Článek
Jaromír Nohavica se narodil 7. června 1953 v Ostravě do rodiny, kde hudba a literatura byly denním chlebem. Otec, povoláním novinář a zároveň básník, vedl malého Jarka k lásce ke slovům a vzdělání. V jejich domě se často muzicírovalo; už jako dítě slýchal lidové písně i básně recitované při rodinných setkáních.
Není divu, že svou první vlastní píseň zkusil napsat už v osmi letech. Zkoušel to nejprve s houslemi – tatínek si přál mít z něj virtuoza – ale malý Jaromír u smyčce dlouho nevydržel. Mnohem víc ho to táhlo ke kytaře, na kterou začal brnkat ve třinácti. Hudební nadání a literární talent se v něm propojily překvapivě brzy.
Dospívání prožil v Ostravě-Porubě, ale prázdniny často trávil na Valašsku u prarodičů. Drsná krása Ostravy i poetika valašské přírody se mu vryly pod kůži a později pronikly do mnoha jeho písní. Byl to inteligentní, citlivý kluk – rád četl, obdivoval klasiky jako Bohumila Hrabala či Jiřího Suchého – a zároveň obyčejný „ostravský chachar“, který miloval fotbal. (Dodnes je skalním fanouškem Baníku Ostrava a dokonce pro klub složil hymnu.)
Po maturitě se nejprve pokusil studovat Vysokou školu báňskou, technický obor však nebyl jeho vysněnou cestou. Studium přerušil a vystřídal různá zaměstnání; dělal i dělníka v továrně, poté zakotvil jako knihovník v ostravské knihovně. Ticho mezi regály a hory knih mu možná poskytly inspiraci k básnickým hrám se slovy. Nikdy ale nepřestal hrát na kytaru a skládat písničky – zatím jen do šuplíku, pro sebe a pro pár přátel.
Koncem 70. let se Nohavica oženil se svou láskou Martinou, učitelkou, a narodily se jim děti – dcera Lenka a syn Jakub. Rodinu živil, jak se dalo, a dálkově si ještě doplnil vzdělání na knihovnické škole v Brně. Ovšem skutečným osudem měla být hudba. Psal texty písní a první úspěchy slavil jako talentovaný textař pro jiné interprety.
Roku 1981 dostal životní šanci: ostravská zpěvačka Marie Rottrová nazpívala jeho text „Lásko, voníš deštěm“ – krásnou baladu o loučení. Píseň se stala hitem a mladému autorovi dodala odvahu. Nohavica se rozhodl zariskovat: opustil jisté místo a na protesty rodiny se dal na volnou nohu jako textař. Brzy psal i pro další známé zpěvačky jako Věra Špinarová. Jenže samotné psaní pro jiné mu už nestačilo – v srdci cítil, že chce zpívat své vlastní písně.
Hvězda folku v časech temna
Přišel rok 1982 a s ním osudový zlom. Devětadvacetiletý Nohavica překonal ostych a poprvé veřejně vystoupil sám s kytarou na folkovém festivalu Kolotoč. Okamžitě si získal publikum. Jeho hudební projev byl pokorný a procítěný, texty silné a opravdové – lidé v nich slyšeli pravdu o svých životech za železnou oponou.
Zpráva o novém talentu se šířila šeptandou. Oficiální média ho sice ignorovala, ale Nohavicovy písně se kopírovaly na magnetofonových kazetách, které kolovaly rychlostí blesku. Stal se fenoménem undergroundové scény 80. let, přestože – anebo právě protože – nemohl volně vydávat desky.
Čím to, že si získal tolik duší? Šíře témat jeho tvorby byla nevídaná: vedle něžných milostných písní skládal satiry o poměrech na vojně, balady inspirované historií, drzé popěvky o sportu i trampské metafory o svobodě. Zhudebňoval verše klasiků (Petr Bezruč, Alexandr Blok) a s láskou překládal písně ruských bardů Vladimira Vysockého či Bulata Okudžavy.
Hudebně sahal od lidových melodií přes šanson až po blues – vždy však v jednoduchém akustickém kabátě, který nechal vyniknout slovům. Nohavicův hlas, balancující na pomezí šansonu a hospodské zpovědi, dokázal rozesmát i rozplakat. Lidé se v jeho písních poznávali, neboť dokázaly trefně pojmenovat jejich pocity i společenskou situaci – často skrytě, metaforou, aby prošly cenzurou.
Ke konci osmdesátek už měl Nohavica pověst hvězdy folku, aniž by vydal jediné dlouhé album. Komunistický režim to s ním měl složité: na jedné straně to byl „pouze“ regionální písničkář bez oficiálních ocenění, na druhé straně vyprodával sály a lidé ho milovali. Úřady mu střídavě povolovaly a zakazovaly koncerty – přesně podle nálad doby.
V polovině dekády (1984) měl první vážné potíže: koncerty mu byly rušeny z ideologických důvodů a tajná policie ho vedla v patrnosti. Potom opět přišlo uvolnění a mohl vystupovat, aby o pár let později (1987) byl znovu omezen.
Byla to schizofrenní doba perestrojky: Sověti s Gorbačovem už mluvili o glasnosti, ale v ČSSR pořád vládla tvrdá normalizace. Nohavica kráčel po tenkém ledě – ve svých písních si dovoloval kritiku jen v náznacích, a přece byl pro mnohé hlasem svobody.
V roce 1988 se konečně dočkal svého prvního oficiálního alba. Deska Darmoděj vyšla paradoxně v Supraphonu až jako záznam živých koncertů, protože studiové nahrávání mu dříve neumožnili. Obsahovala průřez jeho nejlepšími kusy z let 1987–88 a stala se senzací. Písně jako „Darmoděj“, „Komu se nelení, tomu se ženění“ nebo „Bláznivá Markéta“ si lidé okamžitě oblíbili.
Darmoděj nebyl jen název desky a jedné písně – Darmoděj, potulný kejklíř prodávající iluze, se stal symbolem jisté životní hořkosti, která z Nohavicových balad čišela. Téhož roku 1988 vydal ještě malou desku Písně pro V. V. – poctu svému milovanému Vysockému, obsahující osm přebásněných Vysockého songů. Nohavica tím otevřeně projevil obdiv k ruskému bardovi, kterého považoval za duchovního bratra. A pak přišel rok 1989.
Pád komunismu a démon alkoholu
Když se koncem roku 1989 hroutil komunistický režim, Jaromír Nohavica stál na vrcholu popularity – a paradoxně na pokraji sil. Obrovská očekávání, která do něj publikum vkládalo, tíha role „lidového mluvčího“, jež mu byla připisována, a také tlak Státní bezpečnosti – to vše si vybíralo daň. Nohavica v té době stále častěji hledal útěchu na dně sklenky. Alkohol se stal jeho démonem. Na sklonku roku 1989, zatímco ulice zaplavily davy cinkající klíči, on zažíval hořkou kocovinu slávy.
Ještě v roce 1990 dokázal vydat druhé album nazvané příznačně V tom roce pitomém. Byla to opět živá nahrávka z koncertů, plná známých písní, ale nového materiálu tam mnoho nebylo – spíš dozvuky staré tvorby. Nohavica už tehdy věděl, že musí svůj život změnit, nebo o něj přijde.
A tak učinil radikální krok: oznámil konec veřejného vystupování a nastoupil protialkoholní léčbu. Na čas se stáhl z očí veřejnosti. Fanoušci byli v šoku, ale většina chápala a držela palce, aby svůj boj vyhrál.
Léčba zabrala. Jarek Nohavica od té doby nepije – a později dokonce přestal i kouřit. Téměř rok nekoncertoval. Věnoval se rodině, koníčkům, léčil pošramocenou duši. Když se pak vrátil, byl jako znovuzrozený – a hned to vložil do své tvorby. Roku 1993 vydal studiové album Mikymauzoleum, považované za přelomové dílo své kariéry.
Byla to temnější, niterná deska plná reflexe nad vlastními démony, stárnutím a novou nadějí po překonání krize. Poprvé nahrával ve studiu s doprovodnými muzikanty, pod producentským dohledem přítele Karla Plíhala.
Nohavica se v polovině 90. let nadechl k nové tvůrčí etapě. Překvapil i tím, že dokázal zlehka vykročit ze škatulky „folkový písničkář“. Roku 1996 vydal konceptuální album Divné století, kde se ohlížel za 20. stoletím – střídal historické náměty, milostné skladby, protiválečné balady i jemně ironické osobní zpovědi.
Na aranžmá si přizval zkušené hudebníky: Víta Sázavského (ex-Nerez), Zdeňka Vřešťála či Radka Pastrňáka z kapely Buty. Výsledkem byl bohatší zvuk, v němž se mísil folk s prvky jazzu i rocku, a dokonce zazněla i heligonka – starý tahací akordeon, díky kterému se Nohavica vrátil k rodinné tradici.
Divné století sklidilo ovace – kritika mluvila o desce roku 1996 a mnozí ji dodnes považují za jedno z nejlepších českých alb porevoluční éry. Právě toto album otevřelo Nohavicovi dveře k širšímu publiku. Už to nebyl jen miláček folkařů; teď ho brala na vědomí celá země. Hudební akademie ocenila jeho přínos uvedením do Síně slávy (Anděl 2003) a časopis Rock & Pop označil Divné století za nejlepší české album od roku 1989.
Roku 2000 vydal album Moje smutné srdce, laděné – jak název napovídá – do melancholičtější polohy. Přizval opět osvědčené spolupracovníky a okořenil písně šansonem, blues či jazzem. Jako by bilancoval prožitá léta a s pokorou zpíval o lásce ve všech jejích podobách. Publikum opět nadšeně přijalo jeho upřímnost.
Zdálo se, že Nohavica je zkrátka nezničitelný: překonal osobní krizi, ustál změnu režimu, dokázal se vyvíjet a přitom nezradit sám sebe. Na prahu nového století stál jako respektovaný bard, kterého si vážili kritici, kolegové i davy posluchačů. Jen málokdo tušil, že brzy bude čelit největší zkoušce své pověsti – návratu starých stínů.
Tajemství, které bolelo
Po Sametové revoluci se vynořilo mnoho kostlivců ze skříní. Jedním z nich byly tzv. Cibulkovy seznamy agentů StB, zveřejněné počátkem 90. let. V těchto seznamech se objevilo i jméno Jaromír Nohavica. On sám tehdy mlčel nebo neurčitě popíral, že by kdy se Státní bezpečností vědomě spolupracoval.
Jeho spis se navíc záhadně ztratil – byl v prvních dnech po revoluci spolu s tisíci dalších skartován. V očích většiny fanoušků byl Nohavica hrdina a myšlenka, že by donášel komunistické tajné policii, se zdála absurdní. Pochybnost však hlodala pod povrchem a občas se o ní šeptem mluvilo.
Až v roce 2006 přišel průlom. Historikům se podařilo v ostravském archivu StB nalézt sedmistránkový fragment Nohavicova svazku. Písničkář v něm figuroval jako tajný spolupracovník s krycím jménem Mirek a označením „pramen“.
Záznam, který se dochoval, popisoval, jak byl Nohavica v červenci 1989 na návštěvě ve Vídni a po návratu informoval důstojníka StB o setkáních s představiteli exilu. Mluvil konkrétně o legendárním písničkáři Karlu Krylovi či spisovateli Pavlu Kohoutovi.
Podle archivního hlášení však neprozradil nic, co by StB už nevěděla, ani žádné vyloženě škodlivé informace. Spíš plnil roli očí a uší režimu – důstojníci chtěli vědět, o čem se v exilu mluví, jaké jsou nálady. A Nohavica, možná ve snaze být za dobře s oběma stranami, si s nimi povídal.
Nález dokumentů Nohavicu zastihl nepřipraveného. Po letech mlčení se rozhodl jít s pravdou ven. V květnu 2006 poskytl otevřený rozhovor týdeníku Respekt, kde poprvé veřejně přiznal, že se s StB stýkal. Vylíčil to však jako osudovou chybu, na kterou dodnes doplácí.
„Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život,“ vzpomínal trpce. Netušil prý, že vstupuje „na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já“.
Přiznal tedy kontakt s StB, ale zdůraznil, že nikomu vědomě neublížil. Odborníci mu dávali za pravdu v tom, že jeho zprávy skutečně nikoho přímo neohrozily – tragédie spolupráce tkvěla spíš v morálním selhání a pocitu viny.
Článek v Respektu způsobil rozruch. Někteří byli v šoku, jiní říkali: čekali jsme to. Vzduchem létala ostrá slova jako „zrádce“ či „zbabělec“. Nohavica se ocitl na pranýři – zejména ze strany kolegů z disentu. Písničkář Jaroslav Hutka, který emigroval v roce 1978 a po revoluci se vrátil, patřil k těm, kteří nemohli skousnout, že publikum Nohavicovi vše tak lehce odpouští.
V roce 2007 Hutka složil kousavou píseň „Udavač z Těšína“, v níž Nohavicu přímo jmenuje a obviňuje z udavačství. „Jak je ten udavač krásný, jak velký je umělec… dnes nám zpívá zbabělec,“ zní sžíravý refrén.
Veřejnost se rozdělila. Pro mnoho fanoušků zůstával Jarek „jejich“ písničkář, který možná klopýtl, ale svými písněmi to stokrát odčinil. Jeho koncerty byly dál plné, alba se prodávala po desetitisících a v roce 2008 získal platinovou desku za DVD Doma. Pro mnohé zůstal hrdinou, který v těžké době zpíval pravdu – byť lidsky selhal. Jiní ovšem nepřestali vnímat ono trpké zklamání, že jejich idol měl přece jen „špinavé ruce“.
Návraty na výsluní
Ať tak či onak, Jaromír Nohavica pokračoval ve své umělecké dráze dál a sbíral úspěchy. Svou malou válku s minulostí přežil a v novém tisíciletí zažil dokonce jakýsi triumfální comeback do první ligy české hudební scény.
Jeho koncerty bývaly beznadějně vyprodané. V dubnu 2009 třikrát vyprodal pražskou Lucernu, tradiční svatostánek české pop music. A v roce 2013 dokázal jako první domácí písničkář naplnit O2 arenu – největší halu v zemi – hned dvakrát za sebou.
V O2 aréně pak znovu triumfoval i roku 2017, kdy zde uspořádal velkolepý koncert ke svým 64. narozeninám. Navzdory megakoncertům si však udržel blízkost k publiku: dodnes rád hraje i v menších sálech, a hlavně doma na Ostravsku, kde je nejšťastnější.
Muž mnoha tváří
Zatímco jeho veřejný obraz procházel turbulencemi, soukromý život Jaromíra Nohavici zůstával relativně nenápadný a stabilní. S manželkou Martinou jsou spolu od dob, kdy Jarek chodil na vojnu, a dodnes tvoří harmonický pár.
Svoje soukromí si Nohavica pečlivě hlídá a rodinné štěstí vystavuje jen v náznacích – třeba v písních. Dceru Lenku a syna Jakuba zvěčnil v něžných písničkách „Pro malou Lenku“ a „O Jakubovi“, manželce kdysi věnoval dojemnou „Lásku za pozdní večer“. Je to muž, který city raději zpívá, než aby o nich mluvil do novin.
Má i své podivuhodné záliby. Třeba vášeň pro stolní hru Scrabble – v roce 1997 se stal dokonce mistrem republiky v české verzi scrabble. Nasbíral také úctyhodnou sbírku starých zpěvníků z celého světa a dětských her, které vystavoval v ostravském muzeu. Tyhle záliby nejsou u folkaře náhodné: svědčí o lásce k slovům a hravosti s jazykem. Nohavica si vždy potrpěl na slovní hříčky, dvojsmysly a skryté narážky – odtud pramení jeho mistrovství jako textaře.
Po zdravotní stránce ho nejvíc ohrozil již zmíněný boj s alkoholismem, ze kterého však vyšel vítězně. Od té doby působí vitálně. Často vtipkuje, že nepije, protože vybral kvótu za mlada. Koncertuje dodnes s neutuchající energií.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica
https://www.nohavica.cz/recenze-koncertu-ostravane-nohavicovu-medaili-od-putina-neresi-jeho-koncert-vyprodali/
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/nohavica-mluvil-jsem-s-stb-ale-nikoho-jsem-neudal/r~i:article:514381/
https://www.echo24.cz/a/i9NKk/okamura-je-sympatak-rika-nohavica-pry-maji-podobne-nazory
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/455803-nohavica-se-medaile-od-putina-nevzda-nedostal-jsem-ji-za-valceni-komentuje
https://www.nohavica.cz/recenze-koncertu-ostravane-nohavicovu-medaili-od-putina-neresi-jeho-koncert-vyprodali/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-nohavica-prevzal-medaili-od-putina-40252281
