Albert Einstein zachránil tisíce Židů, vlastního syna ale odepsal. Eduard trpěl 32 let v ústavu

Eduard Einstein se narodil 28. července 1910 v Curychu jako druhý syn Alberta Einsteina a Milevy Marićové. Už od raného dětství byl křehký a často nemocný – trpěl horečkami a infekcemi, kvůli kterým nemohl podnikat výlety s rodiči a starším bratrem Hansem.

Rodinný život navíc brzy zasáhlo dramatické odloučení. Roku 1914 se Albert odstěhoval za akademickou kariérou do Berlína a Mileva se s dětmi vrátila zpět do Švýcarska. Manželství se rozpadlo, rozvod byl dokončen roku 1919. Malý Eduard tak vyrůstal s matkou a bratrem v Curychu, zatímco otec žil převážně v Německu.

Přesto se Albert snažil zůstat součástí životů svých synů – často jim psal a občas je navštěvoval či brával na prázdninové cesty. Starší Hans Albert později vzpomínal, že otec uměl odložit práci a celé hodiny si s nimi hrál, zatímco Mileva se starala o domácnost. Nad rodinou však stále visel stín otcovy nepřítomnosti a rostoucí slávy.

Nemocný Eduard dělal rodičům starosti. Albert Einstein ve svých dopisech přátelům otevřeně vyjadřoval obavy, že syn nikdy nebude žít normální život. „Stav mého chlapečka mě velmi skličuje. Je nemožné, aby se z něj stal plnohodnotný člověk,“ psal Einstein už roku 1917 v jednom dopise.

Chladně logická část jeho vědecké mysli dokonce uvažovala, „zda by pro něj nebylo lepší odejít dřív, než pozná život,“ jak poznamenal v témže dopise – tak hluboká byla jeho skepse nad synovým zdravím. Hned vzápětí však převážila otcova láska. Einstein se zapřisáhl, že pro Eduarda udělá, co bude v jeho silách, a skutečně platil synovi pobyty v lázních a sanatoriích a často jej tam osobně doprovázel.

Chlapečkovi láskyplně říkal Tete – zdrobnělinou z francouzského petit, maličký. A Eduard, přestože tělesně slabý, se projevoval jako nesmírně bystré a vnímavé dítě. Miloval hudbu a poezii, sám skládal drobné básně a s otcem rád hrál na klavír a housle. Ve škole vynikal. Když roku 1929 maturoval, patřil mezi nejlepší studenty ročníku.

Právě v tomto období se ale čím dál více ukazovalo, jak těžké je být synem proslulého vědce. Einsteinovo jméno se stalo celosvětovým symbolem geniální inteligence – a Eduard cítil tíhu této záře i ve školních lavicích. Učitelé i okolí na něj hleděli prizmatem slavného příjmení a možná nevyslovených očekávání.

Snad aby našel vlastní cestu, zvolil odlišný obor než byla fyzika jeho otce. Fascinovala ho psychologie a psychiatrie – k čemuž ho nepřímo navedl sám Albert, když mu doporučil četbu prací Sigmunda Freuda. Eduard se ponořil do Freudových teorií a v jeho zájmu o lidskou mysl možná rezonovaly i vlastní niterné potíže.

Roku 1929, ve svých devatenácti letech, nastoupil na Curyšskou univerzitu ke studiu medicíny se zaměřením na psychiatrii. Byl odhodlaný stát se psychiatrem – možná i proto, aby porozuměl sobě samému.

Na univerzitě si vedl akademicky dobře, ale duševně začal klopýtat. Mladý citlivý muž, celý život zvyklý pohybovat se ve stínu geniálního otce, nyní navíc poznal i první bolestnou lásku. Zamiloval se – podobně jako kdysi jeho otec – do o něco starší ženy. Vztah však neskončil šťastně.

Podle dochovaných zpráv se tato milostná epizoda rozpadla a zanechala Eduarda v hluboké emoční krizi. Zklamání z neopětované či ztracené lásky v kombinaci s dlouhodobým vnitřním napětím způsobilo, že Eduardův duševní stav se na počátku 30. let prudce zhoršil.

Spirála depresí a úzkostí vyvrcholila pokusem o sebevraždu v roce 1930. Tehdy jednadvacetiletý Eduard přežil, ale tato událost byla zlomová – poprvé byl přijat na psychiatrickou kliniku Burghölzli v Curychu.

Lékaři u něj diagnostikovali schizofrenii, těžkou duševní nemoc, jež v té době neměla účinnou léčbu. Začal koloběh hospitalizací a terapií, které z dnešního pohledu působí hrůzně. Tehdejší psychiatrie nasazovala agresivní metody: Eduard podstoupil elektrošokovou léčbu, v naději, že to zmírní projevy nemoci.

Výsledkem ale bylo spíše zhoršení. Rodina i blízcí s hořkostí pozorovali, že léčba Eduardovi nepomáhá – naopak, opakované elektrošoky a silné léky zanechaly trvalé následky na jeho schopnosti souvisle myslet a komunikovat. Bystrý mladý muž, nadaný básník a student, se vlivem nemoci a drsné terapie postupně uzavíral do vnitřního světa, kam už za ním bylo těžké dohlédnout.

Pro jeho rodiče to byla nesmírně bolestná situace. Albert Einstein – tehdy již ve světě oslavovaný vědec – byl zprávami o synově stavu otřesen. Albert se snažil racionálně pochopit příčiny synovy choroby a dospěl k názoru, že jde o dědičnou zátěž z matčiny strany rodiny. Tahle chladná vědecká úvaha však ničím neumenšila jeho pocit viny a zármutku.

Milena naplno využívala finanční prostředky z Nobelovy ceny, které jí Albert po rozvodu postoupil právě na zabezpečení dětí. Přesto byla na pokraji sil – psychicky i finančně. Vidět, jak se kdysi nadané a milované dítě propadá do nemoci, pro ni bylo zdrcující.

Na začátku roku 1933 se světem prohnala další zlá zpráva: v Německu převzala moc Hitlerova nacistická strana. Albert Einstein, jakožto slavný Žid a humanista, se rázem ocitl v ohrožení života. V březnu 1933 uprchl z Evropy – nejprve do exilu v Belgii a brzy poté natrvalo do Spojených států amerických.

Jeho odjezd znamenal další zásadní předěl v rodinném osudu. Starší syn Hans Albert po čase odcestoval za otcem a později se v Americe usadil jako úspěšný inženýr. Eduard však v důsledku svého zdravotního stavu nemohl rodinu následovat. Veškeré změny kolem něj možná jen stěží vnímal – zůstával pacientem v Burghölzli a svět venku pro něj stále více splýval v neurčité obrysy za zdí ústavu.

Než Albert odjel, zastavil se za Eduardem v Curychu naposledy osobně. Chtěl syna vidět, dotknout se jeho ruky, snad mu dodat síly. Přivezl si k tomu i housle – hudba byla odjakživa jejich společnou řečí, jíž mohli vyjádřit city, na které slova nestačila. Krátce poté Albert odjel. Netušil, že svého Tete viděl naposledy.

Z bezpečí Princetonovy univerzity v Americe pak Einstein alespoň na dálku činil, co považoval za možné. Pravidelně Milevě a lékařům posílal peníze na synovu péči. S Eduardem si vyměňoval dopisy – jednoduché pozdravy, zprávy o rodině, někdy vědecké úvahy nebo knihy k přečtení.

Během válečných let se Mileva ocitla se synem v těžké situaci. Curych sice zůstal neutrálním ostrovem uprostřed nacisty ovládané Evropy, ale nejistota budoucnosti byla enormní. Mileva se navíc obávala, že jako Žid (byť matka byla křesťanka) by Eduard mohl nacistům padnout do rukou kvůli proslulému příjmení.

V roce 1936 napsala slavnému švýcarskému psychoanalytikovi Carlovi Gustavovi Jungovi a úpěnlivě ho prosila o pomoc s léčbou syna. „Bohužel mě k tomu vede hluboká tíseň z vážné nemoci, jež postihla mého syna,“ zoufale vysvětlovala v dopise a žádala Junga o radu nebo setkání – zároveň se omlouvala, že si nemůže dovolit mu nic zaplatit. Odpovědi se však nikdy nedočkala.

Stejně tak psala Mileva i Albertovi do Ameriky, znovu a znovu. Prosila ho v dopisech, zda by nemohl dostat Eduarda ze Švýcarska do bezpečí za oceán. Albert Einstein však zůstal pasivní. Snad nevěřil, že by těžce nemocný syn zvládl cestu, snad se bál narušení svého nového života, snad jednoduše nedokázal čelit realitě Eduardovy choroby tváří v tvář.

Sám v té době pomáhal zachraňovat mnoho jiných lidí – využíval své známosti a jméno k získávání víz pro pronásledované evropské Židy. Na vlastního syna ale jakoby rezignoval. Ve svých dopisech známým o něm psal jako o „nevyléčitelně duševně nemocném“.

Mileva až do posledních sil bojovala, aby pro Eduarda zajistila co nejlepší péči. Její život se točil kolem návštěv v nemocnici, konzultací s lékaři, shánění peněz na léčbu a neustálých starostí. Když v srpnu 1948 Mileva Marićová ve věku 72 let zemřela, zůstal Eduard definitivně sám.

Samozřejmě ne doslova – byl stále pacientem ústavu, obklopen lékaři a ošetřovateli. Ale přišel o poslední blízkou osobu, která za ním pravidelně docházela, mluvila s ním jeho rodným jazykem, hladila ho po vlasech. Po matčině smrti přešel Eduard do trvalé péče psychiatrické kliniky Burghölzli. Zbytek života strávil převážně tam, s výjimkou krátkých pobytů u pěstounských pečovatelů v 50. letech.

Dne 25. října 1965 Eduard Einstein zemřel. Příčinou byla mozková mrtvice – rychlá, neúprosná rána osudu, která ukončila život pětapadesátiletého muže, jenž kdysi býval plný talentu a nadějí.

Zemřel v sanatoriu Burghölzli, v tom zvláštním světě na pomezí reality, který mu byl tolik let domovem. Od chvíle, kdy naposledy viděl svého otce, uplynulo více než třicet let. Jeho smrt tehdy sotva pronikla do novin. Většina světa znala jméno Einstein jako symbol triumfu lidského ducha a vědy – ale jméno Eduard Einstein zůstalo téměř neznámé, zastíněné slávou jeho otce.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Einstein_family

https://allthatsinteresting.com/eduard-einstein

https://zpravy.tiscali.cz/tragicky-osud-einsteinova-syna-ukazuje-jak-tenka-hranice-je-mezi-uspechem-a-zkazou-621151

https://phalpern.medium.com/mileva-einsteins-desperate-plea-to-carl-jung-help-me-with-my-son-f3d2d01556f9

https://academyoftheheartandmind.com/2025/02/07/the-dark-side-of-albert-einstein-and-mileva-maric-his-first-wife/

https://einstein-website.de/en/einstein-eduard/

https://www.lifee.cz/zapomenuty-syn-genialniho-fyzika-alberta-einsteina-eduard-po-otci-inteligenci-zdelil-ale-psychicke-problemy-ho-cely-zivot-nicily-de54b