Článek
Kulisy voní prachem a starým dřevem. Za staženou oponou stojí osamělý muž v kněžské kutně a rukama svírá rekvizitní kříž. Z hlediště k němu doléhá tlumený šum. Bylo mu přes sedmdesát let a po roce v důchodu se ještě jednou ocitl na prknech, která znamenají svět. Zavřel oči. Vzpomínky se vyrojily stejně rychle jako obavy – zvládne ještě jednou předstoupit před publikum, unese tíhu posledního představení?
Narodil se v Plzni roku 1887. U kolébky malého Bedřicha stál dělnický původ a skromné poměry. Otec pracoval v místní továrně, matka pečovala o rodinu. Jako dospívající chlapec místo modliteb odříkával verše a po večerech hltal Jiráskovy romány.
Knihy a školní ochotnické představení mu odhalily nový svět. Když v sextě plzeňské reálky propadl kouzlu divadla, nebylo cesty zpět – studia nedokončil a ještě před maturitou odešel do Prahy, aby se učil herectví soukromě u Josefa Šmahy, legendy Národního divadla.
Mladý Bedřich cvičil hlas a výslovnost do úmoru. Každý den stál hodiny před zrcadlem, odříkával monology a učil se správně dýchat. Herec vysoké mluvní kultury, působil v Plzni, na Vinohradech i v Národním divadle. Hrával charakterní, mužné postavy, často tvrdé, leč přímé a spravedlivé.
Přesně takové role ho v budoucnu čekaly – ale nejdřív musel ujít dlouhou cestu, na jejímž začátku ho místo světel ramp čekalo bláto a kočovné štace.
Bedřich Karen, Otto Rubík a Zdeněk Štěpánek ve filmu Bílá nemoc, rok 1937...
Posted by Marcela Kopplová on Tuesday, October 21, 2025
Vendelín Budil, ředitel plzeňského divadla a harcovník české Thálie, radil talentovaným adeptům herectví: „Nejdřív si to odsluž v maringotce.“ Bedřich poslechl. Od roku 1905 pět let putoval s venkovskými společnostmi po zapadlých koutech Čech. Hrál operety kdesi v sokolovnách, recitoval básně v prašných letních arénách a každou noc spal namačkaný s kolegy na pryčnách.
Byla to herecká služba v polních podmínkách – k rolím často patřil i půlnoční výlep plakátů a ráno stavění provizorních jevišť. Co se mu asi honilo hlavou, když unavený a promrzlý vystupoval k dalšímu představení v poloprázdném sále? Snad jen vědomí, že jinudy cesta na velká pódia nevede.
Bedřich Karen na sobě tvrdě pracoval a učil se od zkušenějších – tančil v operetě u Marie Zieglerové, bavil lid v komediích, ale cvičil i akrobacii a šerm pro role hrdinů. Právě touto dřinou získal potřebnou kondici i první ostruhy.
V roce 1910 se vrátil domů a Budil ho angažoval do Městského divadla v Plzni. Na rodné scéně konečně stoupal vzhůru. Z počátku dostával menší role milovníků a klaunů po boku slavnějších kolegů. Brzy ale nahradil odcházející hvězdu a získal první velké úkoly – tragického Hamleta, pohádkového Radúze i zoufalého Dona Quijota.
Plzeňské publikum si mladého herce zamilovalo. Vysoký, urostlý muž s charismatickou tváří dokázal jevišti velet nejen postavou, ale hlavně hlasem. Každé slovo znělo jasně, procítěně, sytým barytonem – Bedřich Karen vždy kladl důraz na výrazný přednes a kulturu řeči. Po sedmi letech na domovské scéně přišla válka a také osudová změna: Praha.
Psal se rok 1917, zuřila první světová válka. Evropa trpěla, ale na prknech se dál hrálo. Divadlo na Vinohradech v těch dnech potřebovalo posily – ředitel a režisér K. H. Hilar lákal nové talenty. Bedřich Karen přijal nabídku a přestěhoval se do hlavního města. Ve Vinohradském divadle se ocitl v centru dění.
Po večerech stával na jevišti vedle legend, jako byli Václav Vydra či Eduard Kohout. Hilar v něm našel jednoho ze svých „dvorních“ herců a obsazoval ho do náročných charakterních rolí. Mladý Plzeňan exceloval jako hrdý Cid i tragický klaun v symbolistické hře Ten, jejž políčkují.
V Praze se Bedřich také oženil – během válečného roku 1917 si vzal milovanou Annu a zakládal rodinu v nejisté době. Ale osud měl pro něj přichystánu hvězdnou dráhu: hned po válce následoval Hilara do Národního divadla.
Na jevišti zlaté kapličky stanul Bedřich Karen poprvé v roce 1921. Přišel, aby zde zůstal téměř čtyřicet let. Mezi jeho první velké úspěchy patřila titulní role v Schillerově Donu Carlosovi v roce 1922.
Jeho projev se vyznačoval střídmostí a silou – žádný patos navíc, a přitom ohromná vnitřní energie. Režiséři mu svěřovali stále větší úkoly: vynikl jako ztřeštěný Mercutio v Romeovi a Julii, později ohromil v historických dramatech. Tvář Bedřicha Karena se stávala známou a oblíbenou. Patřil k pilířům činohry Národního divadla, k herecké elitě první republiky. Získal Státní cenu za herecké umění, tleskalo mu vyprodané hlediště – a on sám si stále nejvíc cenil kouzla živého představení.
Tehdy se poprvé zjevilo něco, co ho znepokojovalo: filmová kamera. Koncem desátých let se začal točit němý film a divadelní herci byli zváni před objektivy. Karen to zkusil – už v roce 1918 hrál továrníka ve filmu Čaroděj, který dnes leží kdesi v archivu, ohlodaný časem.
Během němé éry si zahrál ještě několik rolí, ale pomíjivá celuloidová sláva ho nelákala. Karen však filmu moc nevěřil a zezačátku jím opovrhoval. Raději stál večer co večer na prknech, kde cítil dech publika. Zatímco kolegové koketovali s Hollywoodem po česku, on zůstával věrný divadlu.
Ve třicátých letech se na stříbrném plátně objevil jen třikrát, vždy ale v nezapomenutelných úlohách: ztělesnil rebelského sedláka Jana Kozinu v Psohlavcích (1931), despotického profesora Sigelia v Bílé nemoci (1937) a proradného alchymistu Wolframa v komedii Cech panen kutnohorských (1938).
Každá z těchto postav byla výrazná – a všechny měly jedno společné: na plátně působily živě, protože Bedřich Karen do filmu přenesl kus poctivého divadla. Přesto se dál díval na film spíš s despektem. Kino pro něj nebylo plnohodnotné umění. Netušil, že za pár let mu právě stříbrné plátno paradoxně pomůže zachovat hereckou nesmrtelnost.
Válka změnila všechno. 15. března 1939 se nad Československem zatáhla temná mračna nacistické okupace. Divadla podléhala cenzuře, filmaři museli točit propagandistické snímky v německé režii. Bedřich Karen byl tehdy na vrcholu sil – padesátník, uznávaný umělec, jehož jméno bylo pojmem. Pokračoval ve svých velkých rolích na jevišti Národního divadla, ale filmovou nabídku z Protektorátu přijal jedinou: v roce 1940 propůjčil svůj hlas dokumentu Píseň mládí.
Přímo před kameru už nešel. Nechtěl stát vedle herců, kteří se zapletli s nacistickou propagandou. Měl instinkt – tušil, že takové role jsou cestou do pekla, která po válce může znamenat konec kariéry. Raději hrál v divadle a pro rozhlas, kde jeho mimořádný hlas našel velké uplatnění v desítkách her. Jenže klidný průběh temných let přece jen jednou narušilo drama.
Březen 1945. Konec války na dosah, fronta se blíží. Na pražské scéně se toho už moc nehraje – město je vyhladovělé a všude číhá strach. Jednoho dne se v divadelním klubu strhne hádka. Protektorátní ministr Emanuel Moravec – snad nejnenáviděnější kolaborant v národě – se dostává do konfliktu s herci.
Bedřich Karen si nebral servítky. Možná stačilo jediné odvážné slovo, pohrdlivý pohled nebo nevinná poznámka – a mocný ministr zuřil. Následoval tvrdý trest. Těsně před koncem války, v březnu 1945, byl kvůli malicherné potyčce s nechvalně proslulým protektorátním ministrem Emanuelem Moravcem distancován od herectví a byla mu zakázána umělecká činnost. Znamenalo to jediné: okamžitý zákaz vystupování.
Po tolika letech na výsluní měl ze dne na den složit kostýmy i masku a čekat, co bude. Čekání ale netrvalo dlouho – za pár týdnů Prahu osvobodili spojenci a Moravec spáchal sebevraždu. Bedřich Karen se dočkal svobody stejně jako celá země. A čisté svědomí z válečných let mu otevřelo dveře k nové životní etapě.
Po roce 1945 nastal velký obrat v jeho vztahu k filmu. Divadlo hrálo dál, ale zlatá éra stříbrného plátna lákala i konzervativního barda. Možná za tím stála zvědavost, možná vnitřní pochybnost, jestli přece jen nepromarnil příležitost. Každopádně Bedřich Karen náhle vzal film na milost – a filmaři na něj čekali s otevřenou náručí. V jedné dekádě po válce natočil víc snímků než za všechny předešlé roky.
Jeho první poválečnou rolí byl ředitel Bacher v dramatické Siréně (1947), příběhu z prostředí ostravských havířů, který dokonce získal cenu na festivalu v Benátkách. Poté přišly další nabídky. Posel úsvitu, Mikoláš Aleš, Anna proletářka – v těchto budovatelských i historických filmech ztvárnil většinou nepřátele prostého lidu: továrníky, reakcionáře, panovačné šlechtice.
Byla to ironie osudu. Na jevišti kdysi hrával hrdiny a rytíře bez bázně a hany, teď dostával role charakterově pokřivené: intrikující církevní hodnostáře či cynické kapitalisty. Typově však přesně seděly k jeho hlubokému hlasu a mužnému zjevu. Publikum v kině mu ty padouchy věřilo – a on do nich dokázal vnést nečekanou lidskost.
V roce 1954 si zahrál hned dvě historické postavy ve slavné husitské trilogii režiséra Otakara Vávry: v Janu Husovi ztvárnil učeného kardinála, v pokračování filmu Proti všem fanatického kněze, kterého rozlícení husité upálí zaživa. Ve stejné době se však projevil i jako zásadový člověk mimo kamery.
Když vznikal tendenční film podle kontroverzního románu Botostroj, Bedřich Karen odmítl účast – nechtěl hrát ve vykonstruované agitce ani za cenu možných problémů. Nebyl v tom sám; řada jeho kolegů se postavila na odpor. Osobní integritu si uchoval i v nejistých padesátých letech.
Stárnoucí herec už dávno nemusel nikomu nic dokazovat. V roce 1953 obdržel titul Zasloužilého umělce – nejvyšší poctu, jakou mu nový režim mohl dát. O dvě léta později ještě převzal Řád práce. Nebyl žádným politickým řečníkem, nestál o veřejné pocty, ale přijímal je s pokorou.
Měl za sebou bohatou kariéru. V únoru 1959 odešel Bedřich Karen oficiálně do divadelního důchodu. Bylo mu 71 let, když v Národním divadle zhaslo světlo a on se naposledy uklonil svému publiku. Loučení s milovanou scénou pro něj nebylo snadné – vždyť zde prožil celý svůj dospělý život.
Jeho hlas zněl více než třicet let z rozhlasu a tvář se pravidelně objevovala ve filmu, přesto zůstal především divadelníkem srdcem i duší. Ještě v roce 1960 se jedinkrát vrátil na jeviště jako host, aby v historické hře pronesl několik moudrých vět coby stárnoucí kněz. A právě zde, v tichém šeru provaziště, ho zastihujeme na počátku našeho příběhu.
Zvuk opony. Tlumený šelest publika na druhé straně náhle ustal. Starý herec vykročil ke své poslední úloze. Ještě než světla udeřila do očí, nadechl se zhluboka – a vkročil do děje. Jeho hlas, stále pevný a sytý, se rozléhal sálem. Pár minut patřil postavě, kterou hrál, několik replik, pokynutí rukou a úklona. A poté potlesk.
Naplnil jeho duši hřejivým klidem, který znal tak důvěrně a který už nechtěl pokoušet znovu. Když Bedřich Karen sjížděl výtahem z jeviště Národního divadla dolů do šaten, věděl, že je to nadobro. Několik dalších let už žil stranou veřejného života – v ústraní, v náruči rodiny, v poklidu lázeňského města. Zemřel 21. srpna 1964 v Mariánských Lázních, tiše a beze svědků. Stejně tiše doznívaly i vzpomínky na jeho veliké role – do generace mladších herců už patřili jiní a svět se mezitím změnil.
Na Vyšehradském hřbitově v Praze je dodnes možné najít jeho jméno. Vyryté do prostého náhrobku, zarůstající mechem. Kdysi slavný herec zde odpočívá stranou, trochu zapomenut, v sousedství svých velkých současníků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Karen
https://www.csfd.cz/tvurce/21295-bedrich-karen/prehled/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5903:karen-bedrich&Itemid=108&lang=cs
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/99963/bedrich-karen
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/bedrich-karen-145043
https://plus.rozhlas.cz/bedrich-karen-6633903
https://www.osobnosti.cz/bedrich-karen.php
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2314
https://www.kinobox.cz/osobnosti/19788-bedrich-karen
