Článek
Jedenáctiletý Hermann Lehmann pomáhal svému osmiletému bratříčkovi Williemu a dvěma sestrám na poli poblíž rodinné farmy nedaleko osady Loyal Valley v texaském Hill Country. Najednou ticho prořízl válečný pokřik a na obzoru se objevila skupina osmi apačských válečníků na koních.
Děti se v panice rozběhly – nejmladší sestřička se schovala v obilí, druhá sestra byla Apači postřelena a zůstala ležet bez hnutí (podle jiné verze, jednoduše útočníky nezajímala), takže ji útočníci nechali být.
Hermann a malý Willie neměli takové štěstí. Apači je bleskově obklíčili. Herman se zuřivě bránil, dokud ho údery a škrcení nesrazily k zemi. Útočníci mu strhli šaty a spolu s bratrem ho spoutali – nazí byli přivázáni na hřbety koní za apačské jezdce.
Pro unesené chlapce začalo martýrium. Apačtí nájezdníci se s nimi v prvních dnech vůbec nemazlili – bili je a surově nutili k činům, ze kterých se slabému žaludku dělalo mdlo. Když například Herman (podle svých vzpomínek) odmítl napít se odporné směsi zkyslého mléka a krve z právě podříznutého telete, jeho věznitel neváhal a zabořil vyděšenému chlapci obličej do teplých útrob zvířete.
Pětidenní pochod do indiánského vnitrozemí byl utrpením: bratři dostávali syrové maso a trpěli vyčerpáním. Po necelém týdnu na útěku zahlédli Apači nedaleko San Angela černošské vojáky (tzv. Buffalo Soldiers) a v nastalé přestřelce se malému Williemu podařilo vyklouznout a utéct zpět domů. Herman však zůstal s únosci sám – uvězněný v rukou kmene, jehož jazykem nemluvil a jehož kruté zacházení ho mělo teprve připravit na nový život.
Život mezi Apači
Apačtí válečníci Hermanovi lstivě namluvili, že celá jeho rodina byla pobita. V hrůze a zoufalství, s mylnou představou, že se už nemá kam vrátit, se zlomený hoch přestal vzpouzet a začal podstupovat bolestnou proměnu z farmářského synka v indiána.
Jeho novým poručníkem se stal apačský náčelník jménem Carnoviste, který ho adoptoval do svého klanu. Adopce však neznamenala laskavou náruč – Carnoviste ho podrobil tvrdé výchově a brutálním iniciačním obřadům, aby zlomil chlapcův vzdor.
Sám Herman vzpomínal, že byl opakovaně pálen, bit, mučen a bičován, a že zažil i věci tak strašné, „že o nich nedokáže ani mluvit“. Tyto hrůzy měly jediný cíl: zrodit z vyděšeného dítěte mladého Apače, který by bezpodmínečně respektoval zákony kmene.
Tvrdá strategie nakonec uspěla. Uprostřed cizího světa si Herman po čase vysloužil respekt a přijetí. Postupně zapomněl svou rodnou němčinu, naučil se řeč Apačů a osvojil si jejich každodenní zvyky i posvátné rituály. Učili ho lovit zvěř lukem a šípy, plížit se lesem, krást koně a nepozorovaně útočit.
Záhy také poznal, jak chutná krev nepřítele – bez milosti ho cvičili v tom, jak zabíjet a skalpovat protivníky. Z někdejšího farmářského hocha se stal plnoprávný indiánský bojovník, zocelený mnoha souboji s bělochy i cizími kmeny. Ve svých šestnácti letech se od rodilých Apačů lišil už jen pronikavě modrýma očima, jež zdědil po německých předcích.
Pod Carnovistovým vedením se mladý Lehmann účastnil četných výprav za kořistí a pomstou. Spolu s ostatními jezdci přepadával odlehlé usedlosti a ranče na hranici osídleného území. Z ukořistěných stád si brali koně na další cesty a neváhali zabít každou „bledou tvář“, která se jim postavila do cesty. Jak později Herman vzpomínal, cílem těchto nájezdů bylo „sehnat další koně a pobít co nejvíce bělochů, jak jen to šlo“.
V srpnu 1875 stál dokonce tváří v tvář oddílu Texas Rangerů poblíž pevnosti Fort Concho a zapojil se do krvavé bitvy mezi Apači a těmito obávanými strážci zákona. Život na válečné stezce se Hermanovi postupně vryl pod kůži. Přijal za své hodnoty Apačů, jejich způsob uvažování a boje o přežití. V jeho mysli se rodina, kterou znal v dětství, i bílá společnost obecně proměnily ve vzdálenou vzpomínku – možná dokonce v nepřítele.
Osamělý jezdec prérie
Po necelých šesti letech mezi Apači zasáhl Hermana další tragický zlom. Byl jarní den roku 1876 a v táboře vypukla po hádce mezi dvěma frakcemi indiánů rvačka. Hermanův adoptivní otec Carnoviste se dostal do sporu s apačským šamanem – a v zuřivém střetu byl náčelník zabit.
V návalu žalu a touhy po odplatě popadl pušku a vší silou seH erman vrhl na otcova vraha. Než se ostatní vzpamatovali, šaman padl Hermanovou rukou mrtev k zemi. Mladík tím vykonal krevní mstu za ztraceného otce, ale zároveň si podepsal rozsudek: v očích mnoha Apačů spáchal neodpustitelný čin a příbuzní zabitého šamana teď prahli po pomstě – tentokrát na něm.
Herman pochopil, že pokud zůstane, čeká ho jistá smrt. Pod rouškou noci proto nepozorovaně opustil tábor a uprchl do širé prérie. Následující měsíce strávil jako osamělý jezdec prérie – pronásledovaný Apači a odkázaný jen sám na sebe. Putoval krajem, ve dne se skrýval před lidmi i žárem slunce a v noci urazil desítky mil. Živil se tím, co ulovil nebo nasbíral, a spal pod širým nebem jen se svým koněm a nožem po boku. Každé zapraskání větvičky v dálce ho vylekalo – tušil, že mstitelé jsou mu neustále v patách.
Po téměř roce samoty zahlédl Herman jednoho večera v dálce táborová ohniště a stáda koní. Opatrně se přiblížil a rozpoznal, že narazil na ležení Komančů, dalšího mocného prérijního kmene. Vyhladovělý a zoufalý mladík tábor tiše pozoroval z úkrytu až do hluboké noci a pak se odvážil vstoupit mezi cizí stany. Rozespalí Komančové ho zprvu přijali s krajní nedůvěrou – neznámého vetřelce málem zabili na místě.
Herman však rychle vykřikl několik slov apačsky a španělsky a vysypal ze sebe svůj neuvěřitelný příběh: že je vlastně běloch, kterého unesli Apači, že jednoho z nich zabil a teď prchá o život. Válečníci nejprve váhali, zda neozbrojeného cizince raději nepopravit. Teprve když jeden starší bojovník potvrdil, že slyšel zvěsti o zabití šamana a rozkolu mezi Apači, rozhodli se nakonec mladého utečence ušetřit a přijmout mezi sebe.
Poslední boj za svobodu
Tak se z Hermanna stal člen komančského kmene – a potřetí v životě prožíval proměnu identity. Komančové ho nazvali Montechena, v překladu „Bílý chlapec“. Nově příchozí mladík, vycvičený léty u Apačů, se mezi nimi rychle osvědčil. Brzy se zařadil mezi komančské bojovníky.
Pod praporem kmene sváděl další líté boje o přežití prérijních národů, jejichž zlatá éra se chýlila ke konci. Byla polovina 70. let 19. století a tlupy Komančů zoufale vzdorovaly tlaku americké armády a osadníků, který je chtěl vyhnat z jejich loveckých území do rezervací. Herman – nyní tedy Montechena – se postavil po bok svých druhých adoptivních bratrů v jejich posledním odporu.
Během roku 1877 se Herman s Komanči zúčastnil řady menších střetů. Bojovali proti tradičním nepřátelům Tonkawům, kteří sloužili jako zvědi armády, i proti samotným jednotkám Spojených států. V roce 1877 tábořil s komančskou skupinou v Yellow House Canyonu (dnešní okolí Lubbocku), když je překvapil náhlý útok. Herman tehdy utržil střelnou ránu do nohy, ale přežil.
Naděje prérijních indiánů však rychle vyhasínaly. Nakonec i poslední svobodná banda Komančů, ke které Herman patřil, musela v roce 1878 kapitulovat a vydat se pod ochranou náčelníka Quanaha Parkera na rezervaci Fort Sill na území dnešní Oklahomy.
Na rezervaci se Herman alias Montechena spřátelil právě s Quanah Parkerem – legendárním komančským náčelníkem, který sám byl synem bělošky unesené kdysi indiány (slavné zajatkyně Cynthie Ann Parkerové). Quanah Parker brzy poznal, že mladík není původem Indián, a přijal ho formálně za svého adoptivního syna.
Komančové považovali Hermanna za jednoho z nich, avšak armádní důstojníci v táboře začali tušit pravdu. Podle rodinné legendy poznala v urostlém osmnáctiletém válečníkovi s dlouhými vlasy jedna z vykoupených bílých zajatkyň jeho modré oči a jizvu na předloktí – a upozornila úřady, že Montechena je ve skutečnosti ztracený bělošský chlapec.
V květnu 1878 byl Herman proti své vůli úředně odebrán z indiánské rezervace a armádní doprovod ho odvezl zpět do Mason County v Texasu, odkud před zhruba osmi lety zmizel.
Návrat ztraceného syna
Když unavený mladý muž konečně vystoupil z povozu před rodným domem, odehrálo se dojemné a rozpačité setkání. Pro Hermanna to byli cizí lidé – neviděl svou matku Augustu ani sourozence od doby, kdy byl malým chlapcem.
Matka Augusta Johanna celých osm let neztrácela naději, že syna ještě spatří, a nyní se její modlitby naplnily – „ztracený syn“ se vrátil. Hermann však stál strnule, zmatený a podezíravý. Když ho sestra Mina chytila za ruku a nadšeně ukazovala na drobnou jizvičku na jeho předloktí – památku z dětství – nejpíš mu pomalu docházelo, že tato plačící paní je skutečně jeho Mutter, maminka, na kterou už skoro zapomněl.
Shledání rodiny bylo zároveň radostné i bolestné. Herman se vrátil jako živá připomínka zázraku, ale i jako zcela jiný člověk. Zatímco dříve neuměl ani slovo anglicky a hovořil jen německy, nyní se dorozuměl apačtinou, komančštinou a španělštinou – svou rodnou řeč téměř zapomněl.
Vzezřením i chováním připomínal spíše divokého prérijního válečníka než německého farmářského synka, kterého kdysi znali. Odmítal nosit evropské šaty; bylo mu v nich horko a připadal si svázaný. Raději si ponechával své pohodlné indiánské legíny z jelenice a bederní roušku a často si zdobil tvář a tělo válečnými barvami, k velké hrůze sousedů.
Nejraději spal venku pod hvězdami – stěny srubového domu ho tísnily a nedokázal usnout pod střechou. Jeho bratr Willie ho v prvních týdnech po návratu chodil podpořit a nocoval s ním venku na dvoře, aby Hermann nebyl v noci sám. Herman rovněž odmítal jíst vepřové maso, které mu zapáchalo – vždyť Apači považovali divoké prase za nečisté zvíře a on tento zvyk převzal.
Znovuzapojení do bělošské společnosti postupovalo pomalu. Herman se musel znovu naučit základy jazyka, aby se s rodinou dorozuměl. Matka ho dokonce přiměla, aby zkusil chodit do školy – ale tam dlouho nevydržel.
Postupem let se Herman přece jen naučil fungovat v bílém světě. V dospělosti se Herman pokoušel vést spořádaný život, ale klid usedlého sedláka mu zůstal cizí. Stal se kovbojem na dlouhých dobytkářských stezkách a trávil týdny v sedle pod širým nebem.
První manželství se mu rozpadlo; teprve roku 1890 s Fannie Lightovou založil rodinu a měl pět dětí. Dokonce na čas přesídlil s rodinou do Oklahomy na půdu, kterou dostal jako adoptivní Komanč, ale zanedlouho ho to táhlo zpět do Texasu.
Ve věku kolem 65 let bilancoval svůj život a poprvé otevřeně uznal, že mnohé z toho, co dělal jako mladý indiánský bojovník, bylo zavrženíhodné. „Myslel jsem si, že mým posláním je zabíjet a loupit,“ řekl upřímně, „ale teď vím, že to bylo špatné“. Ačkoli se po návratu sžil s bílou společností, srdcem zůstal navždy Komančem.
Hermann Lehmann zemřel 2. února 1932 ve věku 72 let. Je pochován na hřbitově v Loyal Valley, jen pár mil od místa, odkud ho kdysi jako chlapce unesli.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Herman_Lehmann
https://books.google.com/books/about/The_Last_Captive.html?id=rWB0AAAAMAAJ
