Článek
Narodila se roku 1917 do židovské rodiny ve Varšavě jako Franciszka Manheimer. Už jako malá působila dojmem dívky, která v sobě má víc ohně než ostatní. Tanec ji pohltil brzy a beze zbytku. Od deseti let navštěvovala vyhlášenou baletní školu Ireny Prusické, učila se klasiku, step i moderní výrazový tanec a rychle bylo jasné, že nejde jen o pilnou žákyni, ale o talent, který se nerodí každý rok.
Na jevišti prý uměla proměnit i obyčejný pohyb v něco, od čeho se nedalo odtrhnout oči. Byla štíhlá, tmavovlasá, elegantní a současně živočišná. Měla v sobě zvláštní směs kázně a divokosti, která z ní dělala nezapomenutelnou umělkyni. Nejen technicky přesnou, ale živou. Takovou, jaké publikum neobdivuje jen za to, co umí, ale i za to, co z ní vyzařuje.
Na konci 30. let už o ní polská taneční scéna dobře věděla. Vystupovala v revue Melodie Palace, tančila v kabaretech a kavárnách, objevila se i ve filmu. Roku 1939 získala čtvrté místo na mezinárodní soutěži v Bruselu a nechala za sebou více než stovku jiných tanečníků. Bylo jí dvaadvacet a všechno nasvědčovalo tomu, že stojí na prahu velké kariéry.
Pak ale přišel září 1939 a s ním německý vpád do Polska. To, co do té doby vypadalo jako začátek zářivé budoucnosti, se během několika týdnů proměnilo v boj o přežití. Varšava padla, ulice se změnily a životy lidí ještě rychleji. Pro židovské rodiny začal pád do tmy, která se každým měsícem prohlubovala.
Franciszka se ocitla ve varšavském ghettu. Tam se někdejší svět rozpadal doslova před očima. Hlad, nemoci, ponižování, strach z další selekce, z dalšího transportu, z dalšího dne. A přece i v tom pekle přežívala kultura jako poslední důkaz, že člověk není jen tělo odsouzené k úpadku. V ghettu vznikala malá jeviště, kabarety a improvizovaná vystoupení. Podle svědectví tam tančila i ona. Možná právě tehdy, uprostřed bídy, působil tanec nejsilněji: jako vzdor proti smrti.
Jenže za zdmi ghetta už běžela likvidace naplno. Od léta 1942 odjížděly z Umschlagplatzu transporty, z nichž se lidé nevraceli. V ghettu se šeptem šířily zvěsti o Treblince, o plynu, o smrti. Ne každý znal podrobnosti, ale iluze se rozpadaly. Lidé čím dál zoufaleji hledali jakoukoli skulinu, jak se vytrhnout osudu, který se nad nimi zavíral.
A právě tehdy se objevila naděje. Nebo spíš to, co jako naděje vypadalo. Ve varšavském Hotelu Polski se daly za obrovské částky získat zahraniční pasy a ochranné doklady. Mluvilo se o cestě do neutrálních zemí, o výměně, o možnosti přežít. Byla to past, jak dnes víme. Jenže tehdy to pro mnoho lidí byla poslední věc, které se ještě dalo věřit.
Také Franciszka Mannová podle všeho uvěřila. Stejně jako stovky dalších vsadila vše na jedinou kartu. Zaplatila, co mohla. Odevzdala zbytky jistoty za příslib života. Na jaře 1943 se dostala z ghetta ven, ale svoboda na ni nečekala. Místo ní přišlo další internování, další čekání, další lež.
Držitelé těchto pasů byli soustřeďováni mimo jiné v Bergen-Belsenu. Tam se ještě pořád dalo klamat sebe sama představou, že jde o přestupní stanici. Že přijde výměna. Že někdo někde jedná. Že to celé ještě nemusí skončit smrtí. V barácích byla zima, špína, hlad a nemoc, ale mnozí se pořád drželi té tenké nitky, že se jednou otevře brána ven.
Jenže na podzim 1943 se ukázalo, že žádná záchrana nepřijde. Dne 23. října dorazil do Auschwitz-Birkenau transport asi 1700 polských Židů se zahraničními doklady a latinskoamerickými pasy. Mezi nimi měla být i Franciszka. Vyčerpaná, okradená o všechno, a přesto možná stále ne úplně zbavená posledního zbytku naděje. Právě tady vstoupila do příběhu, který se po válce změnil v jednu z nejsilnějších legend ženského odporu v Osvětimi.
Na rampě v Birkenau oddělili muže od žen. Ženám bylo řečeno, že se před další cestou musí vykoupat a projít očistou. Slibovali přesun, mluvili o Švýcarsku, o formalitách, o dezinfekci. Vedli je ke krematoriu II, k budově, kde se za zdmi maskovanými jako sprchy skrývala plynová komora.
V šatně se ženy začaly svlékat. Jedna po druhé odkládaly šaty, boty, poslední zbytky důstojnosti. Tady se příběh láme a zároveň zahaluje do mlhy. Některé detaily se v průběhu let změnily v legendu, jiné zůstávají nejisté. Ale jádro zůstává stejné: v prostoru určeném k naprostému ponížení se jedna z žen vzepřela.
Podle nejznámější verze to byla právě Franciszka Mannová. Esesák Josef Schillinger si jí měl všimnout už dřív. Krásná tanečnice, která i ve chvíli naprosté hrůzy působila jinak než ostatní. Když stála téměř nahá v šatně, měl se k ní přiblížit, chtít po ní, aby se svlékla úplně, a přitom si vychutnávat svou moc nad ženou, která už měla být jen bezmocným tělem na cestě do plynu.
A právě tehdy se mělo všechno zlomit.
Jedna verze říká, že Franciszka svlékání schválně protahovala. Pomalu. Téměř divadelně. Jako by na pár vteřin obrátila role a donutila ozbrojené muže, aby místo rozkazů jen zírali. Sukně sklouzla níž. Ruce se zvedly k prádlu. Oči stráží byly na ní. Napětí v místnosti houstlo. A pak prý prudce strhla podprsenku a mrštila ji Schillingerovi do tváře.
Byla to vteřina. Možná kratší než taneční krok. Ale právě takové vteřiny někdy rozhodují o všem.
Schillinger instinktivně ucukl. Na okamžik ztratil pozornost. A Franciszka se vrhla vpřed. Podle svědectví mu vytrhla zbraň z ruky a vypálila. Kulka zasáhla Schillingera do břicha. Zhroutil se. Druhý výstřel měl zasáhnout dalšího esesáka, Wilhelma Emmericha, kterého poranil. V jiných verzích se objevuje ještě podpatek střevíce, úder do tváře a zmatek u dveří. Detaily se liší, ale ne to podstatné: v šatně určené k odevzdanému svlékání najednou zazněly výstřely a nacistická jistota se na okamžik rozsypala.
A pak přišla zuřivá odveta.
Do prostoru vtrhli další strážní a spustili palbu. Kulky se odrážely od stěn, ženy křičely, padaly k zemi, snažily se krýt jedna druhou i sebe, ale nebylo kam utéct. Tam, kde mělo během několika minut proběhnout tiché, organizované zabíjení, zavládl chaos, křik a krev. Krátký vzepjatý okamžik odporu byl rozdrcen hrubou silou.
Ženy z transportu nepřežily. Některé byly zastřeleny v šatně, jiné podle svědectví zahnány dál a zavražděny později. Přesný sled posledních minut se v různých výpovědích liší. Ale výsledek byl stejný. Všechny skončily mrtvé. Všechna odvaha, všechen vzdor, všechen děs se během krátké chvíle proměnily v další hromadu těl určených ke spálení.
A přesto ten čin nezmizel.
Po táboře se začalo šeptat, že jedna žena z nového transportu zastřelila esesmana. Pro vězně, kteří každý den sledovali nekonečný triumf beztrestné moci, to muselo znít skoro neuvěřitelně. Jako něco mezi zázrakem a legendou. Ne proto, že by to měnilo osud tábora. Neměnilo. Ale protože i v místě postaveném na úplném ponížení člověka se objevila vteřina, kdy oběť odmítla hrát roli oběti.
Po válce se příběh začal skládat z úlomků svědectví. Jerzy Tabeau, jemuž se podařilo z Osvětimi uprchnout, už v roce 1943 zaznamenal zprávu o ženě, která při jednom transportu zabila esesmana jménem Schillinger. Později se objevila další svědectví a s nimi i jméno Franciszky Mannové. Rudolf Höß po válce připustil, že k ženské vzpouře skutečně došlo, i když sám jméno ženy neuvedl. Jiní svědci už byli konkrétnější a jako aktérku označili právě ji.
Jenže jako u mnoha příběhů z Osvětimi i tady se fakta časem propletla s legendou. Nebylo možné přesně určit, co se odehrálo v jakém pořadí. Zda skutečně letěla do tváře podprsenka. Zda hrála roli svůdná pomalost svlékání. Zda padl úder střevícem. A dokonce ani to, zda lze všechny detaily bez pochybností přiřadit jediné ženě. Jenže někdy právě neostrost posledních minut způsobí, že příběh nezmizí, ale naopak přetrvá.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Franceska_Mann
https://nuremberg.law.harvard.edu/documents/1757-affidavit-concerning-auschwitz-concentration?mode=text
https://archive.org/details/eyewitnessauschw00m
https://1943.pl/artykul/franciszka-mann/
https://www.auschwitz.info/de/aktuelles/archiv/artikel/lesen/23-oktober-1943-auschwitz-birkenau-krematorium-iii-199.html
https://www.vice.com/en/article/the-polish-ballerina-who-shot-nazis-on-her-way-to-the-gas-chamber/
https://www.haaretz.com/israel-news/2019-08-27/ty-article-magazine/.premium/the-jewish-dancer-undressed-slowly-then-she-shot-an-ss-soldier-to-death/0000017f-dbf8-df62-a9ff-dfffe9ec0000
https://www.researchgate.net/publication/347377215_Jan_Grabowski_Ja_tego_Zyda_znam_Szantazowanie_Zydow_w_Warszawie_1939-1943
