Článek
Byl už starý muž, když ho v parní místnosti vídeňských centrálních lázní zasáhla prudká facka. Nenechal se urazit. V duchu možná slyšel matčin hlas, který ho kdysi uklidňoval, když mu před zrcadlem zaplétala vlasy do copánků a oblékala jej do dívčích šatů.
Teď byl znovu tím malým „Bubim“, jak ho rodina posměšně nazývala. Rozhořčený arcivévoda rozkázal strážníkům, aby útočníka zatkli, ale ostatní hosté se postavili na obranu mladého důstojníka. Co se tehdy v lázních stalo?
Křehké dítě dynastie
Ludvík Viktor, nejmladší syn rakouského arcivévody Františka Karla a Žofie Bavorské, přišel na svět v roce 1842 jako páté dítě, zranitelný předurčením i výchovou. Jeho matka, která si přála další dceru, ho oblékala do holčičích šatů a on sám později „rád provokoval tím, že nosil ženské šaty“.
Měl čtyři starší bratry – Františka Josefa, Karla Ludvíka, Maxmiliána a Ferdinanda Maxe. Jedinou sestru nikdy nepoznal, zemřela dva roky před jeho narozením. Rodina v něm proto nevědomky viděla náhradu za ztracené dítě, což zřejmě ovlivnilo i vztah matky k němu. Místo budoucího vojevůdce v něm spatřovala citlivou bytost, kterou je třeba chránit.
Jeho matka Žofie byla přitom mimořádně schopná a ctižádostivá žena – na dvoře se o ní mluvilo jako o skutečné „císařovně ve stínu“. Její politický vliv byl obrovský, její autorita pevná.
Habsburský dvůr, otřesený revolučními roky, spatřoval v chlapci roztomilou, avšak nedůležitou hříčku – říkali mu Luziwuzi a občas „Bubi“. Císař František Josef v něm neviděl státníka a brzy ho vyřadil ze svých politických plánů.
Jeho vzhled se neslučoval s kavalírskými ideály rodiny. Byl drobný, kulatý, s jemnými rysy, a jak později napsala princezna Nora Fuggerová, považovali ho za „nemužného“ a nepříjemného.
Zároveň ho přitahovali jiní muži. Jeho sexualita nebyla tajemstvím: i mimo rodinu se o něm šeptalo jako o „otevřeně homosexuálním“. Zatímco jeho bratři bojovali v Itálii či v Uhrách, on zůstával sváděl mladíky ve Vídni.
Ludvík Viktor odmítl dohodnuté sňatky s princeznami Anou Savojskou i Matyldou Saskou. V armádě sice díky svému původu získal hodnost generálmajora, ale nikdy se neúčastnil žádného boje. Najít smysl ve světě, který pro něj nebyl připraven bylo extrémně těžké. Co dělat, když vaše touhy nesplňují očekávání dynastie?
V jednu chvíli se zdálo, že osud mu přece jen nabídne jinou cestu. Jeho bratr Maxmilián, který se stal později císařem Mexika, se rozhodl, že z Ludvíka učiní svého nástupce. Vybral mu dokonce vhodnou nevěstu z rodu Savojských. Ludvík Viktor ale plán odmítl se slovy, že se k životu vládce „nepovažuje za způsobilého“. V očích dvora to byla jen další ostuda – odmítnutí povinnosti, která se neodmítá.
Jeho spásou se stalo umění. Ve Vídni si nechal postavit palác na Schwarzenbergplatz s galerií, koncertním sálem a rozlehlou knihovnou.
Ve svých sbírkách shromáždil stovky obrazů a soch a ve svém salzburském zámku Klessheim hostil večery, kde se elita té doby. Od vysokých představitelů armády, po umělce a šlechtu. Byl „bonviván a sběratel umění“.
se svými bratry, Ludvík je zcela vpravo
Na dvoře se ho báli nejen kvůli jeho výstřednostem, ale i proto, že měl talent nacházet slabiny druhých. Rád si vyslechl drby, které pak v pravou chvíli zopakoval, a dokázal rozdmýchat konflikty mezi příbuznými. Byl v tom překvapivě obratný – jakýsi „vznešený intrikář“, který se nudil a zabíjel čas pomluvami. Jeho společnost byla proto zároveň vyhledávaná i obávaná.
Život plný skandálů
Ludvíkův životní styl byl poměřován v době, kdy homosexualita byla zakázaná. Přesto návštěvníci lázní věděli, že v jedné z mramorových kabin sedí arcivévoda, jehož „ruce byly neposedné“. Noviny nemohly jeho jméno tisknout kvůli cenzuře, ale ani jeho mocná rodina nedokázala zabránit aby historky kolovaly.
Historik na stránkách Die Welt der Habsburger popisuje, že v roce 1904 v lázních „učinil nevhodný návrh“, což vedlo k facce na veřejnosti popisované v úvodu článku. Podle jiné zprávy ho „atletický mladík zbil, když mu arcivévoda položil ruku na stehno“. Ať už to bylo jakkoliv, jeho slabost pro mladé muže byla nepopiratelná.
Podobně dopadl i jiný incident, o němž psaly kolovaly dobové drby šeptem. Při projížďce kočárem zahlédl na chodníku pohledného muže, nechal zastavit, vystoupil a učinil mu návrh, který by se dal nazvat vším, jen ne decentním. Tentokrát skončil s rudou tváří a dalším políčkem. Tyto příhody by možná zapadly, kdyby jejich aktérem nebyl bratr císaře.
František Josef, zvyklý tolerovat bratříčkovy výstřednosti, tentokrát zuřil. Dnes bychom řekli, že byl otevřeně homosexuální muž, který se za svou orientaci nestyděl – v časech, kdy to mohlo znamenat vězení. V tehdejším Rakousku to ale byla hanba i zločin. A když tímto mužem byl člen císařského rodu, stávalo se to otázkou státní cti.
Tyto aféry poškozovaly pověst celé císařské rodiny a pro hluboce věřícího a zásadového Franze Josefa představovaly mimořádně obtížné chvíle. Rozhodl se bratra poslat do exilu.
Exil
Klessheim, původně lovecký zámeček, se stal pro Luziwuziho trvalým domovem. Tam si zařídil „zimní palác“, k němuž postavil bazén ve kterém se dle dobových záznamů často nepoužívaly plavky.
Často zval mladé důstojníky a studenty, aby si u něj zaplavali. Na louce se konají pikniky, v sálech se hrají improvizovaná divadelní představení, v nichž někdy vystupuje sám vévoda v ženských šatech.
Není však jedinou černou ovcí z jejich vznešeného rodu. V jeho širší rodině se odvíjela řada příběhů, které by dnes plnily novinové titulky. Arcivévoda Otto, bratr Františka Ferdinanda, se jednou objevil v hotelu Sacher „nahý jen s řádem zlatého rouna a pásem se šavlí“.
Leopold Ferdinand, který se později stal Leopoldem Wölflingem, se zřekl titulu a oženil se s prostitutkou, pracoval jako prodavač salámů a choval se prý velmi výstředně.
Přesto se na jeho salzburskou etapu nelze dívat jen jako na dobu perverzních skandálů. Stal se protektorem místních spolků. Byl patronem salzburského uměleckého sdružení, založil školu v Siezenheimu a předsedal místní pobočce Červeného kříže.
foto okolo roku 1870
Po ničivé povodni v roce 1899 přispěl štědrými dary na pomoc obětem a v roce 1901 mu město na znamení vděčnosti dalo jeho jméno nově postavenému mostu. Někteří pamětníci ho popisovali jako „oblíbeného a štědrého“, a v salzburských ulicích se brzy zapomnělo na jeho prohřešky.
Přesto se v roce 1915 rodinná rada rozhodla, že je „psychicky nezpůsobilý“. Oficiální hlášení uvádělo, že trpí „mentální poruchou“, a byl prohlášen za nesvéprávného.
Zůstal v Klessheimu, obklopen knihami a vzpomínkami na minulost, kde mu zůstali jen věrní služebníci a pár starých přátel. Přišel o většinu financí a tím pádem i o pozornost mladíků, po které tolik toužil.
Arcivévoda Ludvík Viktor zemřel 18. ledna 1919. Pochován byl v Salzburku na hřbitově v Siezenheimu. Jeho rozsáhlá sbírka umění byla v letech 1921–1922 rozprodána v Dorotheu, jednalo se prý o „více než 7 000 položek“ a největší aukci v dějinách aukčního domu. Zůstal po něm pouze prázdný Klessheim a hromady skandálů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Viktor_Habsbursko-Lotrinsk%C3%BD
https://royalmusingsblogspotcom.blogspot.com/2010/03/archduke-ludwig-viktor-banished-for.html
https://rarehistoricalphotos.com/archduke-ludwig-viktor-photos/
https://godsandfoolishgrandeur.blogspot.com/2023/04/baby-brother-archduke-ludwig-viktor-of.html
https://gayinfluence.blogspot.com/2011/12/archduke-ludwig-viktor.html
https://blog.dorotheum.com/en/archduke-ludwig-viktor-bon-vivant-and-art-collector/
https://www.habsburger.net/en/chapter/ludwig-viktor-archduke-luziwuzi
https://www.domquartier.at/en/sonderausstellung/erzherzog-ludwig-viktor/
https://zagria.blogspot.com/2023/05/ludwig-viktor-von-habsburg-1842-1919.html
