Článek
Na obrazovce právě utichla závěrečná scéna zakázaného cizího filmu – romantického eposu plného hudby, krásných tváří a naděje. Patnáctiletá školačka v severokorejském příhraničním městě nikdy nic podobného neviděla. Dojetím a závistí jí stéká slza po tváři. V dálce za oknem štěkne pes a dívčin otec rychle zkontroluje, že jsou závěsy opravdu dokonale zatažené. Pro jistotu.
Je rok 2002 a celá rodina právě riskovala život, aby mohla na pirátsky vypáleném DVD z Číny sledovat hollywoodský trhák Titanic. V KLDR se za sledování amerických či jihokorejských filmů tehdy běžně chodilo na roky do vězení – a za šíření hrozila i poprava.
Dívka to ví. Ví dokonce, že za půjčení jihokorejského filmu popravili matku její spolužačky před zraky celého města. Přesto touží vidět víc. Ten večer poprvé zahlédla okno do jiného světa. A už ho nedokáže zavřít.
Zakázané okno do světa
V Severní Koreji se volný čas nikdy neodehrává zcela bez dohledu. Ideologie proniká i do zábavy – oficiální kultura nabízí pouze státem schválené filmy, oslavy a písně opěvující vůdce. Přesto si stále více lidí nachází cestičky, jak z každodenní totalitní šedi uniknout.
Nejsilnějším magnetem jsou zakázané filmy, seriály a popkultura z Jižní Koreje či Západu. Mladí Severokorejci o ní mluví jako o „okně do světa“. „Když se zhasne a zatáhnou závěsy, lidé [v KLDR] i přes riziko sledují zahraniční seriály a filmy“, popisuje report neziskové organizace LiNK.
Dovnitř proudí po kapkách USB disky, SD karty a DVD pašované přes Čínu – vyměňují si je spolehliví sousedé a přátelé na trzích. Je to drahý špás: jedna pirátská kopie filmu stála kolem roku 2005 tolik co dvě kila rýže, takže rodiny se skládaly a nosiče si navzájem půjčovaly.
„V noci jsme potichu sledovali Jamese Bonda nebo Titanic a cítili při tom naději – strach nás nezastavil, stejně jako nezastaví ostatní,“ vzpomíná uprchlice Park Yeon-mi. Risk je obrovský. Režim Kimů označuje ilegální sledování cizích médií za zločin proti státu.
Od konce roku 2020 platí drakonický zákon proti „reakcionářské kultuře“, podle něhož už pouhé přechovávání zahraničních seriálů či pop music může znamenat 15 let v pracovním táboře. Za pašování nebo šíření „závadných“ videí hrozí dokonce i trest smrti.
Navzdory tomu popularita zahraničních filmů a hudby v tichosti roste. Podle svědectví mladých uprchlíků se po zhlédnutí jihokorejských melodramat mnoho vrstevníků poprvé ptá, „proč my musíme žít takhle“, a někteří si uvědomí, že raději zemřou, než aby dál žili v nesvobodě.
Nejsilnější dopad mají jihokorejské seriály a popkultura – mluví stejným jazykem, jen z paralelní reality. Domácí televizní tvorba působí ve srovnání s nimi zastarale a falešně, protože slouží jen propagandě.
Když severokorejská mládež tajně sleduje třeba K-Pop videoklipy, neobdivuje jen chytlavou hudbu. Zvědavě si prohlíží také moderní oblečení, gesta, byty plné elektřiny a jídla. „Zpočátku jsme si mysleli, že ta auta, velká tržiště a osvětlené ulice jsou jen filmový trik. Ale čím víc cizích filmů vidíte, tím jasnější je, že jinde se žije nesrovnatelně lépe,“ popsal jeden z uprchlíků.
Takové poznání v lidech zanechává trvalou stopu. „Už nechceme umírat pro režim. Chceme žít – a klidně i zemřít – pro lásku,“ řekla Park Yeon-mi o generaci, která vyrostla na zakázaných romantických filmech. Právě tato nenápadná vnitřní revoluce v srdcích a myslích mladých děsí režim možná nejvíc.
Kim Čong-un v posledních letech osobně vyzýval mládežnické organizace, aby zakročily proti „nevkusnému, individualistickému, antisocialistickému chování“ – tedy proti slangu, módě a zábavě inspirované cizinou. Po večerech tak v ulicích operují zvláštní hlídky.
Přepadové kontroly domů se zaměřují na USB flash disky, skryté SD karty a podezřelé soubory v mobilech. Mladí však odpovídají vynalézavostí. „Když někdo zaklepe, rychle vytáhneme SD kartu a pustíme nahlas legální disk s nějakým schváleným filmem, aby si inspektoři mysleli, že nic zakázaného nesledujeme,“ popisuje zdroj z pohraničního města Sinuiju.
„Lidé jsou zvyklí žít pod kontrolou od malička, tak se naučili triky, jak přechytračit inspektory a potají se dívat na své oblíbené jihokorejské seriály,“ dodává severokorejský svědek. Režim stupňuje postihy – v roce 2022 byl veřejně popraven 22letý mladík za to, že šířil kopie jihokorejské hudby a filmů – ale touha lidí po úniku z všednosti je silnější.
Písně za zavřenými dveřmi
Ne všechny způsoby útěku z reality v KLDR jsou tak nebezpečné jako sledování cizích filmů. Někdy stačí setkání nejbližších přátel u jídla, pití a hudby. Za těžkým závěsem panuje šero – elektřina nejde vždy, žárovku proto nahrazuje mihotavý plamínek svíčky. V malém pokoji sedí na zemi pět nebo šest sousedů.
Koluje lahev silného rýžového vína. Kdosi vyťukává rytmus na okraj stolu a mladá žena se ujímá slova. Intonuje tichou baladu o rodném domově. Melodie je smutná a krásná – ač jde o oficiální píseň schválenou režimem, v tu chvíli patří jen jí.
Domácí oslavy, bytové večírky a improvizované „koncerty“ patří k nejdostupnějším rozptýlením severokorejských rodin. „K narozeninám jsme měli vždycky dost jídla, pilo se, zpívalo a tancovalo až do svítání, často jsme se všichni opili – oslava končila až s prvním sluncem,“ vzpomíná na své mládí uprchlík Kang z Pchjongjangu.
Dorty se nepekly (to je vynález zkaženého Západu), ale jinak prý nechybělo nic. Tyto hlučné večírky plné smíchu a písní představovaly ventil, jímž mohli Severokorejci aspoň občas upustit páru každodenního stresu. Přesto i zde realita občas neúprosně zaklepala na dveře. Doslova. Když nečekaně vypadl proud – což se stává často – rázem nastalo ticho a tma.
Kang popisuje, že kvůli častým výpadkům elektřiny někdy nešlo pořádat žádnou zábavu celé dny. Rozmrzelí hosté seděli potmě a věděli, že ani zapnout generátor nepřipadá v úvahu: kdo by byl přistižen, že v době státem nařízených úspor načerno svítí nebo topí, mohl by opět putovat do pracovního tábora.
Když ale světla svítila, hudba hrála a alkohol tekl proudem, dala se zažít i v KLDR opojná noc plná radosti. Severokorejci milují zpěv a často mají hudební průpravu už od školy – režim tradičně podporoval třeba hru na kytaru či harmoniku pro kolektivní oslavy. Není tedy divu, že po pár skleničkách to hosty táhne ke spontánnímu karaoke.
V zemi, kde neexistují diskotéky ani otevřený noční život, supluje tuto roli právě domácí zábava. Písně bývají zaručeně „bezpečné“ – revoluční evergreeny, lidové balady nebo pečlivě odposlechnuté hity státem schválené popové skupiny Moranbong.
Režim nutí každého občana věnovat 90 % života službě straně a vůdci, říká koreanistka Nina Špitálníková – avšak těch zbývajících deset procent lidství si vzít nenechají. Patří sem přátelství, první lásky, oblíbené vůně, chutě a písničky, na něž je i totalita krátká. Právě díky nim Severokorejci přežívají a zůstávají lidmi.
Tanec na tenkém ledě
Tanec – zdánlivě neškodná zábava – může být v Severní Koreji také riskantní vášní. Své o tom ví třicetiletá taneční lektorka z města Pchjongsong, která si před pár lety přivydělávala tajným vyučováním tance ve svém obýváku. Oficiálně učila na umělecké škole, ale plat jí sotva stačil na živobytí.
Šikovná choreografka si proto domů zvala malé skupinky středoškoláků z bohatších rodin a učila je moderní „cizí“ tanec – něco, co školní osnovy neznají. Dospívající mládež z bohatých vrstev milovala popové rytmy z Jižní Koreje, Číny či Ameriky a chtěla umět to, co vidí na zakázaných hudebních videích.
V zemi, kde oficiální tanec zahrnuje synchronní kroky v krojích a choreografie oslavující revoluci, to byl riskantní podnik. Kontroly na sebe nenechali dlouho čekat. Jednoho zimního večera někdo zaklepal – a místo souseda vklouzla dovnitř zvláštní hlídka pro potírání antisocialistického chování.
Na obrazovce v tu chvíli běžel zahraniční popový videoklip z flash disku a několik náctiletých právě nacvičovalo zakázané „kapitalistické“ pohyby podle televizní obrazovky. Výsledek byl nevyhnutelný: důkazy zabaveny, vyděšená lektorka i její žáci zatčeni. „Toho večera odvedli všechny – instruktorku i studenty – rovnou na velitelství,“ líčí očitý svědek z ulice, kterému se historka donesla až do pohraničního města Sinuiju.
V minulosti by možná vlivné postavení rodičů dospívajících stačilo k zametení skandálu pod koberec. Jenže nové nařízení shora praví, že zákon o eliminaci reakcionářské kultury musí dopadnout tvrdě na každého – bez ohledu na zásluhy či původ.
Nešťastná učitelka tak vyfasovala několik let nucených prací a prominenti, kteří jí kurzy platili, přišli o místa v straně. Takovou váhu má v KLDR strach z volnomyšlenkářství, které by se mohlo šířit společností.
Ovšem pohled na severokorejské ulice a parky ukazuje, že ani všudypřítomná kontrola nedokáže mladý temperament zcela zkrotit. Všude, kde to jde, zní hudba a tančí se – byť pod dohledem. Při státních svátcích pořádají úřady hromadné taneční večery pod širým nebem.
Například na Nový rok nebo na narozeniny Kim Ir-sena se na náměstích větších měst scházejí stovky vysokoškoláků a středoškoláků ve svátečních krojích. Za zvuku dechovky a revolučních popěvků tančí v kruzích tradiční tance, případně valčík v párech.
Oficiálně je to součást „politického vzdělávání mládeže“ – neformálně je to však pro mladé vítaná příležitost užít si vzájemnou blízkost a trochu nezávazné zábavy pod rouškou oficialit.
Zdroje:
https://wave.rozhlas.cz/severokorejci-ziji-z-malych-radosti-rezim-jim-neumi-zakazat-chute-ci-vune-rika-8413265
https://www.theguardian.com/world/2014/aug/26/north-korea-defector-titanic
https://www.dailynk.com/english/young-north-koreans-find-ways-avoid-crackdowns-south-korean-dramas-movies/
https://www.theguardian.com/world/article/2024/jun/28/north-korea-execution-man-k-pop-human-rights-report
https://www.voanews.com/a/6427899.html
https://www.bbc.com/news/articles/ckgqdz17ye3o
https://www.dw.com/en/un-north-korea-worst-human-rights-violator/a-74046171
