Článek
V zámožném městečku San Marino nedaleko Los Angeles stála v roce 1985 vila s upravenou zahradou, odkud zmizeli dva lidé. Sedmadvacetiletý John Sohus a jeho osmadvacetiletá manželka Linda beze slov opustili dům Johnovy matky a už se neozvali.
Policii nahlásila jejich zmizení právě zděšená matka, paní Didi Sohusová, která s mladými manželi žila pod jednou střechou. V té době ale nahlásila i zvláštní detail: syn s ženou prý odjeli náhle kvůli tajné práci pro vládu a zanechali doma jen vzkaz. Jejich kontaktní osoba – jistý Christopher Chichester – údajně také zmizela neznámo kam.
Jméno Christopher Chichester místní dobře znali. Elegantně vystupující mladík s britským přízvukem se přistěhoval do San Marina o pár let dříve. Starší paní Sohusové namluvil, že je vzdáleným příbuzným britské šlechty a studuje film. Didi mu nabídla ubytování ve svém zahradním domku.
Chichester se stal součástí komunity: navštěvoval místní církev a pohyboval se ve společnosti se samozřejmostí člověka zvyklého na lepší kruhy. Příběhy o svém údajném původu dokázal podložit šarmem a vzbudit důvěru. Ve skutečnosti to byl už třetí falešný život Christiana Gerhartsreitera od chvíle, kdy v sedmnácti přiletěl do Ameriky z rodného Bavorska.
Gerhartsreiter poprvé přicestoval do USA v roce 1978 jako student. S americkým manželským párem, který potkal v Německu, se domluvil na účelové pozvánce – při vstupu do země se lživě vydával za syna jejich známého. K první hostitelské rodině se však nehlásil dlouho. Už během studia střední školy v Connecticutu se s nimi pohádal a odešel po svém.
Na začátku 80. let se objevil o tisíc kilometrů dál na americkém Středozápadě. V Milwaukee ve státě Wisconsin se zapsal ke studiu na University of Wisconsin–Milwaukee a v roce 1981 uzavřel sňatek s 22letou studentkou Amy Duhnkeovou.
Z jejího pohledu to byla životní láska – mladík jménem Chris Gerhart ji požádal o ruku jen proto, aby získal zelenou kartu. Krátce po obdržení trvalého pobytu od manželky odešel a nechal ji samotnou. Bylo mu teprve dvacet a už měl za sebou tři rozdílné identity.
Jako Chris Chichester se dostal ze středozápadu až na pobřeží Kalifornie. V San Marinu užíval pohostinství rodiny Sohusových a pro místní byl zajímavou figurou. O to podivnější bylo, když v roce 1985 za jediný týden zmizeli beze stopy nejprve John s Lindou a vzápětí i Chichester. Policisté našli jen drobné indicie: Johnovo auto značky pickup bylo pryč z garáže.
Našlo se o tři roky později, v roce 1988, na druhém konci země – někdo se pokoušel prodat vůz v Connecticutu a používal při tom jméno Christopher Crowe. Stopu však tehdy nikdo nespojil s případem pohřešovaných manželů a záhada zůstala otevřená.
Zlom nastal až v roce 1994. Noví majitelé pozemku v San Marinu začali při rekonstrukci zahrady kopat jámu pro bazén a v zemi objevili velké plastové pytle. Obsah byl hrůzný: části lidské kostry zabalené ve starých plachtách. Patřily muži neznámé totožnosti.
Tělo leželo pod zemí devět let a nález byl rozdělený do několika pytlů a silně poškozený – identifikace tak byla v 90. letech mimořádně obtížná. Až moderní databáze DNA dokázala o dalších šestnáct let později určit, že jde o pozůstatky Johna Sohuse. Jeho žena Linda se nenašla dodnes.
Nantucket 1995
Na začátku 90. let se Christian Gerhartsreiter objevil v New Yorku. Většinou používal jméno Christopher Crowe, někdy také Chris Ryder nebo Christopher Mountbatten. Zkoušel se uchytit jako makléř na Wall Street, každou další roli si ale přizpůsoboval svým potřebám.
Když potřeboval důvěryhodný životopis, jednoduše si vypůjčil identitu skutečného muže shodného jména nebo si vymyslel funkce v různých firmách. Dokázal přesvědčit několik zaměstnavatelů, že má zkušenosti z finančnictví či z filmové branže.
V každé pozici se však vždy držel jen krátce. Nezanechával stopu a rychle se posouval dál, než se stihl provalit pravý stav věcí. Zhruba ve svých jednatřiceti letech se rozhodl vytvořit zcela novou osobnost s mnohem slavnějším jménem.
V roce 1993 začal v newyorské společnosti vystupovat jako Clark Rockefeller. Své legendě vtiskl pečlivé detaily: tvrdil, že je členem známé rodiny Rockefellerů, avšak v nesvárech se zbytkem klanu kvůli sporu o dědictví. Žije prý z rodinného trustu, angažuje se v umění a díky svým penězům se nemusí příliš starat o zaměstnání.
Tento obrázek excentrického boháče rychle otevíral dveře do vyšší společnosti. Jako Clark Rockefeller se Gerhartsreiter pohyboval mezi newyorskou smetánkou – navštěvoval galerie, večírky, soukromé kluby.
Na jednom z večírků se seznámil se Sandrou Bossovou, mladou absolventkou Harvardu a začínající konzultantkou ve firmě McKinsey. Po několika schůzkách se s ním sblížila natolik, že s ním chtěla založit rodinu. V červenci 1995 se za Clarka Rockefellera provdala na ostrově Nantucket ve státě Massachusetts.
Svatba byla neobvyklá. Snoubenec navrhl, aby se konal skromný obřad – bez formálního oddávajícího a skoro žádní hosté. Tvrdil, že je mu blízká jednoduchost obřadu, v němž si manželé slíbí věrnost pouze před svědky. Pro Sandru to nebyl problém.
Obřad proběhl jen za přítomnosti osmi lidí. Až později však vypověděla, že Gerhartsreiter nikdy nedodal potřebné dokumenty, aby byl obřad řádně právně zapsán. Líbánky však záhy vystřídalo vystřízlivění: Rockefeller se krátce po svatbě začal projevovat panovačně a nepředvídatelně.
Šťastná rodina
Manželé Rockefellerovi se usadili v malém městečku Cornish v New Hampshire. Sandra Bossová dojížděla za prací, ale Clark trávil čas spíše doma nebo v klubových aktivitách. V Cornishi vlastnil historický dům, který kdysi patřil malíři Thomasi Dewingovi. Na pozemku nechal postavit bránu a kolem zahrady vykopat symbolický příkop – zřejmě ke zdůraznění soukromí.
Navzdory slavnému jménu neměl Rockefeller v Cornishi viditelný zdroj příjmů. Účty psal na svou manželku nebo na trust, který k ní vedl. Sandra Bossová mezitím zářila ve své kariéře a stala se partnerkou firmy. Manžel však její úspěchy nesl s nevolí. Byl vůči ní žárlivý a omezoval ji ve styku s okolím.
Po roce 2000 se páru narodila dcera Reigh. Clark Rockefeller se v roli otce našel. O malou Reigh pečoval a nerad ji pouštěl z dohledu. Zároveň ale udržoval bariéry mezi rodinou a okolním světem. Odmítal například cestovat do Connecticutu nebo Kalifornie, kde prý kdysi tragicky přišel o rodiče při autonehodě.
Tvrdil, že se tam už nikdy nevrátí a že je dokonce nevkusné zastavit byť jen na krátkou zastávku na čerpací stanici. Všemožně se vyhýbal ukazování jakýchkoli dokladů totožnosti. Když v letech po roce 2001 začaly aerolinky vyžadovat identifikaci cestujících, přestal létat letadlem s odkazem na náhlé problémy s ušima. Nikdy u něj ale žádné takové potíže nepozorovala.
Sandra Bossová po letech společného života začala zjišťovat, že některé historky jejího manžela nemohou být pravdivé. Dlouho mu bezvýhradně věřila. Nechala mu veškerou správu financí a majetku a respektovala jeho výstřední požadavky na soukromí.
Vše se změnilo, když náhodně na internetu objevila, že herečka, kterou jí manžel kdysi popsal jako svou zesnulou matku, je ve skutečnosti stále naživu. V té chvíli pochopila, že jméno Rockefeller může být jen další lež.
Na jaře 2006 se Bossová rozhodla objasnit, kdo je ve skutečnosti otec její dcery. Najala si soukromého detektiva a zadala mu prošetření manželovy minulosti. Výsledek ji šokoval: pátrači nedokázali v záznamech najít žádné jisté údaje o identitě Clarka Rockefellera.
Jako by muž toho jména v záznamech existoval teprve krátce a bez jakékoli minulosti. Sandra Bossová se s takovým zjištěním smířila jen těžko – po dvanácti letech manželství zjistila, že vlastně neví, kdo je její muž zač. V roce 2007 odešla i s malou Reigh a podala žádost o rozvod.
Soud přiřkl po rozvodu dceru do péče matce. Clark Rockefeller se odstěhoval do města Boston a čekal na určení podmínek styku s dcerou. Obával se, že přijde o Reigh nadobro. Na dálku jí posílal zoufalé vzkazy. Jedné známé se svěřil, že zvažuje i únos dítěte na svou jachtu, pokud to bude jediný způsob, jak dceru udržet. V létě 2008 k tomu skutečně došlo.
Konec se blíží
V neděli 27. července 2008 probíhala v Bostonu první krátká návštěva, kterou soud po rozvodu Clarkovi Rockefellerovi umožnil. Sedmiletá Reigh přijela s matkou a byla u toho i sociální pracovnice. Ta měla na průběh schůzky dohlížet na neutrálním místě ve městě. Rockefeller spolu s dcerou a pracovnicí vyšli na procházku v bostonské čtvrti Back Bay poblíž adresy 5 Marlborough Street.
Přestože bylo dohodnuté, že se budou zdržovat venku mezi lidmi, Rockefeller se pokusil zaměstnat ženu rozhovorem a posunout procházku blíž ke svému zaparkovanému vozu. Pod záminkou, že chce dceři ukázat nový obraz v autě, došli až k černému SUV. Tam Rockefeller náhle popadl Reigh do náruče, vtáhl ji dovnitř a přitom odstrčil sociální pracovnici, která se mu snažila zabránit v úniku.
Řidič vozu – známý, kterého Rockefeller požádal o službu – okamžitě šlápl na plyn. Za několik vteřin auto mizelo z dohledu a zděšená pracovnice zalarmovala policii.
Boston vydal okamžitě celostátní pátrání a do akce se zapojil i Federální vyšetřovací úřad. Média záhy obdržela neobvyklou zprávu: otec podezřelý z únosu se jmenuje Clark Rockefeller, žil na prestižních adresách v Bostonu a hlásí se k dynastii Rockefellerů. Informace vyvolala senzaci.
Vyšetřovatelé v Massachusetts i New Yorku ale rychle narazili na překážku: zjistili, že Clark Rockefeller nemá žádnou ověřitelnou minulost. Neexistovaly doklady, evidenční číslo, rodné záznamy, nic. Nebylo možné dohledat jeho příbuzné, protože žádní Rockefellerovi toho jména chlapce neměli.
Slavná rodina se dokonce od únosce veřejně distancovala – podle oficiálního prohlášení neměl s klanem Rockefellerů nic společného. Z příběhu unesené dcery se rychle stal i příběh tajemného muže bez identity. Policie zveřejnila jeho fotografie a vyzvala veřejnost k pomoci.
Ozývat se začali známí, kteří Rockefellera potkávali v předchozích letech. Každému vyprávěl něco trochu jiného. Jednomu newyorskému známému tvrdil, že pochází z Brazílie a do USA připlul jako plavčík na lodi. Jiným líčil, že má tajnou druhou rodinu v Británii nebo že dceru Reigh odnosila náhradní matka ze Švédska.
Výpovědi svědků se zdály bizarní, ale pro policii měly jednu důležitou hodnotu: potvrdily, že Rockefeller systematicky lhal o všem možném.
Po pěti dnech pátrání přišla průlomová zpráva z Baltimoru. Ozval se svědek, který Rockefellerovi pomáhal zařídit bydlení ve čtvrti Mt. Vernon. Dotyčný upozornil, že nový obyvatel vystupoval pod zvláštním jménem Charles Smith a měl s sebou malou holčičku.
2. srpna 2008 obkličuje baltimorský SWAT tým doporučený dům a připravuje zadržení. Díky telefonátu s legendou o potápějící se lodi policie Rockefellera vyláká ven a zatkne. Sedmiletá Reigh se vrací bez úhony k matce. Případ únosu je u konce – a případ Gerhartsreiter teprve začíná.
Po zatčení v Baltimoru stanul Christian Gerhartsreiter nejprve před soudem v Bostonu. Justice ho v červnu 2009 shledala vinným z únosu dítěte a napadení sociální pracovnice. Za tento čin obdržel trest pět let odnětí svobody. Ještě během výkonu trestu ale přišlo obvinění mnohem závažnější. Kalifornští vyšetřovatelé mezitím dokončili nové testy DNA a propojili Gerhartsreitera s vraždou Johna Sohuse v roce 1985. „Falešný Rockefeller“ tak putoval k dalšímu procesu do Los Angeles.
Soud s Gerhartsreiterem probíhal na jaře 2013, bezmála tři desetiletí po zmizení manželů Sohusových. Korunním svědkem obžaloby byla Sandra Bossová, které o svém exmanželovi mluvila zásadně jako o „obžalovaném“. Před porotou popsala promyšlené metody, kterými si Gerhartsreiter dlouhodobě chránil anonymitu.
Prokuratura předložila i řadu nepřímých důkazů z Kalifornie: doklady o pobytu Chrise Chichestera u Sohusových, plastové tašky se znaky univerzit spojených s Gerhartsreiterem, v nichž byly nalezeny Sohusovy ostatky, stopu Johnova pickupu v Connecticutu a svědectví lidí, kteří ho v té době potkávali. Přímý motiv vraždy Johna Sohuse zůstal nejasný.
Obžaloba spekulovala, že Gerhartsreiter mohl zabíjet ze strachu z odhalení své pravé identity. Jeho obhájci naopak tvrdili, že viníkem mohla být i pohřešovaná Linda. Dvanáctičlenná porota však neměla pochybnosti: 10. dubna 2013 uznala Christiana Gerhartsreitera vinným z vraždy prvního stupně.
V srpnu 2013 si dvaapadesátiletý Gerhartsreiter vyslechl rozsudek: trest odnětí svobody na 27 let až doživotí. Pozdější odvolací řízení trest upravilo na 26 let až doživotí; o podmínečné propuštění bude moci ve vězení v Kalifornii požádat nejdříve kolem roku 2029. Jeho příběh mezitím zaujal americká média i spisovatele. Vyšla kniha pod titulem The Man in the Rockefeller Suit a televizní stanice připravily hraný film.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Christian_Gerhartsreiter
https://www.vanityfair.com/style/2009/01/fake_rockefeller200901
https://abcnews.go.com/TheLaw/story?id=5518238
https://abcnews.go.com/TheLaw/story?id=5522209&page=1
https://www.latimes.com/local/la-xpm-2013-apr-02-la-me-rockefeller-wife-20130403-story.html
https://law.justia.com/cases/massachusetts/court-of-appeals/2012/10-p-1899.html
https://abcnews.go.com/US/clark-rockefeller-conman-charged-murder/story?id=13143852
https://www.theguardian.com/world/2013/apr/11/john-sohus-murder-fake-rockerfeller
https://www.cbsnews.com/news/christian-gerhartsreiter-sentence-rockefeller-impostor-gets-maximum-27-to-life-for-1985-calif-murder/
