Článek
Narodil se 18. listopadu 1907 v brněnských Řečkovicích jako Augustin Nezval do skromných poměrů. Otec František, zámečník a kotlář, se těžce zranil v práci, když bylo synkovi jedenáct – zůstal upoután na lůžko a po čtyřech letech zemřel.
Zbožná maminka Aloisie toužila, aby se jediný syn stal knězem nebo učitelem. Jenže temperamentní chlapec měl jiné sny. Místo semináře vystudoval brněnskou průmyslovku a našel si práci jako stavební kreslič. Kreslení výkresů ho však nenaplňovalo. Jeho srdce patřilo divadlu – od mládí hrál s místními ochotníky, „herectví doslova propadl“, bral i kurzy a nadšeně cvičil v Sokole.
V devatenácti letech se odhodlal k odvážnému kroku: opustil rodný kraj a zkusil štěstí v Praze. Roku 1926 uspěl v konkurzu na místo eléva v Národním divadle. Tehdejší šéf činohry K. H. Hilar byl okouzlen jeho zvučným hlasem a urostlou postavou natolik, že ho přijal i přes určité herecké neobroušenosti.
Mladý Gustav stál poprvé v legendární Zlaté kapličce a plnil si svůj sen. Vydržel tam dva roky, naučil se kázeň i herecké základy. Potom ale touha po větších příležitostech zvítězila – odešel sbírat zkušenosti k venkovským společnostem. Na přelomu 20. a 30. let putoval od jednoho angažmá k druhému.
Prošel Intimním divadlem v Praze, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, pražským Švandovým divadlem i Divadlem Vlasty Buriana. Po povinné vojenské službě zamířil roku 1935 na severní Moravu. V ostravském Národním divadle moravskoslezském a poté v brněnském Zemském divadle se konečně propracoval k velkým rolím milovníků, ke kterým ho předurčoval jeho noblesní zjev a pronikavé oči.
Na těchto scénách si ho brzy všimli filmaři. Poprvé stanul před kamerou v roce 1937 a hned dostal hlavní roli – jako mladý profesor ve studentské komedii Jarčin profesor. Jeho pohledný „statný zjev a mužné vystupování“ si publikum okamžitě oblíbilo.
Následoval film Armádní dvojčata a brzy točil jeden snímek za druhým. Během pouhých pár let se z Gustava Nezvala stala filmová hvězda. Za protektorátu hrál ve dvou desítkách filmů a stal se jedním z nejlépe placených herců.
Nezval ztělesňoval především ušlechtilé a odvážné hrdiny – důstojníky, aristokraty, umělce i sympatické venkovany. Všední realita okupace jako by na plátně mizela v sladkobolných romancích a vlasteneckých příbězích, které divákům dodávaly naději.
Popularita Gustava Nezvala tehdy vrcholila. V roce 1941 zazářil v titulní roli sedláka Jana Cimbury a za svůj strhující výkon získal později Národní cenu. O rok později přešel natrvalo na pražskou scénu, která se mu měla stát osudem – od roku 1942 byl členem Městských divadel pražských (Divadla na Vinohradech) a této své domovské scéně zůstal věrný dalších 35 let až do odchodu do penze.
Přesto nepolevil ve filmování: hrál charakterní houslisty, důstojníky i osudové muže. Muzikantská Liduška, Maskovaná milenka, Noční motýl – jméno Nezval na filmovém plakátu táhlo tisíce lidí do kin.
Jiřina Štěpničková a Gustav Nezval ve filmu Muzikantská Liduška, rok 1940...
Posted by Marcela Kopplová on Sunday, November 17, 2024
Za kulisami stříbrného plátna však Gustav Nezval zůstával skromným, uzavřeným člověkem, kterému sláva nestoupla do hlavy. „Stačila mu jedna manželka na celý život, neměl rád humbuk kolem sebe,“ píše se v jedné vzpomínce.
Tou ženou byla o čtyři roky starší půvabná tanečnice Trudi Nortenová, občanským jménem Gertruda Nettelová. Poznal ji koncem roku 1934 v divadle D 34 u E. F. Buriana a byla to láska jako z románu. Vzali se v červenci 1937 a Trudi kvůli rodině obětovala vlastní kariéru.
Válečná léta prožili částečně v Brně, ale záhy se natrvalo usadili v Praze. V roce 1942 se jim narodil první syn Petr a o dva roky později druhý syn Jiří. Nezval byl nadšený otec a vzorně se staral o rodinu.
I když se na něj lepila přízeň fanynek a krásné kolegyně mu padaly k nohám, nikdy neuvažoval, že by opustil své doma. Jeho manželka byla mimořádně chápavá a tolerantní, a on si její důvěry hluboce vážil.
Přesto i v tak harmonickém životě došlo k citovému vzplanutí, které zůstalo dlouho utajené. Za protektorátu se po jeho boku před kamerou objevovala mladá talentovaná herečka Jiřina Štěpničková – ve filmu Babička (1940) hrála Viktorku, nešťastnou dívku s planoucíma očima, kterou na plátně pronásledoval tajemný černý myslivec v podání Gustava Nezvala.
Chemie mezi oběma herci zafungovala nejen před kamerou, ale i ve skutečnosti. „Byl to velmi intenzivní vztah. Nejen milostný, ale i sex tam byl. Oni spolu žili,“ vzpomínala kolegyně Eva Klepáčová na tuto utajovanou lásku. Oba milenci se scházeli po večerech na skleničku vína a večeře v pražských podnicích daleko od zvědavých očí.
Nezval jako pravý gentleman nikdy nic nevyzradil – diskrétně mlčel a dál se vracel domů ke své Trudi, která dlouho netušila, že její charismatický muž po představení neposedává jen s fanynkami.
Válečný románek dvou populárních herců po pár letech skončil, ale pevné přátelství Gustava a Jiřiny přetrvalo. Spojovalo je mnohé: smysl pro humor, láska ke sportu a absolutní zanícení pro herectví. Karty osudu zamíchaly dramaticky v roce 1951, kdy se Jiřina Štěpničková pokusila s malým synkem utéct přes hranice z komunistického Československa.
Státní bezpečnost ji vylákala do pasti, zatkla a v inscenovaném procesu odsoudila za velezradu. Hrozil jí dokonce trest smrti. Nezval stál před nejtěžším rozhodnutím svého života. Atmosféra ve Vinohradském divadle byla dusná – režim vyžadoval po umělcích loajalitu a veřejné odsouzení „zrádkyně národa“.
Většina kolegů rezoluci požadující Štěpničkové exemplární potrestání podepsala ze strachu či fanatismu. Gustav Nezval byl jedním ze čtyř statečných, kteří odmítli. Navíc se spolu s nemnoha dalšími – například režisérem Martinem Fričem – snažil pro Jiřinu dosáhnout milosti.
Kvůli své lásce riskoval nejen kariéru, ale i život. Státní moc mu nezapomněla, že se zastal „nepohodlné“ kolegyně.
Po válce a nástupu komunismu se tak jako tak změnil vkus – milovníci a prvorepubliková galantnost ustoupili budovatelským hrdinům. Nezvalovi začaly připadat jeho někdejší role plytké a on sám toužil hrát charakterní postavy. Teď tuto příležitost dostal, ale zcela jinak, než by si přál. Ve filmu se od konce 40. let objevoval jen ve vedlejších úlohách.
Jeho jméno zmizelo z plakátů, výsluní převzali mladší a politicky angažovaní umělci. Rozhodující však byla černá značka u jeho jména kvůli Štěpničkové. Nezval se stal pro filmové režiséry persona non grata. Mohlo ho těšit leda to, že ho nechali aspoň dohrát v milovaném Divadle na Vinohradech.
Herec se s tím ovšem vyrovnal se ctí a bez hořkosti. Nestěžoval si – s pokorou hrál na jevišti i menší role a na svou někdejší filmovou slávu se dokázal dívat s nadhledem. Nijak se nedoprošoval přízně mocných. Místo toho obrátil energii k obyčejným radostem.
Láskyplně pečoval o rodinu, kterou nikdy nezanedbal. A našel si celoživotní koníčky, jež mu dodávaly klid: vášnivě četl jednu knihu za druhou, rád a dobře vařil, občas poseděl s kolegy ve vinárně u skleničky a hlavně – s velkou láskou se staral o svou zahrádku na Trojském ostrově v Praze, kde pěstoval okurky, rajčata, jahody a další plodiny.
Bývalého sokola už sportování netáhlo, ale u televizní obrazovky fandil s nadšením. Byl také výtečný šachista – po úrazu kyčle v roce 1985, kdy musel na operaci a hůř chodil, docházeli přátelé hrát šachy k němu domů. Málokdo ho prý na šachovnici dokázal porazit.
Desetiletí plynula. Z Gustava Nezvala se stal charakterní herec ansámblu – zahrál si ještě desítky menších filmových a televizních rolí (pamětníci ho mohou zahlédnout v seriálech jako Hříšní lidé města pražského či F. L. Věk).
Žádnou hořkost si v sobě nenesl. Navenek snad působil vážně a uzavřeně, ale mezi kolegy byl oblíben pro svůj jemný humor a spolehlivost. Mladší herci k němu vzhlíželi jako k legendě, která zažila zlatou éru filmu a mnoho si vytrpěla, a přesto nezahořkla.
Když přišla 90. léta, Nezval se s pokorou stáhl z veřejného života. Roku 1993 obdržel herecké ocenění Senior Prix za celoživotní mistrovství – po letech tak přišlo aspoň tiché zadostiučinění. A poté jako by se symbolicky uzavřel kruh. V listopadu 1997 slavil Gustav Nezval devadesátiny.
Jen o několik dní později slavilo 90 let i jeho milované Divadlo na Vinohradech. Při slavnostním večeru sledoval dění skrytý v portále jeviště. Když přišla jeho chvíle, opřel se o dvě berle a pomalu vstoupil na scénu. Hlediště povstalo jako jeden člověk a bouřilo neutuchajícím potleskem.
Starý herec s dojetím vnímal, že diváci stojí tak dlouho, dokud se on sám neposadí – jako by mu vzdávali hold za všechna ta desetiletí poctivé práce a statečného srdce. Bylo to jeho poslední vystoupení na jevišti.
O pár měsíců později, v létě 1998, přijal ještě jednu filmovou roli – epizodní, ale příznačnou. Ve válečném dramatu Je třeba zabít Sekala ztělesnil starého sedláka Štveráka a svým hlubokým hlasem pronesl z plátna osudovou větu, která dala filmu jméno.
Byla to tečka za jeho filmografií trvající šedesát let. Krátce po dotočení tohoto snímku odešel Gustav Nezval z tohoto světa. Dne 17. září 1998 ho našli v pražském bytě – zemřel na selhání srdce, v nedožitých 91 letech.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Nezval
https://www.databazeknih.cz/knihy/gustav-nezval-oci-spise-sympaticke-129383
https://www.super.cz/clanek/celebrity-zname-tajemstvi-jiriny-stepnickove-udrzovala-milostny-pomer-s-zenatym-kolegou-14086
https://www.csfd.cz/tvurce/22916-gustav-nezval/biografie/
https://www.fdb.cz/osobnost/2914-gustav-nezval
https://www.super.cz/clanek/celebrity-zname-tajemstvi-jiriny-stepnickove-udrzovala-milostny-pomer-s-zenatym-kolegou-14086
https://www.super.cz/clanek/celebrity-znamy-filmovy-milovnik-gustav-nezval-prozival-tajnou-lasku-s-predstavitelkou-viktorky-debutoval-v-romantice-pro-divky-1219635
https://www.krajskelisty.cz/praha/21257-k-lasce-se-nehlasil-kdyz-ale-byla-v-prusvihu-pomahal-ze-vsech-sil-nastesti-mel-tolerantni-zenu-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.krajskelisty.cz/praha/29521-cerny-myslivec-se-mel-stat-knezem-nakonec-uhranul-krasnou-viktorku-nejen-pred-kamerou-tajnosti-slavnych.htm
https://www.dotyk.cz/magazin/gustav-nezval-stari/
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2013-12/portret.html
http://www.starobrnenskenoviny.eu/archiv/2016/9/bn9web.pdf
https://www.kampocesku.cz/clanek/10921/vasnivy-zahradkar
