Článek
Priština, 12. června 1999. Kolona spojeneckých obrněnců se blíží k letišti na okraji kosovské metropole, v čele postupují britští průzkumníci. Vedoucím vozidlem je lehký tank typu Scimitar, ve kterém sedí pětadvacetiletý kapitán James Blunt. Cíl jednotky je jasný: zabezpečit letiště Slatina, strategický bod, odkud lze kontrolovat pohyb vojsk i zásobování v zemi.
Jenže letiště už je obsazené. Bez vědomí NATO na něj v noci dorazilo okolo dvou set ruských výsadkářů ze sektoru sousední Bosny. Jejich obrněné transportéry stojí rozestavěné kolem ranveje – ruští vojáci právě míří zbraněmi na blížící se Brity.
Spojenci dostávají od nejvyššího velení naléhavý pokyn dobýt letiště stůj co stůj. Z vysílačky v Bluntově tanku se ozývá hlas amerického generála Wesleyho Clarka: jednotka má ruský kontingent okamžitě přemoci a získat letiště pod kontrolu. V instrukci padne dokonce slovo „zničte je“.
Blunt a ostatní britští velitelé se zdráhají takový rozkaz splnit. Poslechnout by znamenalo zahájit ozbrojený střet s Rusy – konflikt s armádou jiné jaderné velmoci, který může mít nepředvídatelné následky. Neuposlechnout přímý rozkaz vrchního velitele sil NATO by ale znamenalo porušit hierarchii a vysloužit si soud za vzpouru.
V kritické chvíli se do rádiové komunikace vloží generál Mike Jackson, velitel pozemních sil NATO v Kosovu. „Nepřipustím, aby moji vojáci rozpoutali třetí světovou válku,“ oznámí Clarkovi zřetelně.
Jackson vzápětí dává Bluntovi a dalším v terénu nový pokyn: žádný útok, místo něj obklíčit letiště a vyčkat na další vývoj. Britové poslechnou. Jejich obrněná vozidla zaujmou pozice po obvodu letiště a ruské výsadkáře drží izolované uvnitř areálu – aniž padne jediný výstřel.
Následují dva dny napjatého patu. Rusům na letišti dochází zásoby vody i jídla a z Moskvy stále nemají jasné instrukce. Nakonec velitel ruského oddílu přistoupí na smírné řešení: vojáci NATO a Ruska se o prostory letiště podělí a budou zde společně koordinovat přílety.
Díky chladné hlavě britského velení skončí krizová situace u Prištiny překvapivě klidně. Světová média se v následujících dnech věnují politickému dopadu incidentu, ale jméno mladého kapitána Blunta v nich nefiguruje. Ten si v tichosti splnil úkol – a pár měsíců nato zamířil zpátky do vlasti.
Dobrovolně do Kosova
Na jaře 1999 se James Blunt dobrovolně přihlásil do mise v Jugoslávii, přestože tím riskoval přímé nasazení ve válce. Měl za sebou čerstvě výcvik na Královské vojenské akademii v Sandhurstu a službu u britského jízdního pluku Life Guards.
V Kosovu se schylovalo k ozbrojené intervenci proti jednotkám srbského vůdce Slobodana Miloševiće a Blunt cítil, že by měl být u toho. Jeho generace britských důstojníků vstoupila do armády příliš pozdě na to, aby zažila studenou válku, a mnozí čekali na první skutečné bojové nasazení. Tehdy sedmadvacetiletý Blunt se ho dočkal – a rovnou na Balkáně.
V březnu 1999 začalo NATO letecky bombardovat srbské cíle, aby zastavilo etnické čistky páchané na albánské populaci v Kosovu. Blunt byl při tom. Jako velitel průzkumné jednotky Blues and Royals operoval nejprve na hranicích mezi Makedonií a Srbskem a laserem naváděl spojenecké bombardéry na pozice srbské armády.
Po 78 dnech náletů Milošević ustoupil. V červnu 1999 stáhl své jednotky z Kosova a právě v tu chvíli vyrazily dovnitř mezinárodní pozemní síly, aby zabránily chaosu a ochránily návrat statisíců uprchlíků. Britská průzkumná eskadrona, v jejímž čele byl Blunt, dostala za úkol postupovat jako předsunutá jednotka KFOR směrem na Prištinu.
Jako mladý poručík nastupoval Blunt na balkánskou misi s jistou skepsí. S odstupem přiznal, že tenkrát ještě plně nechápal, proč Británie do kosovského konfliktu vstupuje. Když se však ocitl v terénu, jeho pohled se změnil. Britové po stažení srbských sil projížděli spálenými vesnicemi, okolo silnic míjeli vyhnané rodiny vracející se do vybombardovaných domovů.
Při hlídkování v horách také narazili na důkazy masových masakrů. Bluntova jednotka například jednoho dne odhalila zakrytý příkop plný těl – masový hrob civilních obětí nedávných etnických čistek. Tvrdá realita Kosova v létě 1999 dala rychle zapomenout na cynismus: mladý důstojník pochopil, že přítomnost jeho jednotky může doslova zachraňovat životy.
Kytara v tanku
V Bluntově tanku se kromě munice vezla i kytara. Mladý důstojník ji měl připevněnou zvenčí na pancéřové korbě a když to situace dovolila, bral ji večer do ruky. Hrál vojákům ze své jednotky a občas i místním obyvatelům, kteří se osmělili přijít poslechnout. Hudba pro něj byla zřejmě způsob, jak se vyrovnat s únavou a stresem – a možná i s obrazy, které kolem sebe viděl.
Právě v Kosovu také James Blunt složil svou první protiválečnou píseň „No Bravery“. V polních podmínkách si do záznamníku poznamenával slova inspirovaná tím, co denně vnímal kolem sebe: opuštěné domy, kouřem zčernalé zdi, pláč starců i dětí, krajinu poznamenanou krutostí. Tyto syrové obrazy nakonec přetavil do textu skladby, která později uzavřela jeho debutové album.
Na desce Back to Bedlam, vydané o pět let později, tak vedle romantických balad zazněla i osobní zpověď vojáka vracejícího se z války. Píseň No Bravery (v překladu „Žádná statečnost“) svým názvem i obsahem zpochybňovala oslavy hrdinství – Blunt v ní nepopisuje odvahu, ale spíše zmar a tragičnost konfliktu, jehož byl součástí.
Dramatická situace na prištinském letišti se do povědomí veřejnosti dostala až po letech. James Blunt ji detailně popsal až v roce 2010, kdy jako slavný hudebník poskytl rozhovor britskému rozhlasu. Teprve tehdy mnozí jeho fanoušci zjistili, v jaké roli strávil přelom tisíciletí. Válečný incident z června 1999 byl přitom největší zkouškou Bluntovy armádní kariéry – a zároveň poslední.
Americký generál Wesley Clark, který povel k útoku vydal, nebyl ochotný svůj příkaz odvolat – v Pristině tehdy došlo i k ostré roztržce mezi ním a britským velením. Politické vedení NATO však dalo za pravdu opatrnému řešení. Ruská strana nakonec souhlasila, že se její prapor zapojí do společné mírové mise a nebude v Kosovu postupovat na vlastní pěst.
Clark odešel ze své funkce velitele NATO nedlouho poté. Pro Jamese Blunta měla rebelie proti spornému rozkazu pozitivní dohru: namísto disciplinárního trestu si odnesl pocit, že pomohl zabránit krveprolití. Když v roce 2010 jeho válečné zážitky zaujaly média, některé britské deníky psaly dokonce o „zpěvákovi, který pomohl předejít třetí světovou válce“.
Místo uniformy kytara
V armádě sloužil James Blunt celkem šest let. Vojenskou kariéru začal v roce 1996 a ukončil ji 1. října 2002 v hodnosti kapitána. Poslední dva roky po návratu z Kosova strávil ve službě u Hradní stráže (Household Cavalry) v Londýně. Místo bojové helmy nosil slavnostní přilbu a reprezentoval armádu při ceremoniálních povinnostech. Mimo jiné stál čestnou stráž u katafalku královny-matky Alžběty při jejím pohřbu v dubnu 2002. Krátce poté se rozhodl pověsit uniformu na hřebík a naplno se vydat na nejistou dráhu hudebníka.
Neuplynuly ani tři roky od chvíle, co opustil armádu, a jméno James Blunt se stalo pojmem na světové popové scéně. Na podzim 2004 debutoval albem Back to Bedlam, které nejprve nenápadně sbíralo úspěchy v britských žebříčcích, aby se nakonec stalo nejprodávanější deskou roku.
Zásadní zlom přišel v roce 2005: hity jako „You’re Beautiful“ a „Goodbye My Lover“ dobyly hitparády v Evropě i ve Spojených státech a z Blunta udělaly globální popovou hvězdu. Jako zpěvák posbíral řadu ocenění včetně dvou Brit Awards (ceny britské hudební akademie) a pětkrát byl nominován na Grammy. Jeho balady zněly z rádií po celém světě – a na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že jejich autor ještě nedávno nosil vojenskou uniformu.
V dobových rozhovorech média neopomněla zdůraznit Bluntův neobvyklý životopis. Bývalý důstojník elitního pluku a veterán z Kosova stál poněkud v kontrastu k obrazu křehkého písničkáře s kytarou. Sám Blunt se ale svou minulostí nijak netajil. Naopak, svou zkušenost vojáka do hudební dráhy od počátku promítal – a to nejen zmíněnou písní No Bravery.
Jako známá osobnost se stal patronem dobročinných organizací, které pomáhají zraněným veteránům a obětem války. A kdykoliv dostal otázku na téma armády, odpovídal přímo: „Jsem na svou vojenskou službu hrdý. Naučila mě pohledu na svět, jaký člověk v showbyznysu nezíská,“ uvedl v jednom z pozdějších interview.
Návrat do Kosova
Po sedmi letech se James Blunt do Kosova vrátil – tentokrát už ne jako voják, ale jako populární zpěvák. V září 2006 přijel do Prištiny, aby zde zahrál koncert příslušníkům mezinárodních jednotek, kteří v Kosovu stále působili. Společně s ním dorazil i dokumentární štáb a Blunt tak měl možnost znovu navštívit místa, která hluboce poznamenala jeho život.
S někdejšími kolegy a tlumočníky vyhledal vesnice, ve kterých v roce 1999 pomáhal. Mnohé z nich byly prázdné – původní obyvatelé zahynuli nebo odešli do emigrace. Skupina se podívala i na místo masového hrobu, který Bluntova jednotka našla během války: z provizorního pohřebiště se časem stal řádný hřbitov, kde mají oběti své náhrobky se jmény a fotografiemi.
Na vojenské základně v Prištině James Blunt po letech znovu zahrál píseň No Bravery – tentokrát na pódiu, před publikem složeným z mužů a žen v uniformách. Byli to vojáci NATO, kteří v Kosovu udržovali křehký mír, podobně jako kdysi on.
Kromě toho přidal Blunt i své největší hity, od „You’re Beautiful“ po další romantické skladby, které tehdy znal z rádia celý svět. Bývalý kapitán tak stál před zaplněným hangárem opět mezi svými – ale místo vojenských povelů od něj tentokrát zněly jen tóny a slova písní.
Na místa, kde kdysi projížděl v obrněném vozidle, se vrátil s kytarou v ruce.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/James_Blunt
https://www.bbc.com/news/uk-politics-11753050
https://www.independent.co.uk/news/people/news/how-james-blunt-saved-us-from-world-war-3-2134203.html
http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/671495.stm
https://www.youtube.com/watch?v=UiZwrLlcfNI
https://www.irishexaminer.com/lifestyle/arid-30297291.html
