Článek
Petrovice u Karviné, kde se Jiří Barteček 7. dubna 1954 narodil, jsou vesnicí přímo nalepenou na státní hranici s Polskem. V padesátých a šedesátých letech tady drátěné zátarasy rozdělovaly i rodiny a drobné radosti každodenního života. Jiří vyrůstal obklopen příbuznými za čárou – tety, strýcové, bratranci žili doslova pár kilometrů daleko v Polsku.
Jenže svět rozdělený železnou oponou byl plný absurdních překážek. Malý Jiří na vlastní kůži poznal, jak nesamozřejmý je pohyb přes hranice i mezi spřátelenými socialistickými zeměmi: na návštěvu k tetě do sousední polské vsi nestačil ani platný pas, bylo potřeba složitě žádat o jednorázovou propustku na úřadech – a ty často ani tohle malé přání nepovolily.
Volnost pohybu neexistovala. Když babička chtěla vidět své dvě dcery v Polsku, musela poníženě čekat měsíce na razítka a povolení, a maximálně čtyřikrát do roka směla na pár dní za rodinou. Socialismus si své občany žárlivě střežil, i před „bratrským“ národem.
Přesto se občas dalo hranici ochutnat – doslova. V zimě Petrůvka, hraniční říčka, zamrzala a kluci z Petrovic se pouštěli po ledě k polským sousedům. Jiří miloval sladkosti a Polsko pro něj představovalo zemi karamelových bonbonů „krówek“.
Jako dítě prchal po zamrzlé řece s bruslemi na nohou a s kapsami naditými pamlsky, které doma v Československu k dostání nebyly. V ústech se mu rozplývala medová chuť neznámé svobody – a jakkoli sladké krówky byly, touha jít tam, kam se člověku zachce, byla ještě sladší.
Rodiče Bartečkovi vedli své čtyři děti k hodnotám a víře, ale také k opatrnému vzdoru. Maminka Anděla chodila denně na ranní mši a doma se mluvilo šeptem o tom, že režim je „čertovský“ – zlo, kterému se nesmí podvolit duše.
Malý Jiří dobře chápal, co tím myslí. V srpnu 1968 mu bylo čtrnáct a doba iluzí skončila: viděl na karvinském náměstí řvoucí sovětské tanky, jak se rozjíždějí tak zběsile, až dlažební kostky létají vzduchem. Jeho máma ho pak vzala do Prahy a ukázala mu fasádu Národního muzea – stopy po kulkách okupantů, kteří přijeli „bratrsky pomoci“ udržet komunisty u moci.
Ten obraz zůstal v Jiřího paměti. Pochopil, že žije ve zrazené zemi, proměněné ve vězení, odkud lidé utíkají, jakmile mají šanci.
Sny o útěku
Jako teenager sedával Jiří s kamarády z učiliště a spekulovali o svobodném světě. V rukou kolovaly západní časopisy, pašované přes hranice – lesklé barevné obrázky aut, hudby a stylu života, který byl zakázaným ovocem. Pro mladého kluka to ale nebyl jen lesk konzumu, co ho lákal.
Za těmi obrazy si představoval zemi, kde lidem nešéfují úředníci s razítky a pohraniční stráže, svět, kde by mohl dýchat, cestovat a žít beze strachu. Už tehdy, kolem svých patnácti, snil o útěku na Západ. A nebyl v tom sám – roku 1968 emigrovalo okolo statisíc Čechoslováků, a další se k tomu chystali v následujících normalizačních letech navzdory všem překážkám.
Jiří patřil ke generaci, která hledala cesty, jak oplatit režimu stejnou mincí – přechytračit ho. Měl nadání na sport. Když začal běhat dlouhé tratě, dostal nápad: vyběhám si účast na olympiádě a uteču tam. Trénoval vytrvale a dokázal zaběhnout maraton za úžasné dvě a půl hodiny – možná jednou mohl patřit k reprezentantům.
Jenže mládí má své nástrahy: rodina se z Petrovic odstěhovala do sousedních Dětmarovic a Jiřího na čas pohltily jiné radosti – posezení ve vinárně, kamarádi, děvčata. Z tréninku polevil a začalo být jasné, že bude muset vymyslet jinou únikovou cestu.
Zatímco pracoval po vyučení jako železničář, pořád v duchu kul plán útěku. První vážný pokus přišel v létě 1973. Jiří se dozvěděl o rybáři v polských Sopotech, který za pár set dolarů dokázal propašovat uprchlíky do Švédska na své lodi. S kamarádem Vlastíkem se pod záminkou dovolené vydali k Baltskému moři s dolary po kapsách. Na pláži tábořili ve stanu a čekali, až rybář vypluje.
Jenže Vlastu přemohla nervozita – na poslední chvíli couvl a rozhodl se vrátit domů. Jiří najednou zůstal sám a uvědomil si, že takhle daleko odvahu nemá: „Potřeboval jsem parťáka. Sám bych se neodvážil,“ vzpomínal později. Polská cesta do svobody tedy skončila dřív, než začala.
Další naděje svitla roku 1974. Jiřímu se zázrakem podařilo získat výjezdní doložku na dovolenou do Jugoslávie – a v hlavě už měl plán, jak přejde přes hory do Itálie. Jugoslávie tehdy byla jedním z mála „průchozích“ míst, kudy se českoslovenští uprchlíci pokoušeli dostat na Západ. Osud však znovu zasáhl: ještě než stačil odjet, do schránky mu přišel povolávací rozkaz k základní vojenské službě.
Úřady mu okamžitě odebraly povolení vycestovat – a Jiřího sny o mořské cestě do Itálie se rozplynuly. Nástup na vojnu už nešlo oddálit a naděje na brzký útěk vzaly za své. Netušil, že ho čeká ironie osudu: režim ho sám dovede až na hranici, kterou tak dlouho toužil překonat.
Ve službách železné opony
V říjnu 1974 se Jiří Barteček hlásil na posádce v Malackách na Slovensku – ve výcvikovém prostoru Pohraniční stráže. Z mladíka, který chtěl utéct, se náhle stal člen ozbrojené jednotky, jež měla zabránit jiným utéct. Jiří uměl dobře běhat a nebál se psů (jeho bratr jednoho cvičil), což u armády hned zúročili – přidělili ho k psovodům.
Paradoxně tak byl vyslán na samotnou hranici do první linie, se zbraní v ruce a ostrými náboji v zásobníku. Hranice u Záhorské Vsi, kam byl před Vánoci 1974 převelen, tvoří řeka Morava – kus „železné opony“ mezi Československem a Rakouskem.
Jiřího stanoviště se jmenovalo Pět vrb, podle stromů u břehu. Přes den odtud vojáci dalekohledem pozorovali opačný břeh, kde v létě občas zahlédli opalující se rakouské dívky bez plavek. Z poklidného denního výjevu se však noc co noc stávala napjatá služba: hraniční pásmo protínal systém signálních drátěných stěn, které při sebemenším dotyku spouštěly poplach.
Každou noc sedával Jiří napůl schovaný v dřevěné kukaňi zapuštěné v zemi uvnitř přísně střeženého koridoru podél řeky. Stačilo, aby do drátů narazil zajíc nebo bažant – a siréna spustila alarm. Podle předpisů měl Jiří okamžitě vypustit psa, vyrazit s ním do tmy a pronásledovat „narušitele“ – třeba i se zbraní v ruce.
Věděl, že ten narušitel může být zoufalý člověk prchající za svobodou, možná s dítětem v náručí. Podobných tragických případů se staly stovky; v letech komunismu zahynulo na československých hranicích při pokusu o útěk nejméně 282 lidí, z toho 144 přímo zastřelili pohraničníci. Jiří tu hrůznou statistiku nehodlal rozšířit.
Mladý voják pomalu získával důvěru nadřízených – i drobné výhody. Musel však být obezřetný: jakákoli zmínka o útěku z něj rázem mohla udělat „narušitele“ v očích vlastních spolubojovníků. Dobře věděl, že by ho raději zastřelili, než nechali přejít hranici.
Přesto v sobě dusil odhodlání, které ho vnitřně hnalo kupředu. Vojna trvala dva roky. Jiří nepotřeboval dva roky. Cítil, že musí jednat dřív, než by riskoval situaci, kdy by měl sám stisknout spoušť proti uprchlíkovi. V duchu počítal měsíce a čekal na příležitost.
Během prvních pár týdnů na rotě v Záhorské Vsi se stal tichým pozorovatelem místních poměrů – a brzy objevil slabá místa systému. Signální stěna měla branky pro průchod hlídek. Každá branka byla jištěna obyčejným elektrickým okruhem: někde v bílé izolaci vedl drát, který bylo možné – jak Jiří odkoukal – drobnou vychytávkou na chvíli vyřadit z provozu
Stačil obyčejný špendlík. „V signální stěně byly branky, v nichž byl uzavřený elektrický okruh. Vedla tam obyčejná dvojlinka v bílé objímce. Stačilo vzít špendlík a propíchnout tu dvojlinku. Okruh zůstal uzavřený, mohl jsi otevřít branku a jít, kam jsi chtěl. Někdy jsme si tak během noční služby chodili do vesnice pro pivo.“
Svoji roli hrál i čas. Jiří potřeboval získat vhodnou pozici a také pár spolehlivých spoluhráčů pro připravovaný útěk. Trpělivě sloužil na hranici a čekal, až dosáhne povýšení na pozici psovoda s nočními službami o samotě – to bylo klíčové.
Trvalo to několik měsíců. Mezitím se mohl několikrát dostat domů na opušťák: vyhrál pár soutěží psovodů a jako odměnu dostal dovolenou. Každou návštěvu v Dětmarovicích využil k tajným schůzkám s kamarády. Začal dva dobré přátele připravovat na velký společný útěk.
Libor Hykl a Petr Gajdoš – kluci z domova, kterým Jiří důvěřoval – byli ochotní riskovat s ním. Přesto jednali téměř veřejně: Jiří později přiznal, že když si na taneční zábavě trochu přihnul, pouštěl si pusu na špacír a o plánu útěku „věděli úplně všichni, kromě policajtů a mojí maminky“.
Měl obrovské štěstí, že ho někdo neudal dřív, než stačil plán uskutečnit. Na začátku září 1975 bylo vše připraveno. Jiří dosáhl postu samostatně sloužícího psovoda. Libor s Petrem – oba civilisté, kterým Jiří pomohl zařídit záminku k návštěvě roty – přijeli na jižní Slovensko poblíž hranice.
Oficiálně to byli kamarádi, co ho přijeli navštívit - neoficiálně čekali ukrytí poblíž v poli, až se setmí a Jiří bude ve službě. Risk byl obrovský. Vojenská vesnice byla plná informátorů a každá cizí tvář budila podezření. Barteček však své přátele představil jako nevinné známé, kteří „jen projíždějí kolem“. Stačilo, aby je nikdo nesledoval ve chvíli, kdy dojde k akci.
Osudná noc
Noc z 12. na 13. září 1975 byla bezměsíčná a chladná. Jiří Barteček měl službu na stanovišti Pět vrb – sám, jen se psem a jedním pomocníkem, vojínem z roty, který sloužil poblíž. Na sobě teplou uniformu a u pasu zbraň s ostrými náboji. Jeho srdce ale tu noc bilo rychleji než jindy. Vše záleželo na přesném provedení. Krátce před půlnocí se Jiří odhodlal: záměrně spustil poplach na signální stěně.
Stačilo dotknout se drátů – falešný alarm začal ječet do tmy. Přesně podle předpisů vyrazil Jiřího pomocník podél řeky k domnělému narušiteli a Jiří vypustil svého německého ovčáka se zvoláním: „Běž! Drž lumpa!“ Pes radostně vystřelil vstříc černočerné tmě.
Pro Libora a Petra číhající opodál to byl signál. Vyběhli z úkrytu a zamířili k brance v plotu – na místo, které si předem smluvili. Jiří už tam na ně čekal. Vytáhl z kapsy připravený špendlík a v rychlosti přerušil obvod v drátech.
Otevřel branku – alarm se nespustil. Během pár vteřin se všichni tři mladí muži protáhli skrz oplocení a pádili k řece Moravě. Hlídka i pes byli tou dobou už stovky metrů daleko. Celá rota v pohotovosti přes kilometr od nich. Cesta ke svobodě byla volná. Stačilo „jen“ přeplavat ledovou řeku na rakouský břeh.
Barteček zahodil vysílačku, odhodil poplašnou pistoli i náhradní zásobník do samopalu – všechny tyto věci by ho ve vodě táhly ke dnu. Hlavní zbraň si však nechal; nemínil ji použít proti lidem, ale v nastalém chaosu se přeci jen cítil jistěji se samopalem v ruce. Vstoupil do černé vody jako první. Prvních pár kroků se dalo brodit mělkým přítokem, pak se řeka prudce prohloubila a pohltila ho až po krk.
Proud byl mnohem silnější, než čekal – z dálky vypadala Morava líně, teď ho ale voda strhávala každým okamžikem stranou. Jiří se pokusil plavat; s kanadami na nohou a samopalem nad hlavou to bylo spíš zoufalé zmítání se než opravdové plavání.
Přesto se nevzdával – občas se dokázal odrazit a nadechnout. Vzápětí ho ale proud unášel dál od místa, kde měl původně překročit hranici. Takhle ho řeka vláčela snad dvě stě nebo třista metrů, než Jiří ucítil, že proud pomalu ztrácí sílu. Dno se začalo zvedat. Najednou stál – klopýtavě vyšel z vody a dopotácel se na rakouskou stranu.
V ten moment na protějším břehu práskl první výstřel. Někdo z hlídky zahájil střelbu směrem do tmy – možná z frustrace, možná v naději, že zasáhnou siluetu plavce. Další rány následovaly. Nad hlavou Jiřího a jeho přátel se rozzářila obloha: českoslovenští pohraničníci vystřelovali jednu signální světlici za druhou.
Během pár vteřin dopadly padáčky s oslnivými světly a dokonale ozářily krajinu i řeku. Nahoře byl slyšet zmatený křik. Jiří zahlédl na druhé straně svého psa, jak zmateně pobíhá u vody a hledá páníčka. „Barteček! Barteček, kde jsi?!“ ozývalo se křičení – rotě konečně docházelo, že narušitel není cizí vetřelec, ale jeden z nich. Z hranice se stalo bojiště: střílelo se dál a světlice měnily noc v den, aby žádný stín nemohl uniknout.
Tři čeští mladíci zatím každý po svém zdolávali řeku. Jiří byl první venku, ale Petr s Liborem doplavávali opodál. Volali na sebe a snažili se dát dohromady. V euforii a šoku zároveň vyběhli pryč od vody, k nejbližším stínům stromů. Rozběhli se směrem na Vídeň – mokří, promrzlí a vyděšení, ale plní adrenalinu.
Neběželi dlouho: nebyli vytrénovaní vojáci jako Jiří. Nad ránem, po několika hodinách nekonečného klopýtání, doslova popadali vyčerpáním u vraku rezavého auta na kraji pole. Tam se na chvíli schovali a konečně se nadechli svobodného vzduchu.
Jiřímu v hlavě zněla slova politruků z vojny: „Rakousko je neutrální stát. Zkusíte zdrhnout a hned vás vrátí.“ Vtloukali jim to do hlavy, aby odradili podobné pokusy. Jiří tomu nevěřil – ale jistý si být nemohl. Co když nás chytí rakouští policajti a předají zpět? honilo se mu hlavou. Znamenalo by to smrt či dlouhé vězení. Proto zvolili opatrnost: rozhodli se vyhnout se lidem a vyčkat.
Další večer, za tmy, spatřili na obzoru zářící světla Vídně. Město bylo blízko, přesto zatím nedosažitelné – báli se tam jít. Celý týden nocovali potají v odstavených vlakových vagónech na předměstí, přes den opatrně vycházeli pro jídlo a dohledávali zbytky po bufetech. Rakouské úřady už mezitím ohlásily, že hledají trojici československých dezertérů – ne proto, aby je vrátily, ale aby je ochránily před možnými agenty StB, kteří by je mohli v cizině zavraždit. Ani to ovšem uprchlíci nevěděli.
Po osmi dnech hladu, zimy a bezesných nocí se Jiří Barteček a jeho dva přátelé konečně odhodlali. Vešli do jedné z policejních stanic ve Vídni a nahlásili, kdo jsou a že žádají o azyl. Jiří měl ještě stále na sobě část vojenské uniformy a v očích strach. V čekárně k nim přistoupil muž v civilu. „Jmenujete se Jiří Barteček a utekl jste z armády?“ oslovil jej plynně česky.
Jiřímu se podlomila kolena. V tu chvíli byl přesvědčený, že se stalo nejhorší – že politruci měli pravdu a Rakušáci ho vrátí. Teď mě odvedou zpátky a bolševici mě zastřelí… prolétlo mu hlavou.
Policista ho ale pohotově podepřel a uklidnil: „Ničeho se nebojte,“ řekl s úsměvem. „Postaráme se tu o vás.“ Jiří nevěřil vlastním uším. Nejenže se do Československa nevrátil, ale navíc zjistil, že on a jeho kamarádi se mezitím stali v Rakousku malou senzací.
Život v exilu
V Československu se ihned rozběhla kola represí naprázdno. Pohraničník, který utekl, měl být exemplárně potrestán. Jiří Barteček byl v nepřítomnosti odsouzen k 26 letům vězení nepodmíněně. Naštěstí se ho komunistická spravedlnost nikdy nedočkala. Zato jeho rodinu neminul šok ani výslechy – hned v pondělí 15. září 1975 zazvonili u Bartečků v Dětmarovicích tři důstojníci československé armády.
Maminka Anděla se prý zděsila, že jdou oznámit synovu smrt; místo toho jí suše sdělili, že vojín Barteček zmizel při výkonu služby. Teprve později se rodina doslechla se neoficiálními kanály, že Jiří je naživu a dostal se na Západ. Úleva a radost převážily nad strachem.
Jiří zatím trávil první týdny svobody v uprchlickém táboře Traiskirchen u Vídně. Po nezbytných pohovorech mu rakouské úřady udělily azyl. Cíl měl jasný – odjet co nejdříve do vysněné Ameriky. V dubnu 1976, necelý rok po útěku, nasedl v Evropě do letadla směr USA. První zastávkou byl New York. Ocitl se sám ve světovém velkoměstě, bez jazyka, bez prostředků, ale s obrovskou chutí začít nový život.
Živil se jako číšník a kuchař v české restauraci U Ručů na Manhattanu, kde se scházeli krajané a exulanti. Večer po práci chodil na kurzy angličtiny. S každou naučenou větou jako by se nadechoval nové svobody. Po roce života v rušném New Yorku se rozhodl zkusit štěstí na druhém pobřeží – odjel autobusem do Kalifornie.
V Los Angeles konečně našel to, co mu doma upírali: možnost budovat svůj americký sen. Nejprve pracoval jako elektrikář na stavbě domů v rostoucích předměstích L.A.. Každodenní dřina se vyplatila: po sedmi letech, někdy kolem roku 1983, se osamostatnil a rozjel vlastní stavební firmu.
Ve Spojených státech si Jiří také založil rodinu: seznámil se s mexickou imigrantkou jménem Rosa, kterou si vzal za ženu, a narodily se jim děti. Svoboda mu dala vše, o čem snil – domov, práci, lásku.
Zdroje:
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/ucili-ho-strilet-na-utekare-za-hranice-pak-ale-utekl-on-sam
https://www.memoryofnations.eu/cs/bartecek-jiri-1954
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/rada-pohranicniku-za-komunismu-odmitla-plnit-rozkazy-a-uprchla-na-zapad-42579
https://svobodanenisamozrejmost.cz/uteky-za-svobodou
https://www.kulturajih.cz/cz/o-nas/tiskove-zpravy/161-za-ostnatym-dratem-aneb-pribeh-cesty-jiriho-bartecka-za-svobodou.html
https://www.gvoz.cz/pribeh-jiriho-bartecka-svedectvi-o-svobode-i-odvaze/
