Článek
Když se v roce 1902 provdala za Gustava Mahlera, stala se paní Mahlerovou v pozadí věhlasného skladatele. Na vídeňských hudebních pultech právě triumfovaly Mahlerovy symfonie a Alma, ač přes den poslušná manželka, v skrytu duše vzdorovala. Cítila, jako by ji někdo zbavil umělecké svobody.
Ráno co ráno vstávala, aby opsala manželovy notové party, vyřídila korespondenci, uhladila polštáře na pohovce. Byla nejen ženou v domácnosti, ale i jeho sekretářkou, ošetřovatelkou a oporou. Přesto všechno Mahlera hluboce milovala a on miloval ji.
Dodávala mu jiskru mládí a otevírala mu nové obzory moderního umění – představila ho malíři Alfredu Rollerovi, díky čemuž vznikla slavná scéna Wagnerova Tristana a Isoldy, seznámila ho s mladými rebelujícími skladateli v čele s Arnoldem Schönbergem.
Mahler, nepraktický snílek, tak měl po boku inteligentní ženu, která chápala jeho hudbu a zároveň ho dokázala propojit s přítomností. V Mahlerových pozdních dílech, plných temných nálad a moderních harmonií, Alma nacházela zalíbení dřív než kdokoli jiný. Vypadalo to, že jejich svazek přes kompromisy kvete.
Jen Alma věděla, jakou daň platí: klavír v jejich domě stále častěji zůstával zavřený a notový papír prázdný. Kdykoli osaměla, ruce se jí chvěly touhou tvořit hudbu – marně. „Pevně mě vzali za ruku a odvedli pryč od sebe samé. Toužím se vrátit tam, kde jsem byla,“ popsala později pocit, že ztratila vlastní hudební řeč.
Rok 1907 přinesl první hlubokou trhlinu. Manželům Mahlerovým umírá starší dcerka Maria na zákeřnou infekci. Almin svět se otřásá – bolest ze ztráty dítěte ji uvrhne do depresí a Gustav, sám zdrcený, není schopen ženu pozvednout. Téhož roku lékaři u Mahlera diagnostikují srdeční chorobu. Pod hrozbou smrti se skladatel upne k práci.
Přijímá nové angažmá v New Yorku a stěhuje rodinu za oceán. Alma se ocitá v cizím světě, opuštěná vnitřním zármutkem. Manželství se ocitá na pokraji zhroucení. Gustav je neustále v jednom kole – zkoušky, koncerty, cesty – a Alma v tichosti trpí v cizím hotelovém pokoji. Znovu otěhotní, ale potratí. V dopise matce se svěřuje, že vedle Gustava se cítí osamělejší než kdy dřív. A pak přijde osudové léto 1910.
Na nervy vyčerpaná Alma odjíždí do alpských lázní, aby nabrala síly. Tam se setkává s pohledným mladým architektem Walterem Gropiem. Ve Walterových obdivných očích znovu spatří své někdejší já – mladou ženu plnou života, která není jen „ženou někoho“. Poddá se citům. Začne milostný románek – první skutečná vzpoura proti Mahlerovi. Alma se topí v pocitu viny i opojení zároveň. Gropius ji ujišťuje, že ji bude uctívat i jako umělkyni, nechat ji volně dýchat. Po letech v roli poslušné manželky je to sladká představa. Jenže letmé štěstí trvá jen pár týdnů.
Gropius ve své zamilované horlivosti posílá dopis, který neprozřetelně adresuje přímo „panu Gustavu Mahlerovi“. Mahler tak zničehonic zjišťuje, že jeho Alma má milence. Jeho dosavadní jistoty se rozpadají – a Alma se ocitá před volbou, kterou nelze učinit bez bolesti.
Setkání obou mužů proběhne překvapivě klidně: Mahler i Gropius stojí tváří v tvář, dva zamilovaní rivalové, a místo souboje hovoří o umění. Alma mlčky přihlíží, v napětí, a čeká rozsudek. Mahler nakonec svou ženu nepropustí – snad ze strachu z osamění, snad z upřímné lásky – a Alma zůstává u jeho boku, i když potají dál píše Walterovi něžné dopisy.
V těžkých chvílích si uvědomuje krutou pravdu: miluje oba dva. Mahler její nevěru kupodivu neztrestá hněvem; místo toho padne před Almou na kolena. Uvědomí si podíl viny a zoufale se snaží získat ženu zpět.
V nejdojemnější možné snaze vyhrabat svůj vztah z trosek jednoho odpoledne ve vile na venkově začne Gustav procházet zásuvky Almina psacího stolu. Nachází tam zapomenuté notové rukopisy jejích písní. Z přilehlého zahradního domku pak Alma zaslechne něco nečekaného – z Mahlerova klavíru zní melodie, kterou složila ona sama.
Vchází dovnitř a vidí manžela se sklopenou hlavou nad její skladbou. Gustav vzhlédne a jednoduše řekne: „Je v tobě kus génia.“ Po letech Alma opět slyší slova uznání, po nichž tolik toužila. Mahler dokonce neváhá a pět Alminých písní ihned vydá tiskem vlastním nákladem. Pozdě, ale přece – dává jí alespoň stín toho, oč ji kdysi připravil. Alma přijme manželovu kajícnou něhu. Usmíří se.
Netrvá to však dlouho – Mahlerova nemoc postupuje. Na jaře 1911 se vrátili do Vídně, kde Gustav 18. května umírá v náručí své ženy. Je jí třicet jedna let a stává se vdovou. Vdovou po fenomenálním skladateli. V hlavě se jí honí smršť emocí: neutišitelný smutek i tichá úleva, pocit viny, ale i závan volnosti. Mahler se na sklonku života za mnohé omluvil – a Alma mu odpustila.
Bouře posedlosti
Mahler ještě ani neležel v hrobě a Almu už obléhali další muži. Byla krásná, vzkvétala v ní znovu životní síla – a svět umělců to vycítil. O ruku ji okamžitě žádal Walter Gropius, teď už proslulý válečný hrdina a architekt. Jenže Alma, sevřená čerstvým žalem, odmítla upadnout rovnou do dalšího manželství.
Vracela se jí chuť žít po svém. Na přelomu let 1911–1912 se pouští do vášnivého románku s mladým malířem Oskarem Kokoschkou, výstředním expresionistou, v němž plane nezkrotná energie. Co na tom, že Oskar nemá společenské postavení jako Gropius – jeho divoké srdce Almu okouzlí.
Je mezi nimi okamžitá intelektuální i erotická přitažlivost. Vzplanou prudce. Prožijí spolu několik let naplněných euforií i zuřivými hádkami. Alma konečně znovu dýchá – Kokoschka ji obdivuje nejen jako ženu, ale i jako inspirující osobnost. Maluje ji bez ustání.
Na známém obraze Nevěsta větru (Die Windsbraut), explozivní změti barev, zobrazí Kokoschka sebe a Almu jako milence zmítané vichřicí vášně.
Ten obraz se stane symbolem jejich vztahu: opojná láska se mísí s bouřlivou úzkostí a strachem ze ztráty. Kokoschka miluje Almu šíleně, žárlivě, víc než kohokoli jiného v životě. Přezdívá jí „vídeňská Venuše“. Ona je pro něj drogou, posedlostí, múzou i prokletím.
Oskarova vášeň brzy nabývá děsivých odstínů. Zamilovanost přerůstá v obsesivní žár, který Almu začíná dusit. Kokoschka hlídkuje pod jejími okny, sleduje každý její krok. Když se Alma pobaví s jiným mužem v kavárně, Oskar zuří.
Alma se leká jeho prudkosti. Krátce po začátku vztahu otěhotní, ale v obavách z budoucnosti podstoupí potrat. Nechce si Oskara vzít; tuší, že by manželství s ním bylo destruktivní. Malíř však nepolevuje: jednou dokonce zveřejní falešné oznámení o jejich zásnubách, aby ji do svatby donutil. Alma couvá – to už je příliš.
Roku 1914 Kokoschka narukuje na frontu 1. světové války a odjíždí do zákopů, zdeptaný Alminým odmítnutím. Ve válečné vřavě je raněn a otřesen, přesto na svou lásku nezapomíná. Po návratu z fronty však zjišťuje, že Alma už mezitím udělala zásadní rozhodnutí.
Mezi válkou a zradou
Ve víru světové války Alma Mahlerová hledá oporu, stabilitu po vyčerpávajícím dramatu jménem Kokoschka. Vrací se proto k muži, jehož lásku už jednou poznala: Walteru Gropiovi. Mladý ambiciózní architekt, nadaný a pohledný, na ni čekal trpělivě celou dobu.
Roku 1915, uprostřed válečné vřavy, se Alma za Gropia provdá. Věří, že s ním získá kýžené bezpečí – stabilitu, normální rodinný život bez dramat. Narodí se jim dcera Manon (1916). Zpočátku se zdá, že Alma konečně nalezla štěstí všedních dnů.
Jenže Alma je příliš neklidná duše, aby ji naplnila role poklidné „paní architektové“. Walter Gropius byl hrdina a gentleman, ale vedle ní působil příliš stroze, příliš vážně. Alma obdivovala jeho architektonický talent, nechávala se okouzlit plány moderních budov, které kreslil.
V Berlíně se Gropius stal průkopníkem funkcionalistické estetiky, zakládal školu Bauhaus – a Alma, milující zdobnou secesi, se s jeho chladným, strohým pojetím krásy nedokázala ztotožnit. V soukromí navíc zjišťuje, že Walter je přes všechnu slávu vlastně dost obyčejný muž.
Ani ne po dvou letech manželství tedy Alma opět překročí společenské tabu. Na jednom z uměleckých večírků ve Vídni roku 1917 se seznamuje s básníkem a dramatikem Franzem Werfelem.
Je jí osmatřicet, jemu sedmadvacet – je o jedenáct let mladší, plachý, židovský literát z Prahy, s bujnou kšticí a ohromným talentem. Alma se s Werfelem okamžitě sbližuje v dlouhých hovorech o literatuře a hudbě. Sdílejí stejné myšlenky, stejný smysl pro humor i ironii osudu. Je to jako okamžik hlubokého porozumění.
Alma znovu cítí tu dobře známou neodolatelnou přitažlivost. Začíná dvojí život – navenek stále paní Gropiusová, v soukromí Werfelova milenka. Ačkoli se tím ocitá ve víru další kontroverze, Alma tentokrát necouvne.
Dříve než cokoliv jiného promluví osud. Rok 1918: válka končí a zároveň vypukne další drama. Alma čeká dítě – a není Gropiovo. Celá vídeňská společnost o tom začne šeptat. Když se syn Martin narodí, Gropius zpočátku věří, že je jeho, ale brzy pravda vyjde najevo. Porod je komplikovaný a Almu málem zabije.
Novorozený Martin navíc umírá ještě jako nemluvně. Alma se ocitá v nejhorší možné situaci: ztratila dítě, prozradila nevěru, fyzicky zeslábla. Gropius, otřesený a ponížený, žádá okamžitý rozvod.
Pro Almu je to konec jedné éry. Éry, v níž chtěla být spořádanou manželkou a matkou a neuspěla. Svět ji teď vidí jako femme fatale, která zlomila srdce dalšímu uznávanému muži.
Klid po bouři
Navenek si však Alma nic nepřipouští. Začíná novou kapitolu po boku exmilence Franze Werfela. S rozvedeným Gropiem udržuje kvůli dceři Manon korektní vztahy a jinak hledí dopředu. Třebaže se za Werfela provdá až o mnoho let později, už od roku 1918 spolu fakticky žijí.
Alma Mahlerová a Franz Werfel – bohémský spisovatel a věhlasná múza – tvoří pár, který ve dvacátých letech oslňuje vídeňské i berlínské salony. Společně pořádají literární večery, hudební dýchánky, jsou středem okruhu intelektuálů a umělců.
Alma se stává Werfelovou první čtenářkou a editorkou, jeho hnací silou. Franz, možná z lásky k ní, mění styl: opouští elitářské básnické pokusy a pouští se do psaní obsáhlých románů s příběhem. Alma ho k tomu pobízí. Z bouřlivého mladíka formuje světově uznávaného romanopisce.
Werfelovi přátelé tím nejsou nadšeni – mají pocit, že to Almina silná osobnost zničila jeho původní talent.
Přesto z Werfelova pera vzejdou vděčné bestsellery i významná díla: například historický román Čtyřicet dnů Musa Dagu o genocidě Arménů – látka, kterou Alma manželovi sama navrhla, protože v tragédii vzdáleného národa předvídala osud Židů v Evropě. Měla pravdu. Kniha vyšla roku 1933 a zanedlouho se její proroctví začalo naplňovat.
Koncem třicátých let se nad Evropou narůstá hrozba nacismu. Alma Mahlerová-Werfelová, proslulá vídeňská hostitelka salonů, zprvu politické dění sleduje s odstupem.
Netají se svými konzervativními názory – obdivuje Mussoliniho italský fašismus pro jeho zdánlivý řád a podporuje rakouské vlastenecké autoritáře v čele s kancléřem Dollfussem. Demokracie ji děsí, spojuje si ji s chaosem a bolševismem.
Vnitřně zůstávala paradoxní osobností: pohrdala Židy a zároveň je celý život milovala. Na jaře 1938 je Alma s Werfelem na dovolené v Itálii, když se dozvídají o blížícím se Anšlusu. Alma pohotově velí: Franz zůstane v bezpečí na Capri a ona sama se vrátí do okupované Vídně zachránit, co se dá.
V ohrožení chladnokrevně vybírá z bank všechny úspory, sbalí šperky, organizuje převoz rodinných cenností a dokumentů do ciziny. Riskuje krk – ale povede se. Ještě téhož roku manželé nacházejí útočiště v jižní Francii.
Alma, kdysi opěvovaná královna Vídně, se mění ve lvici salonů v exilu: intenzivně shání prostředky, pořádá sbírky na další cestu a nehodlá se vzdát vysoké společnosti ani na cizí půdě. Vymyslí dokonce troufalý plán: prodat vzácný rukopis Brucknerovy symfonie přímo Hitlerovi, fanatickému ctiteli Brucknera, aby získala peníze na útěk dál za oceán. Nepochodí, ale ta drzost bere dech.
Když v září 1940 prchají z okupované Francie přes Pyreneje do Španělska, nese Alma sbírku cenných partitur s sebou, šplhá do hor neúnavně první v zástupu uprchlíků.
Nakonec se Alma s Werfelem usadí v Los Angeles. V kruhu evropských exulantů tu patří mezi nejstarší a nejzajímavější. Často pořádá večery klasické hudby, na které zve slavná jména: Schoenberg, Stravinsky, Thomas Mann, režisér Ernst Lubitsch či herečka Luise Rainer – ti všichni chodí „na Almu“.
Alma totiž nikdy nepřestala být středobodem kulturního dění. Zatímco mnozí její vrstevníci strádají, ona dál využívá Mahlerova honoráře a svého jmění, aby pomáhala umělcům v nouzi. Stává se mecenáškou – tiše platí účty skladatelům jako Alban Berg nebo dirigentům jako Bruno Walter, když se ocitnou bez prostředků.
Ve vile Werfelových se setkávají generace – od starých mistrů až po mladého Leonarda Bernsteina, kterému Alma důvěrně říká „můj mladý talent“. Dirigenti se s ní radí o interpretaci Mahlerových symfonií; jejím pochvalám i kritikám přikládají váhu, jako by k nim promlouval sám zesnulý Mistr.
A Alma si to užívá: znovu vládne svému „estetickému impériu“ – z pozice vdovy po titánech rozdává audienci mladším umělcům a těší ji, že na její slovo dá třeba i takový maestro Mitropoulos či Klemperer.
Pečuje dál o odkaz Gustava Mahlera – sepíše vzpomínkovou knihu Můj život s Mahlerem, plnou milujících i kritických postřehů, kterou vydá symbolicky roku 1940, právě ve chvíli, kdy nacisté odstranili Mahlerovu bustu z Vídeňské opery. Její memoáry představují Mahlera světu jako velikána, co povznesl německou hudbu, a zároveň uštědří pár jízlivých ran těm, kdo s nacisty kolaborovali (například Richardu Straussovi).
Franz Werfel v roce 1945 umírá v L.A. na srdeční selhání. Alma je znovu vdovou – potřetí a naposledy. Zůstává sama se svými vzpomínkami, bez domova, vykořeněná z Evropy. Po válce se natrvalo stěhuje do New Yorku. Tam, v bytě na Manhattanu, si zařídí malý kulturní salon a dál zve intelektuály. Její životní příběh skončil dne 11. prosince 1964.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Alma_Mahler
https://www.newyorker.com/magazine/2025/02/10/the-aesthetic-empire-of-alma-mahler-werfel
https://www.classical-music.com/features/composers/alma-mahler-2
https://www.theguardian.com/music/2010/dec/02/alma-schindler-problem-gustav-mahler
https://www.newyorker.com/magazine/2025/02/10/the-aesthetic-empire-of-alma-mahler-werfel
https://www.classical-music.com/features/composers/alma-mahler-2
https://thesciencesurvey.com/arts-entertainment/2023/07/21/the-artist-and-the-muse-the-story-of-alma-mahler/
https://ucsctaw.sites.ucsc.edu/the-people-of-vienna/alma-mahler/
