Článek
„Pracovat a šetřit.“ Tři prostá slova, která se mu honila hlavou každé ráno. To lednové nebylo výjimkou. V úzké chodbě pražského činžáku zavrzaly schody pod rychlými kroky muže v tmavém kabátě. Venku panoval mráz, na oknech se kreslily ledové květy.
Alois Rašín vyšel z domovních dveří do šera brzkého dne a přimhouřil oči proti chladu. V ruce svíral koženou aktovku – uvnitř rozpočtové návrhy, možná několik dopisů. V hlavě stovky starostí. Přesto ten den jakoby cítil drobné zadostiučinění: československá koruna konečně sílila. Udělal pro to maximum.
Dva kroky od prahu se zarazil. Z protějšího stínu se vynořil mladík s rozrušeným pohledem. Záblesk kovu. Ozvaly se dva ohlušující výstřely. Rašín ucítil ostrou bolest v zádech. Prudká síla ho odhodila na chodník. Aktovka se rozletěla – listy papíru se snesly do špinavého sněhu. Domem se rozlehl výkřik. Kulka mu roztříštila páteř a on nemohl pohnout nohama.
Ležel tváří na mokré dlažbě, dech se srážel v bílou mlhu. Svět kolem jakoby se vzdálil: slyšel zděšené hlasy sousedů a někde z dálky i vlastní, nepravidelný tep. Ještě než ztratil vědomí, stačil zahlédnout, jak lidé svírají útočníka. Pátý leden 1923, půl deváté ráno. Den, kdy se Alois Rašín, první ministr financí mladé republiky, stal obětí atentátu.
Kořeny vzdoru
O tři desítky let dříve bývala Praha svědkem jiného dramatického výjevu: na jaře 1894 vedou četníci dvacetisedmiletého vězně do soudní síně. Vysoký mladík s hubenou tváří nese své okovy zpříma, v očích vzdor. Alois Rašín – tehdy čerstvý absolvent práv – patřil k vůdcům tajného hnutí českých radikálních studentů.
Narodil se roku 1867 v nevelkých Nechanicích u Hradce Králové jako deváté dítě venkovského pekaře. Vyrostl v době, kdy český národ toužil po uznání v habsburské monarchii. V rodině se vedly vlastenecké hovory a mladý Alois se odmala učil přímočarosti a pracovitosti.
Bystře studoval – gymnázium prošel s výbornými výsledky, navíc nejen česky, ale i v německém Broumově, takže brzy vládnul oběma jazyky mocnářství. V Praze zprvu zkusil medicínu, ale sužovala ho plicní nemoc. Přestoupil tedy na práva, kde nemusel sedět denně v posluchárně.
Při studiu se léčil v horách, a právě tam v samotě objevil zálibu ve čtení filozofie a ekonomie. Na právech pak patřil k nejaktivnějším studentům: pořádal diskuse, psal do časopisů, vystupoval na schůzích. Už v roce 1891, těsně před promocí, vydal odvážnou brožuru České státní právo, v níž žádal obnovu české státnosti na demokratických základech.
Taková slova byla pro císařský režim troufalá až pobuřující. Spisek úřady okamžitě zabavily. Mladý právník tím na sebe upoutal pozornost policie – a respekt mnoha vrstevníků.
Rašín se stal jedním ze symbolů nové generace, která odmítala loajalitu k Vídni. Ve studentském hnutí se potkal s budoucími politiky, jako byl Václav Klofáč či Antonín Hajn. Sdíleli přesvědčení, že starší liberální politici (tzv. „staročeši“) jsou opatrní a udobření s Vídní. Mladí radikálové požadovali všeobecné hlasovací právo i silnější zastání českých práv.
Do ulic svolávali demonstrace a na stránkách časopisů nešetřili kritikou monarchie. Policie je bedlivě sledovala – a nakonec udeřila. V září 1893 vyhlásily úřady v Praze výjimečný stav a zatkly desítky lidí podezřelých z protistátní činnosti. Alois Rašín byl v říjnu 1893 zatčen přímo v redakci, společně s několika novináři a básníkem Stanislavem Kostkou Neumannem.
Proces, označovaný jako „soud s Omladinou“ (podle domnělé tajné organizace Omladina), se vlekl celé měsíce. Důkazy o spiknutí sice byly chatrné, přesto padly exemplární tresty. V únoru 1894 byl Rašín odsouzen ke dvěma rokům těžkého žaláře. Odvedli ho do cely číslo 248 v plzeňské věznici na Borech.
Ztratil titul doktora práv a dočasně i občanská práva, ale nezlomilo ho to. V studené vězeňské cele se učil anglicky a francouzsky, četl spisy o národním hospodářství. Pokořit se nehodlal – císaře o milost neprosil.
Ve stejnou dobu doma v Nechanicích jeho otec František, odvážný sedlák, vystoupal v očích místních: zvolili ho starostou městyse. Syn Alois zdědil jeho vzdorovitou krev. Když byl na sklonku roku 1895 propuštěn na amnestii, vyšel na svobodu ještě odhodlanější.
Mladý muž se stal známou tváří – pro vlastence hrdina, pro monarchii rebel. Rašín navázal tam, kde přestal: znovu psal do opozičních listů a dával průchod svému radikalismu. Tehdy se ale začaly objevovat i první spory s kolegy vlastenci. Tomáš G. Masaryk, uznávaný profesor a vůdce umírněné realistické skupiny, Rašínovi vytýkal přílišný nacionalismus a „horkou hlavu“.
Rašín naopak Masarykovu umírněnost považoval za slabošství. Kritizoval i údajný „humanitní romantismus“ realistů. Chtěl jít přímočaře za samostatností – a byl ochoten riskovat vše. Na přelomu století spoluzakládal Radikálně státoprávní stranu, aby prosadil myšlenku úplné politické autonomie českých zemí. Netajil se, že starý řád musí jednou padnout.
Roku 1899 se mu i tohle odvážné dílo zdařilo: strana vznikla. Jenže krátce poté, uprostřed rozjeté politické kariéry, Alois náhle zvolnil krok. Oženil se s Karlou Janskou a v září 1900 se stal otcem syna Ladislava. Rodinné štěstí a odpovědnost za novorozeně jej na čas odvedly z bojiště politiky.
Vzdal se poslaneckých ambicí, otevřel si vlastní advokátní kancelář v Praze. Ponořil se do právnické praxe – a vedl si výtečně. Byl energický, precizní a pro klienty by se rozkrájel. Brzy zastupoval i velké průmyslníky a prestižní banky. Jeho jméno budilo respekt. Politický zápal v něm však jen doutnal pod povrchem.
Odbojář a státník
Jakmile nastal vhodný okamžik, vrátil se Rašín na veřejnou scénu. Roku 1907, kdy se říše nadechla k prvním demokratickým volbám do parlamentu, neváhal: znovu vstoupil do Národní strany svobodomyslné a přijal místo hlavního redaktora Národních listů. Vedl noviny s ohnivou vervou a vnesl do nich mladickou bojovnost.
Ještě téhož roku ho strana zvolila místopředsedou – jen těsně pod Karla Kramáře, slavného politika a svého budoucího osudového přítele. Ti dva se rychle sblížili. Oba byli charismatičtí vlastenci, cílevědomí a neústupní. Kramář – uhlazený doktor práv ze zámožné rodiny – a Rašín – nekompromisní bouřlivák z venkova – vytvořili vskutku zvláštní tandem.
Přesto táhli za jeden provaz. Společně modernizovali mladočeskou stranu, budovali regionální organizace, oslovovali nové voliče. Ve volbách roku 1911 zazářili: Rašín získal poslanecké křeslo v Říšské radě ve Vídni. V parlamentu se neohroženě ozýval.
Ve svých projevech napadal stávající uspořádání monarchie a volal po právu Čechů na sebeurčení. Jeho slova zněla drsně a nekompromisně. Někteří starší kolegové kroutili hlavou, ale mladý poslanec tím budoval svůj obraz nesmlouvavého lídra národa.
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, rázem se ocitl v extrémně nebezpečné situaci. Veškerá otevřená opozice vůči císaři se rovnala vlastizradě. Rakouský režim začal každého podezřelého sledovat jako špióna. Rašín, Kramář i jejich okruh chápali, že parlamentní půda už nic neznamená.
Začali konat v utajení. Už v září 1914 se v Praze zformovala odbojová skupina nazvaná s notnou dávkou černého humoru Maffie – podle sicilské mafie. Rašín patřil k jejím zakladatelům, spolu s příteli Přemyslem Šámalem, Edvardem Benešem či Antonínem Švehlou. Riskovali každý den krk.
Scházeli se potají, vedli šifrované korespondence s T. G. Masarykem, jenž odešel do exilu, a podporovali československé legie v zahraničí. Peníze i zprávy se pašovaly po kurýrech. Vlastenci doma napjatě sledovali zprávy z fronty a věřili v zázrak – v rozpad nenáviděné monarchie.
Osud Aloise Rašína v té době visel na vlásku. V létě 1915 jej zatkla rakouská policie. Přišlo udání nebo prostě neunikl soustavnému dohledu? Každopádně byl obviněn z velezrady a vyzvědačství pro nepřítele. Za mřížemi pak strávil celý rok v tísnivé nejistotě – dlouhé výslechy, očekávání rozsudku. V červnu 1916 stál před soudem. Verdikt byl nemilosrdný: trest smrti provazem pro Rašína, Kramáře i novináře Vincence Červinku.
Když se to veřejnost dozvěděla, nastal šok. Císař František Josef I. se ale rozsudky zdráhal podepsat. A pak sám stařičký mocnář v listopadu 1916 zemřel. Jeho nástupce, mladý císař Karel I., zkusil říši spasit ústupky – a postupně politické vězně omilostňoval. Rašín tak v lednu 1917 unikl šibenici doslova o vlásek: císař mu trest zmírnil na deset let vězení.
A v červenci 1917 dokonce vyhlásil amnestii, takže se Alois dostal na svobodu. Z dřevěné pryčny v cele jej zachránila náhoda – nebo spíš nezlomná vůle přežít do lepších časů. V žaláři se utvrdil, že věc české samostatnosti stojí za každou oběť. Ztratil sice dva roky života, ale nikoli naději.
Hned po propuštění si nechal na podzim 1917 oficiálně vrátit svůj doktorský titul, o který přišel rozsudkem. A vzápětí se vrhl do politického dění naplno – vždyť konec války už byl na dohled.
Rok 1918 přinesl zhroucení starého pořádku. Ve vzduchu visela svoboda. Rašín neváhal ani vteřinu. V únoru 1918 spoluzakládal novou stranu – Českou státoprávní demokracii. Spojili se v ní mladočeši i další vlastenecké proudy. Byla to strana, která měla dovést národ k samostatnosti. Karel Kramář stanul v jejím čele a Rašín se stal členem užšího vedení.
V létě už za ni zasedal v Národním výboru – československé domácí radě, která připravovala převzetí moci. Zatímco Masaryk, Beneš a Štefánik jednali v cizině o podpoře Dohody, doma skupina kolem Rašína a Švehly netrpělivě čekala na správný moment k vykročení na vlastní cestu. Ten přišel koncem října.
Ráno 28. října 1918 vyrazil do pražských ulic. Chladný podzimní vzduch byl nabitý napětím. Lidé cosi tušili – a on věděl. Se Švehlou a dalšími převzal jménem Národního výboru moc v Praze. Byl to překotný a opojný den. Alois Rašín spěšně sepsal na koleni první zákon nového státu – zákon o zřízení samostatného Československa.
Odpoledne už tiskli letáky a rozhazovali je z oken – zpráva se šířila jako lavina. Náměstí zaplavily davy s prapory, vojáci strhávali z čepic odznaky s habsburským orlem. Rašín se v jednu chvíli vyšvihl na improvizované podium před Národním muzeem a provolal: „Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem!“
Hromový jásot neměl konce. Ten den se zapsal do historie jako jeden z „mužů 28. října“. Byl u všech klíčových rozhodnutí revolučního převratu. Vyčerpaný a šťastný se vrátil domů až pozdě v noci. Před spaním ještě vzal do ruky pero a do deníku si prostě poznamenal: „Máme svobodu.“
Krátce nato, v listopadu 1918, zasedalo v Thunovském paláci první Revoluční národní shromáždění. Poslanci jednohlasně zvolili prezidentem T. G. Masaryka a jmenovali první československou vládu. Premiér Karel Kramář nabídl Rašínovi, svému věrnému druhovi, křeslo ministra vnitra. Jenže během několika dní došlo k rošádě – stát měl větší nouzi o kvalitního hospodáře než o šéfa policie.
Finance nového státu byly v troskách. Inflace po válce připomínala požár, který se vymkl kontrole. Léta bojů způsobila rozvrat hospodářství: zásoby zlata vyčerpané, trh zaplavený bezcennými papírovými bankovkami, ceny letěly vzhůru. Rašín neváhal a chopil se nevdějné role ministra financí. Věděl, že úkol je to titánský a v očích lidu nepopulární – přesto do něj šel s plným nasazením.
Tvůrce koruny
Alois Rašín nebyl žádný snílek. Stal se finančním diktátorem z nutnosti a tuto roli přijal jako své poslání. Jeho krédem se stalo známé heslo: „Pracovat a šetřit.“ Po euforii z osvobození zněla tahle slova lidem možná příliš přízemně. Prezident Masaryk rozdával ideály – „Nebát se a nekrást.“ – zatímco Rašín kázal povinnost.
Nebyl filozof, ale muž činu. Do úřadu chodil za svítání a odcházel pozdě v noci. Ponořil se do čísel a hledal cestu z propasti. Klíčem měla být silná měna. Rašín věřil, že prosperita národa stojí na pevné koruně. Tu československou nejprve musel vytvořit. V prvních měsících roku 1919 provedl odvážný měnový rozchod s Rakouskem: nechal na dva týdny uzavřít hranice, aby zamezil odlivu peněz, a zavedl tzv. okolkování bankovek.
Lidé museli odevzdat své oběživo k orazítkování – a každý přišel o část úspor, které byly zadrženy státem jako bezúročná půjčka. Byl to šokující, radikální krok. Ale fungoval: během krátké doby se podařilo oddělit novou československou korunu od rakouské, jejíž hodnota se kvůli hyperinflaci řítila k nule. Rašín tím zabránil nejhoršímu – z rozvráceného mocnářství si Československo neodneslo znehodnocený šunt, ale novou měnu s nadějí na stabilitu.
Ministr Rašín brzy dokázal víc: přesvědčil občany k nevídané akci. Vyzval je, aby dobrovolně darovali státu zlato na podporu měny. A Češi a Slováci ho překvapili – v záchvatu vlastenectví odevzdali 64 kilogramů ryzího zlata ze svých pokladniček a šperkovnic. Tento „zlatý poklad republiky“ měl symbolicky krýt korunu a dodat jí důvěryhodnost. Rašín tak úspěšně zbudoval základy národní banky a měnového systému.
Okolní svět žasl, s jakou rozhodností tenhle politik postupuje. Jenže doma pro něj začínalo těžší dějství: prosadit rozpočtovou kázeň. Rašín byl od přírody šetrný a skromný – a totéž požadoval od celé republiky. Šetřit se muselo na všem. Neutrácet za zbytečnosti. On sám byl odhodlán jít příkladem.
Jediný z ministrů nechodil v kožichu, byť pražské zimy uměly být kruté. Plesy, fotbal, kino? Marnivosti, které nepotřeboval. Pracoval usilovně i dvanáct hodin denně, a osmihodinovou pracovní dobu považoval za rozmařilý luxus. Měl pověst askety, který si nic nedopřeje – ani sobě, ani jiným.
Jako ministr financí byl Rašín bdělý strážce státní kasy. Každou korunu v rozpočtu dvakrát otočil. Jeho úředníci se ho někdy báli, když s černýma očima zapadlýma v hubeném obličeji hartusil nad výdaji. Přesto k němu mnozí mladí ekonomové vzhlíželi s uznáním – učili se od něj zásadovosti.
Jeho kolega, profesor Karel Engliš, s ním sice ve spoustě věcí nesouhlasil, ale nikdy mu neupřel odbornost. V prvním roce republiky se Rašínovi skutečně podařilo zastavit poválečnou inflaci. Koruna začala pomalu posilovat a ceny se stabilizovaly. Jenže toto vítězství mělo stinnou stránku: dolehlo tíživě na běžné lidi.
Když se ekonomika přestala točit inflační spirálou, nastal pokles mezd a růst nezaměstnanosti. Chudí chudli ještě víc a státní pokladna, byť zdravější, jim to nijak neusnadňovala. Rašín nechtěl slyšet o žádných sociálních dotacích ani úlevách. Jako přesvědčený liberál odmítal, aby stát rozdával peníze „za nic“.
Věřil v individuální odpovědnost – každý se musí postarat sám a tvrdě pracovat. To se samozřejmě snadno řekne úředníkovi v teple ministerstva, ale hůř dělníkovi, který nemá v zimě čím topit.
Pro mnoho obyčejných lidí se tak Alois Rašín stal symbolem nespravedlnosti. Viděli v něm ztělesnění „vlády bohatých“ a nelítostného kapitalismu. Jeho jméno se skloňovalo s hořkostí v dělnických koloniích, na demonstracích létala vzduchem i ostřejší slova.
Levicová opozice – sociální demokraté a nově vzniklí komunisté – v něm spatřovali třídního nepřítele. Rašín si z toho nic nedělal. Byl hrdý, že plní svůj úkol: zachránit republiku před bankrotem. S kritikou počítal a neuhnul ani o píď. Když se proti němu zdvihla vlna protestu, reagoval spíš ještě zostřením rétoriky.
Slavně se například pustil do československých legionářů – hrdinů od Zborova a dalších bitev, kteří nasazovali životy v zahraničních legiích. Mnozí z nich po návratu z války čekali od státu odměny a výsluhy. Rašín je ale vyplácet odmítal, musel přece šetřit. A navíc ho popouzelo, že někdo žádá peníze „za vlastenectví“.
Situace v mladé republice začínala být vypjatá. Jizvy války byly čerstvé, chudoba rozsáhlá, politická scéna se ostře dělila na levici a pravici. V roce 1920 přijala země novou ústavu a konaly se první řádné volby. Rašínova národní demokracie, byť záslužná v odboji, utrpěla porážku – zvítězili sociální demokraté. K moci se dostala vláda levice v čele s Vlastimilem Tusarem.
Rašín musel v červenci 1919 opustit post ministra financí a stáhl se do poslaneckých lavic. Ale neodpočíval. Psal články a knihy, v nichž obhajoval svou ekonomickou koncepci. Sledoval vývoj světa – po Evropě se šířila vlna nepokojů a revolucí, v Rusku zvítězil bolševik. Československo bylo sice ostrovem demokracie, ale uvnitř bublalo sociální napětí. Rašín to vnímal s obavami.
Z Paříže psal svému kolegovi Edvardu Benešovi varovný dopis: „Obyvatelstvo naší země stůně třemi těžkými chorobami: dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát; většina věří ve všemocnost státu; téměř všichni si myslí, že svoboda se obejde bez poslušnosti.“
Byla to tvrdá diagnóza mladé republiky. Rašín měl pocit, že lidé s nabytou svobodou neumějí naložit a čekají, že se o ně stát postará. To podle něj vedlo k mravnímu úpadku i k ohrožení demokracie. Jen málokdo tehdy jeho slovům naslouchal – ale Rašín se jimi řídil neochvějně.
Na podzim 1922 došlo k zásadní změně poměrů. Levice ztratila většinu a k moci se vrátila pravice. 7. října 1922 vstoupil Alois Rašín podruhé do téže řeky – opět se stal ministrem financí. Republika mezitím prožila měnovou krizi: navzdory všem šetřením koruna od roku 1921 stále oslabovala a došlo i na recesi.
Rašín to připisoval váhavosti předchozí vlády a byl připraven přitvrdit. Ještě energičtěji se pustil do deflační politiky – politiky posilování měny za cenu krátkodobých obětí. Pevně věřil, že jen tvrdá měna zajistí stabilitu státu a zabrání chaosu jako v sousedním Německu nebo Rakousku, kde hyperinflace rozvracela společnost.
V listopadu 1922 slavila československá koruna první rok deflace – ceny začaly klesat a měna nabírat na hodnotě. Rašín si gratuloval: koruna sílí, cíl se blíží. Jenomže dramaticky rostla i nezaměstnanost a bída. A s nimi zoufalství mnoha rodin. Továrny omezovaly výrobu, export vázl, lidé přicházeli o práci.
Na ministerstvu financí přibývaly petice, stížnosti, žádosti o pomoc. Rašín je odkládal stranou se zatvrzelostí puritána. Nebyl ochoten ustoupit ze svých zásad. Silná koruna pro něj ztělesňovala silný stát a silný národ – byl to pro něj kus národního osudu. „Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu,“ napsal o něm obdivně novinář Ferdinand Peroutka.
Rašín skutečně prožíval ekonomii emotivně. Pro korunu žil. Věřil, že právě on musí národ provést nejtěžší zkouškou, vnutit mu disciplínu, aby republika obstála. Tím spíš, že i prezident Masaryk začal jeho tvrdá opatření zpochybňovat. „Už dost,“ říkal Masaryk – „Nesmíme lidi přivést na mizinu.“ Rašín si ale stál za svým a upíral se k budoucnosti, kdy mu možná dají za pravdu.
Osudný výstřel
Jenže žádná budoucnost už pro Aloise Rašína nenastala. Pátek 5. ledna 1923 se zapsal do dějin jako den prvního politického atentátu v moderních československých dějinách. Onen mrazivý raní útok v Žitné ulici vyděsil celou Prahu. Rašína převezli v kritickém stavu do sanatoria v Podolí.
Lékaři bojovali o jeho život šest dlouhých týdnů. Prodělal několik operací páteře, trpěl infekcí a vysokými horečkami. Přesto zůstával při vědomí a statečně snášel bolest. Manželka Karla a děti stály u jeho lůžka – a on je prý tišil, že vše bude dobré. Jako by i tuhle situaci chtěl ustát vůlí. Veřejnost mezitím žila v napjatém očekávání zpráv.
Noviny denně přinášely lékařská oznámení o pacientově stavu. Celá republika bez rozdílu stran se semkla v přání, aby Rašín přežil. Vždyť ať už s ním kdo souhlasil či ne, byl to jeden z mužů, díky nimž stát vznikl. Prezident Masaryk posílal povzbudivé vzkazy a veřejně atentát tvrdě odsoudil.
Parlament začal jednat o přísném zákonu na ochranu republiky, aby podobné násilné činy postihl. V ulicích se konaly tiché manifestace podpory. Večery lidé končili modlitbou za uzdravení pana ministra. Rašínův boj o život se stal symbolem boje demokracie s extremismem.
Mladý útočník, který stiskl spoušť, byl zatčen na místě. Jmenoval se Josef Šoupal, devatenáctiletý anarchokomunista z Vysočiny. Pocházel z chudých poměrů a během války se v něm nahromadila nenávist k „pánům“ a „boháčům“. Pár měsíců koketoval s nově vzniklou Komunistickou stranou Československa, ale ta ho zklamala – odmítala totiž násilné akce jednotlivců.
Revoluci podle komunistických teoretiků neměla přinést pistole osamělého fanatika, nýbrž masový třídní boj. Šoupal se na to neohlížel. Jednal sám. Vysnil si, že když zabije Rašína, otřese tím „systémem kapitalistů“. Během vyšetřování vypověděl bez špetky lítosti: „Uzrál ve mně úmysl, abych ministra Rašína zabil, protože jsem ho považoval za představitele buržoazních kapitalistů… Ano, chtěl jsem ho usmrtit jako představitele velkokapitalistického systému!“
Ve svých devatenácti letech upřímně věřil, že kulkou dokáže změnit běh dějin. Zprvu prý plánoval i vraždu bankéře Jaroslava Preisse či politika Karla Kramáře – ale k tomu už nedošlo. Šoupal byl postaven před soud pro vraždu. Trest smrti ovšem dostat nemohl – zákon ho ještě považoval za mladistvého. Soudci ho poslali do žaláře na 18 let. Ve vězení se mladý fanatik choval stejně vzdorovitě jako dřív: odmítal pracovat, urážel dozorce, rozbíjel zařízení.
Nakonec ho pustili po dvaceti letech, v rozbouřeném roce 1943. Změnil si jméno – prý chtěl dohnat svůj čin v zapomnění – a dožil jako Ilja Pravda. Toužil pak vstoupit do komunistické strany, když po válce převzala moc. Jenže ani soudruzi ho nechtěli.
Stal se pro ně nepohodlným, neboť připomínal, kam až může zajít individuální teror. Josef Šoupal tak paradoxně zůstal osamělým vyvrhelem i mezi svými. Možná si uvědomil, jak pošetilé bylo věřit, že vražda jednoho politika vyřeší utrpení chudých.
Alois Rašín už se toho nedožil. Jeho zranění bylo příliš těžké. Po 44 dnech utrpení, 18. února 1923, v podolském sanatoriu zemřel. Bylo mu 55 let. Zpráva o jeho smrti zasáhla národ jako mrazivý stín. Po Praze se rozezněly smuteční zvony, státní úřady zůstaly zavřené.
Pohřeb Aloise Rašína se stal mohutnou manifestací: smuteční průvod zaplnil Václavské náměstí, stovky věnců, čestná stráž legionářů, projevy díků a bolesti. U rakve stáli Masaryk, Kramář i další kolegové. Všem bylo jasné, že odchází jeden ze skutečných otců republiky. Jeho ostatky pak spočinuly na nevelkém hřbitově ve čtvrti Dejvice. Životní pouť bouřliváka z Nechanic skončila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Ra%C5%A1%C3%ADn
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/atentat-na-aloise-rasina/
https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1918-1938-csr/karel-kramar/judr–alois-rasin-42875/
https://www.historie.cnb.cz/cs/statutarni_organy/rasin_alois.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-osudna-laska-ke-korune-pred-sto-lety-se-alois-rasin-stal-obeti-atentatu-222464
https://plus.rozhlas.cz/rok-1923-atentat-na-aloise-rasina-7557824
https://crg.cz/sekce/historie/referaty/20-stoleti/rasin/index.htm
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/strujce-impozantniho-kousku-pred-150-lety-se-narodil-jeden-ze-zakladatelu_1710180850_pj
https://www.mujrozhlas.cz/navraty-do-minulosti/alois-rasin-se-zaslouzil-o-stabilizaci-ceske-koruny-v-prvni-serii
