Když komunisté okradli vlastní občany, lidé v Plzni se vzbouřili. Státní moc na ně poslala armádu

Teď ale hlásí pravý opak – komunistická vláda rozhodla o okamžité peněžní reformě. Úspory celého národa přes noc ztrácejí hodnotu. Lidé nevěří vlastním uším. „To je podvod! Okradli nás!“ zaznívá v nejen jedné domácnosti. Ráno 31. května vychází zpráva i v novinách: staré peníze končí, od 1. června platí nové.

Výhodně se smění jen drobné částky – do 300 Kčs v poměru 5:1 – ale větší obnosy dostanou drtivý kurz 50:1. Kdo měl naspořeno třeba 10 tisíc korun, tomu zůstane jen dvě stě. Veškeré vázané vklady, spořitelní knížky, státní dluhopisy či pojištění jsou zcela zrušeny bez náhrady. Jediným škrtem tak stát připravil obyčejné lidi o celoživotní úspory. Městem se šíří pocit hořkosti a zrady – režim, který se holedbal péčí o pracující, právě ošidil své dělníky i rolníky o všechno, co měli.

Hned v pondělí 1. června nastupují zaměstnanci plzeňské Škodovky (tehdy Závody V. I. Lenina) na ranní směnu s pocitem křivdy. Tovární ampliony mlčí, ale v dělnických šatnách to vře: „Komunisti nám ukradli výplaty!“ křičí jeden z rozhořčených mužů a mává obálkou s předčasně vyplacenou mzdou. Vedení továrny totiž lstivě vyplatilo květnové platy už koncem minulého týdne – těsně před reformou – takže dělníci dostali peníze, z nichž se přes noc staly bezcenné papírky.

Tento trik zapůsobí jako rozbuška. Na nádvoří se spontánně shlukují hloučky zaměstnanců. Ředitel Brabec se pokouší situaci uklidnit a vysvětlovat nepopulární opatření, ale dav ho vypíská a vyžene pryč. Stranické autority ztrácejí kontrolu – ve tvářích dělníků rudnou hněv a pocit zrady.

Krátce před desátou hodinou dopoledne už stovky nespokojenců pochodují od závodu pryč. Přidávají se další skupiny z jiných plzeňských podniků, například z Elektrotrakce či pivovaru. Hloučky splývají v průvod čítající tisíce lidí. „Do centra! Na náměstí!“ volají mnozí. Z okrajových částí města proudí davy směrem k historickému Náměstí Republiky. Po cestě skandují první hesla: „Reformu nechceme!“, „Chceme svobodu!“, „Pryč s rudými zloději!“. Lidé už se nebojí nahlas vykřikovat to, co si dosud doma šeptali.

Když průvod dorazí na hlavní náměstí, je už zaplaveno mořem rozhořčených tváří. Sešlo se tu odhadem na dvacet tisíc protestujících – dělníci v montérkách bok po boku se studenty, ženami v šátcích i starými legionáři. Dokonce i někteří členové KSČ se překvapivě přidali k řadovým občanům. Všichni chtějí jediné: vysvětlení a spravedlnost. Z balkónu radnice však nikdo nepromlouvá.

„Vedení města k nám nemá odvahu přijít!“ nese se z davu zklamaně. Místo odpovědí čeká demonstranty další provokace – dva zástupci dělníků, kteří vstoupí do radnice s peticí, jsou namístě zatčeni. Jakmile se to lidé venku dozvědí, vzplane naplno vzbouřenecká zuřivost: „Pusťte je ven! Dost bylo lží!“ hřmí náměstím.

Za chvíli se ozve tříštění skla – rozraženým oknem radnice proniká dovnitř několik odvážlivců z davu a otevírají ostatním dveře. Radnice je obsazena! Hlučící dav zaplavuje historické sály. Z oken začínají létat symboly nenáviděné moci: busty vůdců komunistického režimu Stalina, Gottwalda i prezidenta Zápotockého končí rozbité na dlažbě.

Někdo strhává ze stěny rudou vlajku a hází ji ven, kde ji lidé pošlapou. Místo ní demonstranti vyvěšují portrét Edvarda Beneše, milovaného „prezidenta osvoboditele“ z dob první republiky. Náměstím se ozve jásot – na pár okamžiků mají protestující pocit vítězství. „Ať žije Beneš!“ skandují mnozí a v očích mají slzy vzteku i dojetí.

Revoluční nálada sílí. Část davu se přesouvá ke krajskému soudu ve Veleslavínově ulici, jiní míří k budově městského rozhlasu. Skupina mladých dělníků bere u soudu mohutnou dubovou bránu útokem – nasazují kládu jako beranidlo a dveře povolí. Demonstranti vběhnou dovnitř soudní budovy a po kancelářích rozhazují spisy politických procesů.

Soudcovské aktovky, záznamy výslechů i rudé knihy zákonů létají z oken a na ulici je někdo pálí. Jeden vyděšený soudce se brání střelbou ze služebního revolveru; výstřely ale jen zvýší chaos. Část demonstrantů volá po osvobození vězňů: „Na Bory! Pusťte naše lidi z kriminálu!“. Masa se tedy přesune k věznici Bory, ale tamní stráže stihnou pevně uzamknout brány – pokus o propuštění politických vězňů nevyjde.

…Ale režim se nehodlá vzdát bez boje. Do Plzně míří posily ozbrojené až po zuby. Krátce po poledni přijíždějí první jednotky Pohraniční stráže a také ozbrojené oddíly Lidových milicí poslané z Prahy a okolních krajů. Milicionáři – často sami dělníci, ale fanatičtí stoupenci KSČ – vyskakují z nákladních aut s puškami a samopaly v rukou.

Po jejich boku postupují jednotky Československé lidové armády a tajné policie StB. Nad Plzní se stahují těžká mračna – doslova i obrazně. Odpoledne se spouští déšť, který zkropí prázdné náměstí; většina demonstrantů se zatím rozprchla do okolních ulic. Zlověstné ozvěny výstřelů však dokazují, že střety pokračují.

„Rozchod, nebo střílíme!“ řvou milicionáři s namířenými zbraněmi. Vzduchem sviští první dávky ze samopalů – varovné výstřely i střely mířené do davu. Lidé v panice utíkají, k zemi padají zranění. Ulicemi se rozléhá křik a nářek, rozbitými výlohami obchodů zatéká déšť smíšený s krví potlučených demonstrantů. Jeden mladík klesne s průstřelem břicha – kamarádi ho odtáhnou do bezpečí, ale o pár dní později umírá.

Do nastalého zmatku se ozve hřmot tankových motorů. Za soumraku 1. června dorazí z Prahy do Plzně celá rota tanků T-34. Pásy obrněnců drtí dlažbu ulic a jejich děla míří hrozivě na hlavní náměstí. Město je pod vojenskou okupací vlastních jednotek. Úderem půlnoci vyhlašuje armáda stanné právo – zákaz nočního vycházení a rozkaz střílet na každého, kdo by ještě chtěl odporovat. Je rozhodnuto. Plzeňské povstání bylo po jediném dni brutálně potlačeno.

Už v noci z 1. na 2. června začíná rozsáhlé zatýkání. Desítky policejních aut křižují město a chytají všechny, které identifikovali při protestech. Na celu míří jak prostí dělníci, tak studenti či úřednice – kdokoliv, kdo se toho dne objevil v první linii. Celkem je v Plzni uvězněno okolo 650 lidí.

Přes 200 jich při zásahu utrpělo zranění; modřiny od obušků a střelné rány teď ošetřují přetížené nemocnice. Mezi zraněnými je i téměř padesát zasahujících mužů v uniformách – i několik milicionářů schytalo kameny a údery. Mrtvé si režim nepřipouští, i když nejméně dva civilisté později svým zraněním podlehli.

Komunistické vedení rychle rozjíždí propagandistickou mašinérii. Oficiální média nejprve o plzeňských událostech vůbec mlčí. Teprve po čase režim připouští, že došlo k „narušení veřejného pořádku“ způsobenému prý neporozuměním reformě a rozvratníky. Protestujícím dělníkům je nasazována nálepka opilců a výtržníků, které zneužili „záškodníci a bývalí kapitalisté“.

Skutečnou pravdu – že šlo o spontánní hněv pracujících zrazených vlastní vládou – komunisté nepřipustí. Místo toho vymýšlejí pro demonstranty tvrdé tresty. Už v červenci 1953 proběhne v Plzni čtrnáct rychlých soudních procesů. Soudci, kteří ještě nedávno stříleli po davu z oken, teď ze soudních síní rozdávají víceleté tresty. Odsouzeno je celkem 331 osob, většinou na několik let do vězení za „výtržnosti“ a „pobuřování“.

Další stovky lidí čeká msta v tichosti – vyloučení ze škol a ze strany, vyhazovy ze zaměstnání, ba i nucené vystěhování z Plzně do zapadlých pohraničních oblastí. Na dveře mnoha rodin zaklepe StB a při výsleších je nutí podepsat, že se kají a ničeho podobného se nikdy nezúčastní.

Atmosféra ve městě se promění strachem. Co ještě včera vypadalo jako zrod svobody, je dnes noční můrou. Na plzeňských náměstích opět visí rudé vlajky a místo roztřískaných bust Stalina a Gottwalda se objevují nové. Dokonce i památník prezidenta Masaryka, který demonstranti odhalili a ozdobili květinami, bere zasvé: večer 1. června dorazí komunističtí aktivisté s jeřábem a Masarykovu sochu strhávají.

Herec Josef Větrovec přehodí bronzovému Masarykovi smyčku kolem krku a socha končí na nákladním voze, posléze roztavena ve Škodovce. Plzeň má navždy zapomenout na svého „prezidenta osvoboditele“.

Jenže režim, ač silou zvítězil, dostal varování. Tak rozsáhlý protest, navíc vzešlý od dělníků – opory komunistů – otřásl stranickým vedením. „Nemůžeme vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno,“ zahřmí prezident Zápotocký po potlačení vzpoury, čímž dává najevo zpřísnění poměrů. Proběhnou čistky ve straně, kdy jsou vyhozeni členové podezřelí z „nízké loajality“.

Současně však vláda potají začne uvolňovat šrouby ekonomiky – ruší nenáviděné lístky na potraviny a pomalu zvyšuje zásobování obchodů. Mocní soudruzi dobře vědí, že Plzeň 1953 málem zažehla jiskru, která mohla zapálit požár odporu po celé zemi. Tentokrát jej uhasili brutalitou a zastrašováním. Ale vzpomínka na den, kdy se prostí lidé vzepřeli totalitě, zůstává. Je to příběh zrady a vzdoru, který dodnes budí mrazení v zádech – příběh plzeňských ulic v plamenech hněvu.

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/na-protest-proti-menove-reforme-vysly-v-roce-1953-do-ulic-tisice-plzenanu-200-jich-komunisti-zbili-650-zatkli-48321

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/protesty-proti-menove-reforme-z-roku-1953-v-plzni-vzpominky-evy-vitove-a-richarda-smoly/

https://magazin.pametnaroda.cz/doba/perzekuce-komunisty/reformu-nechceme-z-oken-plzenske-radnice-letaly-busty-gottwalda-a-stalina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plze%C5%88sk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD_(1953)