Zanícená obdivovatelka Hitlera a její mladá židovská milenka. Příběh, který Lilly Wust tajila 50 let

„Židy poznám po čichu,“ prohlásí mladá berlínská matka Lilly Wust sebevědomě a povýšeně povytáhne nos. Z hloučku dívek v kavárně se vynoří drobná černovláska a s pobaveným úsměvem jí nastaví zápěstí. „Líbí se vám můj parfém? Jak voním?“ Lilly zaváhá. „Exoticky,“ vydechne nakonec. V tu chvíli ještě netuší, že právě tahle „vůně“ osudu jí převrátí život vzhůru nohama.

Píše se rok 1942, zuří válka a v Berlíně se potkávají dva zcela odlišné světy: na jedné straně oddaná německá hausfrau a vyznamenaná matka, jejíž manžel bojuje za Hitlera, na straně druhé mladá židovská odbojářka, která denně riskuje život v ilegalitě.

Z Lilly Wust a Felice Schragenheim se navzdory všemu stanou milenky. Jejich vztah bude něžný a hluboký, ale také plný lží, strachu a smrtelného nebezpečí. Milostný příběh později zfilmovaný jako Aimée & Jaguar se odehraje uprostřed nacistického Berlína – a gestapo jej nakonec nemilosrdně zadusí.

Lilly, rodným jménem Charlotte Elisabeth Kapler (provdaná Wust), se narodila roku 1913 v Berlíně do spořádané rodiny. Její rodiče bývali před lety členy komunistické strany, ale Lilly vyrůstala apoliticky – o ideologie se nezajímala. Jako dospívající dívka v sobě pocítila i okouzlení jinými ženami, tehdy si to však nedovedla pojmenovat.

Krátce po dvacátých narozeninách se zamilovala do pohledného mladého bankovního účetního Günthera Wusta, který otevřeně sympatizoval s nacismem. Lilly se za něj provdala a převzala jeho příjmení. Nadšení pro vůdce a říši přijala za své – stala se z ní horlivá stoupenkyně nového Německa. Snad ani plně nechápala, co to obnáší.

Manželství brzy poznamenaly rozpory a odcizení. Günther býval často pryč na frontě a mladičká paní Wust trávila čas osaměle po berlínských kavárnách, kinech a divadlech. Domácí nudu zaháněla i s milenci – manželovu nepřítomnost vyplňovala v náruči jiných mužů.

Do konce roku 1942 porodila čtyři syny, z nichž nejmladší ani nebyl manželův. Jako „cílevědomá“ matka německé krve, která poskytla Vůdci tolik potomků, získala Lilly nacistické vyznamenání Mutterkreuz (Čestný kříž německé matky). S ním přišly i výsady: například nárok na služebnou placenou státem. Tou se stala Inge Wolfová, mladá žena zapojená do protinacistického odboje.

Pod uhlazenou fasádou rodinného štěstí však Lilly Wust sváděla vnitřní zápas. Její život naplňoval zdánlivě vzorný obraz – manžel důstojník bojující za vlast, ona jako oddaná matka pečující o děti v bezpečí Berlína. Ve skutečnosti ale strádala citově i intelektuálně.

Snad proto se nechala unášet vírem povrchních radovánek – a zároveň byla náchylná uvěřit jednoduchým pravdám nacistické propagandy. Ve svém nitru ale cítila prázdnotu. Teprve nečekaná známost s dívkou z úplně jiného světa měla v Lilly probudit city, o jakých dosud neměla tušení.

Felice Rahel Schragenheim na rozdíl od Lilly vstoupila do války s úplně jinými starostmi. Narodila se roku 1922 v židovské rodině střední třídy. Rodiče, oba zubní lékaři, jí odmalička vštěpovali liberální hodnoty. O ty ale Felice brzy přišla – maminka zemřela při nehodě roku 1930, otec o pět let později na infarkt. Z Felice se v 17 letech stal sirotek právě ve chvíli, kdy v Německu naplno propukla nacistická perzekuce.

Mladá dívka dychtila po vzdělání a snila o kariéře spisovatelky nebo novinářky, jenže rasové zákony jí po roce 1938 zakázaly studovat. Musela opustit lyceum, a než vůbec stihla odmaturovat, byla pro svůj původ donucena nastoupit na nucené práce. V létě 1941 dostala práci pomocné redaktorky v jednom berlínském nakladatelství, jehož šéfredaktor byl nadšený nacista.

Odvážná, inteligentní a půvabná Felice využila situace beze strachu. Pod krycím jménem Felice Schröder se pohybovala přímo v blízkosti nepřítele. Šéfredaktora okouzlila natolik, že jí bez zábran svěřoval zákulisní informace a politické drby z režimu. Felice je obratem předávala do centra židovského odboje – tajně vynášela z redakce cenné zprávy o nacistických plánech.

Podařilo se jí dokonce proniknout i do společnosti důstojníků SS na večírcích, kde s nimi koketovala, jen aby z nich získala citlivé informace. Kromě špionáže se podílela i na pomoci pronásledovaným: obstarávala falešné doklady, potravinové lístky a úkryty pro jiné Židy v ilegalitě.

Takových jako ona se v Berlíně skrývaly stovky – říkalo se jim „U-boot“, ponorky, které zmizely pod hladinou oficiální společnosti. Felice patřila k těm nejodvážnějším z nich. Když v srpnu 1942 viděla svou poslední příbuznou, milovanou babičku, jak ji v transportu odvážejí do neznáma, definitivně pochopila, že jí jde o život.

O pár týdnů později přišel povolávací rozkaz i pro ni samotnou. Dvacetiletá dívka se rozhodla zmizet. Nafingovala svou sebevraždu (zanechala dopis na rozloučenou) a od října 1942 žila pod falešnou identitou v utajení.

Felice měla štěstí i odvahu. V berlínském podsvětí narazila na skupinu přátel, kteří si navzájem pomáhali přežít. Byly to převážně mladé ženy, stejně jako ona v ilegalitě. Jednou z nich byla i Inge Wolfová – shodou okolností tatáž Inge, která pracovala v domácnosti Lilly Wust. A právě Felicina riskantní povaha způsobila, že se osudy obou žen protnuly.

Osud svedl Lilly a Felice dohromady náhodou koncem roku 1942. Inge Wolfová slýchala od Lilly lecjaké řeči – například onen chlubný výrok, že Žida pozná po čichu. Tato arogantní poznámka Lilly Wust neopomněla Inge s opovržením odvyprávět i svým známým. Když to Felice uslyšela, v očích se jí zajiskřilo. Okamžitě vytušila výzvu: Tak slečna árijka má tak dobrý nos?

Tahle zdánlivě obyčejná německá panička ji začala nesmírně zajímat. Felice se rozhodla, že tu sebevědomou, poněkud omezenou ženu chce poznat blíž – a možná ji i vyvést z omylů. Přesvědčila Inge, aby jí zinscenovala náhodné setkání s Lilly. Příležitost se naskytla 27. listopadu 1942. Inge pozvala Lilly do oblíbené kavárny v centru a nenápadně s sebou přivedla i přítelkyni Felice, která se měla představit pod falešným jménem.

Scénka s parfémem zabrala: Lilly byla okouzlená krásnou tmavovlasou neznámou, jež se jí drze postavila. A Felice okamžitě zaujala naivita i jistá omezenost paní Wustové – chtěla vidět, kam až může zajít, co si k „náckovské“ dámě může dovolit.

Ještě téže noci Felice naléhala na Inge, aby jí zprostředkovala další schůzku. Brzy se podařilo domluvit setkání v divadle – Lilly tam šla se svým tehdejším milencem, ale sotva ve foyer zahlédla Felice, nedokázala se na nic jiného soustředit. Slovo dalo slovo a z exotické cizinky se vyklubala milá společnice.

Lilly netušila, že Felice je židovka. Viděla jen výřečnou, kultivovanou mladou ženu, která se o ni nečekaně zajímá. Po několika společných večerech se zrodilo zvláštní přátelství. Lilly po dlouhé době zažívala pozornost a vzrušení, jaké jí manželský život nenabízel.

Felice ji zahrnovala komplimenty, vtipem, živostí – proti ní působila Lilly ještě usedleji, ale právě to Felice dráždilo. Lilly brzy pocítila, že k této energické dívce přilnula víc, než je obvyklé. Vřelé sympatie přerostly v cit, který si zpočátku nedovedla přiznat.

K rozhodujícímu zvratu došlo jedné chladné noci v říjnu 1942. Felice se nečekaně objevila u dveří bytu Wustových – promrzlá a vyčerpaná – a poprosila Lilly, zda by u ní směla přespat.

Tehdy mezi nimi poprvé přeskočila jiskra. Nad ránem, když se Felice chystala odejít, domluvily se, že se zítra znovu uvidí – a pak zase další den. Jedno setkání střídalo druhé a jejich blízkost se prohlubovala.

O Vánocích 1942 nadělila Felice Lilly vlastnoručně napsanou báseň. Poprvé v ní otevřeně vyznala lásku. Lilly, která do té doby vystřídala řadu mužů, byla překvapená, že dokázala tak zahořet pro ženu. Intimní sbližování šlo ruku v ruce s citovou blízkostí. Na jaře 1943 už Lilly věděla, že Felice je její druhá polovina, která jí v životě chyběla. Nezáleželo na tom, co si myslí okolní svět – obě chtěly být spolu.

Lilly se rozhodla jednat. V březnu 1943 těžce onemocněla (otrava krve po zaníceném zubu) a musela být několik týdnů v nemocnici. Felice se o ni láskyplně starala: nosila jí každého dne rudé růže a nakonec ji přímo v nemocniční posteli políbila. Toho dne se jejich vztah definitivně naplnil.

Když byla Lilly propuštěna do domácího léčení, uspořádaly spolu malý tajný obřad – něco jako vlastní svatbu na znamení vzájemné věrnosti. Symbolicky ji zpečetily otiskem rtěnky na papír. Felice se pak nastěhovala přímo k Lilly domů, oficiálně jako najatá výpomoc v domácnosti a ošetřovatelka, které měla pomoci rekonvalescentce zvládat péči o děti.

Lillyin manžel Günther byl tou dobou na frontě a netušil, co se v jeho bytě odehrává. Když se přijel občas na skok ukázat, vítala ho pohostinná atmosféra: Lillyina nová „společnice“ Felice pořádala večírky pro přátele a v domácnosti Wustových se často scházela parta mladých lidí.

Ve společné domácnosti prožily Felice a Lilly zhruba rok a půl šťastného života uprostřed války. Lilly konečně zažívala skutečnou lásku – a nadlouho poprvé necítila samotu. Od manžela se citově odpoutala a v létě 1943 podala žádost o rozvod.

Günther Wust stejně už zůstal nastálo u své jednotky. Brzy nato padl na východní frontě. Lilly tak byla volná.

Okolo Lilly se ovšem stahovala mračna, kterým zpočátku dobrovolně nechtěla věnovat pozornost. Felice totiž před svou milenkou stále tajila důležité skutečnosti. Lilly sice věděla, že Felice se někdy na pár dní zničehonic ztratí, odjede pryč nebo zmizí v noci, aniž by cokoli vysvětlila.

Sama sobě ale namlouvala, že jde jen o milostné avantýry – Felice byla očividně společenská a měla spoustu známých. Lilly raději žila v blažené nevědomosti, protože krátké chvíle, kdy byly spolu, pro ni znamenaly vše.

Jednoho dne v létě 1943 se Felice rozhodla, že už nemůže dál lhát. Podívala se Lilly do očí a tichým hlasem řekla: „Jsem Židovka.“ Měla by ji teď nenávidět? Udá ji? Přehodnotila celý svůj dosavadní život. Bylo rozhodnuto – Lilly Wust se vzepřela Říši a stala se spoluviníkem, protože začala vědomně ukrývat židovskou ženu ve svém bytě.

Koncem roku 1943 už Lilly chápala, v jakém nebezpečí její láska žije. Schovala proto Felice vše, co ji mohlo prozradit – spálily staré dopisy, fotografie, doklady. Lilly teď znala pravé jméno své milenky a dívala se na ni novýma očima. Obdivovala, jak statečně Felice vzdoruje nacistům, a chtěla ji za každou cenu ochránit.

Dokonce podporovala její odbojové aktivity – i když podrobnosti neznala, nevadilo jí to. Mlčení bylo výhodou: kdyby se cokoli stalo, Lilly nebude moct nikoho vyzradit. Felice se ostatně zdráhala Lilly zatahovat do konkrétních akcí, aby ji ušetřila případného spolupachatelství. Už tak byl risk obrovský. Kdyby gestapo Felice u Lilly odhalilo, hrozí oběma smrt.

Život v milostné bublině se od začátku roku 1944 stával čím dál těžším. Válka se obrátila proti Německu a Berlín zažíval těžké nálety. Lillyiny čtyři syny úřady poslaly v rámci programu Kinderlandverschickung do bezpečí na venkov, protože metropoli padaly bomby.

Lilly – ač dekorovaná matka – nebyla zrovna pečující typ, a tak děti svěřila příbuzným na venkově docela ochotně. Mohla teď žít jen pro svou lásku, i když všude kolem byl strach. V Berlíně právě proběhla velká vlna zatýkání posledních tamních Židů (tzv. Fabrikenaktion v únoru 1943) a Goebbels se chlubil, že město bude brzy „judenrein“, vyčištěné od Židů.

Felice jen díky falešné identitě unikla. V březnu 1944 byla přímo na ulici zastřelena gestapem jedna z jejích blízkých odbojářských kamarádek – tragédie, která Felice a zbytek jejich skupiny varovala, že jde do tuhého. Bylo zřejmé, že se v podzemí nachází zrádce nebo že gestapo jejich síť rozkrylo; každopádně další zatýkání bylo jen otázkou času.

Felice a její přítelkyně z odboje naplánovaly únik z Berlína. Měly se společně pokusit dostat pryč z Německa. Když ale přišel moment útěku, Felice udělala pro všechny šokující rozhodnutí: oznámila, že ona zůstává. Nechtěla opustit Lilly – a možná si i říkala, že u své německé milenky je paradoxně v relativním bezpečí.

Přece jen, Lilly byla oficiálně rozvedená, ale navenek ji dál chránilo renomé vojákovy manželky a nositelky kříže cti. Kromě toho se zdálo, že válka brzy skončí a tu krátkou dobu už společně vydrží.

Léto 1944 bylo pro Felice a Lilly smutně krásné. Obklopeny mořem doutnajících trosek se snažily užívat každou chvilku, kdy mohly být spolu a zapomenout na strach. V srpnu si dokonce dopřály malý výlet za město – vyrazily na celý den k jezerům za Berlínem. 21. srpna 1944 bylo jasno a teplo, voda ve Wannsee je lákala ke koupání.

Když pozdě odpoledne dorazily zpátky do Berlína, čekalo na ně gestapo. U vstupu do bytu Wustové stála tajná policie – a rovnou zatkla její židovskou milenku.

Pro Felice začalo poslední dějství života. Nejdříve musela přetrpět kruté výslechy gestapa. Bili ji, mučili, vyhrožovali – ale Felice neprozradila jediné jméno svých spolupracovníků. V očích svých věznitelů byla „pouhou“ Židovkou, takže proti ní nacisté postupovali s příslušnou bestialitou.

Po výslechu ji odvlekli do sběrného tábora Schulstrasse v berlínské čtvrti Wedding (tzv. Judenlager neboli shromaždiště Židů před deportací). Lilly vypátrala, kam Felice odvezli, a neváhala – několikrát se odvážila za ní zajít, tajně i oficiálně. Podařilo se jí do tábora proniknout a pár minut s Felice pohovořit přes plot. Obě ženy dobře věděly, že je to možná naposledy, co se vidí.

Felice byla nejprve 8. září 1944 deportována transportem do Terezína a 9. října 1944 potom do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Měla být rovnou poslána do plynové komory – v té době už ale osvětimské krematorium nestíhalo a plynové komory byly mimo provoz. Felice tak získala několik týdnů života navíc. Koncem října ji spolu s další tisícovkou žen vyhnali na pochod smrti směrem k táboru Groß-Rosen.

V mrazivém počasí šlapaly vězeňkyně osm dní, než dorazily do cíle. Felice v Groß-Rosenu onemocněla spálou a upadla do vysokých horeček. Zuboženou ji odvezli do provizorní nemocnice v nedalekém Trachenbergu. Tady se jí podařilo napsat poslední dopis své lásce: „Moje milá – právě přišla sestra a říká, že už se musíme vydat na cestu. Drž mi palce a modli se. Navždy Tvá F.“

Bohužel, vyléčení a svobody se Felice nedočkala. Jakmile se trochu zotavila, esesáci ji vrátili zpět do tábora a znovu zařadili do transportu. V lednu 1945 evakuovali nacisté tábor Groß-Rosen úplně – vězně naložili na dobytčí vagóny a odvezli do Bergen-Belsenu. Tam už panoval chaos, tisíce lidí umíraly na tyfus a hlad. Felice Schragenheim zmizela kdesi v pekle Belsenu, kam dorazila patrně v únoru nebo březnu 1945. 

Přesné zprávy o jejím konci nejsou. Po válce berlínský soud stanovil datum její úřední smrti na 31. prosinec 1944, nicméně rodina na pamětní kámen nechala vyrýt březen 1945 jako pravděpodobný termín Feličiny smrti. Bylo jí pouhých 22 let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lilly_Wust

https://www.gedenkstaette-stille-helden.de/en/silent-heroes/biographies/biographie/detail-216

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/felice-and-lilly-uneasy-berlin-love-story

https://www.svetzeny.cz/zabava/lesbicka-laska-na-pozadi-valky-manzelka-nacisty-se-blaznive-zamilovala-do-zidovky

https://www.databazeknih.cz/knihy/aimee-a-jaguar-18733