Článek
Johann Georg Grasel se narodil 4. dubna 1790 v Nových Syrovicích na jihozápadní Moravě. Přišel na svět jako dítě z nejnižších vrstev: rodina Graselových žila na samém okraji venkovské společnosti. Otec Thomas byl likvidátor zdechlin a mršin. Ačkoli to byla potřebná služba, vykonavatele odsuzovala k doživotnímu opovržení; rasovny stávaly daleko za vsí a rasové měli v kostelech vyhrazené oddělené lavice jako „nečistí“ lidé.
Graselovi navíc neměli pověst počestných chudáků – už rodiče si přilepšovali drobnými krádežemi a podvody a místní úřady o nich dobře věděly. Malý Johann tedy vyrůstal obklopen zlodějinou, úskoky a každodenním bojem o přežití.
Situace doma byla neutěšená. Otec Thomas roku 1792 skončil ve vězení. Ve brněnském žaláři na Špilberku si odpykával dlouhý trest až do roku 1799, kdy se mu podařilo uprchnout. Matka Regina se ocitla za mřížemi roku 1801. Johann a jeho sestra tak nezřídka zůstávali sami a museli se o sebe postarat, zatímco rodiče byli za své nekalosti „zašiti“ v base.
V těchto podmínkách jen stěží mohlo z dítěte vyrůst bezproblémové dítko – a malý Johann skutečně brzy sešel na scestí. Poprvé se do šatlavy podíval už v devíti letech, kdy ho přistihli při drobné krádeži jídla nebo pár krejcarů. Soud ho tehdy jako chlapce odsoudil k čtrnácti dnům vězení a veřejnému zmrskání metlou.
Cesta zločinu
Není divu, že se z Johanna stal zloděj dřív, než stačil dospět. V patnácti letech se účastnil první větší vloupačky a v šestnácti už měl na kontě půl tuctu podobných zločinů. Roku 1806 se například spolu s partou potulných lapků vlámal do hostince v dolnorakouském městečku Raabs.
Jeho podíl na kořisti byl žalostný: odnesl si jen dvě stará prostěradla a modrý přehoz na postel. Přesto ho první „úspěchy“ neodradily, ba naopak. Lupičství se pro něj stalo způsobem obživy i sebeuplatnění. Brzy se vypracoval z pouličního zlodějíčka v odvážného lapku, který se nebál přepadat formanské vozy na cestách ani statky v odlehlých samotách.
Už tehdy dokázal pečlivě plánovat, vytipovat si slabá místa, obelstít stráže a chladnokrevně rozdělovat úlohy spolupachatelům. Z negramotného klučiny z návesní chýše rostl sebevědomý kriminálník, který se zločinu začal věnovat jako řemeslu.
K zásadní proměně jeho života došlo kolem roku 1809. Tehdy se po letech opět objevil jeho otec Thomas – uprchlý vězeň, který si mezitím změnil jméno na Josef Haller a nějaký čas se skrýval dokonce až v uherském Veszprému, kde koupil rasovnu za nakradené peníze.
Nyní se starý Grasel vrátil na jižní Moravu a začal kolem sebe organizovat lupičské bandy, jež se záhy staly postrachem širého okolí. Devatenáctiletý Johann se k otci přidal – a místo rodičovského napomenutí dostal nabídku, aby se stal pravou rukou ostříleného loupežníka.
Otec a syn Graselovi spojili síly a společně začali vést početnou bandu, která v následujících letech terorizovala moravsko-rakouské pomezí.
Mladý Grasel se v roli vůdce bandy našel. Byl dravý, nebojácný a vyzařoval přirozenou autoritu – družina ho poslouchala na slovo a zároveň se ho bála. Loupeže a přepady teď byly jeho denním chlebem. Operoval na obou stranách hranice, v hustých lesích jižních Čech, jihozápadní Moravy i Dolního Rakous.
Graselova tlupa udeřila tu u Jemnice či Slavonic, jindy v okolí Znojma či v lesnatém Waldviertelu a Weinviertelu v Rakousku. Jeho zločinecký „akční rádius“ byl na tehdejší poměry neuvěřitelně rozsáhlý.
Graselova stopa byla dlážděna utrpením. Brutalita jeho činů se stala vyhlášenou – do té míry, že už za jeho života začala bořit případnou romantiku loupežnických historek. Zatímco o některých zbojnických kapitánech kolovaly historky jako o lidumilných hrdinech, Grasel v očích vesničanů představoval spíš ztělesnění zla.
Grasel dobře kalkuloval s lidskou nouzí. Kde mohl, podplatil vesničany, aby mu poskytli přístřeší či mlčeli o jeho pohybu. Díky tomu kolem něj začal růst mýtus lidového dobrodince.
V hospodách se o něm zpívaly písně jako o ušlechtilém lupiči, který trestá pyšné pány a pomáhá ubohým. Kdejaký chudý hospodář v skrytu duše obdivoval drzého mladíka, jenž se nebál postavit vrchnosti – ačkoliv pravda byla taková, že Grasel bohaté panstvo téměř nenapadal a drtil hlavně malé sedláky, řemeslníky či obchodníky.
Štvanec
Roku 1815 se kruh kolem Jana Jiřího Grasela začal neúprosně stahovat. Loupežník už byl příliš velkou hrozbou, než aby mu úřady dál jen byly v patách. V listopadu předchozího roku se jeho banda odvážila přepadnout zámek ve Wildbergu u dolnorakouského města Horn. Tím překročil všechny meze a na Graselovu hlavu byla oficiálně vypsána závratná odměna – čtyři tisíce zlatých.
Grasel sám tušil, že jde do tuhého. Už počátkem roku 1815 se ve snaze zmizet z dohledu zákona uchýlil k zoufalému kroku – zamířil do Prahy a nechal se naverbovat k 1. dělostřeleckému pluku rakouské armády. Možná chtěl využít chaosu po Napoleonských válkách a začít nový život jako voják.
Jenže jeho nátura ho nezapřela: brzy po nástupu okradl své spolubojovníky, za což se ocitl v kázeňském vězení, a následně dezertoval. Z vojančení si tedy odnesl jen cejch vojenského zběha – a navíc tím dostal svůj případ pod jurisdikci armádního tribunálu. Přesto se po útěku ke své bandě opět vrátil na jižní Moravu a dál loupil v kraji kolem řeky Dyje, jako by se nechumelilo.
Mezitím však rakouská policie nasadila všechny páky, aby obávaného lupiče dopadla. V létě 1815 zažil Grasel horkou chvilku ve vsi Studnice u Jindřichova Hradce, kde jej místní poznali, když si šel s kumpánem do obchodu koupit kořalku. Venku se v mžiku shromáždil rozlícený dav sedláků odhodlaných lotra zadržet a předat spravedlnosti. Graselovi se sice podařilo prodrat a utéct, ale jeho druha přezdívaného Zottl lidé skutečně chytili a vydali četníkům.
Pod vysokou odměnou a příslibem beztrestnosti se nakonec našli ti, kteří své bývalé kamarády zradili. Ředitelem pátrání se stal brněnský policejní komisař Franz von Okatsch, který zosnoval důmyslnou léčku. Do svých služeb získal jistého konfidenta Davida Mayera – ostříleného policejního špicla – a také vězněnou zlodějku jménem Penkhartová.
Společně sehráli malou komedii: Mayer i Penkhartová se nechali úmyslně zavřít do vězení v Drosendorfu, kde si odpykávala trest jedna z Graselových milenek Therese (Resel) Hambergerová. Mayer pak zinscenoval dramatický útěk této ženy z žaláře, čímž si získal její bezmeznou důvěru. Napůl zoufalá a napůl vděčná Therese následně Mayera zavedla přímo za hledaným Graselem, aby mu pomohl uprchnout ze země.
Náš lupič netušil, že jde o past – přišel na domluvenou schůzku s milenkou do hostince v rakouském Mörtersdorfu (nedaleko města Horn). Psal se 18. listopad 1815, když do hospody zničehonic vtrhli četníci. Grasel se pokusil prostřílet a utéct, ale byl proti přesile a po krátké rvačce ho přemohli jak strážci zákona, tak štamgasti z vesnice, kteří přispěchali na pomoc.
Poslední slova
Následoval jeden z největších soudních procesů tehdejší doby. Rakouské úřady chtěly z Grasela učinit exemplární případ, odstrašující pro všechny další narušitele pořádku. Vyšetřování zločinů jeho bandy trvalo více než rok a jen protokol z výslechů Jana Jiřího měl úctyhodných 568 stran.
Do případu „Grasel a spol.“ bylo zapleteno přes 200 osob – všichni, kdo mu kdy pomáhali nebo se účastnili jeho tažení. Řada podezřelých strávila měsíce ve vazbě a několik jich při výsleších zemřelo. Nakonec stanulo před soudem v různých rolích celkem 66 Graselových spolupracovníků. Až 59 z nich bylo odsouzeno civilním soudem k dlouholetému těžkému žaláři či k nuceným pracím v okovech.
Ovšem Johann Georg Grasel a sedm dalších kumpánů, kteří měli na krku i zběhnutí z armády, převzal do kompetence přísnější vojenský soud. Jednání před tribunálem bylo veřejné a těšilo se ohromné pozornosti – tisk referoval o každém posunu procesu, mezi lidmi se probíraly detaily a mnozí prostí venkované sledovali vývoj s morbidním zaujetím.
Z hrdiny z kramářských písní se najednou stal jen zbabělý vězeň v okovech. Sám Grasel se zpočátku zpupně hájil, odmítal vinu a stěžoval si na poměry, později však pochopil, že nemá šanci uniknout trestu a k části činů se přiznal. Proces se vlekl přes dva roky a definitivní rozsudek padl 28. ledna 1818. Jan Jiří Grasel i jeho dva nejbližší kumpáni – Ignaz Stangl a Jakob Fähding – byli odsouzeni k smrti provazem. Graselův zestárlý otec Thomas, který byl souzen zvlášť u civilního soudu, vyvázl „mírněji“: dostal dvacet let těžkého žaláře na Špilberku, kde roku 1835 zemřel.
Na den veřejné popravy byla Vídeň připravena jako na lidovou slavnost. Vojenská rada nechala v rekordním nákladu 15 000 výtisků vytisknout rozsudek s výčtem Graselových zločinů. Před popravou jich 150 kusů zdarma rozdali přihlížejícím a zbytek pak přímo na místě prodávali po deseti krejcarech – výtěžek šel na dobročinné účely, prý na slepé děti padlých vojáků.
Veřejná poprava se konala 31. ledna 1818 brzy ráno za městskými hradbami. K šibenici byla přivedena trojice odsouzenců a mezi nimi i Jan Jiří Grasel, oděný do jednoduché vězeňské haleny. Vojáci ho vedli v řetězech, avšak podle svědků se tvářil klidně. Dokonce ani ve chvíli, kdy mu kat nasazoval oprátku, se nechvěl – snad už smířen, snad omámen hřmotem a bezvýchodností chvíle.
Mezi přihlížejícími to zašumělo napjatým očekáváním: tradovalo se totiž, že zločinci před smrtí občas prozradí, kam ukryli uloupené poklady, a mnozí zvědavci napínali uši, zda Grasel na prahu smrti nepromluví. Kolem popraviště panovalo ticho a v něm se rozprostíralo odhadem 60 000 lidí – nevídané množství, skoro jako při jarmarku.
Grasel se ještě jednou podíval kolem sebe na ten zástup hlav až k obzoru. Na malou chvilku, první a poslední ve svém životě, stál střed zájmu celé metropole. „Ježíši, tolik lidí,“ pronesl tiše a udiveně.
Legenda jménem Grázl
Ještě v následujících letech po popravě se po hospodách a jarmarcích začaly šířit písně a povídačky, které z Grasela dělaly spravedlivého zbojníka. Byla to doba přející romantickým loupežníkům – Evropané si zamilovali příběhy o Robinu Hoodovi, Jánošíkovi či německém rebelovi Schinderhannesovi, a Grasel do této galerie zdánlivě zapadl.
V Rakousku mu začali přezdívat „šlechtic loupežník“ a zrodila se legenda o dalším lidovém mstiteli bohatých. O skutečných Graselových zločinech se raději takticky pomlčelo. Už pár let po jeho smrti vyšel první lidový román líčící jeho osudy ve zcela jiném světle a objevily se jarmareční písně, v nichž byl vykreslen jako veselý, mazaný chlapík, který – pravda – bral chudým i bohatým, „moc to nerozlišoval“, ale měl jakýsi šarm a glanc.
Dokonce vzniklo několik divadelních her a postava Grasela se dostala i do lidových loutkových výstupů. Skutečnost se proměnila v symbol, jakmile to společnost potřebovala – z krutého zločince se stal pohádkový lotr, kterého se už nikdo nemusel bát.
V českém prostředí byl ovšem Graselův obraz zpočátku zcela odlišný. V očích českých sedláků a měšťanů to byl stále spíše démonický strašák, kterým se ještě dlouho po jeho smrti strašily neposlušné děti. Ostatně právě čeština uchovala jeho jméno jako stigmatizující pojem: z německého Grasel lid zkomolil označení grázl a to zlidovělo jako nadávka pro lotra, lumpa či neurvalce.
Už v druhé polovině 19. století se slovo grázl běžně používalo pro darebáky, aniž si mluvčí uvědomovali, že tím mimoděk připomínají skutečného člověka, oběšeného kdysi ve Vídni. Paradoxně právě jeho jméno přežilo v každodenní řeči déle než v učebnicích dějepisu – dodnes o někom říkáme: „to je ale grázl“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Ji%C5%99%C3%AD_Grasel
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/grasel/grasel.html
https://ev13.eu/cs/p/johann-georg-jan-jisi-grasel-loupeznik-bez-hranic/43499980/
https://zoom.iprima.cz/historie/grazl-vyznam-a-puvod-slova-199380
https://grasel.eu/o-loupezniku-graselovi/
https://www.obecstalky.cz/johann-georg-grasel
https://www.reflex.cz/clanek/historie/129677/johann-georg-grassel-loupil-i-vrazdil-jeho-jmeno-se-stalo-synonymem-pro-vsechny-lumpy-a-vyvrhele.html
https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/jan-jiri-grasel-lupic-vrah-rakousko-uhersko-poprava.A180105_203340_krimi_iri
