Článek
Bylo mu pouhých dva a půl roku, když mu život navždy změnila první tragédie. V létě 1907 se ve vesnické chalupě v Donbasu rozhostilo ticho – na lůžku ležel bez života tatínek malého Saši.
Leopold Bressem, strojník s cizokrajným jménem, náhle zemřel a nechal tu mladou ženu s pěti dětmi v náručí a hrůzou v očích.
Zatímco se venku z polí zvedal prach horkého léta, v rodině zavládla zima – mrazivá tíseň a nejistota. Malý Saša (tak Alexandru doma říkali) ještě nechápal, co se stalo, ale pamatuje si hlad. Peklo chudoby sevřelo rodinu jako ledový krunýř.
Následující roky byly bojem o přežití. Mama se snažila uživit syny a dcery, ale práce nebyla a peněz už vůbec ne. Rodina žila v děsivé bídě, často nebylo co jíst ani čím zatopit.
Zima v ukrajinské stepi umí být krutá – a v chaloupce Bressemových ten chlad pronikal až do kostí. Alexander se naučil brzy neplakat a spíš tiše pomáhat. Když ostatní děti běžely odpoledne ze školy za hrou, on sbíral políny dřeva a tahal vodu ze studny.
Pět hladových sirotků a jejich utrápená matka – to byl jeho svět. Přesto v sobě nosil jiskru. Večer, když sourozenci spali namačkaní vedle sebe na jediné posteli, Saša bděl a představoval si úplně jiný život.
Slyšel v duchu potlesk neviditelného publika a světla lamp, která zahřejí místo zimy v duši. V zákoutí srdce se zrodil sen: jednou všechno změní, stane se umělcem a přinese lidem radost svým talentem.
Než ale mohl rozepnout křídla, musel se postarat o holé živobytí. Základní vzdělání získal v církevní škole, kde exceloval – byl to chytrý, pilný chlapec. Další studia však nepřicházela v úvahu; rodina potřebovala, aby vydělával.
Šestnáctiletý Alexander proto nastoupil do železničářského učiliště, které dokončil roku 1920, a hned začal pracovat na dráze. Každé ráno pískala lokálka a mladý Bressem se oháněl ve skladišti nebo jako účetní pomocník na jižní železniční trati.
Domů nosil hubenou výplatu – pár rublů a chléb. Sen o divadle ale v něm zatím neuhasl. Naopak, právě v té době udělal odvážný krok: rozhodl se odhodit své rodné příjmení Bressem, které znělo příliš cize, a nahradit ho novým.
V dobách poválečné „ukrajinizace“ přijal výrazné ukrajinské jméno Chvylja, v překladu „vlna“. Jako by chtěl symbolicky smýt minulost a nechat se unášet vstříc budoucnosti – na vlně, která ho vynese z chudoby k jeho snu.
Chléb a sny
Zlom přišel brzy poté. Jakmile to bylo možné, začal Alexander po večerech navštěvovat místní dramatický kroužek – a nakonec úspěšně absolvoval herecké studium v roce 1922.
Poprvé stál na prknech, která znamenají svět, ještě jako teenager. Nebyla to však žádná raketová sláva přes noc. Do profesionálního souboru ho vzali až téměř ve třiceti letech.
Mladý muž tou dobou prošel několika divadly na východě Ukrajiny – začínal v kočovné divadelní trupě a později zakotvil v Charkovském státním divadle. Psal se rok 1934 a Alexander Chvylja konečně naplno žil jako herec: každé představení hrál, jako by to mělo být jeho poslední. Dřel na sobě a diváci ho milovali pro jeho osobité kouzlo a nezaměnitelný hluboký hlas. Vysoký, ramenatý mladík se silným hlasem – takový se nedal přehlédnout ani přeslechnout.
Jeho filmová kariéra odstartovala nenápadně. Psal se rok 1938, Alexandru bylo třiatřicet let, když dostal svoji první velkou roli před kamerou. Ztvárnil legendárního lidového zbojníka Ustima Karmeluka a rázem na sebe upoutal pozornost režisérů.
Následovaly nabídky dalších filmů: v historickém eposu o Bohdanu Chmelnickém hrál slepého potulného pěvce, jindy se proměnil ve slavného maršála Semjona Buďonného či ztvárnil odvážného bolševického velitele Alexandra Parkhomenka.
Chvyljova tvář i hlas se postupně staly známými – diváci ho na plátně bezpečně poznali, i když se skrýval pod sebesložitější maskou. Uměl být bodrým venkovanem i důstojným generálem, tragickým hrdinou i komickou figurkou.
Mezi jeho výrazné kreace patřil například bodrý kozák Čub ve filmové pohádce Večery na samotě u Dikaňky (1961) nebo bodrý kněz ve veselohře Královna benzínové stanice (1962).
Bouře dějin však mezitím opět zahrozila. Roku 1941 vtrhli do Sovětského svazu nacisté a rodný Charkov se ocitl pod útoky. Alexander s rodinou tehdy prchal na východ, za bezpečím. Nakonec zakotvil v Moskvě, kde se zapojil do práce ve Studiu filmového herce – divadle určeném pro filmové herce.
I v těžkých válečných letech nepřestal hrát a točit; jeho umění dodávalo lidem odvahu, a možná i proto byl vyznamenán. V roce 1944 obdržel Řád rudé hvězdy za své zásluhy pro vlast.
Krátce po válce získal oficiální titul Zasloužilý umělec a v roce 1950 dokonce prestižní Stalinovu cenu – z chudého sirotka z Donbasu se stal národní umělec se všemi poctami.
Byly to paradoxně i nejšťastnější roky jeho osobního života. Už během působení v Charkově se seznámil s Annou Ivanovnou, ženou, která mu byla oporou až do konce. Vzali se jako velmi mladí a jejich domácnost možná nebyla bohatá, zato plná vzájemné oddanosti.
V roce 1937, uprostřed stalinovského teroru, se manželům Chvyljovým narodila dcera Inessa – jediná a vymodlená. Alexander držel poprvé v náručí ten uzlíček života a cítil obrovské štěstí. V zemi zuřily čistky a hrůza, ale jemu se v náručí smálo miminko.
Po válečných útrapách se rodina přestěhovala s ním do Moskvy. Chvylja nikdy nepatřil k těm bohémským umělcům, co střídají partnerky – domov pro něj hodně znamenal. S Annou oslavil stříbrnou svatbu, a kdyby mu osud dopřál, snad by se byli dočkali i zlaté.
V krušných poválečných letech ho právě jeho žena a malá dcerka držely nad vodou. Když večer stál na jevišti nebo před kamerou, věděl, že v šeru hlediště často sedí nenápadně jeho Anna a tiše mu svým pohledem fandí.
V roce 1963 byl Alexander Chvylja jmenován národním umělcem Ruské federace, což korunovalo jeho hereckou dráhu. Ale ta největší sláva – a nejpodivuhodnější kapitola – ho teprve čekala. Všechno k tomu směřovalo, jako by snad celý život šel za tímto účelem. Blížil se totiž rok 1964 a s ním jedna filmová premiéra. Pohádka, která navždy spojí jméno Alexandra Chvylji s kouzelnou zimou.
Pohádkový dědeček z Kremlu
Nejslavnější rolí Alexandra Chvylji se stala postava dobrotivého zimního čaroděje v pohádce Mrazík (v originále Morozko, 1964). Režisér Alexandr Rou hledal představitele titulního Děda Mráze a volba padla právě na zkušeného herce s hlubokým hlasem.
Chvylja jako by se pro tu roli narodil: vysoký, statný, široká ramena; hlas sametový bas, který zněl přísně, ale laskavě; oči mu dokázaly blýskat přísností i hřát dobrotou zároveň.
Když se na place poprvé objevil v dlouhém modrostříbrném kožichu, s beranicí a berličkou zdobenou mrazivými vzory, všichni uznali, že takhle nějak musel vypadat opravdový dědeček Mráz z ruských bájí. Navzdory chladnému lesku kostýmu vyzařovalo z jeho postavy teplo – možná právě zásluhou jeho hlasu a srdce.
Při natáčení Mrazíka se o něm mezi filmaři tradovala jedna historka. Alexander si oblíbil kouzelnou píseň dědečka Mráze a často si ji pobrukoval i mimo záběr. Stačilo, aby během pauzy začal zpívat hlubokým hlasem, a celý štáb ztichl v úžasu, okouzlen krásou jeho neškoleného, leč silného hlasu.
Měl dar zaujmout beze slov – stačil tón a pohled. Herecká kolegyně Natalja Sedych (představitelka Nastěnky) později vzpomínala, že když ji Alexandr pohladil v roli Děda Mráze po vlasech a zabručel svou repliku „Nu, Nu, vnucka…“ („Tak tak, vnučko…“), cítila prý opravdu, jako by ji hladil vlastní dědeček. Mrazík prostě získal duši svého představitele.
Film Mrazík měl obrovský úspěch – u dětí i dospělých. Na Západě sice tuto výstředně stylizovanou pohádku příliš nechápali, ale na festivalu v Benátkách 1964 získala hlavní cenu v kategorii dětských filmů a v celém sovětském bloku se z ní stala vánoční klasika.
Alexandr Chvylja díky ní získal ještě něco navíc: stal se živoucím ztělesněním Dědy Mráze. Krátce po premiéře filmu mu přišel nečekaný dopis z Kremlu – pozvání, aby rok co rok vystupoval jako hlavní Děda Mráz na novoročních oslavách v moskevském Kremlu.
Byla to obrovská čest. V Sovětském svazu měly tyto dětské vánoční besídky status téměř státní akce. Chvylja souhlasil a s radostí přijal úkol rozdávat dětem dárky a plnit jejich přání jako „skutečný“ dědeček Mráz.
A tak se stalo, že každou zimu, od poloviny 60. let po více než patnáct sezon, oblékal Alexander svůj pohádkový kostým i v reálném životě. Stal se nejmilejším dědouškem celé jedné generace sovětských dětí – když vystoupil na kremelské jeviště ve třpytivém rouchu, nikdo nepochyboval, že přišel přímo z říše pohádek.
Děti mu psaly dojemné dopisy a on je doma po večerech pročítal se zvlhlýma očima. „Drahý dědečku Mrázi, přejeme si, aby byl mír a aby se tatínek vrátil z práce…“ stálo v jednom z nich. Alexander tak dobře rozuměl těm drobným přáním. Vždyť sám vyrostl v bídě a bez tatínka – a teď mohl aspoň na chvíli každému dopřát zázrak.
Po představeních chodil mezi děti, které se ho nesměle dotýkaly, jako by nevěřily své oči. Skláněl se k nim, vtipkoval a z dlouhého rukávu „kouzlil“ malé dárky. Tu a tam si vzpomněl na vlastní mrazivé dětství – a o to upřímněji se smál na každého drobečka v publiku. Vidět jejich nadšení mu přinášelo hluboké zadostiučinění.
Po praktické stránce mu tahle role přinesla i jisté komplikace – musel kvůli ní někdy odmítat jiné herecké nabídky, protože novoroční období měl rok co rok plné vystoupení. Ale nelitoval. Za svou práci Děda Mráze byl také dobře placen, což finančně zajistilo jeho rodinu.
Dokonce mu každoročně přistavili vládní auto s řidičem, aby ho pohodlně vozilo na všechny akce. Nikdo neřešil drobné prohřešky, kterých se občas dopustil – třeba když zapomněl za jevištěm vypnout mikroport a zpoza opony náhle zaznělo několik peprných slov od „pohádkového dědy“, k úžasu celého sálu dětí.
Patnáct let zůstával Alexander Chvylja hlavním Dědem Mrázem celého Sovětského svazu. Každou zimu znovu a znovu ožíval v kostýmu, rozdával smích a možná si tím léčil i vlastní staré rány. Jenže čas nelze zastavit – ani kouzlem.
Když pohádka končila
V sedmdesátých letech už byl Alexander pán v letech. Dlouhé hodiny představení a nekonečné fronty dětí ho začínaly zmáhat. Po jedné obzvlášť vyčerpávající sérii novoročních oslav seděl v zákulisí, popadal dech a věděl, že musí učinit těžké rozhodnutí.
Cítil, že na něj doléhá věk a únava. Role Děda Mráze ho nesmírně vyčerpávala a tělo vypovídalo službu. Trápilo ho astma a každé nadechnutí v těžkém kostýmu bylo namáhavé. Jednoho dne si tedy řekl dost: nastal čas předat žezlo mladšímu. Nechtěl však odejít bez rozloučení ani bez zajištění nástupce.
S pečlivostí sobě vlastní se pustil do hledání „nového Děda Mráze“. Nakonec si vyhlédl mladého herce Romana Filippova, který měl podobně mohutnou postavu i krásně zabarvený hluboký hlas.
Zpočátku Alexandr ještě občas vystoupil společně s ním, jakýsi čas hráli roli Děda Mráze střídavě. Jenže mladší herec brzy zatoužil po tom, aby měl jasně stanovené své dny – a dal najevo, že nechce zůstávat jen jako záskok. Podle kolegů právě Filippovovo naléhání na přísné střídání oba muže rozeštvalo – Chvylja se tehdy hluboce urazil a s mladším kolegou už nepromluvil.
Možná ho zabolelo, že někdo další přebírá jeho milovanou úlohu, kterou on sám musel opustit kvůli slábnoucím silám. V té době se totiž Alexandrův zdravotní stav rychle zhoršoval. Dusivý kašel a bolesti na prsou byly stále častější. Lékaři mu doporučili úplný klid.
Herec, který celý život rozdával energii druhým, najednou neměl sílu ani vyjít na jeviště. Na jaře roku 1976 byl hospitalizován s těžkým zápalem plic zkomplikovaným astmatem. Strávil v nemocnici dlouhé měsíce. Po boku u lůžka seděla věrně jeho žena Anna a dospělá dcera Inessa.
Dne 14. října 1976 se moskevské nebe zatáhlo olověnými mraky a studený vítr shazoval ze stromů první suché listí. V nemocničním pokoji vydechl Alexander Chvylja naposledy, ve věku 71 let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Khvylya
https://www.novochag.ru/stars/zvezdnye-istorii/kto-lishil-zvezdu-morozko-aleksandra-hvylyu-radosti-byt-glavnym-dedom-morozom-strany/
https://24smi.org/celebrity/30584-aleksandr-khvylia.html
https://www.expresfm.cz/ostatni/57-let-od-premiery-pohadky-mrazik-jake-byly-osudy-hlavnich-protagonistu/
https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/film-mrazik-pohadka/r~b9f3f93e068111f0801c0cc47ab5f122/
