Článek
Dopoledne 18. února 1943 stála studentka biologie a filozofie na galerii ve druhém patře mnichovské univerzity a dívala se dolů do prázdné dvorany. Za pár minut měly skončit přednášky a hala se měla zaplnit stovkami studentů. S bratrem právě rozložili po chodbách poslední stohy letáků a v kufříku jim zbýval jeden svazek navíc.
Sophie Scholl ho položila na mramorovou balustrádu a jediným pohybem ruky ho shodila dolů. Papíry se snesly do dvorany jako sníh. Byl to nejosudovější pohyb jejího života. Zdola ho totiž sledoval školník Jakob Schmid, člen strany. Zadržel sourozence a případ se rychle dostal ke gestapu.
Nejdřív pochodovala s nimi
Nic v jejím dětství nenasvědčovalo, že skončí pod gilotinou. Narodila se v roce 1921 ve švábském městečku Forchtenberg jako čtvrté z šesti dětí. Otec Robert Scholl, liberální starosta a později daňový poradce, nacisty od začátku nesnášel a doma to říkal nahlas.
Děti ho neposlechly. Dvanáctiletá Sophie vstoupila do Svazu německých dívek s nadšením, které otce děsilo, a rychle to dotáhla na vedoucí družiny. Hitler sliboval mládeži tábory, ohně a sourozenci Schollovi tomu chtěli věřit.
Vystřízlivění přicházelo po kapkách. Sophie nechápala, proč do svazu nesmí její židovská spolužačka, když má stejně plavé vlasy a modřejší oči než ona. Doma se četly zakázané knihy a v roce 1937 gestapo poprvé odvedlo její sourozence kvůli členství v zakázaném mládežnickém spolku. Definitivní zlom přinesla válka.
Přítel Fritz Hartnagel, důstojník wehrmachtu, jí z fronty psal, co viděl: masové popravy Židů, zajatce umírající hladem, šílenství u Stalingradu. Sophie mu odpovídala dopisy, ve kterých psala: „Nedá se nic dělat,“ napsala, „člověk musí mít tvrdého ducha a měkké srdce.“
Bílá růže
V květnu 1942 nastoupila na mnichovskou univerzitu, studovala biologii a filozofii. Bylo jí jednadvacet, do Mnichova si vezla bábovku k narozeninám a láhev vína. Netušila, že její bratr Hans, student medicíny, právě s přítelem Alexandrem Schmorellem rozjíždí podnik, za který se v říši stínalo.
Říkali si Bílá růže. Žádné zbraně, žádné atentáty. Jen psací stroj ukrytý v ateliéru a kritická slova. První čtyři letáky rozeslali v létě 1942 poštou na adresy vybrané z telefonního seznamu: profesorům, lékařům, hospodským. Texty citovaly Goetha a Aristotela a říkaly nahlas, co se smělo myslet jen potichu.
Že Německo páchá nejodpornější zločiny v dějinách. Že od dobytí Polska bylo zavražděno tři sta tisíc Židů. Že mlčení znamená spoluvinu. „Kdo z nás tuší rozměr hanby, která padne na nás a naše děti,“ ptal se druhý leták, „až jednou spadne závoj z očí?“
Sophie na bratrovu činnost přišla náhodou a reagovala jediným možným způsobem: chtěla se přidat. Hans se zdráhal, sestru chtěl chránit. Prosadila si to. Měla navíc nenahraditelnou výhodu, kterou skupina potřebovala. Studentku s kufříkem nikdo nekontroloval tak často jako mladé muže.
Zatímco muže na nádražích legitimovaly hlídky, Sophie vozila tisíce letáků vlakem do Augsburgu, Stuttgartu, Ulmu a Vídně a podávala je na poštu po menších svazcích, aby nebyly nápadné. Kupovala známky a papír po troškách v různých obchodech, protože velký nákup by prodavači mohl být podezřelý. Věděla přesně, co riskuje.
Po Stalingradu skupina zesílila svoji aktivitu. V noci psali Hans, Schmorell a Willi Graf po mnichovských zdech metrová hesla „Svoboda“ a „Pryč s Hitlerem“ barvou, která se nedala smýt. Šestý leták, jehož hlavním autorem byl profesor filozofie Kurt Huber a který upravovali i členové skupiny, už nevolal po pasivním odporu. „Den zúčtování nadešel,“ stálo v něm. Německá mládež má povstat.
Právě tenhle leták nesli sourozenci 18. února v kufříku na univerzitu. Akce byla zbytečně riskantní a přátelé je od ní zrazovali. Letáky se daly poslat poštou jako vždy. Jenže poslední svazek zbyl a Sophie nechtěla, aby přišel nazmar. Gestapo ji vyslýchalo čtyři dny, vyšetřovatel Robert Mohr celkem asi sedmnáct hodin během několika výslechů. Sophie nejprve zapírala tak chladnokrevně, že ji málem propustili.
Když se v bytě našly důkazy, otočila. Mohr, kterému připomínala vlastní dceru, jí podržel otevřená zadní vrátka: stačilo vypovídat, že jednala pod vlivem bratra, že nechápala, co dělá. Odmítla to do protokolu.
Trvala na tom, že jednala z vlastního přesvědčení, a brala na sebe i činy, které nespáchala, aby kryla ostatní. „Jsem i nadále přesvědčena, že jsem udělala to nejlepší, co jsem pro svůj národ udělat mohla,“ diktovala do protokolu. „Nelituji ničeho.“ Spoluvězeňkyně Else Gebel později vzpomínala, že Sophie v cele klidně spala a jediné, čeho se bála, byl pláč matky.
Čtyři dny
Soudce přiletěl z Berlína osobně. Roland Freisler, řvoucí předseda Lidového soudního dvora v rudém taláru, odbavil 22. února 1943 proces se Sophií, Hansem a jejich přítelem Christophem Probstem, otcem tří malých dětí, za necelé čtyři hodiny. Obhájci mlčeli. Jediný, kdo se soudci postavil, byla Sophie. „Co jsme napsali a řekli my,“ řekla Freislerovi do očí, „si myslí mnozí z vás. Jen se to neodvažují vyslovit nahlas.“
Rozsudek zněl třikrát trest smrti, vykonat týž den. Rodičům, kteří se do soudní síně probojovali, stačil Hans vzkázat, že nemají zlost, a Sophie se na ně naposledy usmála. Otec na celou síň zavolal, že existuje jiná spravedlnost. Vyvedli ho. Ve věznici Stadelheim dozorci porušili předpisy a nechali trojici naposledy setkat. Podělili se o jednu cigaretu.
„Nevěděl jsem, že umírat může být tak snadné,“ řekl Probst. Sophie šla pod gilotinu první, podle kata Johanna Reicharta, který za života popravil přes tři tisíce lidí, nešel nikdo statečněji. Bylo 17 hodin, od shození letáku ve škole uplynuly čtyři dny.
Slova, která si později vybavila Else Gebel, pronesla Sophie ráno, když se dívala z okna cely: „Takový krásný slunečný den, a já musím jít. Ale co záleží na mé smrti, když naše činy vyburcují tisíce.“
Nacisté chtěli exemplární odstrašení. Dosáhli opaku. Text šestého letáku se dostal přes Skandinávii do Británie a v létě a na podzim 1943 ho spojenecká letadla shazovala po milionech kusů nad německými městy pod titulkem Manifest mnichovských studentů. Slova, která Sophie nesla v kufříku, se na Německo snášela z nebe. Přesně jak si to onoho rána na balustrádě představovala, jen v měřítku, o kterém se jí nemohlo ani snít.
Sourozenci Schollovi leží na hřbitově Perlacher Forst, pár set metrů od místa popravy. Dvorana mnichovské univerzity dnes připomíná jejich jméno a v její dlažbě jsou zobrazeny ony letáky. V anketě německé televize o největšího Němce všech dob skončila Sophie Scholl před Bachem, Goethem i Bismarckem. Školník Jakob Schmid, který ji udal, dostal od univerzity odměnu. Po válce tvrdil, že jen plnil svou povinnost.
Zdroje:
https://www.weisse-rose-stiftung.de/white-rose-resistance-group/
https://www.weisse-rose-stiftung.de/white-rose-resistance-group/leaflets-of-the-white-rose/
https://www.weisse-rose-stiftung.de/white-rose-memorial-exhibition/
https://www.gdw-berlin.de/en/recess/biographies/index-of-persons/biographie/view-bio/sophie-scholl/
https://www.dhm.de/journal/en/post/leaflets-against-dictatorship-the-white-rose-and-18-february-1943
https://www.muenchen.de/en/sights/white-rose-memorial-significance-leaflets-members
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/sophie-scholl-and-white-rose
https://hmd.org.uk/resource/white-rose/
https://www.white-rose-studies.org/pages/gestapo-interrogation-transcripts
