Coral Castle: zlomené srdce dalo vzniknout dílu, které svět obdivuje ještě dnes

Ale hlavně trpěl hlubokým žalem. Jako šestadvacetiletý se v rodné zemi zamiloval do mladičké Agnes, šestnáctileté dívky, kterou láskyplně nazýval jako „Sweet Sixteen“. Měli se brát, jenže v předvečer svatby dostala Agnes strach a zasnoubení zrušila. Pro Eda to byla rána osudu – ponížení a zármutek, před kterými utekl až daleko za oceán.

Zlomený a zklamaný Ed se roku 1920 usadil na samotě na Floridě. V pusté oblasti Florida City koupil kousek země a rozhodl se, že své milované (ač ztracené) nevěstě postaví monument, jaký svět neviděl. Snad aby ukázal jí i celému světu, čeho je schopný; snad aby se vypořádal s bolestí. A tak začal vznikat Korálový zámek – nejpodivnější milostný pomník v Americe, monument nenaplněné lásky vytesaný do kamene.

Ed neměl žádné stavitelské vzdělání – vlastně navštěvoval školu jen do čtvrté třídy – a také neměl peníze ani pomocníky. Přesto se pustil do díla, nad kterým zůstává rozum stát. Roku 1923 začal na svém pozemku z vápencové horniny tesat a stavět. Byl to drobný, nemocný muž, ale uvnitř neuvěřitelně odhodlaný a silný. Každý obří kvádr nejprve sám odlomil ze země – přímo pod povrchem byly vrstevnaté bloky korálového vápence vážící tuny. Pak z nich tesal sochy, stoly, křesla a nakonec z nich sestavil vysoké hradby a věže.

Co je ale nejzáhadnější: Ed to všechno dělal úplně sám, bez moderních strojů. A dělal to v naprostém utajení. Byl to samotář a na svém díle pracoval výhradně v noci. Zvědavcům se bránil – kolem pozemku postavil vysokou zeď a do spár mezi kameny nastrkal menší kamínky, aby nikdo neprohlédl dovnitř. Na bránu vytesal prostý nápis: „Zazvoňte dvakrát“.

Kdo chtěl ve dne vstoupit, musel dvakrát zazvonit a počkat, až Ed sejde dolů ze svého kamenného věžového domku a vpustí hosta dovnitř. Přes den totiž návštěvníkům ochotně zámek ukazoval – pokud měl náladu. Jakmile ale odešli a nastala noc, pustil se znovu do práce při svitu lucerny.

Nikdo ho nikdy přímo neviděl tahat ty ohromné balvany. Nikdo ho nesměl pozorovat. Pokud se někdo přiblížil, Ed prý okamžitě přestal pracovat. Místní lidé ho kvůli jeho malé postavě familiérně oslovovali „ten malý chlapík“, ale rozhodně ho nepodceňovali – tušili, že za zdmi zámku se odehrává něco tajemného. V okolí se šeptalo, že Ed možná zná nějaké magické postupy nebo dokonce ovládá nadpřirozené síly.

A skutečně, občas se objevila svědectví, která působila jako z jiného světa. Několik místních teenagerů se prý jednou v noci proplížilo blíž a sledovalo Eda při práci – a po letech vyprávěli, co viděli. Podle jejich svědectví obří kamenné bloky levitovaly vzduchem jako vodíkové balonky a poslušně klouzaly na své místo! Co přesně tehdy viděli nebo neviděli, těžko říct – ale podobné historky jen přiživily legendu, že Leedskalnin zná dávné tajemství stavitelů pyramid.

Ať už byl Edův postup práce jakýkoli, výsledek vyráží dech. Na ploše asi jednoho hektaru vyrostl do roku 1936 komplex masivních kamenných objektů, kterému Ed říkal „Rock Gate Park“ (Park skalní brány). Z půdy vytěžil, opracoval a sestavil úctyhodných 1100 tun kamene! Některé jednotlivé bloky váží 15 až 30 tun a jsou tak obrovské, že přesahují výšku 6–7 metrů. Přesto do sebe zapadají s dokonalou přesností bez malty – spáry jsou tak těsné, že jimi neprojde paprsek světla.

Uvnitř areálu je k vidění kamenný nábytek a sochy, ze kterých se každému návštěvníkovi tají dech. Stojí tu vysoký obelisk o váze 28 tun, kterému by to slušelo i v Egyptě. Obří sluneční hodiny dokážou ukazovat čas na dvě minuty přesně a zároveň označí dny rovnodennosti a slunovratů.

Polaris – hvězdný dalekohled z kamene váží 20 tun a Ed ho s neuvěřitelnou precizností nasměroval na Polárku; 25 metrů vysoký tubus má ve stropě otvor, kterým na zimní slunovrat dopadá sluneční paprsek přesně do středu dalekohledu. Nechybí modely planet – z kamene vytesal například obří Jupiter a Saturn.

Mezi palmami v zahradě najdete měsíční fontány, kamenné hvězdy, a dokonce i kamennou „Grotu tří medvědů“ – improvizované dětské hřiště, které jako by čekalo na rodinu, kterou Ed nikdy neměl.

Nejdojemnějším kusem je kamenný stůl ve tvaru srdce o váze 2,5 tuny, u něhož stojí kamenné lavičky pro dva milence. Říká se mu „největší valentýnka na světě“ – Ed ho prý vytesal pro sebe a svou milovanou Agnes, kdyby se k němu někdy vrátila. Ta všal nikdy nepřišla. Ed jí údajně několikrát poslal pozvánku, aby se přijela na jeho kamenný zámek podívat, jenže Agnes zůstala v Lotyšsku a na dopisy neodpověděla.

Za vstup do svého „parku“ si Ed nechával platit drobné vstupné (nejprve 10 centů, později 25 centů, a když někdo neměl peníze, pustil ho i zadarmo). U vstupu vítal návštěvníky nápis vytesaný do kamene: „Budete svědky neobvyklého počinu.“ A rozhodně nelhal.

Každý příchozí žasl nad kamennými křesly, postelemi, studnou, grillovištěm – to vše vytesané z jednolitého kamene. V jedné části stojí dvě křesla ve tvaru půlměsíce a naproti nim kamenný trůn. Ed prý vtipkoval, že to je „trůnní sál“ pro něj a pro jeho budoucí tchyni, až se ožení. Ano, humor mu nechyběl.

Nejslavnějším prvkem Korálového zámku však byla ohromná otočná brána. V zadní kamenné zdi vytvořil Ed průchod a osadil do něj monolitický blok o váze 9 tun tak důmyslně, že se jím dalo otáčet doslova jedním prstem! Stačilo malinko zatlačit a několikatunová kamenná branka se lehce pootevřela jako pírko.

To nebyla magie, ale bravurní práce s těžištěm a vyvážením – uvnitř kvádru bylo skrz provrtaný střed vsazen starý nákladní hřídel jako osička a dole byl kámen posazen na ložisku z náklaďáku. Jak přesně to Ed sám dokázal udělat, je další záhadou. Když se tato brána roku 1986 (po desetiletích provozu) zasekla, musel ji demontovat tým šesti silných dělníků za pomoci jeřábu – teprve tak odhalili ukrytou hřídel a ložisko.

I s moderní technikou jim trvalo dva dny bránu vyjmout a opravit, protože ložisko zrezlo. To, co Ed zvládl (prý) sám, dala tehdejší technika s několika muži jen obtížně dohromady. Brána sice byla opravena a znovu vsazena, ale už nikdy nefungovala tak lehce jako za Edova života.

Legendy kolem Korálového zámku nekončí u jednotlivých objektů. Samotná existence toho místa je záhadná, ale co teprve fakt, že Ed svůj kamenný areál přestěhoval na jiné místo! Roku 1936 se totiž doslechl, že v okolí Florida City, kde zámek vybudoval, se chystá developerská výstavba.

Jeho milované útočiště už nemělo být stranou civilizace, a to Ed nechtěl dopustit. Rozhodl se proto udělat něco šíleného – celý zámek rozebrat a převézt o kus dál, do ještě klidnější oblasti. Vyhlédl si nové místo asi 10 mil (16 km) severně u města Homestead. A v noci, skrytý před zraky lidí, začal postupně stěhovat megality.

Trvalo mu to další tři roky, než všechno přepravil a znovu usadil na novém pozemku. Jak přesun tak těžkých věcí probíhal? Ed si najal starý nákladní vůz a jednoho řidiče – s podmínkou, že řidič nesmí nic vidět. Podle legendy řekl Ed řidiči, ať nechá přes den náklaďák u něj na pozemku a jde pryč. Když se pak řidič po pár hodinách vrátil, našel auto naložené hromadou obřích kamenů, připravených k odvozu!

Řidič jen nevěřícně zíral, jak mohl tenhle drobný chlapík během chvíle naskládat tunové kvádry na korbu úplně sám. Ed se prý klidně posadil na vrch nákladu a byl připraven vyrazit. Podobných historek koluje víc a Ed se jim nijak nebránil – mystérium kolem sebe spíš podporoval.

Roku 1940 už zámek stál na novém místě. Znovu ho kus po kuse sestavil a začal opět vítat návštěvy – nyní místo nazýval „Rock Gate“ podle oné slavné kamenné brány. Když se ho někdo zeptal na tajemství stavby, nikdy neodpověděl konkrétně. Jen se pousmál a řekl svou oblíbenou větu: „Není to těžké, když víte jak.“.

Jednomu zvědavci údajně naznačil: „Znám tajemství pyramid,“ prohodil s jiskrou v oku. Trval na tom, že přišel na to, jak staří Egypťané či stavitelé v Peru a Yucatánu přemísťovali obří kameny jen s primitivními prostředkt. A opravdu – kolem Edova zámku byly vidět dřevěné trojnožky (tripy) různých velikostí, kladky, řetězy a železné háky.

Jenže ty by sotva stačily k tak monumentálním výkonům, jaké předvedl. Spekulovalo se proto, že Ed využíval i něco jiného. Někteří věřili, že objevil antigravitační sílu, jiní ho považovali za vizionáře v oblasti magnetismu.

Realita byla dost možná o dost prostší a třeba to celé bylo divadlo pro okolí a s celou stavbou mu pomáhala parta kamarádů. To už se jistě nedovíme.

K image tajemného stavitele přispívá i Edova osobnost. Byl to samotář a svéráz, který žil velmi skromně. Přebýval přímo na pozemku zámku v malé kamenné věži, kterou si postavil a která mu sloužila jako jednopokojový dům. Neměl elektřinu, neměl tekoucí vodu.

Spal na kamenné plošině a světlo mu poskytovala lucerna. Přes den chodil v jednoduchých domácích šatech, bosky, a když provázel návštěvníky, nasadil si čistou bílou košili a čapku – takový dobromyslný průvodce, i když trochu výstřední. Místní děti ho měly rády; občas prý rozdával dětem bonbóny a učil je, jak se dělají drobné triky.

Přitom Ed měl i své silné názory na morálku a společnost, které neváhal publikovat. Ve své vlastní režii vydal mravoučný pamflet s názvem „A Book in Every Home“ (Knížka do každé rodiny), kde se pouští do křížku s moderním světem. Mimo jiné v něm chrlí hněv na volné mravy mládeže a obviňuje školy i církve, že zkazily dívky.

„Školy a kostely dělají z dívek laciné zboží! Pořádají pikniky – dávají děvčata dohromady s drzými kluky – a pak je posílají do lesů, parků a na pláže, aby tam trénovali milostné laškování, “ láteří v textu rozhořčený starý mládenec.

Ed také zastával názor, že slabí nemají právo volit: „Není rozumné dovolit hlasovat slabochům. Kdo je příliš slabý, aby se uživil, je příliš slabý i na to, aby volil – jejich slabý vliv oslabuje stát…“ psal nekompromisně. Tyto podivné spisky dnes slouží jako kuriózní připomínka Edova myšlení. Je jasné, že Leedskalnin byl tvrdohlavý samotář se svéráznou morálkou, který si vystačil sám a lidi příliš nepotřeboval – tedy až na tu jedinou dívku, kterou nikdy nepřestal milovat.

Ed Leedskalnin pracoval na svém kamenném zázraku až do svého skonu. Ještě v roce 1951, téměř třicet let od začátku stavby, piloval detaily a instaloval poslední kousky. Pak jednoho dne v listopadu pocítil, že je mu zle. Na bránu svého milovaného zámku pověsil ceduli „Odjel jsem do nemocnice“ a odešel na autobus směrem Miami. V nemocnici se ukázalo, že Ed má pokročilou infekci a selhávají mu ledviny. Osmadvacet dní poté zemřel – bylo mu 64 let.

Zanechal po sobě jedno z nejpodivuhodnějších děl, jaké kdy jednotlivec vytvořil. Bez dětí, bez manželky, bez závěti – zámek po jeho smrti připadl synovci, a nakonec přešel do vlastnictví rodiny z Illinois, která z něj udělala veřejnou atrakci. Postupem času se Korálový zámek stal vyhledávaným cílem turistů, záhadologů i inženýrů. Roku 1984 byl dokonce zapsán na Národní registr historických míst USA jako kulturní památka. A dodnes budí otázky a údiv.

Celá dekády po Edově smrti nikdo nedokázal přijít s jednoznačným vysvětlením, jak dokázal sám něco takového postavit. Stavební inženýři sice tuší, že musel důmyslně využívat kladkostroje, klíny a gravitaci, ale i tak se zdá nepochopitelné, že jediný člověk zvládl to, co by jinak vyžadovalo menší armádu dělníků. Zvlášť když vidíme, že jeho dílo je i po desítkách let neporušené.

Korálový zámek odolal i tomu nejhoršímu, co jižní Florida zažila – roku 1992 se přes Homestead přehnal hurikán Andrew, který srovnal se zemí celé okolí. Edova kamenná pevnost však stála dál, bez významnějšího poškození.

Zdroje_