Článek
Praha, 21. srpna 1968. Před budovou Československého rozhlasu leží na zemi dva zakrytí mrtví. Nad hlavami protestujících krouží křik a všude se ozývá střelba. Režisér Jan Němec stojí u vchodu s 35mm kamerou a natáčí chaos kolem sebe.
Jeho čtyřčlenný štáb se právě snaží zachytit bezprostřední svědectví o nevyprovokovaném útoku vojsk Varšavské smlouvy. Jednoho z Němcových spolupracovníků zasáhla dávka ze samopalu a zranila ho do obličeje – kamera však běží dál.
Ulice kolem rozhlasu jsou v prvních hodinách okupace jedním z ohnisek odporu. Lidé zpomalení překvapením ještě nevěří, že šokující zprávy jsou skutečnost: do země vtrhlo přes půl milionu vojáků a tisíce tanků.
Jan Němec má za sebou natáčecí pásmo asi osmnácti minut surového materiálu. Instinkt mu napovídá, že právě tyto záběry mají význam, který přesahuje hranice země. Sám později vzpomínal, že když mačkal spoušť kamery, uvědomoval si jediné: „Je důležité, aby to viděl svět.“
Ještě týž den večer se Němec rozhodne dostat filmový materiál z dosahu okupačních jednotek. Využije známostí se dvěma zahraničními kolegy z Itálie a společně vymyslí riskantní plán, jak pásy filmu propašovat přes hranice. Sám se převlékne za cizince, smíchá se s turisty a zachycené události pražského rána veze přes Slovensko a Rakousko do vídeňského televizního studia.
Ráno 22. srpna 1968 už rakouská stanice ORF vysílá do světa sestříhaný blok záběrů z Prahy. Miliony diváků na Západě poprvé vidí, co přesně se v Československu stalo. Sovětská propaganda plánovala šířit vlastní verzi příběhu – buď ukazovat tanky na oslavu „osvobození“, nebo naopak fingovat záběry ozbrojeného odporu proti okupačním silám.
Nečekaná svědectví z Němcovy kamery jí však sebrala iniciativu: svět okamžitě poznal pravdu o okupaci a žádné lži o vítání či „kontrarevoluci“ už nešlo věrohodně použít.
Němec svoje pražské záběry spojil s rozepracovaným dokumentem, na kterém už před invazí pracoval. Celovečerní film nazval Oratorium pro Prahu podle skladby, jež k obrazu dodávala tragický podkres. Dokumentární snímek zachycující náhlou zkázu jednoho slibného obrodného procesu měl obrovský ohlas v zahraničí.
V lednu 1969 jej Němec osobně uvedl v New Yorku a publikum záhy pochopilo, že sleduje víc než jen reportáž: Oratorium pro Prahu je unikátní svědectví o zmařené naději celé jedné generace. Pro mladého režiséra však zároveň představovalo na dlouhou dobu poslední film, který mohl svobodně dokončit. Doma v Praze už mezitím začínalo platit, že Jan Němec nesmí vzít kameru do ruky.
Film, který zakázal prezident
Němcovi bylo třicet let a měl za sebou pouhé dva celovečerní filmy, když jej komunistická moc označila za nebezpečného provokatéra. V roce 1966 uvedl do kin absurdní moralitu O slavnosti a hostech. Alegorický příběh o skupince lidí, kteří se při lesní slavnosti postupně podvolí psychologické hře mocných hostitelů, působil v době tání cenzury jako znepokojivý experiment.
Za hranicemi sklidil uznání – britský magazín Film and Filming dokonce Jana Němce za ten snímek označil „nejlepším světovým režisérem roku 1967“. Reakce československých úřadů však byla opačná. Film neprošel schvalovacím procesem, do distribuce se dostal jen nakrátko a na popud vedení státu rychle zmizel z kin.
Případ Slavnosti a hostů se dostal až do nejvyšších míst. Tehdejší prezident a šéf komunistické strany Antonín Novotný nechal film promítnout na Pražském hradě pro stranické vedení a zuřil. „Říká se, že když Novotný viděl soukromou projekci, vzteky vyskakoval po záclonách a křičel, že mě musí zavřít,“ líčil po letech Němec.
Jeho dílo se probíralo dokonce v parlamentu: jeden z poslanců veřejně označil Jana Němce a režisérku Věru Chytilovou za „vnitřní nepřátele, kteří chodí volně mezi námi“. Přestože se v Československu začínala rozbíhat reformní éra Pražského jara, pro režiséra Němcova typu to bylo varování.
Už v roce 1966 dostal neoficiální zákaz natáčet hrané filmy pro Barrandov. Mladý režisér se ocitl na černé listině – byl nepohodlný, příliš nezávislý a svým pojetím umění režimu nerozuměl.
Jan Němec se ale nevzdal kamery ani v omezených podmínkách. Když mu zavřeli cestu k celovečerním filmům, přesunul se do televize a ke krátkým formám. V roce 1967 natočil pro filmový týdeník reportáž o policejním zásahu proti studentům na pražských kolejích. Zachytil v ní rozhořčený dav na Strahově poté, co policie surově potlačila demonstraci vysokoškoláků.
Snímek byl okamžitě uzamčen do trezoru a nikdy se nedostal na veřejnost – záběry bitých studentů z listopadu 1967 odvysílala televize až po pádu komunismu o více než dvacet let později. V samém závěru 60. let pracoval Němec také na sérii hudebních pořadů. Jeho tehdejší partnerkou byla populární zpěvačka Marta Kubišová a společně pro Československou televizi vytvořili několik experimentálních hudebních filmů.
Sedm písní Marty Kubišové v pořadu Náhrdelník melancholie (1968) pod Němcovou režií spojilo náladu jejího hlasu s originální obrazovou vizí. Televizní recitál měl u diváků úspěch, ale doba mu nepřála – Kubišová záhy po sovětské invazi dostala od normalizačních úřadů doživotní zákaz vystupování a její hlas na dvě dekády zmizel z rádia i televize.
Právě v roce 1968 se Němcovy osobní a tvůrčí cesty výrazně propojily s dvěma mimořádnými ženami české kultury. Jeho první manželkou byla výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová, která s ním spolupracovala na výtvarném stylu a kostýmech filmů. Vzali se v roce 1965, tedy rok po úspěchu Němcova debutu Démanty noci, a společně tvořili sehraný umělecký pár.
Manželství však nevydrželo dlouho: na jaře 1968 se rozvedli a krátce poté začal Jan Němec nový vztah s Martou Kubišovou. Zpěvačka se objevila v jednom z epizodických příběhů jeho filmu Mučedníci lásky a do jejich soukromí i tvorby brzy zasáhly dramatické dějiny.
Srpnovou invazi prožili spolu – on s kamerou v ruce v pražských ulicích, ona s téměř umlčeným hlasem, který mohla později uplatnit jen při zpívání modlitby Modlitba pro Martu do rozhlasového mikrofonu. Po okupaci se z Marty Kubišové stala nepřítelkyně režimu stejně jako z Němce. Vzali se v únoru 1969 a nejbližší roky prožili jako prominentní tváře zakázané generace.
Odchod do exilu
Bezprostředně po srpnu 1968 už Jan Němec tušil, že mu v rodné zemi nezůstane prostor k práci. Dokončení dokumentu Oratorium pro Prahu sice ještě díky uvolněným poměrům stihl, ale s nástupem normalizace úřady přitvrdily. V roce 1970 nesměl do kin žádný film, pod kterým byl Jan Němec podepsán. Jeho jméno zmizelo i z televize a novin. Připravované scénáře zůstaly na papíře – režim mu už nedovolil natočit nic dalšího.
Němec navenek neprotestoval a doufal, že situace není definitivní: patroni československé kinematografie Miloš Forman nebo František Vláčil zažili také přechodné zákazy a přežili je. Jenže pro autora Oratoria pro Prahu se komunistický zákaz ukázal jako trvalý. Úřady nezapomněly, že právě on byl odpovědný za únik nechtěných svědectví do ciziny. Stal se pečlivě sledovanou osobou a bylo zřejmé, že další filmařskou činnost mu nedovolí.
Němec se snažil v Praze udržet ještě několik let. V roce 1972 mu umožnili alespoň drobnou zakázku – zrežíroval výukový film o resuscitaci Mezi čtvrtou a pátou minutou. K hranému filmu ho ale nepustili a do normalizační kultury se neměl šanci zařadit. Na podzim 1974 si ho předvolali na státní úřad a předložili mu jasné ultimátum: buď zemi okamžitě opustí, nebo bude zatčen.
Režim na Jana Němce hledal paragrafy, aby ho mohl uvěznit jako kriminálního viníka, a našel záminku v údajném rozkrádání socialistického majetku. Nebylo tajemstvím, že jde o vykonstruované obvinění – šlo především o to, odstranit nepohodlného umělce z veřejného prostoru.
„Dali mi vybrat: buď vypadnu, nebo mě zavřou na několik let,“ vysvětlil sám Němec rozdíl mezi dobrovolnou emigrací a nedobrovolným exilem. Bylo mu 38 let, když souhlasil s odchodem a s cestovním pasem v ruce narychlo zamířil na Západ. O rok později ho československé úřady zbavily občanství.
Jan Němec zvolil jako první zastávku Západní Německo, odkud v roce 1977 pokračoval do Spojených států. Na rozdíl od proslulého kolegy Miloše Formana však v Hollywoodu žádnou závratnou kariéru neudělal. Jeho pověst odvážného tvůrce s vizí sice dorazila i do Ameriky, ale v komerčním prostředí nenašla uplatnění. Němec natáčel několik menších dokumentů pro televizi a snažil se prosadit náměty hraných filmů, avšak bez výsledku.
Příležitostně přednášel na prestižních univerzitách (mimo jiné na Berkeley a Yale) o autorském filmu a evropské nové vlně. Život v exilu však znamenal čím dál těžší kompromisy. V 80. letech se Jan Němec, kdysi oslavovaný režisér z Cannes a Locarna, živil i manuálnější filmařskou prací. Běžně natáčel a stříhal svatby na video, aby si vydělal na živobytí.
O této etapě později mluvil bez hořkosti – jako o řemesle, které udržovalo jeho kontakt s filmem. Ani v exilu neztratil pověst svérázné osobnosti. Navázal několik dalších vztahů a potřetí se oženil, tentokrát s Američankou, s níž strávil část pobytu v USA. Domů do Československa se však nevrátil, dokud vládla komunistická strana.
Návrat bez triumfu
Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Jana Němce v Americe. Po šestnácti letech exilu se konečně mohl podívat do vlasti, aniž by mu hrozilo vězení. Vrátil se hned začátkem roku 1990 – bez občanství, bez financí, ale s pověstí legendy československé nové vlny.
Přivítala ho jiná země a zcela proměněné prostředí: staří cenzoři zmizeli, filmový průmysl se rychle privatizoval a na domácí scéně se objevila nová generace diváků i tvůrců. V některých novinových profilech byl Němec oslavován jako „génius, kterého režim umlčel“, jenže v praxi se jeho restart neobešel bez potíží. V 90. letech se pokusil navázat na své staré filmy, ale publikum i kritika hleděly spíše vpřed.
Po několik let žádný z Němcových nových projektů výrazně neprorazil. Částečně to bylo dáno jeho nekonvenčním rukopisem – poetické a provokativní koláže plné narážek přitahovaly spíše cinefilní publikum než masy. Režisér sám otevřeně vystupoval proti novým mechanismům filmové výroby: neměl rád grantové komise a veřejné fondy, tvrdil, že dobrý film lze natočit i s velmi omezeným rozpočtem a bez prodírání se úředními procedurami. Svou nezávislost hájil i tím, že si roku 1993 založil vlastní produkční společnost Jan Němec – Film a natáčel po svém.
Zapomenout se naštěstí nenechal. Jako zkušený pamětník nové vlny přijal pozvání do několika dokumentárních cyklů o 60. letech a také začal učit na pražské FAMU, své někdejší alma mater. V roce 1996 se stal řádným pedagogem na katedře režie, o deset let později jmenovaným profesorem. Před studenty platil za přísného, ale inspirativního učitele, který podporuje osobité vidění světa a nebojí se bořit konvence.
Do širšího diváckého povědomí se Jan Němec znovu vrátil až kolem přelomu tisíciletí. Ve věku 64 let dokončil mimořádně osobní dokument Noční hovory s matkou – filmovou esej založenou na fiktivním dialogu režiséra s jeho zemřelou matkou. Snímek, kde Němec vystupuje i jako vypravěč, kameraman a autor hudby, získal v roce 2001 prestižní ocenění Zlatý leopard na festivalu v Locarnu.
Domácí kritika jej vyhlásila nejlepším českým dokumentem roku. Po dlouhé době to byl pro Jana Němce výrazný úspěch, který potvrdil, že jeho filmový jazyk a odvaha jít na dřeň osobních témat mohou rezonovat i v nové době.
Odmítnutá medaile
V roce 2002 udělil prezident Václav Havel Janu Němcovi státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy I. stupně. Pro čerstvě demokratickou zemi to bylo gesto uznání kdysi zakázanému umělci. O dvanáct let později se však Jan Němec rozhodl k činu, kterým opět vzbudil pozornost veřejnosti i medií. Svůj vysoký řád vrátil na Pražský hrad.
Nově zvolený prezident Miloš Zeman totiž v říjnu 2014 vyznamenal u příležitosti státního svátku několik osobností, proti nimž měla část společnosti výhrady – a Němcovi se výběr oceněných hluboce příčil. Na protest tedy poslal vlastní medaili zpět kanceláři prezidenta republiky.
Neudělal to v tichosti: veřejně svůj krok zdůvodnil tím, že vyznamenání pouze „odkládá, dokud se nezmění poměry na Hradě“. Osobní ocenění od Havla si vážil, avšak nechtěl jej mít v době, kdy státní metály dostávají i lidé spojení s totalitní minulostí a klientelismem.
Jan Němec zemřel 18. března 2016 ve věku 79 let. Podle přání neměl žádný veřejný pohřeb. Rozloučení proběhlo jen v nejužším rodinném kruhu za přítomnosti manželky Ivy a dcery. Jeho dílo však žije dál. Filmy jako Démanty noci nebo O slavnosti a hostech patří ke klenotům české kinematografie a Oratorium pro Prahu je dodnes připomínáno jako historický dokument nedozírné ceny.
Zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/jan-nemec-chtel-jsem-zabit-godarda-5195163
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-jan-nemec.A160318_211806_filmvideo_spm
https://www.denik.cz/film-a-televize/pred-80-lety-se-narodil-reziser-jan-nemec-20160711.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/3041/jan-nemec
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/nemcuv-film-o-srpnu-1968-holka-ferrari-dino-bude-mit-premieru-na-internetu-157173
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-reziser-nemec-prisel-na-protest-vratit-na-hrad-vyznamenani-250528
https://namu.cz/jan-nemec-enfant-terrible-ceske-nove-vlny-1
https://www.csfd.cz/film/44937-velvet-hangover/prehled/
