Článek
Philip Johnston se narodil 14. září 1892 v Topece ve státě Kansas jako syn misionáře Williama Johnstona. Když bylo Philipovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do arizonského Flagstaffu – otec měl na starosti misijní práci mezi Navahy žijícími v západní části jejich rezervace.
Místo aby malý Philip vyrůstal jako izolovaný běloch mezi cizí kulturou, stal se její přirozenou součástí. Hrál si s navažskými dětmi, jezdil na poníkovi k obchodní stanici, doprovázel otce na návštěvách navažských rodin – a jazyk, kterým mluvili jeho kamarádi, se naučil tak dokonale, že v něm brzy uměl myslet stejně přirozeně jako v angličtině.
Devítiletý tlumočník prezidenta
Otcova mise měla mezi Navahy neobyčejnou vážnost. William Johnston se zasloužil o pokojné urovnání takzvaného incidentu z kaňonu Padre, násilného sporu mezi bělošskými osadníky a Navahy kvůli krádežím dobytka – a za tento čin mu navažští vůdci dovolili postavit misii dvanáct mil severně od Leupp.
V roce 1901 pak otec doprovodil skupinu navažských vůdců až do Washingtonu, aby přesvědčili čerstvě nastoupivšího prezidenta Theodora Roosevelta k rozšíření hranic rezervace. Tlumočníkem mezi navažskými vůdci a prezidentem Spojených států byl v tu chvíli sám Philip – bylo mu devět let.
Po studiích na Severoarizonské normální škole (dnešní Severoarizonské univerzitě) narukoval Johnston v březnu 1918 k ženijnímu sboru americké armády a odjel bojovat do Francie v první světové válce. Právě tam se poprvé doslechl o Komančích, kteří pro americkou armádu fungovali jako takzvaní „code talkers“ – vojáci, kteří vysílali zprávy ve svém rodném jazyce, jemuž nepřítel nerozuměl. Byla to myšlenka, která se mu uložila hluboko do paměti a čekala celá desetiletí na svou chvíli.
Navažští „code talkers“
Po válce dokončil na Kalifornské univerzitě v Jižní Kalifornii magisterský titul v oboru stavební inženýrství a pracoval jako inženýr pro losangeleský vodárenský podnik. I když žil a pracoval ve velkoměstě, nikdy neztratil kontakt se svými navažskými přáteli a rezervaci pravidelně navštěvoval.
Nápad, který vypadal šíleně
Když Japonsko v prosinci 1941 zaútočilo na Pearl Harbor a USA vstoupily do druhé světové války, začal se v Tichomoří odehrávat problém, který mohl rozhodnout o výsledku celé války. Americká armáda potřebovala na bojišti přenášet naprosto utajené zprávy – souřadnice, rozkazy k útoku, informace o pohybu jednotek.
Jenže japonští kryptografové patřili k nejlepším na světě a dokázali prolomit prakticky každý kód, který jim Američané předložili, a to v řádu minut. Americkým šifrantům proto nezbývalo než vymýšlet stále složitější a propracovanější šifry.
Byl to ale začarovaný kruh. Čím složitější šifra, tím déle trvalo zakódovat a rozkódovat každou jednotlivou zprávu – a na bojišti, kde se situace měnila každou vteřinu, mohlo právě tohle zpoždění stát životy. Velitelé si stěžovali, že než se rozkaz doručí a rozšifruje, bitevní situace se už dávno změní. Potřebovali kód, který by byl zároveň bleskurychlý i naprosto nerozluštitelný – tedy dvě vlastnosti, které si na první pohled vzájemně odporují.
Na počátku roku 1942 si Johnston přečetl novinový článek o tom, jak americká armáda během vojenských cvičení v Louisianě testovala použití indiánských jazyků pro vysílání zpráv. Vzpomněl si na Komanče z první světové války. A došlo mu něco, co nikoho jiného v tehdejším vedení armády nenapadlo: navažština by byla dokonalá volba.
Byl to jazyk bez psané podoby – neexistovaly žádné knihy, slovníky ani učebnice, ze kterých by se dala odvodit gramatická pravidla. A byl to jazyk natolik komplexní a jedinečný, že mu rozumělo jen pár desítek lidí mimo samotný kmen – Johnston sám odhadoval, že v celých Spojených státech existuje sotva osmadvacet nenavažských mluvčích, kteří jazyk ovládají na víc než povrchní úrovni.
Johnston svůj nápad přednesl námořní pěchotě (US Marine Corps) a požádal o možnost uspořádat demonstraci. Sehnal čtyři navažské muže pracující v losangeleských loděnicích a zorganizoval předvedení v Camp Elliot poblíž San Diega.
Účastníky rozdělili do dvou oddělených místností s polními telefony a dali jim běžné vojenské fráze, které měli zakódovat a přenést. Výsledek ohromil všechny přítomné – zprávy byly odeslány a přijaty naprosto bezchybně, rychleji a přesněji než u jakékoli existující šifrovací metody. Generálmajor Clayton B. Vogel byl demonstrací natolik ohromen, že okamžitě doporučil nábor Navahů pro vojenskou službu.
Dvacet devět statečných
Čtvrtého května 1942 nastoupilo devětadvacet navažských rekrutů do autobusu ve Fort Defiance v Arizoně a vydalo se na výcvik do výcvikového střediska námořní pěchoty v San Diegu. Po sedmi týdnech výcviku, 27. června 1942, tato historicky první čistě navažská rota absolvovala základní výcvik a byla okamžitě odeslána do Camp Elliot na osmitýdenní kurz komunikace – a hlavně na úkol, který jim nikdo předtím nezadal: vytvořit z vlastního jazyka fungující vojenský kód.
Navažština totiž neměla slova pro spoustu moderních vojenských pojmů – žádný výraz pro stíhačku, ponorku nebo tank. Rekruti pod vedením kryptografického důstojníka tento problém vyřešili důmyslně: pro letadla použili jména ptáků (bombardér se stal „supem“, stíhačka „kolibříkem“), pro ponorku výraz „železná ryba“, pro tank „želvu“.
Vytvořili také systém, kterým celou anglickou abecedu převedli na navažská slova – písmeno A bylo „mravenec“ (wol-la-chee), písmeno E „los“ (dzeh) – a pro největší bezpečnost měl každý znak hned několik alternativních navažských slov, mezi kterými se dalo libovolně přepínat. Nic z toho nebylo nikdy zapsáno mimo přísně střežené výcvikové materiály – celý kód se museli naučit nazpaměť.
Systém byl navíc dvouvrstvý, což z něj dělalo šifru v pravém slova smyslu, ne jen prostý překlad. Nejdřív se anglické klíčové slovo nahradilo jiným anglickým slovem podle dohodnutého klíče, a teprve toto zástupné slovo se pak přeložilo do navažštiny.
Takže i kdyby nepřítel náhodou zajal rodilého mluvčího navažštiny, který nebyl součástí vycvičené skupiny, stejně by zprávě nerozuměl – slyšel by sice srozumitelná navažská slova, ale jejich skládačka by pro něj beze znalosti klíče nedávala žádný smysl. Právě tahle dvojitá vrstva zabezpečení dělala z navažského kódu naprosto ojedinělý fenomén v dějinách vojenské kryptografie.
Kód, který Japonci nikdy neprolomili
Johnston, kterému bylo v té době padesát let, chtěl zůstat u projektu, který sám vymyslel. Požádal námořní pěchotu o zvláštní výjimku, aby se mohl aktivně zapojit do programu jako štábní seržant – jeho žádosti bylo vyhověno 22. září 1942 a stal se administrátorem přísně tajného výcvikového programu.
Koncem října 1942 vyrazil spolu s desátníkem Johnem A. Benallym, jedním ze tří Navahů, kteří zůstali ve Spojených státech, na náborovou cestu po západní části navažské rezervace poblíž Flagstaffu, aby přesvědčili další mladé muže ke vstupu do programu.
Sedmého prosince 1942 – přesně rok po útoku na Pearl Harbor – zahájila pod Johnstonovým dohledem formální výuku Navažská komunikační škola v Camp Elliot. Noví rekruti procházeli standardním výcvikem námořní pěchoty a poté je čekal, jak to sám Johnston označoval, „mimořádně intenzivní“ osmitýdenní kurz signalistů. Johnston strávil zbytek války výukou dalších generací navažských rekrutů v pokročilých šifrách a technikách kódování.
První skupina navažských „code talkers“ dorazila na Guadalcanal 18. září 1942, kde se okamžitě zapojila do bojů. Postupně se program rozrostl na přibližně 400 až 425 mužů, kteří sloužili napříč celým Tichomořím – u Iwodžimy, Okinawy, Saipanu a v desítkách dalších bitev. Nešlo přitom jen o vysílání zpráv – navažští vojáci sloužili i jako běžní pěšáci, kulometčíci a průzkumníci, vystaveni stejnému nebezpečí jako kterýkoli jiný voják v poli.
Efekt jejich práce byl ohromující. Zprávy, které tradičními metodami trvalo zašifrovat a rozšifrovat celé hodiny, dokázali navažští vojáci přeložit v řádu minut – testy prokázaly, že byli až stokrát rychlejší než konvenční šifrovací stroje. A především: byl to jediný kód celé druhé světové války, který se Japoncům nikdy nepodařilo rozluštit.
Po válce to otevřeně přiznal i samotný šéf japonské vojenské rozvědky. Major Howard Connor, signální důstojník u Iwodžimy v roce 1945, to shrnul jednoznačně: „Nebýt Navahů, mariňáci by Iwodžimu nikdy nedobyli.“
Po válce byl Johnston čestně propuštěn z vojenské služby a vrátil se do civilního života jako svobodný fotograf a spisovatel – psal pro časopis automobilového klubu Touring Topics, pro Los Angeles Times a pro magazín West Ways. Často psal povznášející a uctivé články o navažském lidu a jejich rezervaci, ke které se celý život vracel. Podle svědectví těch, kdo ho znali, zůstal až do konce laskavým, vlasteneckým a skromným člověkem, kterému sláva ani uznání nikdy nestoupla do hlavy.
Program Navažských šifrantů zůstal přísně utajen ještě dlouhá léta po válce – vojenské velení se obávalo, že podobnou strategii bude potřeba použít i v budoucích konfliktech, a tak se pravda o jejich hrdinství dostala na veřejnost teprve po dlouhých desetiletích mlčení.
Philip Johnston zemřel 11. září 1978 v nemocnici v San Diegu, ve věku pětaosmdesáti let, a je pohřben v kalifornském Glendale. Nejobsáhlejší a nejuznalejší nekrolog mu tehdy věnovaly právě noviny vydávané přímo na území Navažského národa.
Uznání, jaké si navažští šifranti zasloužili, přišlo až s velkým zpožděním. Prezident Ronald Reagan vyhlásil 14. srpen 1982 Dnem navažských šifrantů, který se od té doby v Arizoně slaví každý rok. V srpnu 2019 bylo mezi žijícími už jen pět z původních code talkerů.
Dnes jim po celé zemi stojí pomníky, jejich příběh vyprávějí muzejní expozice i hollywoodské filmy jako Kód Navajo s Nicolasem Cagem – a jejich odkaz zůstává jedním z nejpůsobivějších příkladů toho, jak jazyk a lidská vynalézavost dokázaly změnit průběh největšího konfliktu dvacátého století.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Philip_Johnston_(code_talker)
https://en.wikipedia.org/wiki/Code_talker
https://www.archives.gov/publications/prologue/2001/winter/navajo-code-talkers.html
https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/n/code-talkers.html
https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/n/navajo-code-talker-dictionary.html
https://library.nau.edu/speccoll/exhibits/daysofarchives/codetalkers.html
https://www.intelligence.gov/publics-daily-brief/publics-daily-brief-articles/navajo-nation-inventors-of-the-unbreakable-code
https://www.lejeune.marines.mil/News/Article/Article/511798/remembering-navajo-code-talkers/
