Článek
Březen 1989, opuštěné stavební prostranství na okraji Tokia. Mezi harampádím tu stojí rezavý kovový sud zalitý betonem. Uvnitř leží tělo sedmnáctileté dívky. Příběh jejích posledních 40 dnů života se brzy stane noční můrou celé země – a symbolem krutosti, před níž všichni zavírali oči. Teprve až příliš pozdě vyjde najevo, jak nesnesitelné utrpení to děvče prožívalo.
Teprve další vyšetřování odhalí jméno oběti: Junko Furuta. Její osud se zapsal do poválečné historie Japonska jako jeden z nejotřesnějších zločinů spáchaných mladistvými. Sedmnáctiletá středoškolačka, obyčejná dívka s nevinnými sny, se stala vězněm ve vlastním městě.
Čtyři teenageři ji téměř šest týdnů systematicky mučili, ponižovali a znásilňovali, než zemřela. Jak k tomu mohlo dojít?
Únos v poklidný listopadový večer
Na konci listopadu 1988 byl japonský každodenní život v plném proudu – školy chystaly maturitní plesy, ulice už zdobily první zimní světýlka. Junko Furuta byla tehdy studentkou 3. ročníku střední školy v prefektuře Saitama. Chodila poctivě na brigády, aby si ušetřila na plánovaný maturitní výlet, a doma byla známá jako „hodná holka“, která nepije ani nekouří.
Její přátelé a rodina ji popisovali jako laskavou a pilnou dívku s rozzářeným úsměvem a velkými sny – dokonce toužila stát se popovou idolkou. Nikdo tehdy netušil, že právě její bezúhonnost a slušnost upoutají pozornost někoho, kdo jí přeje zlé.
25. listopadu 1988 večer jela Junko domů z odpolední směny na kole. Byl pátek, něco kolem půl deváté. Ulice již potemněly a lidé spěchali do tepla domovů. Když projížděla parkem v rodném městě Misato, zničehonic se před ní objevil mladík na motorce. V plné rychlosti kopl do předního kola jejího bicyklu.
Junko upadla na zem – šokovaná, dezorientovaná, s odřenými koleny. Než stačila pochopit, co se stalo, přiběhl k ní další kluk a začal jí ochotně pomáhat. Působil jako zachránce, známá tvář.
Hiroshi Miyano, osmnáctiletý mladík z její školy, se vlídně nabídl, že ji doprovodí domů. Junko v tu chvíli neměla důvod pochybovat – působil důvěryhodně a starostlivě. Netušila, že právě spadla do pasti.
„Zachráncem“ totiž nebyl žádný náhodný dobrák. Hiroshi Miyano měl mezi vrstevníky pověst násilníka a školního agresora, který se rád chlubil kontakty na mafii - yakuzu. Podle pozdějších svědectví na Junko už delší dobu pokukoval a dotklo se ho, když odmítla pozvání na rande. Teď viděl příležitost k pomstě.
Útok na kolo nebyl náhodný – zosnoval ho Miyano se svým komplicem Shinji Minatem, šestnáctiletým známým, s nímž ten večer projížděl město a doslova lovil svou oběť. Přepadnout dívku „jen tak pro zábavu“ pro ně nebylo nic nového – pár týdnů předtím už znásilnili jinou ženu a vyvázli bez trestu. Tentokrát si vyhlédli Junko.
Miyano vmanévroval Junko do blízkého opuštěného skladu. Pod maskou ochránce se náhle proměnil v predátora. Přiznal jí svoje napojení na jakuza a tiše vyhrožoval: pokud se pokusí utéct nebo křičet, jeho gang zabije její rodinu. Dívka oněměla hrůzou. Tam, ve studeném a prázdném skladišti, ji Miyano poprvé surově znásilnil. Junčin pláč nikdo neslyšel. A bohužel to zdaleka nemělo být naposledy.
Týdny nepředstavitelného utrpení
Hiroshi Miyano svůj slib dodržel – domů Junko neodvedl. Místo toho zavolal své kumpány. K Miyanoovi a Minatovi se vzápětí přidali další dva mladiství – sedmnáctiletý Jō Ogura a stejně starý Yasushi Watanabe.
Společně odvlekli vyděšenou dívku do čtvrti Adachi v Tokiu, kde stál dům rodiny Minato. Právě tam, v obyčejném rodinném domě, začalo peklo, které trvalo dlouhé týdny. Junko byla zavřena v malém pokoji v patře – a pro pachatele se stala věcí, hračkou na uspokojení jejich zvrhlé touhy. Dali jí najevo, že pro ně není člověk: oslovovali ji jen „ono“ či „to“.
Čtyři hlavní agresoři měli klíče od jejího pokoje a střídali se v „návštěvách“, kdy ji mučili a opakovaně znásilňovali. Brzy si k nim začali vodit i další známé – podle pozdějších svědectví ji za tu dobu mohlo zneužít až několik desítek různých mužů z řad jejich kamarádů či kompliců.
Junko byla během zajetí znásilněna nejméně 400×. To však byl jen začátek hrůz. Pachatelé postupně přitvrzovali a vymýšleli stále zvrhlejší metody mučení.
Junko byla denně mlácena pěstmi, pálena cigaretami i zapalovačem. Útočníci ji bili golfovými holemi, železnými tyčemi a bambusovými holemi, věšeli ji za ruce ke stropu jako boxovací pytel a tloukli do ní tak dlouho, dokud nezačala vykašlávat krev.
Do pochvy a konečníku jí vsouvali nejrůznější předměty: od kovových prutů a nůžek přes dřevěné špejle až po zápalné petardy a žárovky. Tím jí způsobili vnitřní zranění tak hrozivá, že ke konci už nemohla normálně močit ani vylučovat.
Nutili ji jíst živé šváby a pít vlastní moč. Musela se před nimi svlékat a masturbovat pro jejich pobavení. V zimních mrazivých nocích ji nechávali nahou stát na balkoně, jindy ji přivazovali ke stropu a nechali viset celé hodiny. Jakékoli projevy bolesti či odporu trestali dalším násilím.
Junko strádala hladem a žízní – v některých dnech nedostala najíst vůbec, jindy ji nutili pít jen vodu nebo mléko. Její tělo pokrývaly popáleniny, pohmožděniny a hluboké rány. Zlomili jí několik kostí. Obličej měla od neustálých ran tak znetvořený, že nebyla k poznání.
Infekce v otevřených ranách způsobovaly, že z ní byl cítit hnilobný zápach. Dívka postupně ztrácela síly – ke konci už se nedokázala ani postavit a většinu času ležela v bolestné křeči na podlaze, sotva pří vědomí.
Volání o pomoc, které nikdo neslyšel
Je neuvěřitelné, že po celou dobu byla Junko držena v běžném domě na předměstí – nikoli v žádném vzdáleném skladišti či lese. Rodiče Shinjiho Minata byli po tu dobu přítomni v domě, kde měli svou dceru uvězněnou. Slyšeli podezřelé zvuky, měli podezření, že jejich syn drží dívku proti její vůli.
Nikdy však nezasáhli. Později před soudem tvrdili, že byli paralyzováni strachem – jejich syn se vymykal kontrole, byl stále agresivnější i vůči vlastním rodičům a chvástal se příslušností k jakuze. Báli se ho natolik, že raději dělali, že nic nevidí. Tím ovšem dali tichý souhlas k pokračování zločinu.
Junčina rodina mezitím prožívala peklo jiného druhu. Když se dcera nevrátila 25. listopadu domů, začali ji zoufale shánět. Už 27. listopadu nahlásili policii, že se Junko ztratila. Pachatelé na to byli připraveni: donutili Junko třikrát zavolat domů a pod pohrůžkou ji přiměli lhát, že utekla z domu a že je v bezpečí u jakési kamarádky.
Dokonce jí nutili do telefonu předstírat smích, aby rodiče uklidnila. Zničení rodiče sice tušili, že něco nesedí, ale uvěřili – co jiného jim zbývalo? Doufali, že se dcera brzy vrátí. Na rodinném stole nechávali rozsvícenou lampu jako maják naděje pro ztracené dítě. Netušili, že v tu dobu Junko trpí hladem, sežehlá od popálenin a sotva se hýbe.
Byly tu ovšem i pokusy o záchranu – bohužel neúspěšné. Jednoho dne přišel do domu Minatových kamarád jednoho z únosců. Když spatřil zbídačenou dívku, vyděsil se. Odešel brzy pryč a vše řekl svému staršímu bratrovi. Ten neváhal a upozornil rodiče, kteří zavolali policii. Když ale hlídka dorazila k domu Minatových, pachatelé stačili včas vymyslet výmluvu.
Rodiče Shinjiho Minata policistům zapřeli, že by doma drželi jakoukoli dívku, a přivolaní strážci zákona se s tím bohužel spokojili. Prohledat dům ani nezkusili – a odjeli, aniž by něco zjistili. Junko byla stále uvnitř, možná slyšela policejní hlasy za oknem… ale pomoc zase odjela pryč.
Také sama Junko se pokusila dovolat záchrany. V nestřežené chvíli dokázala sebrat sílu, doplazila se k telefonu a vytočila tísňovou linku. Měla však smůlu – jeden z pachatelů ji přistihl dřív, než stihla do telefonu promluvit. Rychle hovor ukončil. Když policisté volali zpět, Miyano s ledovým klidem tvrdil, že šlo o omyl. A opět – úřady záležitost dál neprověřovaly.
Trest pro Junko na sebe nenechal čekat: rozzlobení agresoři jí za ten pokus polili stehna benzínem a zapálili nohy. Dívka křičela bolestí. O několik dní později, 4. ledna 1989, už bylo jasné, že se blíží její tragický konec.
Poslední noc a krutá smrt
Na Silvestra 1988 byla Junko Furuta na pokraji smrti. V horečkách, dehydratovaná, v bezvědomí z vyčerpání. Prosila své trýznitele, aby ji zabili, aby ukončili její trápení – podle jednoho svědectví to vyslovila dokonce opakovaně. Ti „chlapci“ ale neměli slitování. Místo rychlé smrti ji čekala ještě poslední vlna nepředstavitelného násilí.
3. ledna 1989 prohrál Hiroshi Miyano v mahjongu větší obnos peněz. Frustraci z prohry si rozhodl vybít na bezvládné dívce v patře. Spolu s ostatními začal Junko opět surově bít – i když už sotva dýchala. Do obličeje jí kapali horký vosk z rozžhavených svíček a nutili ji pít vlastní moč. Zvedli její zmučené tělo a házeli s ním proti stěně a nábytku.
Navlékli si plastové sáčky na ruce (aby se neumazali od krve) a dál ji pěstmi mlátili. Vzali železnou činku a shodili ji několikrát na její již polámané břicho. Junko přestávala dýchat. Její mučitelé ji naposledy polili zapalovačem a podpálili. 4. ledna 1989 kolem 10. hodiny dopoledne Junko Furuta zemřela – oficiálně na traumatický šok způsobený dlouhodobým mučením.
Cynismus pachatelů však neskončil. Když si uvědomili, že dívka je mrtvá, jejich hlavní starostí bylo zahladit stopy. Junčino zohavené tělo vložili do velkého sudového barelu. Hlavu a končetiny jí vtěsnali do skrčené polohy a kolem nalili betonovou směs. S
ud s betonem pak odvezli z domu a ještě ten den ho pohodili na opuštěném staveništi poblíž tokijského zálivu. Mysleli si, že tím navždy ukryli důkaz svého zločinu. Omylem. Osud – nebo snad výčitky některých z nich – brzy zařídil, aby pravda vyšla najevo.
Vyšetřování a první zatčení
Necelé tři týdny po Junčině smrti, 23. ledna 1989, zatkla tokijská policie Hiroshiho Miyana a Jō Oguru v souvislosti s jiným zločinem. Vyšetřovali je kvůli znásilnění jiné mladé ženy, kterého se dopustili koncem předchozího roku. Při jednom z výslechů se stala zvláštní věc: detektiv mimoděk zmínil, že pátrají i po jisté vraždě dívky, a že v té souvislosti něco vědí o těle ukrytém v betonu.
Ve skutečnosti v té době policie o Junko ještě netušila, hledali někoho jiného. Ale Hiroshi Miyano znervózněl – myslel si, že Ogura už všechno řekl. Nechtěl zůstat poslední, kdo „zpívá“. A tak se zničehonic rozpovídal: přiznal, že on a jeho kamarádi zavraždili dívku a ukryli její tělo v betonovém sudu. Uvedl dokonce, kde se sud nachází.
Vyšetřovatelé v první chvíli nechápali – ptali se přece na úplně jiný případ. Rychle jim ale došlo, že narazili na něco mnohem horšího. 29. března 1989 vyrazili policisté na vytipované místo a skutečně našli sud s betonem, ležící ladem na volném prostranství. Když sud rozbili, naskytl se jim hrůzný pohled: uvnitř bylo ženské tělo, stočené do klubíčka.
Byla to Junko. Identifikovali ji podle otisků prstů, protože jinak byla k nepoznání. Zkušení kriminalisté u výslechu přiznali, že na ten obraz nikdy nezapomenou. Dívčina matka po zprávě o nálezu upadla v bezvědomí a musela být hospitalizována – psychicky se zhroutila.
Velmi rychle byla zatčena čtveřice hlavních podezřelých: Miyano, Ogura, Minato a Watanabe, všichni ve věku 16–18 let. Spolu s nimi byli zadrženi i další dva mladíci (označení jako E a F), kteří se prokazatelně podíleli na znásilňování Junko, ale ne na vraždě. Japonsko stálo tváří v tvář zločinu, který šokoval i otrlé detektivy.
Překvapivě mírné tresty
Soudní proces s pachateli začal v červenci 1990. Sledoval ho s napětím celý národ – a zanechal rozporuplné pocity. Japonské zákony pamatovaly na to, že obžalovaným nebylo ještě 20 let, takže byli souzeni sice jako dospělí, ale soud oficiálně utajil jejich jména kvůli ochraně mladistvých. To však nemělo dlouhého trvání. Mnozí Japonci měli za to, že tak otřesný čin si nezaslouží anonymitu, a bulvární týdeník Shūkan Bunshun nakonec skutečná jména všech čtyř hlavních pachatelů zveřejnil.
V celé zemi tak brzy každý znal jména Hiroshi Miyano, Jo Ogura, Shinji Minato a Yasushi Watanabe – navzdory tomu, že v době skutku šlo o mladistvé. Na lavici obžalovaných byli označováni prostě písmeny A, B, C a D. Ale jejich identita už tajemstvím nebyla.
Verdikt soudu mnohé zaskočil. Přestože prokurátor požadoval pro hlavního pachatele doživotní vězení, první instance vynesla relativně nízké tresty. Hiroshi Miyano (18 let v době činu) dostal 17 let odnětí svobody, po odvolání mu trest zvýšili na 20 let – což je mimochodem maximální trest odnětí svobody, jaký japonské právo mimo doživotí zná.
Jō Ogura (17) byl odsouzen k 5–10 letům, Shinji Minato (16) k 5–9 letům a Yasushi Watanabe (17) k 5–7 letům ve vězení. Nikdo nedostal doživotí. Nikdo pochopitelně ani trest smrti, jelikož ten se v Japonsku zpravidla neuděluje, pokud jde „jen“ o jednu zavražděnou oběť. Přesto mnoho lidí v publiku sledovalo v slzách a vzteku: za 40 dní sadistického mučení a vraždu – pouhých pár let za mřížemi? To se zdálo skandálně málo.
Společnost byla pobouřená. Před soudní budovou se scházely protesty a v poště soudu i úřadu prokuratury ležely stovky dopisů od lidí, kteří volali po tvrdším trestu. Mnozí žádali dokonce doživotí nebo oprátku pro tyrany. Ozývaly se hlasy, že zákony nadržují pachatelům více než oběti. Případ rozpoutal vášnivou veřejnou debatu o reformě japonského zákona o mladistvých.
Případ Junko Furuty hluboce zasáhl japonskou veřejnost konce 80. let. Uprostřed bohatnoucí společnosti a zdánlivé bezpečnosti tehdejší doby najednou vyplula na povrch temnota, o níž se nemluvilo – brutalita páchaná dětmi, ještě školáky, a navíc téměř bez adekvátního trestu.
Po vynesení rozsudků se zvedla vlna petic a výzev k zpřísnění trestů pro mladistvé. Otec Junko Furuty u soudu zlomeným hlasem prohlásil, že jménem rodiny nikdy neodpustí tak mírné potrestání – že jejich dcera dostala trest smrti v bolestech, zatímco vrazi vyjdou na svobodu jako mladí muži.
Je tu ale ještě poslední tragická tečka: co se stalo s pachateli po odpykání trestů? Zkusili začít nový život, nebo pokračovali v násilí? Bohužel, i tady se potvrzuje, že náprava se příliš nekonala. Ze čtyř hlavních agresorů se tři znovu dopustili trestných činů. Hiroshi Miyano (po propuštění si změnil jméno) byl v roce 2013 zatčen za podvody, ale vyvázl.
Jō Ogura (také změnil jméno) byl roku 2004 odsouzen na další 4 roky za brutální napadení muže – při útoku se prý chlubil: „Už jsem zabil a vím, jak zůstat nepotrestán“. Shinji Minato byl roku 2018 zatčen za pobodání jiného muže při pouliční potyčce. Jen Yasushi Watanabe se zdánlivě vyhýbal dalšímu násilí – ale dlouhodobě žil jako samotář, onemocněl nevyléčitelnou chorobou a v roce 2021 zemřel. Ani jeden z nich neprojevil veřejně opravdovou lítost.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Junko_Furuta
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/utrpeni-junko-furuty-44-dni-celila-muceni-a-znasilnovani-jedinym-vysvobozenim-byla-smrt_337993.html
https://allthatsinteresting.com/worst-deaths/8
https://timenote.info/lv/person/view?id=4369916&l=en
https://www.tokyoreporter.com/crime/junko-furuta-killer-arrested-for-attempted-murder-3-decades-later/
https://unseen-japan.com/furuta-junko-horrific-murder/
https://www.wattpad.com/802104403-crime-stories-44-days-of-hell-the-true-murder/page/2
