Článek
Narodil se 5. října 1910 do herecké rodiny s kočovnou krví. Divadlo měl v genech po několik generací předků; jeho pradědeček získal vůbec první oficiální hereckou koncesi v českých dějinách. Přesto malý Jiří netoužil automaticky po hereckém životě.
Jako chlapec sedával na dřevěných lavicích maringotek, zatímco kolem se chystalo improvizované jeviště s petrolejkami. Voněla pilina a večerní vzduch, v dětské duši se ale rodil jiný sen.
Mladý Kostka vzhlížel k nebi, miloval letadla a dlouho si představoval, že jednou bude pilotem. Jenže pak přišla tvrdá realita: „chtěl se stát letcem, na potřebné vzdělání ale nebyly peníze, a tak nakonec začal hrát divadlo.“ Neměl na vybranou. Vydal se ve stopách svých rodičů.
Bez klasického studia herectví nastoupil už jako sedmnáctiletý k první divadelní společnosti. Od roku 1928 do začátku čtyřicátých let sbíral zkušenosti u kočovných společností – hrál všude, kde se dalo. Prošel souborem paní M. Novákové, poté u ředitele Václava Housy i u J. Burdy.
Žádné město mu tehdy nebylo domovem nadlouho. Každých pár měsíců jiná štace, jiné kulisy, jiní diváci. Spal v ubytovnách a žil ze dne na den jako správný kočovný herec. Přesto nelituje – tahle drsná škola prken, která znamenají svět, z něj vykřesala vše potřebné. Jeho hereckou školou bylo jeviště samotné. Naučil se zvládat trému i potlesk, smutek prázdných sálů i drsný humor hospod po představení.
Když přišla druhá světová válka, byl právě v nejlepších letech – kolem třicítky – a cítil, že nadešel čas usadit se. Protektorát omezoval život, ale divadlo zůstalo. Jeviště se stalo útočištěm. Roku 1941 konečně získal stálé angažmá ve Středočeské činohře a vystupoval také na oblastních scénách v Pardubicích, Olomouci či Plzni.
Hrál, zatímco venku se hroutil svět. Německé zákazy, hlídky v ulicích, parašutisté, kteří umírali hrdinně jako ve filmu Vyšší princip, kde později zazářil jeho syn – to byla realita. On však večer co večer oblékal kostým a na dvě hodiny zapomínal na peklo války.
Co se mu asi honilo hlavou, když mířil temnými ulicemi po zákazu vycházení domů? Možná jen tichá modlitba, že ještě zítra bude smět hrát. Divadlo pro něj znamenalo život, naději i útěk od zoufalství do světa rolí.
Krutá doba poznamenala i jeho soukromí. První manželství, uzavřené v roce 1933 s herečkou Františkou Skálovou-Wintrovou, nepřežilo válečné roky. Společný syn Petr zůstal po rozvodu s matkou a Jiří se s bolestí v srdci vydal vlastní cestou. Osaměl dlouho nezůstal – krátce po osvobození se znovu zamiloval.
V létě 1945, kdy trosky měst ještě doutnaly a lidé se učili znovu svobodně dýchat, stál Jiří Kostka před oltářem podruhé. Jeho vyvolenou se stala operetní subreta Netta Deborská, vlastním jménem Anna Křivohlavá. Byla o osm let mladší, krásná, energická. Vzali se v srpnu 1945 v Berouně a začali spolu novou kapitolu. Jiří tehdy snad poprvé pocítil pevnou půdu pod nohama. Už nemusel nikam prchat ani kočovat – založil druhou rodinu a rozhodl se usadit natrvalo.
Po válce přijal angažmá v Plzni. Od roku 1949 se jeho domovskou scénou stalo Divadlo J. K. Tyla. Zde prožil neuvěřitelných třicet let. Každé ráno chodil kolem majestátní budovy na plzeňském náměstí, v šatně si pečlivě uvázal kravatu a večer stával v portále připraven vstoupit na scénu. Za třicet let v Plzni odehrál téměř deset tisíc představení.
„Ztvárnil na pět set rozmanitých postav, kterým propůjčil svoji menší postavu, hrubší hlas a bodrost.“ Na venek nepůsobil jako hrdina – nebyl vysoký, měl trochu drsný hlas – ale dokázal z těch zdánlivých nedostatků vykřesat jedinečné kouzlo. Jeho herectví se vyznačovalo „mužným charakterem, lidovou moudrostí a humorem.“ Do rolí vkládal kus sebe.
Byl věrohodný jako dobrosrdečný venkovský děda i jako mrzutý šlechtic. S oblibou hrával staré muže – a to i když sám byl ještě mladý. Měl totiž v očích zvláštní životní moudrost, kvůli níž mu režiséři svěřovali postavy s vnitřní hloubkou. A on je hrál tak poctivě, až lidem v hledišti běhal mráz po zádech.
Jeho výkony nezůstaly bez povšimnutí – v roce 1965 mu stát udělil čestný titul Zasloužilý umělec. Nebyl to pro něj důvod k pýše, spíš tiché zadostiučinění. Kostka nikdy netoužil po slávě v pražských kavárnách, miloval poctivou práci na „provincii“. Plzeňské publikum ho milovalo a on miloval je.
Když v roce 1979 oslavil na jevišti sedmdesátiny, rozhodl se odejít na odpočinek. Tiše a skromně. Jako by nechtěl budit rozruch ani potlesk navíc. Jeho poslední divadelní rolí byl – jak jinak – laskavý dědeček v dojemné inscenaci.
Před filmovou kamerou se poprvé objevil už roku 1949, ale film z něj hvězdu neudělal. „Krátce po získání stálého angažmá v Plzni pronikl Kostka i na plátna biografů,“ vzpomínal jeden kritik. Debutoval drobnou rolí foukače skla ve filmu Pan Habětín odchází. Následovaly další drobné výstupy.
V 50. letech se mihl v několika „tendenčních filmech budovatelského charakteru“. Hrál dělníky, svářeče, železničáře – obyčejné muže, které si režim žádal jako hrdiny propagand. Tehdejší „budovatelské“ snímky mu příliš uměleckých možností nedávaly. Objevil se sice ve filmech jako Karhanova parta či Akce B, ale většinou v epizodkách. První výraznější příležitost před kamerou dostal až v roce 1961.
Ztvárnil opilce Fišera, manžela hlavní hrdinky, v psychologickém dramatu Policejní hodina. Ve filmu o lidské samotě a selháních se zaskvěl: jeho nerudný Fišer byl přesně tak uvěřitelně smutný, jak režisér potřeboval. Další velká šance přišla o dvě léta později. V drama Zelené obzory (1963) obsadili Jiřího do role venkovského otce – a synem této postavy nebyl nikdo jiný než jeho skutečný syn Petr.
Na place tehdy stál vedle vlastního dítěte a trochu se tajil dech. Petr Kostka byl mladý, talentovaný, před kamerou jako doma. Jiří hrál jeho prostého tatínka s pochopením – nemusel to ani předstírat, vždyť Petr byl skutečně jeho krev. Po skončení jedné scény mu položil ruku kolem ramen a usmál se.
„Pyšný na něj byl samozřejmě nejen otec, ale i maminka,“ napsali později kronikáři. Synova hvězda stoupala strmě vzhůru. Už rok předtím Petr exceloval ve filmu Vyšší princip a stal se hereckým idolem své generace. Otec ho v tom plně podporoval. Nežárlil, naopak hřál se v odlesku jeho úspěchů. Byl hrdý.
Na prahu stáří tak Jiří Kostka zažil, že jeho dítě jde v jeho šlépějích, a dokonce ho překonává. V jedné scéně Zelených obzorů seděli otec a syn na zápraží a povídali si coby filmové postavy. Zatímco běžela kamera, skutečný Jiří vnímal každé Petrovo gesto a slovo se zvláštní dojetím. Možná si v duchu říkal: Tak, chlapče, teď už mě nepotřebuješ. Teď už můžeš jít dál sám.
Po polovici 60. let hrál Jiří Kostka ve filmu už jen menší role. Divadlo pro něj vždy bylo na prvním místě a na velké budování filmové kariéry neměl ambice ani čas. Přesto dodnes můžeme jeho tvář ve filmu zahlédnout – stačí, když se zadíváme na staré rodinné komedie či seriály. V letech normalizace vytvořil desítky epizodních postav, z nichž mnohé dávno zapadly v zapomnění. Hrál myslivce, úředníky, sousedy nebo duchovní.
Stalo se v Plzni… Jiří Kostka, herec 🎭🎬 Jiří Kostka se narodil 5. října 1910 v Radvanicích (dnes součást Ostravy)...
Posted by Archiv města Plzně on Thursday, August 7, 2025
Dětskému publiku utkvěl v paměti například v dobrodružné komedii Jak se točí Rozmarýny (1977) či ve filmu Divoký koník Ryn (1981). A pak přišla 1980. léta – jeho vlastní podzim života – a spolu s nimi paradoxně dvě nejznámější filmové role, které kdy ztvárnil. V nesmrtelné komedii Jára Cimrman ležící, spící (1983) vytvořil geniální dvojroli rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho venkovského dvojníka Macháně.
S nalepenými licousy a v císařské uniformě působil majestátně směšně – přesně tak, jak si to cimrmanovský humor žádal. A ve stejném roce si ještě zahrál kouzelného dědečka – strašidlo ze mlýna – ve slavné komedii Slunce, seno, jahody. Tyto dvě role byly pro Jiřího Kostku pomyslnou tečkou za filmovou dráhou.
„O rok později se se světem filmu definitivně rozloučil rolí dědy v Atomové katedrále,“ napsala k tomu Lucie Stiborová. Po roce 1984 už kameru před sebou neměl. Nechal za sebou úsměv starého císaře i lucernu strašidla a tiše odešel do ústraní.
Málokdo tušil, že ten distingovaný pán, který hrál tolik let profesory a notáře, dokázal být i skvělým vypravěčem pohádek. „Generace dětí ho znaly z pohádek, aniž tušily, kdo se skrývá za mikrofonem,“ uvádí plzeňské archivy. Jiří Kostka totiž léta spolupracoval s rozhlasem. Svým laskavým a klidným hlasem namluvil desítky večerních pohádek, četeb a dětských desek.
Děti milovaly hlas tajemného vypravěče – a neměly tušení, že patří herci z Plzně. Kostkův přednes byl tak kultivovaný a podmanivý, že ho režiséři často zvali i k dabingu zahraničních filmů. Jeho baryton zněl třeba v pořadech Československé televize, kde hrál menší role v inscenacích, a ozval se dokonce i v legendárním krimiseriálu Třicet případů majora Zemana.
Kolegové o něm říkali, že byl nesmírně pracovitý a skromný. Nikdy se netlačil do popředí a nikdy si nestěžoval. Byl to prostý, přímý chlap, který celý život dělal, co miloval.
Svému druhému manželství zůstal věrný stejně oddaně jako divadlu. S Nettou Deborskou měl dvě dcery – Zoru a Jiřinu. Obě vyrůstaly v divadelním zákulisí. Zora Kostková se nakonec také stala herečkou a během života si dokonce vyzkoušela i psaní knih. Jiřina se provdala mimo světlomety reflektorů, ale přesto zůstala spjata s uměleckým světem (jejím mužem byl herec Břetislav Slováček).
Jiří byl laskavý otec, na svoje děti přísný tak akorát. S prvorozeným Petrem udržoval celý život láskyplný vztah – přestože Petr zůstal po rozvodu u matky, k otci vzhlížel a měl ho rád. Když se Petr Kostka v 70. letech podruhé oženil a získal nevlastní dceru Kateřinu, Jiří ji bez váhání přijal do rodiny.
Nikdy nerozlišoval mezi pokrevními a nevlastními vnoučaty. „Když přijel, tak vždycky přivezl dárky všem bez rozdílu,“ vzpomíná jeho snacha Carmen Mayerová na rodinné sešlosti. Dědeček Jiří prý rozdával bonboniéry a plyšové hračky, smál se a všechny objímal. Do konce života zůstal tím galantním a empatickým mužem, který vnímal druhé s otevřeným srdcem.
V osmdesátých letech už ho zdraví zrazovalo. Sice se snažil udržovat ve formě – denně chodil na procházky a dával si studené sprchy – ale čas nezastavil. Kolem roku 1985 začal ztrácet dech.
6. srpna 1985 v podvečer vydechl naposledy. Zemřel v Plzni, ve svém bytě, jen pár kroků od milovaného divadla. Bylo mu 74 let. Pro generaci pamětníků je dodnes symbolem noblesy starých časů. A pro svou rodinu se stal morálním vzorem – pilířem hereckého klanu Kostků, který v dalších generacích proslavila například vnučka Tereza Kostková.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kostka
https://www.super.cz/clanek/retro-jiri-kostka-zapomenuty-otec-slavneho-syna-prvorepublikovy-elegan-a-hlas-fantomase-si-zahral-i-hosticke-strasidlo-1516932
https://www.krajskelisty.cz/praha/24826-sarmantni-milovnik-sice-nedostudoval-aferam-a-skandalum-se-ale-elegantne-vyhybal-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.csfd.cz/tvurce/21754-jiri-kostka/biografie/
https://sedmicka.tyden.cz/rubriky/celebrity/rodinne-klany-slavnych-kostkovi-a-jejich-herecka-tradice_567828.html
https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=741
https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil-osobnosti&load=759
https://www.extra.cz/kviz-pred-40-lety-zemrel-jiri-kostka-jak-dobre-znate-stale-pokracujici-hereckou-dynastii-ed159
