Článek
2:55 ráno, 15. března 1939. V mramorových chodbách berlínského kancléřství je chladno. Šestašedesátiletý muž s unavenýma očima stojí opodál a hrudník mu nejspíš svírá úzkost a bolest. Emil Hácha právě odložil sluchátko telefonu, kterým do Prahy před několika minutami vydal rozkaz, jenž ho stál poslední zbytky sil. Rozkaz, který ho snad navždy zapíše do národní paměti jako muže, jenž „odevzdal osud českého národa do rukou vůdce německého národa“.
Vstupuje do sálu. Za dlouhým stolem čeká Adolf Hitler se svou suitou – Hermannem Göringem, šéfem Luftwaffe, i generálem Keitelem. „Moje rozhodnutí jsou nezvratná,“ zasyčí Hitler. Pokud československý prezident nepodepíše dokument, který mu leží předložený k podpisu, německé tanky a letadla zahájí útok.
„Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje Luftwaffe je vždy na 100% připravena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil,“ hřímá výhrůžně Göring.
Nechtěný úřad
O necelých pět měsíců dříve byl Emil Hácha úplně jinde – a přece na cestě k tomuto osudnému okamžiku. Na konci roku 1938 seděl ve svém pokoji v Praze a díval se do prázdna. Byl to zdrcený muž. Zažil osobní tragédie, které by otřásly i silnějšími povahami. V únoru 1938 mu po 36 letech šťastného manželství zemřela milovaná manželka Marie.
Krátce poté se rozvedla i jeho jediná dcera Milada, která nemohla mít děti, a vrátila se domů nešťastná. Hácha, rodinný typ, který se vždy těšil na klid u rodinného krbu, rázem osiřel. Bylo mu 66 let. Cítil se starý, opotřebovaný. Roky poctivě sloužil jako prezident Nejvyššího správního soudu a chystal se do penze.
Jenže události nabraly jiný směr. 30. září 1938 Mnichovská dohoda ukrojila pohraniční sudetské oblasti a otřásla samotnými základy první republiky. Prezident Edvard Beneš musel abdikovat a odešel do exilu. Země byla v šoku – zmenšená, ponížená, plná nejistoty. Politici horečně hledali novou hlavu státu pro tzv. druhou republiku.
Podle ústavy ji museli vybrat do dvou týdnů a kandidát měl splňovat protichůdné požadavky: být přijatelný pro Hitlerovo Německo, ale současně demokrat a vlastenec. Nakonec padlo jméno, které samotného nositele překvapilo – Emil Hácha, zkušený právník a „apolitický“ soudce, kterého respektovali demokraté i konzervativci.
Když onoho večera dorazili za Háchou emisaři vlády s nabídkou prezidentského úřadu, našli ho zadumaného v křesle. Hácha byl zdvořilý, leč zděšený. Prezidentem? On? Vždyť politice se celý život vyhýbal, nebyl řečník ani vůdce. Okamžitě se bránil, že o úřad vůbec nestojí.
Dcera mu horlivě přizvukovala – sama otce od kandidatury zrazovala. V koutku duše cítili, že toto břemeno by ho mohlo zničit. Na Emila Háchu se však ze všech stran valil nátlak. Politická elita ho přemlouvala, apelovala na jeho svědomí. Hácha váhal.
Přesto nakonec – snad s pocitem, že nemá právo utéct před povinností – souhlasil. Byl to akt oběti - sám své rozhodnutí později takto označil. 30. listopadu 1938 jednohlasně zvolený Emil Hácha složil slib prezidenta Česko-Slovenské republiky. Ironií osudu se stal prvním a jediným československým prezidentem, který o tu funkci vůbec nestál.
Pod okovanou botou
Z pražské vily, kde žil, se Hácha s dcerou Miladou brzy přestěhovali na Pražský hrad. Atmosféra byla tísnivá. Země, přejmenovaná tehdy na Česko-Slovensko, už nebyla suverénní. Háchovi nechali pokoje Edvarda a Hany Benešových na Hradě nedotčené, jen je nechávali pravidelně oprašovat. V naivní naději, že se Beneš brzy vrátí a znovu převezme zemi, udržovali všechno na svém místě. Sám nový prezident vnímal svůj úřad jako dočasnou službu v čase krize.
Jenže postupně zjišťoval, že nemá situaci ve svých rukou. Rozjitřené Slovensko směřovalo k odtržení a spoléhalo na Hitlerovu přízeň. 9. března 1939 se zoufalý Hácha pokusil zabránit rozpadu – nechal odvolat Tisovu vládu a na Slovensku vyhlásil stanné právo. Jenže tahle šachová partie už byla prohraná. 14. března Slovensko jednostranně vyhlásilo samostatnost a Česko-Slovensko fakticky přestalo existovat.
Dne 14. března zazvonil na Hradě telefon. Joachim von Ribbentrop mu oznámil, že se má dostavit k jednání v Berlíně. Nastoupil tedy večerní vlak. Hitler nechal československou delegaci úmyslně čekat až do půl druhé ráno. Pro unaveného, vystrašeného Háchu to bylo první setkání s diktátorem. Když byl konečně vpuštěn do Hitlerovy pracovny, cítil se prý sevřený tlakem okolností. Hitler přešel k věci: je rozhodnut obsadit zbytek Čech a Moravy ještě týž den, 15. března, od šesté hodiny ranní.
V pauze jednání Hácha volal do Prahy a se zmučeným hlasem vydal rozkaz: neklást Němcům odpor. Mezitím za ním přišel Hitlerův osobní lékař Theodor Morell, protože prezidentův puls byl nebezpečně nepravidelný. Nabídl mu utišující injekci – Hácha ji přijal. Před pátou hodinou ranní se zničený prezident vrátil k Hitlerovi a podepsal předložený protokol. České země se staly „Protektorátem Čechy a Morava“.
Pokusy brzdit nevyhnutelné
Ulicemi pochodovali němečti vojáci, nad Hradem vlála háková vlajka. Prezident Hácha – nyní „státní prezident“ Protektorátu – zůstal ve funkci, ale jeho postavení bylo tragikomické. V zemi vládl všemocný říšský protektor Konstantin von Neurath. Háchovi ponechali zdvořilostní roli: mohl jezdit v limuzíně s praporkem a občas pronést projev k národu. Přesto se rozhodl zůstat. Věřil, že svou autoritou dokáže aspoň trochu brzdit nacistickou zvůli.
Zpočátku opravdu dělal, co bylo v jeho silách. Jako premiéra si nechal zkušeného generála Aloise Eliáše, odbojáře, který tajně spolupracoval s exilovou vládou. Háchova vlastní slova o okupantech byla plná pohrdání – v soukromí je nazýval „bestiemi“ a K. H. Franka „odporným krokodýlem“. Navenek se ale musel tvářit loajálně. Němcům se klaněl, ale když v říjnu 1939 Říše chtěla okázalé prohlášení oddanosti, Hácha podpis věrnosti Hitlerovi kategoricky odmítl.
Podobně se snažil zasáhnout proti teroru. Po demonstracích českých studentů 28. října 1939 Hácha osobně sepsal protest proti germanizaci země a žádal propuštění uvězněných. V listopadu 1939 však Němci popravili 9 studentských vůdců a zavřeli české univerzity. Hácha zuřil, ale veřejně mohl jen tlumit vášně a vyzývat národ k trpělivosti.
Hácha byl také v tajném kontaktu s Edvardem Benešem. Přes prostředníky mu posílal vzkazy o loajalitě. Ještě v dubnu 1941 Beneš v odpovědi do Prahy Háchovi a Eliášovi vzkázal, že jejich postoj nebude zapomenut. Zdálo se, že Emil Hácha našel způsob, jak hrát dvojí hru.
Smrtihlav
Na podzim 1941 se však události nabraly zběsilé tempo a nemilosrdně rozdrtily všechny naděje. 28. září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich. Okamžitě rozpoutal krvavý teror. Premiér Alois Eliáš byl zatčen. Háchovi zatkli i blízké spolupracovníky. Státní prezident se v zoufalství pokusil položit úřad na misku vah. Pohrozil rezignací, pokud Němci nezmírní teror. Heydrichovi poslal vzkaz, že odstoupí, jestli nepropustí zatčeného kancléře Havelku. To sice zabralo, ale Eliáše Hácha zachránit nedokázal.
Současně se zvedaly hlavy kolaborantů české národnosti – lidí jako ministr Emanuel Moravec. V březnu 1942 už Hácha podlehl nátlaku a Moravec se stal ministrem školství. 27. května 1942 spáchali českoslovenští parašutisté atentát na Heydricha. Nacistická odplata byla otřesná. 9. června 1942 byl Emil Hácha dopraven do Berlína. Účastnil se tam obřadu k Heydrichovu pohřbu a následně byl v Říšském kancléřství vystaven Hitlerovu nepříčetnému řevu.
Diktátor hrozil vyhlazením českého národa. V tu chvíli se v Háchovi cosi definitivně zlomilo. Uvědomil si, že další odpor je marný. Od ledna 1943 už nebyl schopen plně odpovídat za své činy kvůli těžké arterioskleróze mozkových tepen. Toho začala využívat skupina kolem K. H. Franka, která si prezidenta vodila jako loutku.
Veřejnost viděla jen smutný obraz stárnoucího muže. 19. června 1942 byl Hácha donucen pronést v rozhlase projev, kde označil Beneše za zrádce. Udělal to pod tlakem, aby Němci zmírnili represe proti národu – a on si to nikdy neodpustil.
Zapomenutý hrob
Květen 1945. Nacistická hrůzovláda končí, Německo kapituluje. Prezident Emil Hácha už o tom sotva ví. Živoří odříznutý v Lánech. Dne 13. května 1945 je v Lánech zatčen pro údajnou kolaboraci. Převážejí ho do pražské věznice Pankrác na nemocniční oddělení. Je apatickou troskou. Dcera Milada nesmí k otci na návštěvu a sama je vyhnána ze zámku jen s dvěma kufry.
Emil Hácha umírá 27. června 1945 ve vězeňské cele číslo 4. Pohřeb proběhne tajně a bez poct. Na rozkaz shora nesmí být na náhrobku vytesáno jméno zemřelého. Háchovo tělo spočine v neoznačeném hrobě rodinné hrobky na Vinohradech. Po roce 1989 začali historici jeho roli hodnotit spravedlivěji. Jaroslav Rokoský či Vít Machálek představili Háchu jako hluboce tragickou postavu, která obětovala své jméno ve snaze vybojovat pro národ aspoň něco.
Uprostřed hřbitova na Vinohradech stál dlouhá léta neoznačený kámen. Až roku 1994 bylo dodatečně doplněno jméno Emil Hácha na prostý náhrobek. To je konec příběhu osamělého prezidenta, který ve zlých časech obětoval všechno, co měl, aby historie semlela raději jeho než celý lid.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha
https://www.hrad.cz/en/president-of-the-cr/former-presidents/emil-hacha
https://plus.rozhlas.cz/milada-radlova-zapomenuta-dcera-tretiho-prezidenta-8903019
https://www.fronta.cz/dokument/emil-hacha-zaznam-o-jednani-v-berline-v-noci-z-14-na-15-brezna-1939
https://g.cz/emil-hacha-byl-tragicka-hradni-postava-ktera-dala-zivot-za-ceskoslovensko/
https://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/hacha_emil_radlova/
https://hlidacipes.org/emil-hacha-padouch-nebo-hrdina-pohled-na-prezidenta-protektoratu-se-meni/
https://www.stoplusjednicka.cz/malem-prvni-damou-stal-se-emil-hacha-prezidentem-kdyby-jeho-zena-nezemrela-tak-brzy
