Krvavý masakr v Amityville: Tragickou událost zneužili pro peníze tak, že jí uvěřily statisíce lidí

Příběh, jenž se k ní váže, má všechny ingredience dokonalé hororové legendy: brutální rodinnou vraždu, údajné démonické síly, děsivé paranormální jevy i mrazivé tvrzení o domu postaveném na dávném indiánském pohřebišti. Média, knihy a hollywoodské filmy během let přetvořily tuto historii ve výdělečný kult. Dodnes láká zástupy zvědavců a senzacechtivých fanoušků. Jaká je však skutečnost ukrytá za slavnou legendou? A proč lidé i po odhalení pravdy dál věří, že v Amityville skutečně straší?

Bylo časně ráno 13. listopadu 1974, něco po třetí hodině. V prostorném domě rodiny DeFeových panovalo hluboké ticho – jenže ne nadlouho. 23letý Ronald „Butch“ DeFeo Jr. vzal do rukou pušku ráže .35 a vyrazil chodbou. Během několika minut brutálně zavraždil svého otce Ronalda, matku Louise i čtyři sourozence (dvě sestry a dva bratry) v jejich postelích.

Hrůzný masakr šesti nevinných obětí proběhl nečekaně rychle – a záhadně tiše. Nikdo ze sousedů totiž v noci neslyšel střelbu. Když pak policie našla těla, všech šest leželo úhledně tvářemi dolů na matracích, jako by je výstřely vůbec neprobudily. Pitvy přitom neprokázaly žádné utišující látky ani drogy v jejich krvi. Tento podivný fakt – že nikdo nereagoval na ohlušující rány z pušky – později podnítil spekulace, že vrahovi snad napomáhala jakási temná síla.

Ronald DeFeo Jr. se nejprve pokusil odvést od sebe podezření. Večer 13. listopadu vběhl do nedalekého baru s křikem, že někdo zavraždil jeho rodinu, a sehrál roli zděšené oběti. Před policisty dokonce naznačoval, že za útokem stojí neznámý muž napojený na mafii. Dlouho však předstírat nedokázal – vyšetřovatelé rychle odhalili nesrovnalosti v jeho výpovědi a mladík se nakonec přiznal, že rodinu vyvraždil sám.

U soudu v roce 1975 se hájil tím, že v domě „slyšel hlasy“, které ho k zabíjení ponoukaly. Obhajoba postavená na démonických vsugeracích („ďábel mi to poručil“) ovšem neuspěla. Porota DeFea uznala vinným ze šesti úkladných vražd a soudce ho odsoudil k šesti souběžným trestům odnětí svobody na 25 let až doživotí. Strašlivý případ otřásl poklidným Amityville – avšak to nejpodivnější mělo teprve přijít.

O necelý rok později dům opět ožil. V prosinci 1975 se do prázdného stavení – které kvůli své pověsti vražedného domu nemohlo dlouho najít kupce – nastěhovali noví majitelé, manželé George a Kathy Lutzovi, se svými třemi dětmi. Za výhodných 80 tisíc dolarů získali prostorný dům s bazénem a vlastní loděnicí u řeky. O krvavé minulosti místa věděli, ale usoudili, že i tak to bude jejich vysněný domov. Jenže hned první den po nastěhování pocítili v domě cosi zlověstného – a pak se začaly dít podivné věci.

Lutzovi později vypověděli, že v domě zažívali doslova horor. V noci slýchali rány, kroky a vzdálené hlasy, které budily děti. Všude byl pronikavý chlad, přestože topení běželo naplno a v krbu hořel oheň. Na zdech se objevil páchnoucí zelený sliz a voda v záchodové míse zčernala jako inkoust. Okna i dveře se samy otevíraly a zabouchávaly. Malá Missy Lutzová si začala povídat s neviditelným „prasátkem“ Jodie, které mělo žhnoucí červené oči.

Dům se prý dokonce hemžil mouchami – rojily se zvlášť v jedné z ložnic, kterou si rodiče vybrali jako svou. Děti začaly spát neklidně na břiše, ve stejné poloze, v níž byla nalezena těla zavražděných DeFeových. George se navíc každou noc probouzel přesně ve 3:15 ráno – tedy v čase, kdy došlo k masakru rodiny DeFeových. Kathy Lutzová dokonce tvrdila, že jednou v hale zahlédla přízračnou postavu s démonickou tváří a kápí místo obličeje.

Zoufalí manželé nakonec pozvali místního katolického kněze, aby dům posvětil. Ani to však nepomohlo – během obřadu se prý kněz rozklepal zimou, uslyšel hrubý šepot „Odejdi!“ a na tváři se mu objevily podivné puchýře, jako by ho cosi udeřilo. Vyděšený duchovní uprchl z domu a varoval Lutzovy, že uvnitř číhá nebezpečí.

Netrvalo dlouho a George s Kathy dospěli k závěru, že musí utéct, pokud si chtějí zachránit holý život. Po 28 dnech hrůzy, 14. ledna 1976, uprostřed noci narychlo sbalili děti, popadli pár nejnutnějších věcí a i se psem prchli pryč. Zanechali za sebou veškerý majetek, nábytek i oblečení – v domě, který se měl stát jejich rájem, už nechtěli strávit ani minutu navíc.

Než uplynuly dva roky od útěku Lutzových, jejich děsivý příběh se stal celonárodní senzací. V novinách a časopisech vycházely články o „strašidelném domě“ v Amityville a o mladé rodině, kterou vyhnali duchové. George a Kathy Lutzovi nabídli svůj příběh spisovateli Jayi Ansonovi, jenž jej sepsal do knižní podoby.

V roce 1977 vyšla kniha The Amityville Horror (česky známá jako Horor v Amityville), na jejíž obálce stálo velkými písmy, že jde o „pravdivý příběh“. Z knihy se stal bestseller, který vyděsil statisíce čtenářů. Osudy rodiny sužované démony v někdejším vražedném domě fascinovaly Ameriku – tím spíš, že byly prezentovány jako skutečnost.

Netrvalo dlouho a Hollywood koupil filmová práva. V létě 1979 vstoupil do kin snímek Horor v Amityville (v hlavních rolích James Brolin a Margot Kidderová) a okamžitě lámal rekordy návštěvnosti. Z rozpočtu pouhých 4 milionů dolarů film celosvětově utržil přes 80 milionů a stal se jedním z komerčně nejúspěšnějších nezávislých filmů své doby.

Zlověstná půlkruhová okna v průčelí amityvillského domu se stala ikonickým obrazem filmového hororu a legendu o „skutečném“ strašidelném domě tak poznalo publikum po celém světě. Na úspěch prvního filmu později navázalo několik pokračování a dalších adaptací – z Amityville Horror se postupně stal trvalý hororový fenomén.

Ve filmových i knižních verzích příběhu se objevilo „vysvětlení“ děsuplných událostí: dům prý stojí na prokletém místě. Podle jedné z legend zde kdysi domorodí indiáni kmene Shinnecock zřídili jakési opuštěné „sanatorium“ – ohrazený prostor, kam zavírali duševně choré a nevyléčitelně nemocné členy kmene a nechávali je napospas osudu, až zemřou.

Pověst tvrdila, že Shinnecockové tuto půdu ani nevyužívali k řádnému pohřbívání, protože věřili, že je infikována démony. Dokonce zaznělo, že onen prokletý dům byl postaven přímo na starém indiánském pohřebišti. To vše mělo vysvětlovat údajnou přítomnost neklidných duchů.

Skutečnost je však zcela jiná. Domorodý kmen Shinnecock historicky obýval část Long Islandu asi 50 mil (80 km) od Amityville a v této oblasti vůbec nepůsobil. Místní historikové dokládají, že okolí Amityville využívali spíše příslušníci kmene Massapequa (patřícího do národa Montaukett). Žádné záznamy ani archeologické nálezy ovšem neprokazují, že by na pozemku domu (či v jeho bezprostřední blízkosti) existovalo jakékoli indiánské pohřebiště nebo snad místo k umírání nemocných.

Podle oficiálních dokumentů státu New York z roku 1913 sice v okolí Amityville bylo několik zanedbaných či zrušených hřbitovů, žádný z nich se však nenacházel na daném pozemku. Představitelé místní komunity Montaukett (kam Shinnecockové spadají) navíc výslovně popřeli, že by jejich předci tak krutě nakládali s nemocnými – naopak se o ně vždy pečlivě starali.

Myšlenka, že by indiáni někoho prokleli či záměrně ponechali umírat venku na mrazu, je z jejich pohledu naprosto absurdní a odporuje tradicím. Vše tedy nasvědčuje tomu, že legendární „indiánské pohřebiště“ v Amityville je čistá fikce – vymyšlená jen proto, aby dodala strašidelnému příběhu patřičně mystický nádech.

Šuškalo se i o dalších údajných kletbách. Například se tradovalo, že na pozemku dříve žil jistý čaroděj John Ketchum – uprchlý puritán ze Salemu – který tu měl provozovat satanistické rituály a po smrti být pohřben poblíž. Ani pro tuto historku neexistují důkazy.

Historici doložili, že jistý John Ketchum sice v 17. století skutečně žil na Long Islandu, avšak asi 15 kilometrů od Amityville a navíc šlo o váženého občana, nikoli o podezřelého černokněžníka. Žádný „duch čaroděje Ketchuma“ tedy v domě Lutzových nepřebýval – i tato legenda byla jen literární fikcí, nikoli realitou.

Zpočátku mnozí čtenáři i diváci brali otřesné líčení Lutzových vážně. Brzy se však ozvali také skeptikové, kteří poukazovali na řadu nesrovnalostí. Například místní policie popřela tvrzení, že by Lutzovi v osudnou noc volali na tísňovou linku – jak se uvádělo v knize.

Katolický kněz, který měl být při svěcení domu napaden nadpřirozenými silami, se veřejně k události nevyjadřoval a církevní představitelé nepotvrdili, že by v amityvillské farnosti došlo k něčemu takovému, co líčil bestseller. V roce 1977 se Lutzovi dokonce pustili do právní bitvy s některými svými dřívějšími spolupracovníky kvůli ziskům z příběhu – a právě toto soudní líčení přineslo zásadní odhalení.

Ronald DeFeoův tehdejší obhájce William Weber, který se s Lutzovými krátce po jejich útěku z domu sešel, aby prodiskutovali zpeněžení jejich zážitků, u soudu přiznal, že „celý strašidelný příběh vznikl u sklenky vína“ jako promyšlený výmysl.

Weber vypověděl, že on sám poskytl Lutzovým mnoho detailů o vraždách rodiny DeFeových, které znal z vyšetřovacího spisu – a společně je pak překroutili do podoby „paranormálních“ jevů.

Například vyprávěl Lutzovým, že sousedovic kočka v noci často nahlížela oknem do domu DeFeových – z čehož v hororové verzi vzniklo děsivé prasečí monstrum s rudýma očima. Rovněž zmínil incident, kdy Ronald DeFeo starší kdysi v hněvu uhodil svou manželku tak prudce, až po stěně sklouzly červené zbytky omáčky ze špaget – a právě tato scéna se v knize proměnila ve „stékající krvavý sliz“ na zdech. Weber doslova prohlásil: „Vzali jsme skutečné události a přetvořili je – jinými slovy, byla to lež.“

Soudce Jack B. Weinstein, který případ projednával, označil knižní bestseller Horor v Amityville za „z velké části smyšlený“ a založený hlavně na nápadech pana Webera. V rámci procesu dokonce vypovídal i onen katolický kněz – a pod přísahou potvrdil, že žádné nadpřirozené jevy ve skutečnosti nezažil.

Sám George Lutz až do své smrti v roce 2006 sice tvrdošíjně trval na tom, že vše, co rodina popsala, byla pravda, ale soudní a historická šetření odhalila pravý opak. Kniha i film Horor v Amityville tak dnes figurují spíše jako odstrašující případ úspěšné mystifikace, která důkladně oklamala veřejnost.

Navzdory všem odhalením se legenda o strašidelném domě v Amityville nevypařila – právě naopak, během let ještě nabrala na síle. Proč? Důvodů je hned několik. Zaprvé, lidská psychika přímo baží po tajemnu a hrůze. Děsivý příběh „podle skutečnosti“ je zkrátka mnohem přitažlivější než nudná realita, že šlo o výmysl. Mnoho lidí dodnes netuší, že Horor v Amityville byl prokázaný podvod – anebo to vědět ani nechtějí. Pravda zkrátka někdy nemá proti lákavé legendě šanci.

Nemalou roli hraje také komerční síla celého fenoménu. Vzhledem k tomu, že reálné jméno městečka Amityville ani obecně známé události nelze právně „vlastnit“, může prakticky každý filmař či spisovatel volně použít značku Amityville ve svém díle. Po ohromném úspěchu prvního filmu se rozjela lavina dalších adaptací, pokračování i laciných napodobenin.

Značka Amityville se stala zlatým dolem hororového průmyslu – vznikly desítky (oficiálních i neoficiálních) filmů a knih, které se na legendu domu hrůzy volně napojují a generují zisk. Skutečné tragické osudy šesti zavražděných tak paradoxně daly vzniknout popkulturnímu kultu, který je výrazně větší než jedna stará vila na Long Islandu.

S tím vším souvisí i neutuchající zájem veřejnosti o skutečný dům v Amityville. Jeho noví majitelé se sice snažili zvědavce odradit (změnili oficiální adresu domu z 112 na 108 Ocean Avenue a upravili charakteristická půlkruhová okna ve štítu), přesto dodnes kolem projíždějí „hororoví turisté“ doufající spatřit něco nadpřirozeného. Někteří se před domem zastavují a fotí, jiní se do něj dokonce pokoušejí vloupat.

Přitom rodiny, které v domě bydlely po odchodu Lutzových – například manželé Cromartyovi, kteří zde pokojně žili po celý další desetiletý úsek – nikdy žádné duchy ani kletby neznamenali. Dům hrůzy je dnes už jen obyčejnou rezidencí pro další rodiny. Pro veřejnost však nadále zůstává magnetem: ne kvůli realitě, ale kvůli tomu, co symbolizuje.

https://amityvillemurders.com/the-haunting/the-amityville-files-facts-and-myths.html

https://www.syfy.com/syfy-wire/the-true-story-of-the-amityville-horror

https://amityvillemurders.com/the-haunting/lutz-vs-weber.html

https://history.howstuffworks.com/history-vs-myth/amityville-horror-house.htm

https://newrepublic.com/article/137856/suburban-horror-indian-burial-ground

https://en.wikipedia.org/wiki/Works_based_on_the_Amityville_haunting