Hitlerův oblíbenec Otto Skorzeny vraždil po válce pro židovský Mossad. Nešlo mu o peníze

Na počátku tohoto příběhu nebyla zrada, ale bezmezná oddanost Třetí říši. Otto Skorzeny se narodil roku 1908 ve Vídni do středostavovské rodiny a už ve 30. letech propadl kouzlu nacismu. Později vstoupil do elitních jednotek Waffen-SS, kde využil svůj technický důvtip i odvahu pro speciální operace.

Výrazná jizva na tváři, památka na studentský šermířský souboj, mu dodávala až démonický vzhled, který dokonale ladil s pověstí odvážného dobrodruha. Tu si získal zejména sérií smělých akcí, jež vešly do dějin druhé světové války.

Nejvíce proslul operací „Eiche“ (Dub) – odvážným výsadkem, při němž v září 1943 německé komando osvobodilo svrženého italského diktátora Benita Mussoliniho ze zajetí v horském hotelu na Gran Sasso. Skorzeny nebyl hlavním velitelem akce, ale přesto se díky své drzosti a touze po slávě stal jejím symbolem: osobně doprovodil Duceho k přistávajícímu letadlu a trval na tom, že poletí s ním, čímž přetížený malý letoun nebezpečně ohrozil.

Nakonec záchranný let vyšel a Hitler v euforii dekoroval Skorzeného Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. Propaganda z něj rázem učinila hvězdu nacistických speciálních jednotek. (Faktem však zůstává, že jeho zásluhy na této akci zdaleka nebyly tak velké, jak hlásala propaganda a jak on sám později líčil ve svých pamětech.)

Netrvalo dlouho a Hitler svého oblíbeného agenta pověřil dalšími riskantními operacemi. Na jaře 1944 se Skorzeny podílel na neúspěšném pokusu zajmout jugoslávského partyzánského vůdce Josipa Tita (operace Rösselsprung). Ještě téhož roku však zaznamenal úspěch v Budapešti: v říjnu 1944 jeho muži unesli syna maďarského regenta admirála Horthyho, který se chystal uzavřít separátní mír se Sověty.

Tímto drsným vydíráním přiměli Němci Horthyho abdikovat a udrželi Maďarsko ve válce po boku nacistů. Hitler mohl být spokojen – Skorzeny opět dokázal, že se nezastaví před ničím. Koncem roku 1944 dostal Skorzeny ještě jeden odvážný úkol: během ardenské ofenzívy měl zasít zmatek v týlu Spojenců. V rámci operace „Greif“ proto nasadil skupinu německých vojáků, kteří se převlékli do amerických uniforem a infiltrovali nepřátelské linie.

Přehazovali směrovky, ničili komunikaci, šířili paniku – a byli tak přesvědčiví, že spojenečtí vojáci propadli paranoie, viděli zrádce na každém rohu. Několik Skorzenyho mužů však bylo odhaleno. Někteří byli na místě popraveni jako špioni.

Sám Skorzeny se po válce ocitl kvůli této akci na lavici obžalovaných: v srpnu 1947 stanul před americkým vojenským tribunálem v Dachau, obviněn z porušení válečného práva za to, že bojoval v nepřátelských uniformách. Paradoxně ho zachránila výpověď britského důstojníka – agenta Yeo-Thomase – který potvrdil, že i Spojenci plánovali podobné triky, a soud nakonec všechny obžalované osvobodil.

Přesto Skorzeny nemohl slavit. Jako prominentní esesák zůstával internován a čekal ho ještě denacifikační soud. A právě tehdy se rozhodl vzít osud do svých rukou.

Dne 27. července 1948 Otto Skorzeny spektakulárně prchá z poválečného vězení. Za bílého dne se v americkém internačním táboře objevuje trojice mužů v uniformách americké vojenské policie s pověřením k převozu vězně do Norimberku – ve skutečnosti se však jedná o přátele z SS, kteří svého bývalého velitele vyrvou z dosahu spravedlnosti.

Akce se zdaří a Skorzeny mizí spojencům pod rukama. Sám později tvrdil, že při útěku sehrály roli i americké úřady, které měly poskytnout falešné uniformy – dodnes však není jasné, zda šlo o výmysl, či o první náznak budoucího cynického pravidla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Bývalý Hitlerův muž se náhle ocitá na útěku po rozbořené poválečné Evropě – a nezahálí. Osmnáct měsíců se skrývá na různých místech, mimo jiné na bavorském statku pronajatém hraběnkou Ilse Lüthje (shodou okolností neteří Hitlerova ministra financí Hjalmara Schachta). Tam se znovu setkává se starými známými z podsvětí bývalých nacistů.

Udržuje kontakt s Reinhardem Gehlenem, někdejším šéfem nacistické vojenské rozvědky pro východní frontu. Gehlen už pracuje pro Američany a buduje na Západě novou tajnou službu (pozdější západoněmeckou BND) z bývalých důstojníků Wehrmachtu a SS. Skorzeny neváhá a přidává se – i v ilegalitě nadále bojuje svou válku, tentokrát potají.

S pomocí dalších bývalých esesáků údajně rozvíjí tajnou únikovou síť pro pronásledované nacisty. Historici ji znají pod názvem Die Spinne (Pavouk) – mnozí ji považují za odnož proslulé organizace ODESSA, která měla za úkol propašovat válečné zločince do bezpečných útočišť. Ať už byla existence ODESSy mýtem či realitou, faktem je, že skutečných útěků proběhly stovky.

Skorzeny a jeho pomocníci patrně pomohli až šesti stům bývalých esesáků uprchnout z Evropy – do Španělska, Argentiny, na Blízký východ nebo do dalších zemí, kde je nečekalo stíhání. Sen o čtvrté říši v exilu žil dál. Sám Skorzeny si tou dobou pohrává s představou, že by nová bašta nacistů mohla vzniknout v Latinské Americe.

Během skrývání střídá identity jako chameleon – používá falešná jména (Rolf Steinbauer, Robert Steinbacher aj.) a pohybuje se mezi různými státy, jak to jen poválečný chaos umožňuje. Odváží se dokonce i do srdce osvobozené Paříže: v únoru 1950 je vyfotografován na Champs Élysées, což vyvolá poprask v tisku a přiměje ho to opustit Francii.

V té době se již natrvalo usazuje ve Španělsku, kde mu autoritářský režim generála Franka poskytuje vítané útočiště. Díky pasu pro uprchlíky, který získává od španělských úřadů, a díky novému sňatku s Ilse Lüthje (se svou první ženu Gretl se rozvedl), začíná ve slunném Madridu nový život.

Zřizuje si malou inženýrskou firmu, obchoduje a žije si pohodlně. Když deník Le Figaro v roce 1950 otiskne na pokračování jeho paměti, komunisté sice před redakcí bouří, ale Frankův režim mu nic zlého neudělá. Otto Skorzeny – uprchlík a válečný zločinec dle jedněch, nepolapitelný hrdina studené války dle jiných – si zařídil pohodlné zázemí pro další dějství svého neobyčejného osudu.

Ve Španělsku však Skorzeny dlouho nezůstává nečinný. Studená válka nabírá na síle a bývalý nacistický agent se stává žádaným expertem na nekonvenční boje – bez ohledu na svou temnou minulost. Koncem 40. a v 50. letech navazuje kontakty s diktátory a autoritářskými režimy, které touží využít jeho znalostí a kontaktů. Z lovné zvěře se tak Skorzeny stává lovcem ve službách nových pánů.

V roce 1952 přichází první významná nabídka: Egypt. Plukovník Gamál Násir právě svrhl krále a chystá zemi na konflikt s mladým státem Izrael. Co se mu může hodit více než rady německých odborníků, kteří mají s válkou proti Židům bohaté zkušenosti? Skorzeny – krytý spoluprací s Gehlenovou organizací napojenou na CIA – odjíždí roku 1953 do Káhiry jako vojenský poradce.

Okolo sebe shromáždí tým bývalých kolegů z Waffen-SS a Wehrmachtu: egyptskou armádu cvičí například ex-generálové Wilhelm Fahrmbacher a Oskar Munzel či někdejší šéf gestapa v Polsku Leopold Gleim. Pro Násira jsou tito muži vítanou posilou – mají vybudovat moderní armádu a připravit komandům taktiku pro případný střet s Brity v Suezské zóně či s Izraelci.

Skorzeny dokonce s vervou sobě vlastní trénuje palestinské fedajíny k výpadům přes Gazu do Izraele v letech 1953–54. Podle některých zdrojů byl mezi těmito mladými palestinskými rekruty i jistý Jásir Arafat – budoucí vůdce OOP, tehdy ovšem jen začínající bojovník toužící po odvetě proti Izraeli.

Skorzeny tráví polovinu 50. let pendlováním mezi Evropou a Latinskou Amerikou. Argentina pod vedením prezidenta Juana Peróna hostí početnou kolonii uprchlých nacistů – a Skorzeny zde patří mezi vážené muže. Podle některých autorů působil jako Perónův poradce a dokonce osobní strážce Evy Perónové.

Šeptalo se i o milostném poměru s charismatickou „Evitou“, což však zůstává spíše v rovině legend a drbů. Jisté je, že v Buenos Aires i jinde v Latinské Americe Skorzeny pomáhal budovat kontakty mezi exilovými nacisty a tamními režimy – a podle svých snů snad i základy oné pomyslné čtvrté říše. Vždyť peníze a zlato uloupené za války bylo třeba bezpečně investovat; o to se postaral rád.

Mezitím zůstává vřelý i Skorzenyho vztah se Španělskem, jeho novým domovem. Už v roce 1957 dosáhne toho, že je oficiálně denacifikován a může znovu cestovat i do jiných západních zemí. Dokonce si na pár let pořídí farmu v Irsku, ale kvůli nevoli tamních úřadů se nakonec stáhne zpět na Iberský poloostrov. Ve Španělsku se kolem něj formuje zajímavá společnost – něco na pomezí soukromé armády a poradenské agentury.

V 60. letech zakládá Paladin Group, která se specializuje na výcvik žoldnéřů a protikomunistických guerill po světě. Španělské ministerstvo vnitra si od Paladina najímá lidi pro špinavou válku proti baskické ETA. Skorzeny se také stýká s místními neofašisty a pomáhá v roce 1966 založit španělskou neonacistickou organizaci CEDADE.

Zkrátka – jeho boj nekončí. Pouze si našel nové pány a nové nepřátele: komunismus, národní osvobozenecká hnutí, Izrael. Vše, co ohrožovalo jeho vidění světa, proti tomu byl ochoten nasadit své zkušenosti. Za pozlátkem dobrodružného života se však skrývají i morálně pochybné kapitoly.

Skorzeny se stal obchodníkem se smrtí, prostředníkem ve zbrojních obchodech, organizátorem polovojenských jednotek na hraně zákona.

Na přelomu 50. a 60. let se Izrael ocitá ve smrtící hře nervů s Egyptem. Násirův režim odhodlaně buduje rakety, které by mohly zasáhnout izraelská města, a k tomu využívá služeb německých vědců. Řada bývalých specialistů z Hitlerova raketového programu (například z Peenemünde) přijala lukrativní nabídky a v utajené egyptské továrně č. 333 pracuje na vývoji řízených střel.

Pro Izrael je to noční můra – v sázce je doslova přežití národa těžce poznamenaného holokaustem. Šéf Mossadu Isser Harel nejprve zkouší německé vědce varovat a zastrašit: do Káhiry míří výhrůžné dopisy, v Evropě explodují balíčkové bomby, které zabíjejí nebo děsí rodiny techniků. Přesto program pokračuje dál.

V roce 1962 ohlásí Egypt úspěšný test rakety. Izrael se cítí zahnaný do kouta a Harel se rozhodne přitvrdit: fyzická likvidace přichází na stůl jako krajní řešení. Jenže jak se dostat až k pečlivě střeženým německým inženýrům? Harel ví, že potřebuje muže uvnitř, nenápadného, s perfektní důvěryhodností vůči cílům. Muže, který umí žít ve světě tajných operací a zároveň ho němečtí odborníci přijmou jako jednoho ze svých.

A tu padne volba na Ottu Skorzeného. Zní to bláznivě, ale dává to smysl: slavný nacistický veterán má mezi bývalými krajany skvělé renomé, navíc sám pracoval pro Násira a zná prostředí. Jen jedno je tu „ale“ – Skorzeny sám figuruje na Mossadem sestaveném seznamu nacistických zločinců, kteří mají být odstraněni. Harel stojí před životním dilematem.

Ale pragmatismus vítězí. Mossad dospěje k závěru, že bude výhodnější Skorzeného zverbovat než zabít. Mise „verbování Skorzeny“ je svěřena důstojníkovi Mossadu jménem Yosef „Joe“ Raanan. Ten sestaví tým, který se vydá do Španělska studovat Skorzeného zvyky a rutinu. Součástí týmu je i pohledná Němka krycím jménem Anke, která má sehrát klíčovou roli návnady. Netrvá dlouho a agenti zinscenují náhodné seznámení: v luxusním baru v Madridu naváže barman kontakt mezi Skorzeného a jeho ženou a dvojicí německých turistů v nesnázích – Anke a jejím údajným mužem.

Skorzeny a Ilse, posilněni koktejly a lichotkami, projeví soucit s okradenými krajany a nabídnou jim nocleh u sebe doma. Noc pokročí, čtveřice dorazí do vily… a pak přichází dramatický moment. Esesák se šrámy na duši i na tváři míří pistolí na dva mladé lidi a domáhá se pravdy.

Když ji slyší, rozhoduje se v několika vteřinách, zda zmáčkne spoušť, nebo přijme nejpodivnější nabídku svého života. Skorzeny nakonec souhlasí, že bude pro Izraelce pracovat. Neudělá to pro peníze – ty odmítne. Má vlastní podmínku: chce být vymazán ze seznamu hledaných nacistů, zejména z proslulé evidence lovce válečných zločinců Simona Wiesenthala. Izraelští agenti takticky přikyvují, třebaže vědí, že Wiesenthal se sotva nechá obměkčit.

Pro Skorzeného je ale čest a reputace stále zásadní – nechce být označován za zločince, možná i proto, že by to z něj činilo příliš viditelný terč. Zároveň zřejmě cítí, že spolupráce s Mossadem mu poskytne jistou životní pojistku proti případným dalším atentátům. A v neposlední řadě, Skorzeny miluje prostředí speciálních operací – adrenalin a intriky jsou jeho droga. Teď má příležitost okusit jich vrchovatě.

V roce 1963 proběhne vše oficiálně: Skorzeny cestuje inkognito do Izraele, kde ho osobně vyslechne sám Isser Harel a kde absolvuje stručné zaškolení do spolupráce. Někteří důstojníci Mossadu tomu stále nemohou uvěřit – že by „nejnebezpečnější muž Evropy“ dobrovolně pracoval pro Židy jen proto, aby si očistil jméno? Podezírají ho, že má postranní úmysly. Nic takového se ale neprokáže. Skorzeny plní přesně to, co se od něj chce.

Jeho prvním úkolem je zmapovat situaci v Egyptě. S chladnou precizností sestaví seznam všech německých expertů pracujících na tamním raketovém programu – i s adresami a telefonními čísly. K tomu přidá přehled evropských firem, které Egyptu dodávají klíčové součástky a technologie. Mossad teď díky němu přesně ví, na které osoby a podniky se zaměřit.

Jedním z těch jmen je i Dr. Heinz Krug, někdejší inženýr z Hitlerova týmu a nyní klíčový dodavatel pro Násirovy projekty. Krug sám dostával v předchozích měsících výhrůžné dopisy a tušil, odkud vane vítr. Dokonce se prý obrátil na starého známého Skorzeného, zda by mu neposkytl ochranu – a právě to se mu stalo osudným.

Dne 11. září 1962 nasedá Krug do svého bílého mercedesu spolu se Skorzenym, který se tváří jako jeho zachránce a organizátor útěku z Egypta. Společně vyrážejí z Mnichova. Skorzeny po chvíli ukáže na vůz v závěsu: tvrdí, že zajistil tři tělesné strážce, kteří jedou za nimi.

Ve skutečnosti jsou to agenti Mossadu. Kolona odbočí stranou na lesní cestu, kde má proběhnout domluvená „předávka informací“. V okamžiku, kdy zastaví, Skorzeny chladnokrevně vytáhne pistoli a střelí Kruga přímo do srdce. Německý vědec padá mrtev k zemi – a nacistický velitel právě vykonal na příkaz Izraele první vraždu. Jeho kolegové z Mossadu spálí kyselinou všechny ostatky a zahrabou je do jámy zalité vápnem.

Heinz Krug se „záhadně ztratí“ – a mnozí tehdy podezírají samotné Egypťany, že svého experta zlikvidovali kvůli podezření ze spolupráce s Izraelem. Nikdo netuší, že šlo o práci někdejšího Hitlerova oblíbence. Případ Krug nebyl jedinou krvavou operací. Skorzeny se činil i nadále. Pod jeho vedením byly rozesílány další dopisové bomby – jedna z nich zabila v Egyptě pět techniků v továrně 333.

Němečtí vědci mezitím dostávali jeden varovný signál za druhým, až jich většina raději sbalila kufry a odletěla zpět do Evropy. Izraelská Operace Damokles, jak byla akce nazvána, splnila účel: egyptský raketový program se prakticky zastavil. Avšak těsně před koncem došlo k odhalení – švýcarská policie při běžné kontrole zadržela v Ženevě dva izraelské agenty, čímž nechtěně odkryla celou kampaň.

Mezinárodní skandál byl na spadnutí. Premiér David Ben Gurion se zalekl, že pokračující atentáty by ohrozily křehké zákulisní sbližování Izraele se západním Německem. Legendární Isser Harel kvůli roztržce rezignoval a nový šéf Mossadu upřednostnil jiné priority. Skorzeny už nebyl potřebný – mise skončila.

Skorzeny svému slovu dostál. Po několik let nenápadně plnil pro Mossad úkoly, jež by mu kdysi sotva někdo uvěřil. Nikdy se však nestal naivním přítelem Židů – pro něj to byl obchod. A jak se záhy ukázalo, obchod oboustranně výhodný i zrádný. Mossad svůj slib vyškrtnout Skorzeného ze seznamů nesplnil – alespoň ne doopravdy.

Wiesenthal kategoricky odmítl jeho jméno škrtnout, a tak izraelští agenti jednoduše vyrobili padělek: falešný dopis podepsaný Wiesenthalem, že se na Ottu Skorzeného již nadále nepohlíží jako na válečného zločince. Skorzeny tak zemřel v domnění, že mu Izrael vyšel vstříc. Ve skutečnosti to byl poslední klam v životě mistra klamu.

Jaký byl Otto Skorzeny doopravdy? Byl to zarytý nacista, který kvůli taktice na čas zapřel vlastní ideologii? Nebo jen cynický žoldnéř bez svědomí, jehož jedinou vírou bylo dobrodružství? Historici i pamětníci se dodnes přou o skutečném obraze tohoto muže.

Sám Skorzeny rozhodně pečoval o budování vlastního mýtu – už za války i po ní se stylizoval do role neohroženého hrdiny, „supervojáka“ s licencí zabíjet. Ochotně přijímal přezdívky jako „nejnebezpečnější muž Evropy“ a věřil, že k nim dostál. Ve svých poválečných knihách zveličoval svůj podíl na operacích, čímž pohádky o nepolapitelném komandu SS sám přiživoval.

Někteří historikové mu to později vrátili po svém: označili jeho pověst za značně přifouknutou a upozorňovali, že řadu úspěchů slavil hlavně díky štěstí, souhře okolností či práci jiných. Pravdou je, že Skorzeny měl značné charisma – ať už stál před Hitlerem, před egyptskými důstojníky nebo před agenty Mossadu, uměl působit dojmem muže, který ví, co dělá, a nezná strach. Možná i proto s ním tolik lidí různých národů a stran bylo ochotno spolupracovat.

Zároveň to byl tvrdý pragmatik. Jeho loajalita patřila vítězům, ne idejím. Nacistická ideologie ho přitahovala v mládí a nikdy se od ní otevřeně nedistancoval – do konce života se nestal kajícníkem a na srazech veteránů SS ve Španělsku se objevoval s hrdě vzpřímený. Svastika ho dokonce doprovodila i na smrtelné posteli: když v roce 1975 zemřel na rakovinu plic v Madridu, byla jeho rakev zahalena nacistickou vlajkou a obklopili ji někdejší soukmenovci se zdviženými pravicemi.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Skorzeny

https://www.stoplusjednicka.cz/otto-skorzeny-po-valce-nacista-v-zidovskych-sluzbach-1

https://www.maxim.com/news/otto-skorzeny-ss-israel-2016-3/

https://www.bbc.com/news/uk-northern-ireland-30571335

https://www.kvety.cz/lide/otto-skorzeny-hitlerovsky-superman-izrael-mossad-paradox/

https://www.britannica.com/biography/Otto-Skorzeny

https://allthatsinteresting.com/otto-skorzeny