Francouzský diplomat 20 let věřil, že miluje ženu. Byl to však muž a údajný syn byl z černého trhu

V červnu 1983 zatkli francouzští agenti kontrašpionáže 39letého Bernarda Boursicota a obvinili ho, že předával tajné dokumenty komunistické Číně. Boursicot se při výslechu k vyzrazení diplomatických materiálů přiznal. Vysvětloval, že ho k tomu dohnala láska – chtěl chránit svou čínskou milenku.

Vyšetřovatelé mu vzápětí sdělili překvapivou informaci: údajná partnerka ve skutečnosti vůbec nebyla ženou. Boursicot tomu nevěřil. Až když mu úřady předložily nezvratný důkaz, musel připustit, že člověk, kterého dvě desetiletí považoval za svou milenku, je biologicky muž. Krátce po tomto zjištění se Boursicot ve vazbě pokusil o sebevraždu.

O tři roky později usedl Bernard Boursicot na lavici obžalovaných v pařížském Paláci spravedlnosti. Po jeho boku stál drobný Číňan jménem Shi Pei Pu – bývalý pekingský operní pěvec, kterého Francouz celá léta představoval svým přátelům jako manželku a matku jejich malého syna. Soudní líčení trvalo jen dva dny.

Prokuratura popsala, jak Boursicot coby zaměstnanec francouzského ministerstva zahraničí vynášel dokumenty citlivé povahy a předával je čínské rozvědce. Motivem však nebyla klasická ideologie ani vidina odměny, ale neobvyklý milostný vztah. Případ působil tak bizarně, že si vysloužil přezdívku „Aféra M. Butterfly“ – podle slavné opery Madam Butterfly o osudové lásce a krutém bludu.

V květnu 1986 soud uznal Boursicota i Shi Pei Pu vinnými ze špionáže proti Francii a poslal oba na šest let do vězení. Pro veřejnost však zůstávalo největší záhadou, jak mohl být vzdělaný evropský diplomat tak dlouho obelháván ohledně identity svého milence.

Příběh začal o dvacet let dříve v komunistické Číně. Bernard Boursicot pocházel z Bretaně a jako dvacetiletý mladík získal v roce 1964 místo účetního na francouzské ambasádě v Pekingu. Francie právě navázala oficiální vztahy s Maovou Čínskou lidovou republikou a v prosinci 1964 pořádal nový velvyslanec slavnostní recepci. Na vánoční večírek byli pozváni představitelé pekingské společnosti i diplomaté.

Mladý Boursicot se tam cítil osamělý – v exotické zemi neměl přátele a prostředí ambasády ho zklamalo. Právě tehdy si povšiml nenápadného Číňana v uniformním „maoistickém“ obleku, který se stal středem pozornosti.

Oním mužem byl šestadvacetiletý Shi Pei Pu, drobný a jemně vyhlížející operní zpěvák. Pracoval jako pěvec a libretista pekingské opery a zároveň soukromě učil čínštinu děti jednoho z francouzských diplomatů. V tradiční čínské opeře platilo, že i ženské role často ztvárňují muži – a Shi vynikal právě v ženských úlohách díky svému sopránovému hlasu.

V salónu ambasády působil skromně, ale jeho kultivovaný projev a široký přehled okouzlily přítomné dámy diplomatů. Boursicot s ním navázal hovor a brzy zjistil, že je to příjemný společník. Shi slušně ovládal francouzštinu a mladému úředníkovi nabídl, že mu ukáže město z pohledu místních lidí.

Následující týdny se Bernard a Shi začali často vídat. Procházeli spolu pekingská zákoutí, večeřeli v tradičních restauracích a dlouhé hodiny si povídali. Z Evropana a čínského umělce se stali blízcí přátelé. Boursicot později vzpomínal, že zpočátku usiloval hlavně o navázání opravdového přátelství s místním člověkem – v tehdy izolované komunistické zemi to pro něj bylo cenné.

Přesto od počátku cítil k Shi Pei Pu zvláštní náklonnost. Trápila ho však zásadní překážka: Shi byl muž. Boursicot, který neměl s intimními vztahy velké zkušenosti, váhal, zda se citům poddat. Po několika měsících ale přišel večer, který vše změnil.

Jednoho dne se Shi Pei Pu Bernardovi svěřil s nečekaným tajemstvím. Tvrdil, že ve skutečnosti není muž, ale žena, která se od dětství vydává za muže. Vyprávěl, že ho (tedy ji) rodiče nechali vychovávat jako chlapce, protože už měli dvě dcery a zoufale si přáli syna.

Shi dokonce zmínil starou čínskou legendu o dívce, která se převlékla za chlapce, aby mohla studovat – příběh známý jako Legenda o Liang-Šan Po a Ču-Jing Tchaj, přezdívaný „Příběh motýlů“. Boursicota to ohromilo. Nevěděl, co si má o odhalené pravdě myslet, ale úleva i zvědavost nakonec prolomily všechny zábrany. Z přátelství se stala milostná aféra.

Nový pár musel svou lásku přísně skrývat. V Číně nabíral na síle chaos takzvané kulturní revoluce, a navíc jakýkoli bližší styk místních lidí se zahraničními diplomaty budil podezření. Shi a Boursicot se scházeli jen v soukromí a dávali si pozor, aby jejich vztah nikdo neodhalil. Bernard Boursicot neměl o pohlaví svého partnera nejmenší pochybnost – uvěřil vysvětlení o dívce v přestrojení.

Intimně se sblížili, ale Shi trval na přísných podmínkách. Nikdy se před Bernardem zcela nesvlékl a jakýkoli fyzický kontakt probíhal pouze za naprosté tmy. Boursicot později připustil, že byl v sexuálních záležitostech nezkušený a nikdy předtím neviděl nahou ženu. Shi Pei Pu tak dokázal udržet tuto iluzi.

Právě tady leží nejneuvěřitelnější část celého příběhu. Jak mohl Boursicot tak dlouho nepoznat pravdu? Později se to vysvětlovalo směsí herecké manipulace, tmy, rychlých a vzácných intimních setkání, Boursicotovy nezkušenosti a také jeho vlastní ochoty věřit příběhu, který potřeboval, aby jejich vztah dával smysl.

Shi u soudu tvrdil, že ho doslova „držel ve tmě“. Sex byl vzácný, rychlý a vždy jen za tmy. Dodnes zůstává otázkou, kde končil klam a kde začínal Boursicotův sebeklam.

Idyla tajné lásky však netrvala dlouho. Koncem 60. let byl Boursicot z Pekingu odvelen na jinou zahraniční misi a milenci se na čas odloučili. Shi Pei Pu zůstával v Číně, která se v té době zcela uzavřela vlivu Západu. Když Bernard odjížděl, slíbil Shi, že se pro ni vrátí.

Po několika letech skutečně využil příležitosti a v roce 1969 se do Pekingu vrátil na další diplomatickou štaci. Situace v Číně ale byla ještě přísnější než dřív – zahraniční diplomaté byli ostře sledováni a jakýkoli kontakt s Číňany mimo oficiální rámec mohl mít pro místní fatální následky.

Na počátku 70. let se znovuobnovený vztah Bernarda a Shi ocitl pod drobnohledem čínské tajné policie. Úřady brzy zjistily, že pekingský operní pěvec udržuje zakázaný poměr s cizincem. Pro totalitní režim to bylo nepřijatelné – v době vrcholící kulturní revoluce hrozilo, že Shi bude označen za zrádce a skončí ve vězení nebo „převýchovném“ pracovním táboře.

Boursicot měl o bezpečí své milenky strach. Podle svých pozdějších slov byl ochoten udělat cokoli, aby Shi uchránil před perzekucí. A čínská kontrarozvědka mu brzy nabídla řešení: Boursicot mohl pokračovat ve schůzkách s milenkou, pokud na oplátku poskytne čínským úřadům určité informace.

Mladý diplomat souhlasil. Od roku 1969 začal předávat čínskému agentovi kopie tajných dokumentů, k nimž měl na ambasádě přístup. Paradoxem je, že Peking nestál o francouzská státní tajemství – mnohem cennější pro něj byly informace, které Francouzi měli o ostatních západních zemích, hlavně o USA a Sovětském svazu.

Boursicot pracoval jako účetní a administrativní pracovník, ale přes stůl mu procházely i depeše a zprávy ze zahraničí. Úředníka navíc nikdo nepodezíral, a tak se dostal k materiálům, které Číňany zajímaly. Veškeré dokumenty předával prostředníkovi jménem Kang. Ten je po okopírování Boursicotovi vracel a originály se tak nepozorovaně vracely do archivů ambasády.

Odhaduje se, že během těch let odevzdal Boursicot Číňanům na sto padesát spisů různých stupňů utajení. Sám později tvrdil, že čínskou stranu informoval jen proto, aby s ním Shi mohl zůstat v kontaktu a nebyl potrestán. Dokonce na čas údajně předávání zpráv přerušil, když se doslechl, že Shi zmizela – domníval se, že milenku poslali do pracovního tábora.

Své „stávky“ ve špionáži pak nechal, až když se Shi Pei Pu znovu objevil v Pekingu. V roce 1972 Boursicotovi vypršel služební kontrakt a musel z Číny odjet. Milenci se ocitli znovu každý na jiném kontinentu, ale jejich zvláštní vztah pokračoval na dálku.

Krátce po nuceném odloučení přišel další zlom. Shi Pei Pu Bernardovi v korespondenci sdělila, že během společně prožitých let otěhotněla a že se mu narodil syn. Podle dopisů porod proběhl tajně a chlapce ukryli na venkově, aby ho režim neodebral.

Boursicot této nečekané zprávě uvěřil. Věřil, že má v Číně vlastního syna, přestože u porodu nebyl a o žádném těhotenství předtím nevěděl. Představu potomka přijal jako další doklad toho, že jeho milenka je skutečně ženou.

V roce 1973 se Bernard Boursicot do Číny vypravil znovu – tentokrát jen jako turista. Po letech odloučení se se Shi Pei Pu potkali na krátké schůzce. Při tomto setkání mu zpěvák skutečně představil malého čínského chlapce jménem Shi Du Du. Tvrdil, že je to jejich biologický syn a že ho musel několik let tajit před světem.

Bernard sedmiletého hocha adoptoval za vlastního a dal mu také francouzské jméno Bertrand. Pro diplomata to byla šťastná chvíle: viděl před sebou „důkaz“ jejich lásky a malou rodinu, po které toužil. Ve skutečnosti však všechno bylo jinak.

Shi Du Du nebyl biologickým synem ani jednoho z nich. Ukázalo se, že šlo o chlapce z muslimské ujgurské rodiny, kterého Shi Pei Pu získal na černém trhu s dětmi od neznámé matky. Tuto pravdu se ovšem Boursicot ani dítě tehdy ještě nedozvěděli.

Bernard Boursicot strávil další roky na různých místech světa. Jako zaměstnanec ministerstva zahraničí působil v sedmdesátých letech například na malém francouzském velvyslanectví v Mongolsku – i to zřejmě částečně proto, aby měl blíže do Číny a mohl se vídat se „svou rodinou“. Postupně však jeho vášeň vůči Shi ochladla.

Koncem sedmdesátých let se usadil zpět ve Francii a začal žít otevřeně homosexuálním životem. V Paříži nějaký čas bydlel s mladým mužem jménem Thierry a vychovával s ním dokonce adoptivního syna. Přesto Boursicot na Shi Pei Pu zcela nezapomněl. Po Mao Ce-tungově smrti roku 1976 se Čína začala pomalu otevírat světu a Boursicot doufal, že dostane svou dávnou lásku i údajného syna na Západ.

V roce 1982 se mu to skutečně podařilo. Čínská vláda povolila Shi Pei Pu a malému Shi Du Du vycestovat do Evropy, oficiálně jako gesto kulturní výměny. Čtyřiačtyřicetiletý operní pěvec a jeho údajný syn se usadili s Boursicotem v Paříži. Po tolika letech tajností mohli konečně žít jako rodina.

Jenže Boursicotovi nadřízení na ministerstvu zbystřili. Psal se rok 1982 a studená válka stále probíhala. Přítomnost čínského občana v domácnosti zaměstnance francouzské vlády nemohla ujít pozornosti bezpečnostních složek. O dům Bernarda Boursicota se začala nenápadně zajímat kontrarozvědka DST. Diplomata si předvolali k vysvětlení a on se záhy pod tlakem přiznal k dávné špionáži.

Následovalo zatýkání a výslechy, po nichž se provalila i pečlivě střežená osobní tajemství. Shi Pei Pu byl zatčen spolu s Boursicotem a v policejní cele musel odhalit, že není ženou. Pro francouzské vyšetřovatele to nebylo překvapení – věděli, že biologicky jde o muže, a dokonce to Boursicotovi rovnou oznámili.

Ten ale zuřivě protestoval, považoval to za vyděračský trik. Až když byl Shi donucen se před ním fyzicky obnažit, Boursicot zničující pravdu pochopil. Jeho svět se během okamžiku zhroutil. V zoufalství se pokusil podřezat si v cele krk, ale přežil. Další tři roky čekal ve vazbě na soud a sžíral se pocitem, že byl dvacet let obětí neobyčejného klamu.

V květnu 1986 proběhl v Paříži společný proces s oběma obviněnými. Bernard Boursicot i Shi Pei Pu byli odsouzeni ke stejnému trestu odnětí svobody na šest let. Už o rok později však francouzský prezident udělil milost několika vězněným špionům a mezi omilostněnými byli i tito dva. Oba tak strávili za mřížemi jen necelý rok. Shi Pei Pu zůstal žít v Paříži.

Svým známým říkal, že je konečně volný a může být sám sebou. Občas ještě vystupoval se zpěvem tradičních čínských písní v menších divadlech – nyní již otevřeně jako muž v mužském oděvu. Bernard Boursicot se stáhl do ústraní.

Ještě než případ oficiálně skončil, pronikl do médií a fascinoval celý svět. Příběh Evropana, který miloval muže v domnění, že jde o ženu, vyvolával mnoho otázek o stereotypních představách Západu a Východu, o naivitě, lásce a manipulaci.

Už v roce 1986 – jen pár měsíců po vynesení rozsudku – se objevila knižní reportáž The True Story of M. Butterfly od novinářky Joyce Wadlerové. Největší ohlas však získalo dramatické zpracování tohoto námětu. Americký dramatik David Henry Hwang napsal volně inspirovanou divadelní hru M. Butterfly, která měla premiéru na Broadwayi v roce 1988. 

Dílo sklidilo mimořádný úspěch, získalo prestižní Tony Award a z Hwangova „M. Butterfly“ se stal kulturní fenomén. Hra ovšem se skutečností nakládala značně volně – zvýraznila téma sebeklamu a tragické lásky po vzoru Pucciniho opery Madama Butterfly.

V roce 1993 vznikla podle této divadelní předlohy i filmová adaptace M. Butterfly, v níž si zahrál slavný britský herec Jeremy Irons. Skuteční aktéři špionážní aféry sledovali inscenace svých osudů z povzdálí. Shi Pei Pu se publicitě nebránil – poskytl několik rozhovorů, v nichž trval na tom, že vztah s Boursicotem byl založen na autentické citové vazbě.

Bernard Boursicot naproti tomu zůstal zdrženlivý. V devadesátých letech sice vystoupil v několika dokumentech, ale snažil se na celý příběh spíše zapomenout. Se Shi Pei Pu se už prý nikdy nesešel ani si nebyli v kontaktu. Jejich „syn“ Shi Du Du dospěl a usadil se ve Francii. Jako dospělý se dozvěděl o svém skutečném původu, ale s Boursicotem také styky neudržoval.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Shi_Pei_Pu

https://www.washingtonpost.com/archive/local/2009/07/03/convicted-spys-affair-inspired-m-butterfly/223a8e25-66de-4072-9e73-22ccd00cecc9/

https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-shi-pei-pu6-2009jul06-story.html

https://content.time.com/time/specials/packages/article/0%2C28804%2C1946375_1946448_1948269%2C00.html

https://www.scmp.com/magazines/style/article/3016474/who-shi-peipu-chinese-singer-and-spy-who-masqueraded-woman-and-had

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP90-00965R000100490003-8.pdf

https://www.upi.com/Archives/1986/05/06/Former-official-convicted-in-strange-espionage-sex-case/2183515736000/