Článek
Ráno 31. května 1889 stál plukovník Elias J. Unger, prezident exkluzivního South Fork Fishing and Hunting Clubu, na verandě klubovny a díval se na krajinu, kterou od čtvrtka bez přestání bičoval déšť. „Zdálo se, jako by celé údolí bylo pod vodou,“ řekl později. Hladina jezera Conemaugh, které se rozkládalo přímo nad jeho hlavou, stoupala cca 20 cm za hodinu.
Mladý inženýr John Parke, kterého si klub najal na dohled nad kanalizací, právě objížděl jezero na lodi a prováděl měření – podle jeho výpočtů stoupala voda o pár cm každých deset minut. Nikdo z přítomných v tu chvíli ještě netušil, že hráz, na jejíž vrchol se dalo pohodlně vyjet kočárem, má před sebou posledních pár hodin života.
Milovníci ryb
Hráz South Fork nechal postavit stát Pensylvánie mezi lety 1838 a 1852 jako zdrojovou nádrž pro kanálový systém Main Line, tehdejší páteřní dopravní tepnu státu. Jakmile ale kanály o pár desetiletí později nahradily rychlejší a levnější železnice, stát se o přehradu přestal starat, prodal ji Pensylvánské železnici a ta ji následně prodala soukromým zájemcům.
Hráz měřila přes dvě stě osmdesát metrů na délku a dvaadvacet metrů na výšku. V roce 1862 hráz poprvé částečně protrhla – naštěstí v době, kdy nádrž nebyla plná, takže škody byly minimální. Jeden z pozdějších majitelů dokonce z hráze odstranil a jako šrot prodal pět litinových výpustných trubek, které umožňovaly kontrolované vypouštění vody z nádrže. Bez nich už nikdo neměl způsob, jak hladinu jezera v případě potřeby snížit.
V roce 1879 koupil zchátralou nádrž i s okolními pozemky podnikatel Benjamin Ruff. Spolu s bohatým finančníkem Henrym Clayem Frickem z ní udělal základ nového, přísně soukromého klubu – South Fork Fishing and Hunting Clubu. Během několika let se členská základna rozrostla na přes šedesát nejmovitějších mužů Pittsburghu, mimo jiné ocelářského magnáta Andrewa Carnegieho, bankéře Andrewa Mellona nebo pozdějšího ministra spravedlnosti Philandera Knoxe.
Na břehu jezera vyrostla sedmačtyřicetipokojová klubovna s jídelnou pro sto padesát hostů a šestnáct soukromých „chatek“, ve skutečnosti prostorných letních sídel. Členové sem jezdili vlakem z Pittsburghu užívat si rybaření, lov, plachtění, jízdu na koních i v kočárech, večer hráli karty a kouřili doutníky na verandách s výhledem na hřebeny Allegheny.
Flotila klubu čítala dvě parní jachty, řadu plachetnic a kánoí a několik loděnic k jejich uskladnění. Oblíbenou kratochvílí bylo i piknikování přímo u bezpečnostního přelivu hráze – místa, které se o pár let později stane epicentrem katastrofy.
Opravu zchátralé hráze, kterou Ruffova padesátičlenná dělnická parta zahájila na podzim 1879 a dokončila po dalších pracích v roce 1881, neschválil žádný kvalifikovaný inženýr. Dělníci snížili korunu hráze o necelý metr, aby z materiálu doplnili starou trhlinu z roku 1862 a zároveň získali dost širokou plochu na vrcholu pro kočárovou cestu, po které se mohly dva povozy pohodlně minout. Chybějící výpustné trubky se klub nikdy nerozhodl obnovit.
A aby se do jezera nasazené drahé ryby nemohly dostat ven přes přepad, instalovali na bezpečnostní přeliv husté kovové sítě. Výsledek těchto tří rozhodnutí byl zničující: koruna hráze byla nakonec jen asi metr a čtvrt nad úrovní přelivu, rezerva pro velkou vodu byla prakticky vyčerpaná a bezpečnostní přeliv, který měl při přívalových deštích odvádět přebytečnou vodu, se mohl při první bouři ucpat větvemi a listím zachyceným na rybích sítích.
Varování nedbali
Nebezpečí si tehdy uvědomovali i lidé mimo klub. Daniel Morrell, prezident Cambria Iron Company, přehradu nechal prohlédnout a varoval Ruffa dopisem. Ten mu v prosinci 1880 odpověděl ujištěním, že on ani jeho lidé nejsou z podnikání klubu nijak ohroženi.
O necelý rok později hráz navštívil i inženýr John Fulton, který při prohlídce popsal několik jejích závažných nedostatků, především chybějící výpustní potrubí a uzávěr. Mezi obyvateli údolí se navíc možnost protržení hráze postupem let změnila v jakýsi černý vtip.
Čtrnáct mil pod jezerem přitom žilo a dřelo na třicet tisíc lidí – dělníci Cambria Iron Company a Pensylvánské železnice. Dva světy – letní idyla u jezera Conemaugh a dřina v ocelárnách Johnstownu – existovaly vedle sebe celé desetiletí, aniž by se kdy skutečně setkaly. Až do čtvrtka 30. května 1889.
Ten večer začalo pršet a nepřestávalo. Do rána spadlo osm až deset centimetrů srážek, hladina jezera prudce stoupala a personál klubu, který se právě chystal na letní sezónu, si okamžitě uvědomil, že hráz je ve vážných potížích. Na místě bylo tou dobou jen asi půl tuctu členů klubu – sezóna teprve začínala.
Vyrazili varovat obyvatele údolí. Lidé v horní části údolí varování většinou vyslyšeli, v Johnstownu je však po letech falešných poplachů mnozí podcenili. Kolem jedné hodiny odpoledne začala voda přetékat přes korunu hráze a vymílat její těleso. Tenhle první průlom by sám o sobě možná ještě nemusel znamenat katastrofu.
Kolem 15:10 ale přišla skutečně katastrofální trhlina, způsobená přelitím hráze a následnou erozí jejího oslabeného tělesa. Snížený profil a chybějící výpustné trubky přitom znamenaly, že přehrada neměla téměř žádnou rezervu, jak na rostoucí tlak vody zareagovat.
Do údolí řeky Little Conemaugh se v tu chvíli vyřítilo přes dvacet milionů tun vody v podobě až dvanáctimetrové vlny, která s sebou brala stromy, domy, železniční vagony i lidi. Do samotného Johnstownu dorazila krátce po 16. hodině, tedy necelou hodinu po protržení hráze, a během následujících minut zabila nebo utopila přes dva tisíce obyvatel. Vlna byla podle svědků široká jako řeka Mississippi a nesla v sobě sílu odpovídající několikanásobku Niagarských vodopádů.
Přeživší, kteří se zachytili trosek unášených proudem, skončili namačkaní u kamenného železničního mostu na okraji města, kde se ze sutin, vagonů a lidských těl vytvořila hráz vysoká přes deset metrů.
Jeden z telegrafních pracovníků napočítal, jak jeho kanceláří za dvacet minut proplulo třiašedesát těl. O týden později se v jediné místnosti jednoho z mála uchráněných domů tísnilo třináct až čtrnáct lidí, kteří přišli o veškeré přístřeší. Celkový počet obětí nakonec dosáhl 2 209 – dodnes nejvyššího čísla, jaké kdy ve Spojených státech způsobilo protržení přehrady.
Na místo krátce poté dorazila Clara Bartonová se svým tehdy ještě mladým Americkým červeným křížem a strávila v troskách Johnstownu měsíce organizováním pomoci – zásah, který se později stal jedním ze zakládajících momentů moderní americké humanitární pomoci při katastrofách. Členové South Fork Fishing and Hunting Clubu mezitím po neštěstí okamžitě opustili oblast a o svém podílu na tragédii mlčeli.
Rozzuřený dav přeživších sice vnikl do budov klubu a rozbil pár oken a kusů nábytku, k větším škodám ale nedošlo. Na jednotlivé členy klubu byly podány žaloby, žádná z nich ale nikdy nevedla k právní odpovědnosti – žalobci museli prokázat osobní nedbalost konkrétního člena, což se jim nepodařilo. Mnozí členové se k povodni veřejně nevyjadřovali a jejich mlčení jen posilovalo vztek lidí v údolí.
Přibližně polovina členů nakonec přispěla na obnovu města. Carnegieho společnost věnovala deset tisíc dolarů a později Andrew Carnegie Johnstownu vystavěl novou knihovnu. Samotný klub zanikl v roce 1904, kdy byl jeho majetek rozprodán v aukci. Jezero Conemaugh se však vyprázdnilo už protržením hráze v roce 1889 a nikdy se znovu nenaplnilo. Národní park dnes spravuje jen část někdejšího areálu, zatímco bývalé dno jezera později změnily železnice, průmysl i zástavba.
Oficiální zpráva Americké společnosti stavebních inženýrů tehdy dospěla k závěru, že by hráz selhala i v původním, neupraveném stavu – závěr, který ovšem novější hydraulické analýzy zpochybnily. Rozbor publikovaný v roce 2016 ukázal, že úpravy, které klub na hrázi provedl kvůli pohodlnějšímu příjezdu kočárů a kvůli tomu, aby přes přeliv neunikly nasazené sportovní ryby, zásadně snížily schopnost hráze zvládnout přívalový déšť, jaký přišel oné květnové pátky.
Zdroje:
https://www.nps.gov/jofl/learn/historyculture/the-south-fork-dam.htm
https://www.nps.gov/jofl/learn/historyculture/south-fork-fishing-and-hunting-club.htm
https://www.heritagejohnstown.org/attractions/johnstown-flood-museum/flood-history/
https://www.nps.gov/jofl/faqs.htm
https://damfailures.org/sites/default/files/wp-pdf/Dam-Breach-hydrology-of-the-Johnstown-Flood-of-1889-Challenging-the-Findings-of-the-18911-investigative-report-2016.pdf
https://www.nps.gov/jofl/learn/clara-barton.htm
https://blogs.loc.gov/picturethis/2024/05/johnstown-flood-documenting-a-disaster/
