Článek
Ladislav Pešek, rodným jménem Ladislav Pech, přišel na svět 4. října 1906 v Brně. Narodil se do herecké rodiny a doslova vyrostl mezi kulisami. Jeho otec Ladislav Pech starší byl uznávaným divadelním hercem a matka Ema Pešková (dcera hereckého rodu spřízněného s buditelem Václavem Thámem) žila také na divadelních prknech. Malému Ladislavovi doma přezdívali „Lála“ a prostředí jeviště ho od raného věku naprosto formovalo.
Ještě jako nemluvně se objevil na jevišti – rodiče ho ve třech měsících zapojili do opery jako rekvizitu. Ve čtyřech letech sedával v budce nápovědy, protože během představení neměl kdo hlídat neposedného kluka. Herecké šatny, zaprášené opony a kočovné štace byly jeho školkou.
Dětství Lály Peška provázela častá stěhování za angažmá rodičů. Neustále byl „nový“ mezi spolužáky, a tak se brzy naučil jednu věc: když ostatní rozesměje, získá si je. Poťouchlý humor a vylomeniny se staly jeho obranou i vstupenkou do kolektivu. Ve škole platil za rošťáka – a tytéž klukoviny později sám zosobnil v populárních filmových veselohrách.
Přestože mu herectví bylo předurčeno, v pubertě překvapil vzdorem. Miloval pohyb a snil o kariéře fotbalového útočníka. Rodiče si však nepřáli komediantský život i pro syna a poslali ho raději na obchodní školu, aby „měl solidní povolání“. Ladislav tam došel k maturitě, ale v poslední chvíli se rozhodl následovat své vnitřní přesvědčení – potají složil zkoušky na brněnskou konzervatoř.
Novinu rodině oznámil až když nebylo cesty zpět. Rodiče mu nakonec nebránili. Mladý Pešek patřil k talentovaným studentům a za odměnu získal stipendium ke studiu v Berlíně na věhlasné divadelní škole Maxe Reinhardta.
Krátký pobyt v centru moderního divadla ho inspiroval a po návratu v něm uzrálo odhodlání. Herectví se stalo jeho životní cestou. Už během studií nastoupil jako elév v brněnském Zemském divadle po boku svých rodičů.
Tehdy také přijal umělecké jméno Pešek – po mamince. Nechtěl, aby si ho diváci pletli s otcem, s nímž sdílel původní příjmení i hereckou profesi. Ve svých 23 letech dostal průlomovou nabídku, kterou nemohl odmítnout. Psal se rok 1929 a ředitel Karel Hugo Hilar ho pozval do souboru činohry Národního divadla v Praze. Lála Pešek nastoupil mezi herecké hvězdy první scény s ostychem venkovského mladíka.
Trému měl ohromnou – vedle bardů z Národního divadla si nejspíš připadal malý a nedostatečný. Tréma ho ostatně provázela celý život, nikdy se jí úplně nezbavil. Láska k divadlu a touha po potlesku však byly silnější. Ladislav pokaždé dokázal svůj strach překonat a proměnit v energii k úchvatnému výkonu. Na prknech Národního divadla pak zůstal věrně takřka půl století. Vytvořil zde přes tři stovky rolí a jeviště pro něj bylo druhým domovem.
Svým zkušenostem učil od roku 1947 také studenty herectví na pražské konzervatoři a DAMU. Kolegové ho znali jako skromného, pilného herce, který rozdával dobrou náladu. A publikum? To si zamilovalo jeho laskavý úsměv a nezdolnou vitalitu, která z něj vyzařovala i v pokročilém věku.
Z jeviště na stříbrné plátno
Na prknech byl jako doma, ale před filmovou kamerou se zpočátku zdráhal. Ve 30. letech sílil zájem filmařů o nadějné talenty z divadla a Ladislav dostával první nabídky od pražských režisérů. Jenže se bál, že jeho ostych a nervozita budou na plátně vidět.
Několikrát nabídku odmítl, byť český film zoufale sháněl nové charakterní herce. Paradoxně to byla jeho herecká kolegyně Jiřina Štěpničková, kdo ho nakonec přiměl kývnout.
Jiřina – půvabná brunetka s pronikavýma očima – byla o šest let mladší, ale už měla před kamerou náskok. Viděla v Lálovi obrovský potenciál a mrzelo ji, že se schovává. Jednoho dne jí došla trpělivost. Dotáhla Peška až k filmovému producentovi a legendy dokonce vyprávějí, že padla i facka na probuzení: prý mu vlepila políček, „aby pochopil, že nabídky dostává proto, že má talent.“ Šok nejspíš zabral. Ladislav překonal zábrany a brzy okouzlil filmové diváky stejně jako ty divadelní.
Koncem 30. let šel doslova z filmu do filmu. Nejčastěji hrál rozpustilé studenty, roztomilé rošťáky a mladé komické hrdiny. Průlom přišel v roce 1938 slavnou rolí prostořekého žáka Ády Čuřila ve školní komedii Škola, základ života. Diváci si okatého uličníka zamilovali – a s ním i jeho představitele. Ladislav Pešek se rázem stal filmovou hvězdou. Následoval neméně populární film Cesta do hlubin študákovy duše a řada dalších.
Ve vážnější poloze se předvedl například v dramatu Maskovaná milenka (1940). Filmoví tvůrci konečně našli všestranného herce, který zvládal publikum rozesmát i dojmout. Pešek dokázal zahrát žertovného neposedu, naivního dobráka i dojatého dědečka – a vše mu člověk věřil.
Zatímco v profesi mířil strmě vzhůru, v soukromí prožíval Ladislav svou první velkou lásku. Po boku Jiřiny Štěpničkové našel spřízněnou duši – krásnou, chytrou a talentovanou ženu, která mu rozuměla.
Byla to láska jako z filmu. Mladý herecký pár spolu trávil veškerý čas, na jevišti i mimo něj, a plánoval společnou budoucnost. Žili spolu necelé dva roky a zdálo se, že je čeká dlouhý život bok po boku. Jenže ruka náhody – a jedna upjatá mysl – však určily jiný směr.
Posedlá „Divá Bára“
Jako populární herec dostával Ladislav Pešek spousty dopisů od obdivovatelů. Zejména dívky a ženy mu psaly nadšené reakce na jeho výkony. V davu fanynek však byla jedna výjimečná – bohužel v tom špatném smyslu.
Jmenovala se Renata Kuhová a pocházela z bohaté a vlivné židovské rodiny z Prahy. Mladá žena sice Peška osobně neznala, ale ve své fantazii si vytvořila pevné pouto. Začala mu psát zamilované dopisy a básně, ve kterých se mu odevzdávala tělem i duší.
Podepisovala se tajuplným pseudonymem „Divá Bára“, podle odvážné hrdinky z klasické literatury. Nebyla to náhoda – právě na Jiřinu Štěpničkovou, proslulou podobně výraznými rolemi jako byla Maryša, totiž Renata chorobně žárlila. Ve svých dopisech dávala najevo, že nikdo kromě ní Peška nesmí mít.
Zpočátku bral herec její psaní jako přehnaný projev fanouškovské náklonnosti. Nevěnoval dívce pozornost a doufal, že ji poblouznění samo přejde. Jenže stal se pravý opak – Renatina nezdravá fixace sílila. Čím více ji ignoroval, tím naléhavější byly její vzkazy. Obdiv se změnil ve fanatismus a láska ve fanatické vydírání. Renata psala stále zběsilejší dopisy, hrozila, že jestli její cit neopětuje, sáhne si na život.
Ladislav Pešek byl v koncích. Nikdy se s ničím podobným nesetkal – a už vůbec ne se skutečností, že svou dobrotou může někoho dohnat k šílenství. Herec měl laskavou a citlivou povahu. Přesto se zpočátku snažil neústupně trvat na svém: dívčiny city neopětoval a nechtěl se s ní zaplést.
K jeho smůle ovšem Renata své hrozby naplnila. Jednoho dne spáchala demonstrativní pokus o sebevraždu – spolykala velkou dávku prášků na spaní. Mladou ženu naštěstí našli včas a skončila v nemocnici, ale šokující vzkaz okolí předala.
Peška přepadly výčitky svědomí. Nechápal, jak mohl způsobit takovou tragédii, třebaže neúmyslně. Sžíral ho pocit zodpovědnosti. Když se doslechl, že Renata málem zemřela kvůli němu, rozhodl se udělat to nejhorší, co mohl: navštívil ji osobně. Byla to zásadní chyba. Renata jeho soucit interpretovala po svém – jako důkaz, že k ní něco cítí. A kolem milého Peška se okamžitě začala stahovat smyčka.
Do celé věci se vložil Renatin otec, hlava zámožné rodiny. Použil všechny páky, aby populárního herce dotlačil k tomu, co si jeho psychicky labilní dcera vymínila. Přitlačil Ladislava ke zdi: jestli nechce mít Renatinu smrt na svědomí, musí si ji vzít za ženu. Ladislav Pešek byl zoufalý. Miloval jinou, ale teď stál před krutým dilematem: buď zničí svůj vlastní život, nebo přihlíží, jak si zoufalá dívka vezme život. Jeho dobré srdce zvítězilo nad rozumem. Nedokázal říct ne.
Pod obrovským psychickým nátlakem nakonec souhlasil s nabídkou, kterou by jinak nikdo nepřijal – se sňatkem z milosti. V říjnu 1937 se skutečně oženil s Renatou Kuhovou, svou fanatickou obdivovatelkou.
Z velké lásky sešlo, místo Jiřiny stála po jeho boku žena, kterou sotva znal a které se ve skrytu duše bál. Svatba proběhla tiše a bez okázalostí. Jen pár nejbližších kolegů z divadla a rodinných příslušníků sedělo v kostelních lavicích – a nechápali. Nikdo kromě aktérů neznal pravý důvod té podivné svatby.
Šeptalo se ledacos, ale Ladislav si své soukromí pečlivě střežil. Ani jeho milovaná Jiřina Štěpničková do kostela nedorazila. Jejich velké lásce zasadila tato událost bolestivou ránu.
Vysvobození a nalezené štěstí
Nešťastné manželství trvalo bezmála pět let. To, co mělo být aktem záchrany, se pro Ladislava změnilo v dlouhodobou osobní tragédii. Renata získala, co chtěla – přivlastnila si svého idola, ovládla ho manželským slibem. Ale obsese není láska.
Mladá paní Pešková nejevila zájem o skutečný partnerský život. Spíše chtěla vlastnit živoucí trofej. Ladislav se snažil situaci vyhovět, chovat se pozorně a laskavě, jak mu bylo vlastní. Uvnitř však trpěl obrovskou úzkostí a steskem po ženě, kterou ztratil. Navíc přišly dramatické historické události – druhá světová válka.
Protektorát Čechy a Morava znamenal pro židovské obyvatelstvo smrtelné nebezpečí. Peškova manželka Renata měla židovský původ a s postupující nacistickou perzekucí se sama ocitla v ohrožení života. Ladislav sňatkem nejen splnil její vyděračské přání, ale ve finále ji opravdu ochránil – tentokrát před nacisty.
Jako manžel židovky se sám dostal do hledáčku gestapa. Důstojníci tajné policie o něj měli zájem, protože sňatek s židovkou byl trnem v oku rasovým zákonům. Hercova proslulost ho ale paradoxně zachránila. Byl příliš známý, milovaný českým publikem – a nacisté si rozmysleli uvěznit populárního umělce do koncentráku. I tak ale Ladislav Pešek prožil válečné roky v neustálé nejistotě. Za svou dobrotu málem zaplatil vysokou daň.
Mladá manželka navíc postupně ztrácela o Peška zájem. Jakmile docílila svého, snad ji vítězství omrzelo. Když v Evropě zuřila válka, Renata obrátila svou pozornost k jinému muži. Našla si novou „kořist“ – a svého známého chotě bez velkých cavyků opustila.
Pro Ladislava to bylo doslova vysvobození. Rozvedli se a on zůstal po letech poprvé sám sebou. Ovšem jizvy na duši zůstaly. Jiřinu Štěpničkovou – svou jedinou opravdovou lásku – už zpátky nezískal. Jejich cesty se rozdělily.
Zatímco Štěpničkovou čekal po válce vlastní trpký úděl (v roce 1951 se pokusila emigrovat a komunistický režim ji za to krutě uvěznil), Ladislav Pešek nalezl osobní štěstí dříve. Ještě během válečných let našel Ladislav novou životní partnerku.
Byla to vzdělaná a laskavá dáma, profesorka Zora Plichtová. Přesně taková žena, o jaké snil – sečtělá, půvabná, se smyslem pro humor. Oženil se s ní v srpnu 1942 a v manželství našel skutečný klid a domov.
Narodila se jim dcera Zuzana Pešková, jediná Peškova ratolest, kterou miloval a hýčkal. Po boku Zory prožil Ladislav dlouhá desetiletí až do konce svých dnů. Konečně poznal harmonický vztah založený na vzájemné úctě a lásce – něco, co mu bylo v mládí upřeno.
Král rošťák
Pro české diváky zůstával Ladislav Pešek po celou svou kariéru symbolem laskavého komika. Veřejnost neměla o dramatickém soukromí milovaného herce ani tušení. Ladislav si svůj osobní život přísně střežil a na veřejnosti o něm téměř nemluvil. Na jevišti a před kamerou rozdával smích, zatímco v civilu vystupoval spíše tiše a skromně. Jeho přátelé a kolegové ho měli nesmírně rádi pro jeho dobrosrdečnost. Hereckou dráhu dotáhl až do úctyhodného stáří.
V Národním divadle působil nepřetržitě do roku 1976, kdy ve svých téměř sedmdesáti letech odešel do důchodu – prý i z nespokojenosti, že už nedostává tolik rolí a nesouhlasil s přístupem tehdejšího vedení k některým kolegům. Ani poté ale zcela nezmizel: dál vystupoval v televizi a filmu v epizodních rolích. Ještě v 80. letech se objevil v seriálech (Nemocnice na kraji města, Sanitka) a svým laskavým humorem těšil další generaci publika. Za dlouholetý přínos obdržel tituly zasloužilého i národního umělce a stal se legendou českého herectví.
Až v posledních letech života někteří blízcí nahlédli do tajemství, které si Pešek nesl v srdci. Ne každý tušil, jaké trápení kdysi prožil kvůli svému prvnímu manželství. On sám o tom nemluvil – nebyl zahořklý, spíše smířený. Stále měl pro každého vlídné slovo a úsměv. Ke konci života ho sužovaly zdravotní potíže, ale nevzdával se. Ještě na sklonku života vystupoval s jiskrou v oku, třebaže už ho zrazovalo tělo.
Zemřel 13. července 1986 v Praze, necelé tři měsíce před svými osmdesátými narozeninami. Na věčném odpočinku na vyšehradském hřbitově spočívá s vytesaným klaunským úsměvem na náhrobku – tak, jak si ho pamatují generace jeho vděčných diváků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Pe%C5%A1ek
https://zeny.iprima.cz/ladislav-pesek-se-stal-obeti-silene-fanynky-musel-si-ji-vzit-jinak-hrozila-smrti-352840
https://www.lifee.cz/ze-sveta-vip/tajemstvi-ladislava-peska-belzebuba-z-pohadky-hratky-s-certem-silena-fanynka-ho-dohnala-k-oltari_172564.html
https://www.tvguru.cz/ladislav-pesek-manzelstvi/
https://zivotopis.osobnosti.cz/ladislav-pesek.php
