let vážné zdravotní potíže, několikrát zkolaboval vyčerpáním. Přesto zarputile jezdil po koncertech a besedách, bojoval písní i slovem až do úplného konce. Jan, který zatím pracoval jako vedoucí marketingu ve Strojtexu, byl Karlovi nablízku alespoň na dálku. Pak přišel šok.
Dne 3. března 1994 Karel Kryl nečekaně zemřel v Mnichově na srdeční infarkt, pouhý měsíc před svými padesátými narozeninami. Jana zastihla zpráva v práci: „Volal mi kolega, ať k němu zajdu. Slyšel jsem z rádia hrát Karla, tak jsem si říkal, že ho konečně pustili do éteru,“ líčí Jan tu osudnou chvíli. Netušil, že místo rehabilitace umělce slyší smuteční poctu. Kolega na něj jen pohlédl: Ty nic nevíš? Brácha zemřel.
Strážce odkazu slavného písničkáře
Smrt bratra paradoxně odstartovala novou kapitolu života Jana Kryla. Ve svých padesáti letech se Honza poprvé postavil s kytarou na pódium. Už nemusel mlčet ani se krčit v koutě. Začal vystupovat s programem „Kryl hraje Kryla“, v němž vedle vlastních textů a básní zpíval i písně svého bratra.
Cítil to jako své poslání: uchovat Karlův odkaz živý, připomínat jeho písničky nové generaci. Projel křížem krážem Česko a Slovensko, hrával v klubech, na malých festivalech, v knihovnách i ve školních aulách. Na gymnáziích a středních školách besedoval s mládeží, vyprávěl o době nesvobody a zkušenostech své rodiny s komunistickým útlakem.
Stal se tak trochu „potulným kazatelem“ revoluce – šedovlasý bard s kytarou, který zpívá Bratříčka a další Karlovy balady, a mezi tím tiše dodává: „Všem bych přál aspoň na chvíli prožít to, čím jsme si prošli my, aby si vážili toho, co máme dnes“. Tato jeho slova zaznamenala Paměť národa a stala se mottem mnoha jeho vystoupení. Jan Kryl se zkrátka rozhodl, že dokud mu budou síly stačit, ponese dál pochodeň, kterou Karel zažehl. S pokorou a bez velkého patosu, svým civilním stylem.
Janova veřejná činnost ale nebyla vždy přijímaná jednoznačně. Obzvlášť zpočátku část publika srovnávala nekompromisně: Karel byl jen jeden a Honza, třebaže se snaží sebevíc, zůstane „jen bráchou“. Média Jana Kryla také brala především jako svědka Karlova života. Každé kulaté výročí Karlových narozenin či úmrtí přineslo pozvánky do rozhlasu a televize, kde měl Jan zavzpomínat na legendu.
Zpočátku ochotně vyprávěl – o Karlově dětství, o rodině, o jeho písních. Ale postupem let ho to unavovalo. „Na Karla si všichni vzpomenou jen, když je nějaké kulaté výročí. A mě už příliš nebaví pořád odpovídat na stejné otázky, je to na jedno kopyto,“ povzdechl si v roce 2024 a nejprve odmítl další rozhovor.
Cítil se využívaný jen jako „mluvící relikvie“ k poctě Karla, zatímco jeho vlastní názory a tvorba veřejnost moc nezajímaly. To v něm opět probouzelo starý pocit nedocenění. Jan je od přírody hrdý a trochu svérázný – co na srdci, to na jazyku. Nebojí se vyslovit ani méně lichotivé soudy. Například narovinu řekl, že Karel svou popularitu vlastně potřeboval a užíval si ji.
Vzpomínal, jak když bratr po revoluci přijel k němu na návštěvu, vydržel doma sotva půl hodiny a hned chtěl jít „na pivo mezi lidi“. „Sotva jsme někam přišli, hned kolem nás hejno lidí chtělo podpisy. Pivo jsme ani nedopili a šli jsme domů – a Karel za hodinu zase, ať jdeme na pivo znova. On tu svoji popularitu potřeboval,“ vyprávěl Jan bez obalu.
Někteří skalní fanoušci to možná neradi slyší – mají Karla za bezchybnou ikonu – ale Jan tím nechtěl bratra shodit, spíš lidsky přiblížit. Bylo mu vždy vlastní vidět věci střízlivě. A také uměl pojmenovat i stinné stránky: třeba veřejně připomněl, že Karlův odchod do exilu měl pro zbytek rodiny těžké důsledky, o které se exulant už tolik nezajímal.
Ve vysokém věku se Jan Kryl stáhl do ústraní. Ještě počátkem roku 2024, kdy by Karel oslavil osmdesátiny, poskytl několik rozhovorů – zejména aby vyjádřil, co by asi jeho bratr řekl k dnešní rozbouřené době. „Můj bratr by určitě podporoval velkou pomoc Ukrajině a rychlejší reakci mocných,“ prohlásil například k válce za našimi hranicemi. Honza Kryl taky už brzy překročí osmdesátku. Žije stále klidně a spokojeně se svou ženou v Novém Jičíně.
Zdroje:
https://www.memoryofnations.eu/cs/kryl-jan-20241211
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/novy-jicin-karel-kryl-autobusova-zastavka-prejmenovani.A251121_879827_ostrava-zpravy_jog
https://cnn.iprima.cz/nedozite-osmdesatiny-karla-kryla-jeho-bratr-rika-ze-by-pisnickar-chtel-lepsi-pomoc-ukrajine-434042
https://plus.rozhlas.cz/karel-svoji-popularitu-potreboval-rika-bratr-slavneho-pisnickare-jan-kryl-7771179
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pred-21-lety-zemrel-karel-kryl-v-poslanecke-snemovne-mu-odhalili-bustu.A150311_203040_lide_ele
