Chtěl ji Jan Masaryk i mocný nacista. Pak Jiřině Šejbalové StB nasadila do bytu štěnice a milence

Ještě než přišly dramata jejího života, prožívala malá Jiřina bezstarostné dětství v pražském Smíchově. Narodila se 17. září 1905 do rodiny, která překvapivě silně přála umění. Otec byl sice úředník – účetní na magistrátu – a maminka dcerou zemského účetního rady, avšak doma se zpívalo a hrálo na klavír. Talent zdědila z matčiny strany: maminka měla krásný hlas a dědeček Václav Schejbal byl sochař.

Malá Jiřina hltala knihy, milovala pohádky, ale především milovala zpěv. Už jako dítě zpívala ve sboru kostela sv. Jiljí na Starém Městě a její zvonivý soprán okouzloval sousedy při rodinných hudebních večírcích. Rodiče si všimli, že jejich jediná dcera oplývá nebývalým nadáním i odhodláním. Když ji v 16 letech poslali na Pražskou konzervatoř, dívka měla jasno: stane se operní pěvkyní.

Jenže situace se však vyvinula jinak. Těsně před dokončením studia Jiřinu postihne silný zánět hlasivek, který jí na dlouho sebere její největší zbraň – hlas. Mladá umělkyně to nese statečně. Když po vyléčení zjistí, že se její hlas už nikdy nevrátí do původní podoby, nepropadne zoufalství. A skutečně – lehce ochraptělý alt se stane jejím poznávacím znamením a později diváky uhrane.

Po nemoci se rozhodne změnit obor. Na konzervatoři přechází ze zpěvu na dramatické oddělení, kde se učí herectví a jevištní projev. Sotva absolvuje, vrhne se do divadelního víru první republiky. Je jí něco přes dvacet, v Praze vrcholí 20. léta – čas avantgardy, jazzové hudby a uměleckých experimentů.

Jiří Frejka a E. F. Burian zakládají moderní experimentální scény a mladá Šejbalová u toho nechybí. Stává se součástí avantgardního Divadla Dada, kde se nebojí recitovat, zpívat, ba ani tančit v odvážných choreografiích. Každý večer je jiný – jednou kabaret, podruhé improvizovaná pantomima. Jiřina hltá všechny zkušenosti plnými doušky.

Na sklonku 20. let přichází mimořádná nabídka: angažmá v samotném Národním divadle. Tehdejší šéf činohry, charismatický režisér Karel Hugo Hilar, si talentované blondýnky všiml a vidí v ní ideální představitelku Rosalindy v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. Když však Hilar nadšeně sdělí Jiřině, že pro ni má hlavní roli v nové inscenaci ve „Zlaté kapličce“, dostane odpověď, kterou nečekal. Odmítla.

Jiřině Šejbalová, té drobné usměvavé dívce tehdy sotva 23leté, se najednou zdá Národní divadlo příliš velkým soustem. „Necítím se ještě hodna takové pocty,“ omlouvá se zděšenému Hilarovi. Odmítnutí nabídky, „která se neodmítá“, vyvolá v divadelních kuloárech rozruch. Hilar je v šoku – něco takového ještě nezažil.

Ale mladá herečka dobře ví, co dělá. Chce zrát pomaleji, po svém. Místo na velké scéně ještě rok zůstává s přáteli v Dada a věnuje se avantgardě. Vedení Národního divadla se však své vyhlédnuté hvězdy nehodlá vzdát. O rok později posílá Hilar novou nabídku – a tentokrát Šejbalová přijímá. V roce 1928 nastupuje do stálého angažmá v Národním divadle, kde nakonec stráví více než čtyřicet let.

První roky na velké scéně rychle ukážou, že obavy nebyly na místě. Jiřina se stává miláčkem publika i kritiků. Má v sobě cosi hypnotického – na jevišti se promění jako chameleon. Její tvář dokáže v mžiku přejít z něžného úsměvu do tvrdého chladu, hlas zjemnělý operní průpravou zase zvládá něžné šepoty i ostré komando.

Přesto ji režiséři zpočátku obsazují hlavně do rolí půvabných koket – moderních slečen, světáckých paniček a lehkovážných svůdnic. Ty jí sedí.

Ve filmu se poprvé mihne už v éře němého kina roku 1929, ve snímku Hanka a Jindra. Její prvorepubliková filmografie se pak postupně rozrůstá o lehké komedie i melodramata, v nichž hraje dívky z lepší společnosti, manželky, milenky. Sama spisovatelka Marie Pujmanová ji koncem 20. let označí za jednu z nejatraktivnějších žen Prahy a budoucí hvězdu filmového plátna.

Paradoxně ty největší filmové příležitosti přijdou až mnohem později, ale ve 30. letech je Šejbalová vidět i slyšet všude. Divadlo, film, rozhlas – tam všude uplatňuje svůj osobitý projev. V roce 1938 zazáří v roli koketní Žofky v historické komedii Cech panen kutnohorských, po boku slavného Zdeňka Štěpánka, který tam hraje jejího svůdce Dačického. Tehdy má Jiřina s o 14 let starším Štěpánkem – jak se šušká, možná i cosi víc než jen hraní ve společném filmu.

Zatímco na jevišti působí často chladně a povýšeně, v soukromí je Šejbalová pravým opakem. Má živé, srdečné vystupování, ráda se směje. Není typ nedostupné ledové královny – naopak, od přírody získala vášeň a šarm, kterým muži jen těžko odolávají.

A ona sama nevidí důvod, proč by měla odolávat jim. Muži jí leží u nohou a mladá herečka si jejich přízně užívá plnými doušky. Jako by tušila, že krása nepotrvá věčně, přijímá obdiv s otevřenou náručí. V pražských kavárnách se kolem jejího stolu točí známé tváře.

Zalíbení v ní najde dokonce i Jan Masaryk, syn prezidenta a pozdější ministr zahraničí – starší, elegantní muž, který ji zahrnuje komplimenty. Šeptá se o aférkách se slavnými herci – od charizmatického Zdeňka Štěpánka po okouzlujícího milovníka Svatopluka Beneše či hollywoodsky laděného Huga Haase.

Mezi jejími blízkými přáteli (a podle některých i milenci) je i písničkář Karel Hašler, který ji učí staropražské kuplety. Hašler ji oslovuje „Šejbarčí“ a píše jí zamilované písně – osud jim ale nedopřeje dlouhého štěstí.

Krásná Jiřina vzbuzuje obdiv, ale i závist. Kolegyně – hvězdy jako Adina Mandlová či Lída Baarová – možná krčí nos, že „Šejbalka“ nemá filmovou slávu jako ony. Jenže Šejbalová je spokojená na svých prknech Národního divadla a luxusní život má i tak. Honoráře má už tehdy pohádkové – prý trojnásobné oproti kolegům. Její módní styl udává trendy, její tvář zdobí magazíny. V kavárně Slavia sedává s malíři a básníky, pro které je múzou. A mezitím vším stíhá navléknout i snubní prsten.

Jaroslav Pipek je úspěšný pražský advokát, uhlazený fešák o několik let mladší než ona. Dlouho byl jen jedním ze zástupu jejích ctitelů – prý si doslova „vyčekal“ povolení ucházet se o její ruku. Nakonec uspěl. V roce 1940 se Jiřina Šejbalová za Pipka provdá. Mnohé drby tím ale neutnou. Pipek záhy pochopí, že jeho žena je svobodomyslná bytost.

Věrnost nepatří k jejím silným stránkám a Jiřina si dál občas užívá románků – s kolegy z divadla i s prominentními pány mimo branži. Manžel o některých jejích záletech snad dokonce ví, ale velkoryse je toleruje. Miluje ji a je pyšný na její umělecké úspěchy, zároveň patří ke generaci, která bouřlivý život bohémů považuje tak trochu za samozřejmost. Svérázný pár žije v luxusním secesním domě na rohu Pařížské ulice.

Do bytu ve druhém patře s barevnými vitrážemi zvou přátele na večeře a večírky. Jiřina je totiž nejen okouzlující hostitelka, ale i vyhlášená kuchařka. Její svíčková či nadívaný bažant jsou pověstné v celém okruhu první republiky – rádi k ní chodí na večeři herci Eduard Kohout i Rudolf Deyl mladší, profesoři, právníci i ministři. Šejbalová je středobodem jejich domácnosti – vtipná, milá, nikdy nafoukaná. Snad právě proto jí jiné ženy dokážou prominout i tu záplavu mužské pozornosti, které se těší.

Rok 1939 utnul éru bezstarostnosti. Praha se ocitá v temnotě nacistické okupace. Šejbalová, ač zvyklá na přízeň mocných mužů, teď čelí zájmu, který je vyloženě nebezpečný. Vysoký důstojník SS K. H. Frank, zastupující říšský státní ministr pro protektorát, slyšel o kráse a šarmu české herečky. A tak jednou pozdě večer zastaví před domem v Pařížské černá limuzína s vlaječkou s hákovým křížem. Pozvání na večírek s panem Frankem.

Jiřina, které se při pohledu z okna zrychlí tep, odmítne – pošle po lokaji omluvu, že je „nemocná“. Jenže Frank není zvyklý na odpor. Za pár minut se ozve nový zvonek: posel s výhrůžkou. Pokud nenastoupí do přistaveného vozu, přijede prý „docela jiné“ auto a odveze ji někam, kde se jí to „vůbec nebude líbit“. Herečka zbledne. Tohle už není hra – odmítnout nacistického pohlavára může znamenat koncentrák nebo i smrt.

Nemá na vybranou. Šejbalová zřejmě na onom večírku sehrála svou nejtěžší roli – roli ženy, která se tváří, že se baví, zatímco se uvnitř třese strachy. Domů se té noci vrátila celá. A v koncentračním táboře neskončila. V temných dobách protektorátu i to lze považovat za vítězství.

Po oné hrozivé zkušenosti se stáhne z očí okupantů. Na rozdíl od hvězdných kolegyň jako Lída Baarová či Adina Mandlová se Šejbalová během války ve filmu téměř neobjevuje, i když nabídky by byly. Raději hraje jen na jevišti, stranou záře filmových reflektorů, kde by mohla vzbudit pozornost německé cenzury.

Ve filmu Otakara Vávry Maskovaná milenka (1940) si střihne roli hraběnky Evženie – a pak nic. Osmiletá pauza od filmu, během níž se plně soustředí na divadlo a také – jak se později ukáže – na prosté přežití.

Někdy v té době si definitivně zamiluje svůj druhý domov: venkovskou chalupu v Krhanicích na Sázavě, kam s manželem jezdívají, kdykoliv to jde. Mezi kamarády, co tam zvou, patří třeba i herec Jan Werich – starý rodinný přítel.

O to krutější je pak návrat do Prahy, kde německý teror dopadá i na její blízké. Kromě Hašlera přichází o další přátele. Každé představení v Národním se hraje pod dohledem cenzorů a někdy v hledišti sedí v uniformě i sám Frank.

Když v květnu 1945 Praha slaví v ulicích svobodu, Jiřina Šejbalová je opět u toho. Euforii ale rychle střídá opatrnost. Komunisté nastupují k moci a herečka dobře ví, že teď bude muset našlapovat stejně obezřetně jako za okupace. Politika ji nikdy nelákala – ostatně prý jednou sarkasticky poznamenala, že „politika je záležitost ješitných a sebestředných mužů“. Ona sama se nikdy veřejně neangažovala ani pro režim, ani proti němu. Možná právě proto nové papaláše dráždí její prvorepubliková sláva a pověst samostatné ženy.

Přes jistou nedůvěru ze strany komunistických ideologů však Šejbalová není v 50. letech nijak pronásledována – naopak, její herecké mistrovství je natolik nesporné, že ji režim začne využívat jako výkladní skříň národního umění. Po válce se vrátila také před kameru a postupně se přehrává do charakterních rolí starších žen, které ji nakonec nejvíce proslaví.

Z někdejší oslnivé krásky jsou nyní zralé dámy – často panovačné, sobecké, někdy až démonické. A Jiřina je ztvárňuje s takovou chutí a přesvědčivostí, až v divácích budí dojem, že je snad opravdu taková.

Zlá Klára Rýdlová ve filmu Vlčí jáma (1957) je jednou z nejpřelomovějších – stárnoucí paní domu, žárlivě tyranizující mladičkou schovanku (Janu Brejchovou) a manipulující svým slabým mužem. Šejbalová tuto psychologicky složitou roli pojme brilantně, mrazivě přesvědčivě.

Vlčí jáma se stává triumfem – nejen doma, ale i v zahraničí. Na prestižním filmovém festivalu v Benátkách získá Šejbalová v roce 1958 mimořádné uznání poroty a zvláštní medaili za vynikající herecký výkon. Hlavní cena jí unikne o pouhý jediný hlas, který navíc přiklonil misky vah ve prospěch domácí hvězdy Sophie Loren.

Režim slaví její úspěch také: už rok předtím, 1957, jí uděluje titul zasloužilé umělkyně a k jejím šedesátinám v roce 1965 dokonce i nejvyšší poctu národní umělkyně. Na veřejnosti předává medaili s úsměvem sám prezident Novotný a Šejbalová děkuje se slzami v očích – vděčností, ale možná i vědomím, že stejná moc jí před pár lety nasadila odposlech do bytu.

Ano, i v době poválečné totiž byla Jiřina Šejbalová pod dohledem StB. Ne snad, že by se kdy provinila – ale stačil její „nedělnický“ původ a fakt, že manžel měl příbuzné v Americe a přátele na Západě. Státní bezpečnost dokonce nasadila na sympatickou herečku v 50. letech rafinovanou past: kolegu z divadla, známého proutníka Vítězslava Vejražku, aby se pokusil získat kompromitující materiál.

Vejražka měl za úkol Jiřinu svést, tajně nafotit či nahrát – zkrátka ji kompromitovat. Jenže tvrdě narazil. Šejbalová ho prý s despektem odmítla, protože ten „hrubý a nevzdělaný křupan“ byl přesně typ, kterým opovrhovala. StB tak na populární herečku nic nenašla a po čase sledování vzdala. Jiřina se to možná ani nedozvěděla.

Koncem 50. let a v 60. letech si Šejbalová užívá statut velké dámy českého herectví. Hraje nyní starší ženy, často mrzuté tetičky, všetečné domovnice nebo noblesní paní radové – a pokaždé je v nich kousek její životní moudrosti. Diváci si ji zamilují například jako energickou tetu Pa v televizní komedii Taková normální rodinka (1971), kde vtipně sekunduje Oldřichu Novému. V seriálu Sňatky z rozumu (1968) zase ztvárnila dobrosrdečnou měšťanskou dámu Váchovou, která sice peskuje muže, ale v jádru je laskavá.

Sama Šejbalová stárnutí bere s nadhledem. V šedesáti pořádá bujaré večírky na chalupě, kde hosté zpívají až do rána. A jak milovala jídlo a vaření, rozhodne se své recepty a veselé historky sepsat do kuchařky.

Kniha Vaříme na chatě vyjde roku 1969 a stane se bestsellerem – prodá se sto tisíc výtisků a dodnes se o ní mluví jako o prvním propojení celebrity memoiru a receptů u nás. Šejbalová do ní totiž k receptům připisuje veselé vzpomínky ze života s kolegy, kořeněné její pověstnou ironií.

Zkraje roku 1968 cítí i Šejbalová ve vzduchu uvolnění. Pražské jaro probouzí naděje – konečně by snad kultura mohla dýchat svobodně. Ona sama začne dokonce učit mladé herce jevištní řeč na pražské akademii (HAMU/DAMU), předává tak zkušenosti další generaci. Jenže srpnové tanky vše zmrazí. Jiřina o politice stále rezolutně mlčí – nechce se veřejně zaplést.

Začátkem 70. let se kolem Jiřiny Šejbalové stahují mračna. Staré pořádky jsou zpět – cenzura, prověrky, normalizace. Ač Šejbalová nikdy proti režimu veřejně nevystoupila, najednou je nepohodlná. Možná kvůli svému aristokratickému vystupování, možná pro tu „buržoazní“ minulost.

Faktem je, že v roce 1971 je čerstvě po šedesátce, v plné síle a chuti hrát – a přesto dostává z Národního divadla výpověď s odkazem na odchod do důchodu. Rozhodně to není její přání. Nový šéf ND Přemysl Kočí, fanatický straník, který vystudoval operní zpěv, prý činoherce nesnáší a zejména slavnou Šejbalovou chce odstranit.

Její poslední divadelní rolí na prknech ND zůstane postava všetečné tetičky v Takové normální rodince – je symbolické, že se alespoň tato role dochová v televizi.

Odchodem z divadla však čistka nekončí. Čtyři roky nesmí Šejbalová dostat žádnou roli ve filmu ani v televizi. Jako by ji chtěli vymazat z paměti národa. Mladší kolegové – mnozí její bývalí žáci – jsou zděšeni, ale bojí se ozvat. Pouze režisér Jaroslav Dudek projeví odvahu: tajně ji obsadí do roztočeného televizního seriálu Taková normální rodinka.

Pak ale přichází další rána, tentokrát z nebe: zemře její manžel Jaroslav. Je rok 1972 a Pipek, kterému bylo teprve 58 let, podlehne náhlé chorobě. Jiřina zůstává sama, bez dětí a bez jeviště. Ztráta milovaného životního druha, s nímž „žili jeden pro druhého“ zejména v posledních letech, ji drtí.

Koncem 70. let se situace přece jen trochu uvolní a na Jiřinu Šejbalovou si vzpomenou alespoň osvícení televizní tvůrci. Scenárista Jiří Hubač a režisér František Filip připravují v roce 1981 psychologický TV film Nezralé maliny – příběh setkání spolužáků po letech. Potřebují představitelku stárnoucí dámy, která kdysi bývala královnou třídy a teď bilancuje život. Volba padne na Šejbalovou.

Navzdory někdejším zákazům si prosadí, že právě ona musí roli dostat. Jiřina znovu stojí před kamerou, po boku starých přátel Ladislava Peška, Miloše Nedbala či Oty Sklenčky. Ví, že je to možná naposledy – a také podle toho hraje. Cynickou hořkost i zranitelnost své postavy vystihne do nejjemnějších detailů.

Krátce po natáčení filmu přichází děsivá zpráva. Lékaři jí diagnostikují rakovinu. Začíná nejtěžší boj, který nemůže vyhrát silou talentu ani vůlí. Dne 23. srpna 1981 Jiřina Šejbalová umírá, necelý měsíc před svými 76. narozeninami.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99ina_%C5%A0ejbalov%C3%A1

https://www.krajskelisty.cz/praha/30166-podstrcena-vypoved-aneb-jak-normalizace-zatocila-s-legendarni-sejbalkou-tajnosti-slavnych.htm

https://www.kafe.cz/celebrity/jirina-sejbalova-zivotopis.html

https://www.super.cz/clanek/retro-milionovy-dar-zahodila-do-popelnice-chodila-na-pivo-ke-flekum-jirina-sejbalova-soutezila-se-sophii-loren-1517926

https://www.tvguru.cz/jirina-sejbalova-psychopatka/

https://www.kvety.cz/lide/jirina-sejbalova-herecka-krasavice-ctitele-k-h-frank-vyhazov-z-divadla/

https://temata.rozhlas.cz/starnout-neni-smutne-aneb-nostalgicke-vzpominky-jiriny-sejbalove-7983989