Článek
Jiří Zahajský. Charismatický herec s hlubokým hlasem a pronikavým pohledem, kterému podlehly nejedny ženské oči. Narodil se roku 1939 jako jedno z pěti dětí a už od dětství tíhl k herectví – v ochotnickém představení Sněhurky si poprvé zahrál trpaslíka Šmudlu.
Po válce se rodina přestěhovala do Děčína, kde mladý Jiří vystupoval ve studentském amatérském souboru. Právě tam si jeho talentu všiml režisér Jan Hipius a vyjednal mu zkoušky u proslulého E. F. Buriana. Zahajský nakonec vystudoval herectví na pražské DAMU a od počátku 60. let získal první angažmá ve Vinohradském divadle.
Zajímavé je, že kdysi malý Jirka dokonce zvažoval kariéru hajného – lákal ho život v lesích. Místo toho ale naplno propadl divadlu a filmu. Během své kariéry prošel několika věhlasnými scénami, od experimentálního Divadla za branou až po legendární Činoherní klub. Na jevišti i před kamerou ztvárnil desítky rolí vážných i komediálních. Režiséři ho díky výraznému zjevu rádi obsazovali jako bodrého hajného či laskavého tatínka.
Do paměti diváků se zapsal např. coby svérázný inspektor Trachta v komedii Rozpuštěný a vypuštěný či postavami dobráckých otců v televizních pohádkách. Jeho podmanivý hlas zněl i z dabingu – k českému publiku promlouval ústy francouzských hvězd Philippa Noireta, Jeana Gabina či britského státníka Winstona Churchilla. Profesně se mu dařilo, popularity si však užíval bez skandálů a okázalostí. Jeho skutečné životní drama se odehrávalo spíše v soukromí.
Láska, která přežila i zradu režimu
Na počátku 60. let byl Zahajský začínajícím hercem a pohledným mládencem, kterého si na ulici sotva kdo všiml. Zato Kamila Moučková byla hvězda – o jedenáct let starší slavná televizní hlasatelka, idol tehdejších diváků. Měla za sebou dvě manželství a vychovávala tři děti. Přesto, když se ti dva seznámili (údajně je dala dohromady herečka Jiřina Švorcová), okamžitě si padli do oka.
Věk, rodinné závazky, nic z toho nehrálo roli. On byl svobodný a bezdětný, ona zkušená a populární – a oba po uši zamilovaní. Mladý herec našel v Kamile partnerku i životní oporu a ona v něm po bouřlivých letech klidu a pochopení. Koncem 60. let spolu začali žít.
Rok 1968 jejich vztah podrobil první kruté zkoušce – a hned dvojí. Nejdřív osobní: Kamila otěhotněla. Ve svých 40 letech a se třemi potomky v zádech však nakonec dospěla k rozhodnutí, že čtvrté dítě nezvládne. Těhotenství přerušila, a přestože to pro oba bylo bolestné, Jiří její volbu plně respektoval.
„Řekla jsem mu to a ptala se, co s tím, když už mám tři děti. A on řekl, že je to věc ženské. Že samozřejmě chlap, když miluje ženskou, chce s ní mít dítě, ale že snad není všem dnům konec,“ vzpomínala Moučková na Zahajského tolerantní reakci. Dalšího společného dítěte se však již nedočkali – a Kamila svého rozhodnutí později hořce litovala, doslova až do konce života.
Druhou ránu vztahu zasadily srpnové události téhož roku: Moučková se jako televizní hlasatelka odvážně postavila okupaci, za což ji nový normalizační režim tvrdě potrestal. Vyhodili ji z televize, ocitla se na černé listině a několik dalších let musela vykonávat podřadné práce (uklízela, myla výlohy apod.). V tomto těžkém období byl Jiří její oporou – zůstali spolu a on s ní sdílel i tíhu společenské izolace.
Kamila se zařadila mezi první signatáře Charty 77 a podle svých slov tehdy Zahajskému zakázala jít do Národního divadla podepsat tzv. Antichartu, jíž komunistický režim nutil umělce veřejně odsoudit své kolegy disidenty. Jiří jejího přání uposlechl a zachoval si čest.
Navzdory všemu prožili spokojeně přes tři desetiletí společného života. Spolu si pořídili chalupu v Konrádově na Kokořínsku, byť zpočátku byla ve velmi bídném stavu. Oba milovali přírodu, a tak s chutí opravovali staré stavení k obrazu svému. Venkovské útočiště se stalo jejich druhým domovem.
Byl vyhlášeným houbařem a milovníkem přírody, který volné chvíle nejraději trávil právě tady, daleko od světel velkoměsta. Po pracovní stránce tehdy zářil na prknech Činoherního klubu i v televizi – a v soukromí žil nenápadně po boku Kamily. Nikdy se nevzali, formality pro ně nebyly podstatné. Okolí je považovalo za příkladný pár, kterému to vydrželo „na celý život“. Jenže lidské osudy jsou nevyzpytatelné a ten Zahajského čekal ještě nečekaný obrat.
Zrada, která nešla odpustit
Kamilina chalupa v Konrádově stála na samotě u lesa. Právě tady do jejich života vstoupila třetí osoba – Jana Brejchová, herečka a zároveň blízká kamarádka Kamily Moučkové. Brejchová patřila mezi nejkrásnější české herečky své generace a v 80. letech, kdy za Moučkovou začala občas jezdit na chalupu, procházela složitým obdobím. Byla po několika nevydařených vztazích a možná toužila načerpat energii v klidu přírody u přátel. Nikdo tehdy netušil, že se schyluje k dramatu.
Na přelomu roku 1991 a 1992 společně slavili Silvestra. Půlnoc, přípitek… a osudový polibek, který všechno změnil. Zahajský a Brejchová v sobě znenadání objevili hlubší city. Jana se nejprve zděsila – tušila, že tohle skončí špatně, a nechtěla ublížit své dobré přítelkyni. Jenže v Zahajského společnosti se cítila krásně a bezpečně, což v té době zoufale potřebovala.
Vznikl mezi nimi hluboký vztah. Zprvu jej tajili, ale na malém venkově se nic neutají. Kamila záhy vycítila, co se děje, a Zahajský se po více než třiceti společných letech rozhodl odejít.
Moučková to pochopitelně nesla velice těžce – brala to jako obrovskou zradu od milovaného muže i blízké přítelkyně. Ještě nějaký čas poté prý paradoxně pomáhala Zahajskému a Janě dokončit rekonstrukci chalupy (dodělávali střechu), ale přátelství obou žen tím pochopitelně navždy skončilo. Kamila se stáhla do ústraní a s bolestí se snažila začít nový život bez partnera. Nikdy se s rozchodem zcela nevyrovnala – Jiřímu a Janě neodpustila ani na smrtelné posteli.
Zahajský se ocitl na prahu nové životní etapy – bylo mu přes padesát a vykročil do nejistoty s novou partnerkou. Jana Brejchová, známá svými četnými láskami, se stala jeho první a jedinou manželkou. Po pěti letech vztahu si ji v roce 1997 vzal, to už mu bylo 58 let.
„Dodnes mě mrzí, že jsme se s Jirkou vzali až po smrti jeho maminky. Ta měla velikou radost, že je Jirka se mnou, a moc si naši svatbu přála,“ přiznala Brejchová s odstupem let, když litovala, že jejich společné štěstí nezpečetili dřív. Každopádně pro Zahajského to znamenalo završení dlouhého období – po třicetiletém soužití „na psí knížku“ se konečně oženil, byť vlastní děti nikdy neměl.
Vedle Jany však zřejmě našel klid. Brejchová později vzpomínala, že vedle něj cítila jistotu a oporu, jakou jí jiní nedali. Jiří byl vysoký, charismatický, ale povahou tichý a dobrosrdečný člověk. Režisér Vladimír Drha, který s ním krátce před Zahajského smrtí natáčel, ho popsal slovy: „Měl jsem vždycky dojem, že je to strašně silný chlap, dával lidem kolem sebe pocit jistoty a bezpečí… Byl to prostě chlap a neuvěřitelně slušný člověk“. Není divu, že si Brejchová takového muže zamilovala.
Manželé trávili spoustu času na milované chalupě. Nežárlila ani ho nekontrolovala – respektovala jeho bohémské sklony. A když pak přišly zlé časy a Zahajskému zdraví vypovědělo službu, vodívala ho za ruku na kratší procházky po okolí.
Alkohol jako lék na bolest
Jiří Zahajský platil za laskavého a přátelského člověka, který každého uvítal vřelým slovem a pobavil historkou. Měl však i své slabosti. Tou největší byl alkohol. Kolegové žertovali, že ráno začíná místo kafe něčím ostřejším, a nebyli daleko od pravdy – malou skleničku a pivo k snídani u něj skutečně občas zastihli. Tento zvyk ho provázel nejen na venkově, ale i v pražském prostředí.
Alkohol pro něj představoval určitý rituál, společenskou událost i chvíli osobního uvolnění, kdy mohl odhodit starosti všedního dne. Když mu lékaři v roce 2001 diagnostikovali rakovinu prostaty, bylo to kruté vystřízlivění.
Podstoupil operaci, chemoterapie a dlouhou léčbu, během níž se zdálo, že nemoc ustupuje. On však životosprávu příliš nezměnil – cigarety a oblíbenou skleničku si neodpustil ani jako pacient.
Ještě roku 2004 se radoval, že se cítí lépe a přibral pár kilo. Jana ho tehdy hýčkala dobrou kuchyní a on věřil, že nejhorší má za sebou. Prožil by rád ještě mnoho let – na chalupě, v lese, se svými blízkými. Osud ale rozhodl jinak.
Nemoc udeřila znovu plnou silou. V roce 2007 se rakovina vrátila a Zahajskému rychle ubývaly síly. Toho jara se stala nečekaná věc, která jeho trápení ještě prohloubila: musel opustit svůj milovaný byt na Malé Straně. Dům v historickém centru Prahy, kde s Janou dlouho žili, změnil majitele a slavný nájemník už pro něj nebyl vítaný. Stěhování do nového bytu ve Vršovicích snášel Jiří velmi těžce.
Přesto ještě sebral veškerou vůli a naposledy stanul na jevišti: 1. června 2007 odehrál v Činoherním klubu poslední představení, doslova s vypětím všech sil. Brzy poté se jeho stav zhoršil natolik, že putoval zpět do nemocnice – a tentokrát už věděl, že nejspíš nadobro. Jana ho do posledka neopustila. Vzala si k srdci roli, kterou jí on sám kdysi hrával: stala se jeho strážným andělem.
Seděla u lůžka, vodila ho opatrně po nemocniční chodbě, když byl krátce schopen vstát, a šeptala slova útěchy. Tři dlouhé týdny umíral v nemocnici obklopen péčí lékařů. Bolestivé dny se vlekly a každým dalším byl blíž konci. Dne 19. července 2007 Jiří Zahajský ve věku 68 let naposledy vydechl. Podle slov lékařů to byla smrt jako vysvobození z utrpení.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Zahajsk%C3%BD
https://www.lifee.cz/jiri-zahajsky-na-sklonku-zivota-snidal-male-pivo-a-panaky-vodky-laska-s-janou-brejchovou-mu-nebyla-odpustena-ani-na-smrtelne-posteli-e3387
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/268023/manzel-jany-brejchove-jiri-zahajsky-68-snidal-panaky-vodky.html
https://zeny.iprima.cz/zivotni-laskou-jany-brejchove-byl-jiri-zahajsky-503608
