Článek
Rok 1918. Zubaté slunce vychází nad štíty italských hor. Mladý střelec Arazim leží přitisknutý k zemi u skalnatého masivu Doss Alto. Rakouské dělostřelecké granáty bičují okolní svahy. Je mu teprve necelých dvacet, ale za poslední rok zestárl o celé věky.
Bojiště první světové války z něj vysálo mládí. Vzpomíná na domovinu a na přísahu, kterou složil nové československé armádě. Už bojuje jen za ni, ne za císaře. Před rokem v sobě zlomil poslední zbytky loajality k mocnářství – stačila k tomu zkažená chuť hořčičného plynu. Po útoku u Santa Lucie v červnu 1917 se probíral v polní nemocnici a pochopil, že umírat za císaře nemá smysl.
Jakmile se zotavil, při první příležitosti přeběhl frontu a nechal se zajmout Italy. Přihlásil se do československých legií a s novým znakem na čepici se vrátil zpět do ohně – teď už jako dobrovolník ve vlastní armádě. Prošel několikaměsíčním výcvikem a nakonec stanul se svou jednotkou na neblaze proslulém vrcholu Doss Alto, kde se na sklonku války odehrál krvavý zápas o každý kus skály.
Legie vítězí. Mladý voják přežil nejznámější bitvu československého sboru v Itálii a do konce války získal několik medailí za statečnost. Když se pak roku 1919 jeho pluk účastní bojů o Slovensko a Bratislavu, má Josef Arazim v duši už navždy zapsánu hodnotu slova svoboda.
Domů se vrátil jako hrdina, ale na vavříny nepomýšlel. V nové republice čekal legionáře nelehký mír. Mnozí neměli práci a Josef, původním vyučením tesařský pomocník, se dlouho toulal po brigádách. Nakonec udělal zásadní rozhodnutí – v létě 1921 oblékl četnickou uniformu. Chtěl sloužit zemi v době míru stejně poctivě jako ve válce.
Absolvoval výcvikovou školu a nastoupil jako četník na zkoušku v Nových Hradech u Vysokého Mýta. Poznal, že služba strážce zákona je každodenní dřina – výcvik, hlášení, nekonečné pochůzky po venkovských okrscích. Přesto ho řemeslo četníka pohltilo. Měl přirozenou autoritu a bystrý úsudek. Nadřízení si toho všimli a Arazim rychle postupoval. Do dvou let získal definitivní služební místo a hodnost strážmistra. Po pár letech už zastupoval velitele stanice. Každý den od svítání sedlal služebního koně nebo bicykl a vyrážel do terénu za povinnostmi. V očích vesničanů představoval spravedlnost, ale i respekt budící přísnost. Sám se přitom držel zásady, že četník má pomáhat slabým a teprve pak trestat viníky.
Osud ho zavál na různé konce vlasti. Krátce sloužil na poklidné stanici v Poličce, když tu mu byl roku 1927 přidělen ostřížím zrakem obdařený parťák – služební pes Dereš. Arazim psa bral jako člena rodiny. Prošli spolu náročným dvanáctitýdenním kurzem v Pyšelích, kde četnictvo cvičilo své čtyřnohé pomocníky.
Ze středočeského výcvikového areálu se pak mladý četník i s vycvičeným psem přemístil do Hradce Králové k tamní pátrací stanici. Život detektiva s odznakem Pátrací stanice Hradec Králové byl ještě hektičtější než služba na maloměstě. Arazim se tu zdokonalil v kriminalistice – absolvoval speciální kurz na Karlově univerzitě a naučil se i fotografovat místa činů.
Chodil po stopách podvodníků, zlodějů i násilníků. Se svým psem často pročesával lesy při pátrání po pohřešovaných. Jindy seděl celé noci nad spisy, protože papírování bylo neúprosné. Ač v permanentním zápřahu, cítil zvláštní zadostiučinění – pomáhal držet pořádek v mladé republice, již pomáhal vybojovat.
Roku 1932 se svými kolegy vypátral dvojici nebezpečných lupičů, kteří vykrádali trezory, a dopadl je přímo při činu. Zásah tehdy skončil přestřelkou, ale Arazimova skupina lupiče zneškodnila. Za odvážný zákrok při zatýkání padouchů dostal od zemského velitelství pochvalu. Tým hradecké pátračky stál na vrcholu sil. Četnictvo si však žádalo i oběti osobní.
Josef už překročil třicítku a podle regulí sboru teprve směl pomýšlet na ženitbu. S milovanou Miladou proto dlouho jen tajně chodil do kina a na procházky. Vzal si ji až v květnu 1933, ve svých čtyřiatřiceti letech. Rok poté se jim narodila holčička Alenka.
Koncem 30. let jeho vlast znovu mířila do bouře. Pohraniční pochodně a křik fanatiků v sudetských ulicích ohlašovaly blížící se zkázu. Strážmistr Arazim byl v září 1938 přeložen do pohraniční obce Nové Kocbeře, kde převzal tamní četnickou stanici. V Sudetech však vypuklo násilí – sudetoněmečtí ordneři a hitlerovci útočili na české úřady. Arazim s hrstkou mužů zabarikádoval stanici a do poslední chvíle stál na stráži, aby ochránil místní obyvatelstvo.
Pak přišla zrada mocných. Mnichovská dohoda přinutila české četníky Kocbeře vyklidit. Arazim dohlédl, aby evakuace proběhla spořádaně: spisy naložit na nákladní vůz, zbraně odvézt, předepsaným způsobem spálit tajné dokumenty. Poslední noc ještě obešel všechny prázdné místnosti stanice, než zhasl světla. Hořkost té chvíle v něm zůstala navždy – musel opustit české občany, které přísahal bránit, a nechat je nepříteli na pospas.
Po vyklizení pohraničí přesunuli Arazima do východočeských Holic. Tam se v březnu 1939 dočkal i pádu zbytku republiky – Němci obsadili zemi a z četníků se ze dne na den stali poddaní Protektorátu. Arazim se ocitl v roli zástupce velitele stanice a řešil dilema: komu teď vlastně slouží?
Říšská orlice se usadila i na četnických stejnokrojích, ale zkušený strážmistr dobře rozpoznal, kdo je nepřítel. Rozhodl se bojovat znovu, tentokrát ve stínu. V Holicích navázal kontakt s odbojem a začal pro partyzány shromažďovat zprávy o transportech z blízké továrny Kecskemét, kde Němci vyráběli válečný materiál.
S kolegy v uniformě dělali, že „nevidí“ perzekuci kolem, zato varovali místní vlastence před chystanými raziemi. Arazim dokázal balancovat na ostří nože. Likvidoval anonymní udání na sousedy a pomáhal ohroženým rodinám mizet dřív, než zaklepe gestapo.
Například když kontrola objevila v lese zakopané pušky, jeho protokol záhadně „ztratil“ důležité důkazy – ilegální zbraně nechal hodit do rybníka, aby za ně nepadaly tresty smrti. Zachránil tím životy jiných a riskoval vlastní. Gestapo samozřejmě něco tušilo. Začalo se o holického četníka zajímat, a tak musel Arazim svou pomoc odbojářům načas utlumit.
Protektorátní režim mu neodpustil legionářskou minulost. Na podzim 1943 dostal rozkaz k odchodu do penze – přesně v den svých 45. narozenin. Jako bývalý italský legionář byl pro okupanty „nespolehlivý“. Arazim polkl hořkost a odevzdal služební odznak i pistoli. Po dvaceti dvou letech u sboru tak skončil ze dne na den. Z aktivního četníka se stal naráz dělníkem ve skladu obuvi.
V Holicích nastoupil jako skladník do firmy Hirsch. S rodinou bydlel v chudém domku přezdívaném „učitelák“, kam je město odsunulo z důstojného služebního bytu.
Na začátku května 1945 se Holice se bouřily proti německé tyranii a Josef Arazim nemohl zůstat stranou. Hned 5. května vplul do vrat staré četnické stanice v předválečné uniformě, kterou celou okupaci opatroval ukrytou na půdě. Pod rozepnutým kabátem mu na prsou visela legionářská medaile z Italie – jako by chtěl světu ukázat, kým ve skutečnosti je.
Přivítala ho dvojice bývalých kolegů, s očima planoucíma odhodláním. Arazim kývl a beze slov se pustili do práce: rozdávali zbraně civilistům, stavěli barikády. Holice povstaly. To už se však k městu blížily německé pancéřové jednotky. Arazim v tušení nejhoršího poslal manželku a dceru do sklepa, sám se pak přidal k obráncům barikády na kraji silnice.
V bojích o Holice si Arazim sáhl na samé dno. Viděl umírat sousedy a přátele, cítil pach spálených domů. Když ho okupanti zajali a srazili na kolena mezi ostatní, nemyslel už na sebe – jen na rodinu. Obraz milované ženy a dítěte ho provázel i v těch hrůzných minutách před popravou. Poté, co se štěstím unikl smrti, jako by vstal z mrtvých.
Neotřáslo jím to, nechtěl odpočívat. Ještě v šoku a špinavý od prachu se ihned vrátil do služby. Revoluční české orgány ho pověřily velením ve stanici v nedalekých Albrechticích. Tam také hned po svém příchodu zatkl četnického kolegu – velitele stanice, který kolaboroval s gestapem.
Krátce nato válka skončila. Josef Arazim opět oblékl uniformu – tentokrát však už ne jako četník, nýbrž jako důstojník nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti. Prozatímní vláda spojila četníky, policisty i partyzánské bojovníky do jedné bezpečnostní složky. Arazim byl jako zkušený matador převzat do SNB a k výročí 28. října 1945 povýšen na vrchního strážmistra.
Život nabral směr, o jakém snil – domovina byla svobodná a on mohl znovu sloužit pořádku. V poválečných letech ale zdaleka nešlo jen o poklidné četnické historky. Vrchní strážmistr Arazim byl vyslán na západ Čech, do pohraničních oblastí, kde zajišťoval odsun německého obyvatelstva. Hlídal transporty a čelil výbuchům zoufalství těch, kteří museli navždy opustit domovy.
Po několika měsících se vrátil do východních Čech – byl jmenován velitelem stanice SNB ve Všestarech u Hradce Králové. Usadil se s rodinou natrvalo na Královéhradecku a oprašoval sny o klidném životě. V listopadu 1946 převzal vedení další stanice, v nedalekých Kratonohách. Tam se manželům Arazimovým začátkem roku 1949 narodil syn Zdeněk. Ve svých padesáti letech držel Josef v náručí novorozeně – po všem, co prožil, symbol naděje do budoucna.
Jenže budoucnost se mezitím znovu zatměla. V zemi převzali moc komunisté a začali s mrazivou důkladností obracet společnost naruby. Staré zásluhy se neodpouštěly. Z legionářských medailí se přes noc staly podezřelé tretky. Arazim, ač sám někdejší odbojář, se v očích nových pánů stal „buržoazním četníkem“.
Přesto se snažil dělat svou práci poctivě a držet se v ústraní. Každý rok musel sepisovat hlášení o své protinacistické činnosti, aby obhájil, proč smějí dál sloužit vlasti. Věděl, že chodí po tenkém ledě. Nadřízení ho bedlivě sledovali a čekali na sebemenší klopýtnutí. Nepomohlo ani že byl oficiálně vyznamenán za věrnost odboji. Bál se hlavně o rodinu, protože kolem sebe viděl procesy a zatýkání. A pak to přišlo: rok 1955 a s ním kádrová prověrka.
Trvalo to několik týdnů. Nakonec přišla odpověď – poloviční vítězství. Ministerstvo vnitra rozhodlo, že Arazim sice musí odejít do trvalé výslužby, ale nechají mu alespoň snížený důchod. Na jaře 1956 mu bylo pouhých 57 let a potřetí v životě začínal od nuly.
V dalších letech žil skromně. Živil se jako vrátný – hlídač v kovošrotu a pak u brány Parku kultury v Hradci Králové. Pracoval v noci, sedával na strážnici s knihou a termoskou čaje, aby domů přinesl pár korun navíc.
V sedmdesátých letech už byl unavený pán s hůlkou, jenž si chodil sednout do parku pod kaštan, dýchat čerstvý vzduch. Josef Arazim zemřel tiše v kruhu rodiny 14. listopadu 1975 v Hradci Králové. Bylo mu nedožitých sedmasedmdesát let a jeho jméno tou dobou znali už jen pamětníci.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Arazim
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/josef-arazim-ma-na-pardubicku-vlastni-pametni-desku-inspiroval-i-tvurce_2511231843_kvr
https://hradec.rozhlas.cz/cetnicke-humoresky-v-salonu-republiky-pohnuty-osud-strazmistra-josefa-arazima-8673270
https://www.krimi-plzen.cz/a/vse-nejlepsi-k-narozeninam-vrchni-strazmistre-arazime/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/cetnik-arazim-ktery-inspiroval-serialove-humoresky-se-dockal-pametni-desky-106215
https://policie.gov.cz/clanek/ceskoslovensky-legionar-a-cetnik-josef-arazim.aspx
